> literatura > rozhovor > osobnost > text vyšel v Mladé frontě Dnes 14. října 2016, s. 10. (zde integrální text)
Alžírský spisovatel a novinář Kámel Daúd (*1970) říká, že ve své zemi není zakázaný, pouze „nikdo nechce riskovat tím, že by ho pozval k nějaké diskusi spisovatelů“. O uplynulém víkendu se Kámel Daúd zúčastnil 26. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, kde byl k diskusi pozván, stejně jako ke čtení ze své knihy: Mersault, přešetření. Ústředním tématem Daúdova díla je odkaz na spisovatele Alberta Camuse a neporozumění mezi mezi dvěma světy: Západem a Orientem.
> Zločin a trest v kulturním „dialogu hluchých“
Letošním mottem festivalu bylo téma Zločinu a trestu. V knize Mersault, přešetření zkoumá spisovatel Kámel Daúd odvrácenou část příběhu slavného románu Cizinec, v Alžírsku narozeného francouzského spisovatele Alberta Camuse, který se stal klasikou existencialismu. Mersault v něm zabije na pláži jistého Araba, jehož jméno se Camusův čtenář nedozví. Daúd naopak toto jméno poprvé ve své knize použije – byť fiktivní v rámci románové fikce.
Mrtvý Arab se podle něj jmenoval Músa. Daúdův příběh ale nezkoumá pouze jeden zločin, zabývá se i samotným trestem. A zamlčovanými souvislostmi, jež provázejí někdy i onen „dialog hluchých“, jak říká, mezi Západem a Orientem, Francií a Alžírskem. Základním problémem, jenž stále více vyvstává i v našem kontextu, se často promítá do západní neschopnosti chápat symbolické významy slov (i jmen) a jejich dopadu. Myšlení orientální je naopak významy doslova prošpikováno. Daúdovy odpovědi se nevejdou vždy a pouze do rubriky názorů a komentářů.
Sešli jsme se v neděli dopoledne. „Do Prahy jste přiletěl v pátek přes Paříž. Nemáte dojem, že jste toho dne něco opomněl?“ ptám se v narážce na chování postavy Músy v jeho románu. Tváří se, že si není vědom žádné chyby. „Pátek je přece dne modlitby,“ připomínám. Daúd se na mne dívá bez výčitky, přesto trochu udiven, ale rychle a rozhodně odpovídá: „Ale já se nemodlím.“
Přesto se tématem „svatého dne“, nejen v kontextu muslimském dlouhá léta zabývá: neboť přece Camusovův Mersault se nudí pro změnu i v neděli, na kdy připadá křesťanská bohoslužba. Nemusíme vidět tyto světy symetricky, ale křesťanství a islám se u Daúda objevují jako srovnatelné. Rouhání a kacířství v obou světech, tedy islámu i křesťanství, ale dělí doslova staletí. A osvícenství s humanismem ji fakticky zrušil.
Jaký je tedy podle vás tedy ten den – pátek? Respektive neděle?
Svatý den je dnem nudy pro ty, kteří nevěří. Nic nefunguje, nic se neděje. Ti, kteří nejsou na modlitbách, nemají co dělat. Je to mrtvý den. Obchody jsou v Alžírsku zavřené. Je to den naprosto prázdný, postrádá zcela smysl. Kromě toho mne fascinuje, že jde o den, kromě svého symbolického významu, jenž nám připomíná i prázdnotu v níž žijeme. Paralelně se to samé dá říct i o neděli.
Vaše postavení jako spisovatele a komentátora je mimořádné: píšete a myslíte ve dvou jazycích, francouzsky, ale i arabsky, můžete srovnávat. Cítíte se být více jako prostředník, nebo jako překladatel mezi civilizacemi?
