> kultura > knihy > recenze na stanici Český rozhlas Vltava, dne 7. listopadu 2017, Mozaika, po 8. hodině
V České republice vychází, péčí brněnského nakladatelství Atlantis, poprvé kniha spisovatele Milana Kundery: Kniha smíchu a zapomnění. Kniha jako taková vyšla nejprve ve francouzském překladu v roce 1979 v Paříži, v nakladatelství Gallimard, v češtině následně v roce 1981 v nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers, v kanadském Torontu.
Sám autor, žijící v Paříži, v krátké poznámce k novému českému vydání píše, že román do Česka posílá „s mnohými změnami, škrty a novými nápady“.
Moderátor: Ve studiu již vítám našeho spolupracovníka Josefa Brože, literárního kritika a publicistu, který pro nás knihu přečetl: „Dobrý den!“
Host: „Dobré jitro!“
Moderátor: Jak se vám čte starý nový Kundera?
Host: Knihu jsem si o víkendu přečtl již potřetí... A četl jsem tři verze, proto možná trochu ten povzdech. Poprvé jsem se s ní setkal v Paříži, a to ve francouzském překladu Françoise Kérela – šlo o vydání kapesní, „en poche“, Folio nakladatelství Gallimard – a u toho jsem dlouho zůstal. To bylo tzv. třetí revidované vydání.
Později se ke mne dostalo vydání manželů Škvoreckých, což byla kniha, která podobně jako Nesnesitelná lehkost bytí kolovala v češtině mezi lidmi, myslím, že si ji bylo možné půjčit i v Tigridově Svědectví.
Ale abych odpověděl, Kundera se mi nikdy nečetl snadno. Snad bych měl odpovědět, že to nikdy nebyla žádná „nesnesitelná lehkost čtení“, byť na první čtení – a to mluvím zejména o jeho francouzských knihách, včetně knih vydaných ve francii – mi vždy šla na nervy ta jeho „za každou cenu“ urputná „popularizace“, nebo spíše „vulgarizace“ českých, respektive československých dějin. Má to jistě své důvody, Kundera dlouho hrál roli jakéhosi velvyslance nezávislé české kultury – a také takto se na něj často obraceli novináři i spisovatelé (včetně Philipa Rotha i Johna Updika; více literárněji vnímá Kunderu například filozof Alain Finkielkraut).
Zkrátka, za všechno můžou Rusové a jejich tanky, a Česko (-slovensko) jako součást střední Evropy bylo Ruskem uloupeno – tak alespoň vyznívá jeho slavný esej: Uloupená Evropa