Příjezd spisovatele Kámele Dauda provázela v Praze pověst brilantního literárního stylisty a kontroverzního komentátora: za svůj první román Mersault, přešetření (Odeon, 2015) získal ve Francii Goncourtovu cenu za první román a překlad do desítky jazyků včetně češtiny; jeho komentáře, které píše pravidelně do amerického list The New York Times a francouzského týdeníku Le Point, vyvolávají pravidelně velký zájem.
Vrcholem kontroverze mezi autorem a radikálními představiteli islámu bylo na jaře tzv. nábožensko-právní dobrozdání nebo-li fatva. Sepsal ji salafistický imám Abdelfattah Hamadach Zeraoui, čímž Daúda posunul mezi ostře sledované autory typu britsko-indického spisovatele Salmana Rushdího, s nímž islámští duchovní mají problém.
Spisovatel a novinář Dáud, jehož názory přesahují pouze alžírský kontext, ostře vystupuje proti popírání individuálních práv občanů ve své zemi. Na počátku roku ovšem v textu, jímž reagoval na sexuální násilí v německém Kolíně nad Rýnem, jehož se dopustila na německých ženách část muslimské komunity, napsal do The New York Times: „Ve světě Alláha představuje sex největší bídu.“ Upozornil v něm na kulturní rozměr současné uprchlické krize, které západní vlády často přehlížejí. „Uprchlíky vnímáme prostřednictvím jejich statutu, nikoliv kultury. A toto přijetí se omezuje na byrokracii a charitu, aniž bychom vzali v potaz kulturní předsudky a náboženské pasti.“
Tou pastí je podle něj vyhroceně násilnický vztah muslimů k ženám a jejich ponižující postavení v celém muslimském světě. Proto například nechápe zaváděný tzv. burkini na francouzských plážích jenom za extravagantní výstřelek módních salónů.
> Více o autorovi a jeho polemice o "muslimském sexu" na Jehlice revue.
> Samostatná recenze na knihu Mersault,přešetření.
Alžírský spisovatel a novinář Kámel Daúd (*1970) říká, že ve své zemi není zakázaný, pouze „nikdo nechce riskovat tím, že by ho pozval k nějaké diskusi spisovatelů“. O uplynulém víkendu se Kámel Daúd zúčastnil 26. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, kde byl k diskusi pozván, stejně jako ke čtení ze své knihy: Mersault, přešetření. Ústředním tématem Daúdova díla je odkaz na spisovatele Alberta Camuse a neporozumění mezi mezi dvěma světy: Západem a Orientem.
> Zločin a trest v kulturním „dialogu hluchých“
Letošním mottem festivalu bylo téma Zločinu a trestu. V knize Mersault, přešetření zkoumá spisovatel Kámel Daúd odvrácenou část příběhu slavného románu Cizinec, v Alžírsku narozeného francouzského spisovatele Alberta Camuse, který se stal klasikou existencialismu. Mersault v něm zabije na pláži jistého Araba, jehož jméno se Camusův čtenář nedozví. Daúd naopak toto jméno poprvé ve své knize použije – byť fiktivní v rámci románové fikce.
Mrtvý Arab se podle něj jmenoval Músa. Daúdův příběh ale nezkoumá pouze jeden zločin, zabývá se i samotným trestem. A zamlčovanými souvislostmi, jež provázejí někdy i onen „dialog hluchých“, jak říká, mezi Západem a Orientem, Francií a Alžírskem. Základním problémem, jenž stále více vyvstává i v našem kontextu, se často promítá do západní neschopnosti chápat symbolické významy slov (i jmen) a jejich dopadu. Myšlení orientální je naopak významy doslova prošpikováno. Daúdovy odpovědi se nevejdou vždy a pouze do rubriky názorů a komentářů.
***
Sešli jsme se v neděli dopoledne. „Do Prahy jste přiletěl v pátek přes Paříž. Nemáte dojem, že jste toho dne něco opomněl?“ ptám se v narážce na chování postavy Músy v jeho románu. Tváří se, že si není vědom žádné chyby. „Pátek je přece dne modlitby,“ připomínám. Daúd se na mne dívá bez výčitky, přesto trochu udiven, ale rychle a rozhodně odpovídá: „Ale já se nemodlím.“
Přesto se tématem „svatého dne“, nejen v kontextu muslimském dlouhá léta zabývá: neboť přece Camusovův Mersault se nudí pro změnu i v neděli, na kdy připadá křesťanská bohoslužba. Nemusíme vidět tyto světy symetricky, ale křesťanství a islám se u Daúda objevují jako srovnatelné. Rouhání a kacířství v obou světech, tedy islámu i křesťanství, ale dělí doslova staletí. A osvícenství s humanismem ji fakticky zrušil.
Jaký je tedy podle vás tedy ten den – pátek? Respektive neděle?
Svatý den je dnem nudy pro ty, kteří nevěří. Nic nefunguje, nic se neděje. Ti, kteří nejsou na modlitbách, nemají co dělat. Je to mrtvý den. Obchody jsou v Alžírsku zavřené. Je to den naprosto prázdný, postrádá zcela smysl. Kromě toho mne fascinuje, že jde o den, kromě svého symbolického významu, jenž nám připomíná i prázdnotu v níž žijeme. Paralelně se to samé dá říct i o neděli.
***
Vaše postavení jako spisovatele a komentátora je mimořádné: píšete a myslíte ve dvou jazycích, francouzsky, ale i arabsky, můžete srovnávat. Cítíte se být více jako prostředník, nebo jako překladatel mezi civilizacemi?
Cítím se být především bohatý. Tím, že náležím více kulturám, tím, že jsem se naučil více jazyků. Ale při srovnání si uvědomuji, co je možné, ale i to, co je v řádu absurdity. Některé věci se přeložit prostě nedají: i výměna mezi oběma jazyky může být snadno zdrojem předsudků, odmítání toho druhého, zkrátka neporozumění. Někdy je to dialog hluchých.
Některé arabské noviny v severní části Afriky, tzv. Magrebu, který byl pod francouzskou koloniální nadvládou, nepřekládají své texty do francouzštiny, neboť jsou až příliš útočné, že?
To jsou praktiky islamistickým tiskovin. Jejich texty jsou až příliš násilnické, antisemitské... navenek vytvářejí dojem serióznosti, uvnitř ale pracují ryze populistickým způsobem. Francouzština je ale i mým jazykem, neboť je celkově historickým alžírským dědictvím, a to koloniálním - i dnes to vidím v nápisech na ulicích, obchodech, ale i v návycích lidí. Francouzština pro mne není cizím jazykem. Kolonializace byla zločin, ale francouzština za to není zodpovědná.
Jazyk není trestem...
Jazyk není darem... Francouzštinu jsem se naučil sám o své vůli. Jednoho dne se mne můj syn zeptal, proč by se měl naučit více jazyků. Odpověděl jsem, že to je jako dům s více okny, jimiž se díváme - a jenž tím osvětluje svět. Setkání jazyků a kultur může být zdrojem obohacení, pokud o to usilujeme.
Doma mluvíte francouzsky?
Ne, doma mluvíme alžírsky...
Nechtěl jste říct arabsky?
Ne, opravdu. Alžírsky. Bývá to na Západě často zdrojem nedorozumění: dříve diplomaté jezdili do Sýrie, aby se tam naučili arabštinu a přijížděli potom do Oránu, kde ničemu nerozuměli. Arabsky se vyjadřují pouze oficiální dokumenty a páteční modlitba. Na ulici se mluví berbersky a alžírsky: je někdy velmi obtížné vysvětlit, že v „arabském světě“ vlastně nikdo arabsky nemluví.
> Islamismus nabízí komfort sebeospravedlnění
Slyšel jsem, že ve svém mládí jste byl fanatickým a radikálním muslimem. Je to pravda?
Ano, to je pravda. Bylo to období, které trvalo šest až osm let na hranici dospělosti. Islamismus, ten radikální výklad, totiž obecně nabízí v „arabském světě“ ideologickou alternativu tam, kde selhala v zásadě levice, ale i vize nacionalismu i panarabismu. Když jste mladý, potřebujete absolutno. Nevidíte ho v žádném ohledu nikde jinde, protože ani dějiny se nevysvětlují. Islamismus nabízí komfort sebeospravedlnění. Náboženství obecně vám totiž nabízí smysl, což naprosto fascinuje, dává smysl životu...
...včetně oběti nejvyšší?
Právě, včetně smrti. Islamismus dává smysl životu i smrti. Někdo řekl, že mnozí mají na výběr buď: islamismus nebo McDonald´s. U nás je to ale ještě horší: máte na výběr buď konzumerismus nebo prázdnotu, pokud nejste islamista, buď konformismus nebo radikalismus.
Dospěl jste ve své duši k nějaké proměně? Nyní jste ateista?
Ne, nejsem ateista, jsem deista, věřím v boha, ale ne v náboženském slova smyslu. Pro mne se to vše odehrává v kulturním slova smyslu. Víra je pro mne zcela něco jiného. Mluvit o vnitřní proměně je ale velmi těžké, ale ve zkratce bych řekl, že mne zachránila četba, literatura: hodně jsem četl. Netvrdím, že to platí pro všechny, ale základem pro mne bylo, že literatura vám umožňuje poznat ještě něco a někoho jiného – v hodnotě odlišnosti. Přikládáte větší důraz jiným, což víru relativizuje. Náboženství ve své radikální podobě je prostě smrt, pouze ničení toho druhého. Jakmile přijmete jako hodnotu toleranci, vnímáte i jiné postoje.
A přijímáte tím pádem i myšlenku oddělení náboženství a politiky, tzv. laičnost?
Ano, domnívám se, že ničení a skutečná tragédie nastává ve chvíli, kdy se náboženství dotkne veřejného prostoru. Tady vzniká totalitarismus a potom fašismus, smrt a násilí, integrismus. Jsem hluboce přesvědčeným laikem. Myslím, že je nutné, aby rozhodnutí náboženského charakteru mělo povahu intimní, soukromou a individuální. To vytváří základy k tomu, abychom mohli žít ve veřejném prostoru společně.
Burkini, nový trend v oblékání muslimek, jenž do veřejného prostoru pronikl, je podle vás pokus o osvobození z náboženského konzervatismu nebo útok fanatiků na práva žen?
Burkini nejsou výrazem svobody a nezávislosti, jde naopak o zásadní rezignaci na individuální svobodu. Přijmout je, znamená ustoupit, nechat se porazit, neboť jde o zásadní atentát na svobodu. To se nedá v rámci demokracie vůbec přijmout.
Cítíte se být vlastně demokratem?
Ano, jsem ale pro silný stát, v tomto ohledu jsem suverenista. Jsem pro demokracii, ale nikoliv demokracii formální, je zapotřebí ještě mnoho reforem, abychom toho dosáhli. Demokracie nejsou jenom svobodné volby, to jsme viděli u nás v Alžírsku, když zvítězili islamisté, což vedlo k desetiletí občanské války. Je především zapotřebí osvobodit ducha.
A jak chcete ducha osvobodit?
Prostřednictvím vzdělání, jediné, čeho se arabskému světu nedostává, je vzdělání, abychom nevyráběli místo demokratů jenom kamikaze.
V Sýrii jsme se ocitli podle vás na počátku třetí světové války?
Nejsem politický analytik, ale již nějaký čas si myslím, a o příznacích se snažím psát již roky, že vůči válce jsme měli vždy stejný reflex: co se neděje u nás, nechceme vidět. To bylo v době nástupu nacistů a mnohem později islamistů. Ano, myslím, že to, co se děje, znamená, že jsme se ocitli ve válce.
> Spisovatel Camus tvoří moje dějiny
Váš román vyvolal velké pozdvižení ve Francii i v Alžíru. Proč jste ale změnil některá jména a vyznění?
Kolem mého románu vzniklo velké množství nedorozumění. Celou dobu mi někdo vyčítá, že jsem se chtěl někomu zalíbit, a někoho pohanět – zalíbit se Francouzům a zaútočit na islám. Nakladatelství zakoupilo autorská práva, jednalo i s dědici díla Alberta Camuse, rodina má na dílo tzv. morální práva. Tehdy došlo k žádosti, abych upravil některé věty v textu, aby nedošlo k záměně mezi Mersaultem a Albertem Camusem, přesně o to se mi ale jednalo. Rodina při jednání požadovala změnu asi dvaceti pěti vět, já přijal změnu patnácti.
Proč Camus? Proč ne někdo jiný?
A proč ne? Camus tvoří součást mých dějin, zároveň velmi bolestných alžírských dějin, je prostě součástí genealogie mého čtení, každý si pamatuje z Cizince tu jeho úvodní větu: „Dnes máti zemřela...“ Ať už se zkrátka snažíte nebo nesnažíte, ke Camusovi dorazíte. Filozoficky jsem fascinován způsobem, jakým řeší scény osudového setkání, zločinu, pohřeb...
Fakt, že jsem Alžířan je důležitý, protože moje vědomé, ale i podvědomé reakce budou ve vztahu ke Camusovi dílu asi podstatně jiné. A myslím, že to samé se děje ve Franci. Vždy budou ti, kteří nebudou Camuse přijímat, jiní ho zase budou bezmezně obdivovat. Rozporuplné vnímání Camusova díla tak pokračuje i dnes. Kdo je vlastně dnes Albert Camus? Vidím ho jako prvního člověka „bez papírů“: narodil se v Alžírsku, odešel do Francie, nebyl zcela zařaditelný. Pro jedny odpůrce kolonizace, pro druhé člověk, který chtěl Alžírsko uchovat v rámci Francie.
Některé arabské noviny v severní části Afriky, tzv. Magrebu, který byl pod francouzskou koloniální nadvládou, nepřekládají své texty do francouzštiny, neboť jsou až příliš útočné, že?
To jsou praktiky islamistickým tiskovin. Jejich texty jsou až příliš násilnické, antisemitské... navenek vytvářejí dojem serióznosti, uvnitř ale pracují ryze populistickým způsobem. Francouzština je ale i mým jazykem, neboť je celkově historickým alžírským dědictvím, a to koloniálním - i dnes to vidím v nápisech na ulicích, obchodech, ale i v návycích lidí. Francouzština pro mne není cizím jazykem. Kolonializace byla zločin, ale francouzština za to není zodpovědná.
Jazyk není trestem...
Jazyk není darem... Francouzštinu jsem se naučil sám o své vůli. Jednoho dne se mne můj syn zeptal, proč by se měl naučit více jazyků. Odpověděl jsem, že to je jako dům s více okny, jimiž se díváme - a jenž tím osvětluje svět. Setkání jazyků a kultur může být zdrojem obohacení, pokud o to usilujeme.
Doma mluvíte francouzsky?
Ne, doma mluvíme alžírsky...
Nechtěl jste říct arabsky?
Ne, opravdu. Alžírsky. Bývá to na Západě často zdrojem nedorozumění: dříve diplomaté jezdili do Sýrie, aby se tam naučili arabštinu a přijížděli potom do Oránu, kde ničemu nerozuměli. Arabsky se vyjadřují pouze oficiální dokumenty a páteční modlitba. Na ulici se mluví berbersky a alžírsky: je někdy velmi obtížné vysvětlit, že v „arabském světě“ vlastně nikdo arabsky nemluví.
> Islamismus nabízí komfort sebeospravedlnění
Slyšel jsem, že ve svém mládí jste byl fanatickým a radikálním muslimem. Je to pravda?
Ano, to je pravda. Bylo to období, které trvalo šest až osm let na hranici dospělosti. Islamismus, ten radikální výklad, totiž obecně nabízí v „arabském světě“ ideologickou alternativu tam, kde selhala v zásadě levice, ale i vize nacionalismu i panarabismu. Když jste mladý, potřebujete absolutno. Nevidíte ho v žádném ohledu nikde jinde, protože ani dějiny se nevysvětlují. Islamismus nabízí komfort sebeospravedlnění. Náboženství obecně vám totiž nabízí smysl, což naprosto fascinuje, dává smysl životu...
...včetně oběti nejvyšší?
Právě, včetně smrti. Islamismus dává smysl životu i smrti. Někdo řekl, že mnozí mají na výběr buď: islamismus nebo McDonald´s. U nás je to ale ještě horší: máte na výběr buď konzumerismus nebo prázdnotu, pokud nejste islamista, buď konformismus nebo radikalismus.
Dospěl jste ve své duši k nějaké proměně? Nyní jste ateista?
Ne, nejsem ateista, jsem deista, věřím v boha, ale ne v náboženském slova smyslu. Pro mne se to vše odehrává v kulturním slova smyslu. Víra je pro mne zcela něco jiného. Mluvit o vnitřní proměně je ale velmi těžké, ale ve zkratce bych řekl, že mne zachránila četba, literatura: hodně jsem četl. Netvrdím, že to platí pro všechny, ale základem pro mne bylo, že literatura vám umožňuje poznat ještě něco a někoho jiného – v hodnotě odlišnosti. Přikládáte větší důraz jiným, což víru relativizuje. Náboženství ve své radikální podobě je prostě smrt, pouze ničení toho druhého. Jakmile přijmete jako hodnotu toleranci, vnímáte i jiné postoje.
A přijímáte tím pádem i myšlenku oddělení náboženství a politiky, tzv. laičnost?
Ano, domnívám se, že ničení a skutečná tragédie nastává ve chvíli, kdy se náboženství dotkne veřejného prostoru. Tady vzniká totalitarismus a potom fašismus, smrt a násilí, integrismus. Jsem hluboce přesvědčeným laikem. Myslím, že je nutné, aby rozhodnutí náboženského charakteru mělo povahu intimní, soukromou a individuální. To vytváří základy k tomu, abychom mohli žít ve veřejném prostoru společně.
Burkini, nový trend v oblékání muslimek, jenž do veřejného prostoru pronikl, je podle vás pokus o osvobození z náboženského konzervatismu nebo útok fanatiků na práva žen?
Burkini nejsou výrazem svobody a nezávislosti, jde naopak o zásadní rezignaci na individuální svobodu. Přijmout je, znamená ustoupit, nechat se porazit, neboť jde o zásadní atentát na svobodu. To se nedá v rámci demokracie vůbec přijmout.
Cítíte se být vlastně demokratem?
Ano, jsem ale pro silný stát, v tomto ohledu jsem suverenista. Jsem pro demokracii, ale nikoliv demokracii formální, je zapotřebí ještě mnoho reforem, abychom toho dosáhli. Demokracie nejsou jenom svobodné volby, to jsme viděli u nás v Alžírsku, když zvítězili islamisté, což vedlo k desetiletí občanské války. Je především zapotřebí osvobodit ducha.
A jak chcete ducha osvobodit?
Prostřednictvím vzdělání, jediné, čeho se arabskému světu nedostává, je vzdělání, abychom nevyráběli místo demokratů jenom kamikaze.
V Sýrii jsme se ocitli podle vás na počátku třetí světové války?
Nejsem politický analytik, ale již nějaký čas si myslím, a o příznacích se snažím psát již roky, že vůči válce jsme měli vždy stejný reflex: co se neděje u nás, nechceme vidět. To bylo v době nástupu nacistů a mnohem později islamistů. Ano, myslím, že to, co se děje, znamená, že jsme se ocitli ve válce.
> Spisovatel Camus tvoří moje dějiny
Váš román vyvolal velké pozdvižení ve Francii i v Alžíru. Proč jste ale změnil některá jména a vyznění?
Kolem mého románu vzniklo velké množství nedorozumění. Celou dobu mi někdo vyčítá, že jsem se chtěl někomu zalíbit, a někoho pohanět – zalíbit se Francouzům a zaútočit na islám. Nakladatelství zakoupilo autorská práva, jednalo i s dědici díla Alberta Camuse, rodina má na dílo tzv. morální práva. Tehdy došlo k žádosti, abych upravil některé věty v textu, aby nedošlo k záměně mezi Mersaultem a Albertem Camusem, přesně o to se mi ale jednalo. Rodina při jednání požadovala změnu asi dvaceti pěti vět, já přijal změnu patnácti.
Proč Camus? Proč ne někdo jiný?
A proč ne? Camus tvoří součást mých dějin, zároveň velmi bolestných alžírských dějin, je prostě součástí genealogie mého čtení, každý si pamatuje z Cizince tu jeho úvodní větu: „Dnes máti zemřela...“ Ať už se zkrátka snažíte nebo nesnažíte, ke Camusovi dorazíte. Filozoficky jsem fascinován způsobem, jakým řeší scény osudového setkání, zločinu, pohřeb...
Fakt, že jsem Alžířan je důležitý, protože moje vědomé, ale i podvědomé reakce budou ve vztahu ke Camusovi dílu asi podstatně jiné. A myslím, že to samé se děje ve Franci. Vždy budou ti, kteří nebudou Camuse přijímat, jiní ho zase budou bezmezně obdivovat. Rozporuplné vnímání Camusova díla tak pokračuje i dnes. Kdo je vlastně dnes Albert Camus? Vidím ho jako prvního člověka „bez papírů“: narodil se v Alžírsku, odešel do Francie, nebyl zcela zařaditelný. Pro jedny odpůrce kolonizace, pro druhé člověk, který chtěl Alžírsko uchovat v rámci Francie.
***
Příjezd spisovatele Kámele Dauda provázela v Praze pověst brilantního literárního stylisty a kontroverzního komentátora: za svůj první román Mersault, přešetření (Odeon, 2015) získal ve Francii Goncourtovu cenu za první román a překlad do desítky jazyků včetně češtiny; jeho komentáře, které píše pravidelně do amerického list The New York Times a francouzského týdeníku Le Point, vyvolávají pravidelně velký zájem.
Vrcholem kontroverze mezi autorem a radikálními představiteli islámu bylo na jaře tzv. nábožensko-právní dobrozdání nebo-li fatva. Sepsal ji salafistický imám Abdelfattah Hamadach Zeraoui, čímž Daúda posunul mezi ostře sledované autory typu britsko-indického spisovatele Salmana Rushdího, s nímž islámští duchovní mají problém.
Spisovatel a novinář Dáud, jehož názory přesahují pouze alžírský kontext, ostře vystupuje proti popírání individuálních práv občanů ve své zemi. Na počátku roku ovšem v textu, jímž reagoval na sexuální násilí v německém Kolíně nad Rýnem, jehož se dopustila na německých ženách část muslimské komunity, napsal do The New York Times: „Ve světě Alláha představuje sex největší bídu.“ Upozornil v něm na kulturní rozměr současné uprchlické krize, které západní vlády často přehlížejí. „Uprchlíky vnímáme prostřednictvím jejich statutu, nikoliv kultury. A toto přijetí se omezuje na byrokracii a charitu, aniž bychom vzali v potaz kulturní předsudky a náboženské pasti.“
Tou pastí je podle něj vyhroceně násilnický vztah muslimů k ženám a jejich ponižující postavení v celém muslimském světě. Proto například nechápe zaváděný tzv. burkini na francouzských plážích jenom za extravagantní výstřelek módních salónů.
> Více o autorovi a jeho polemice o "muslimském sexu" na Jehlice revue.
> Samostatná recenze na knihu Mersault,přešetření.
Žádné komentáře:
Okomentovat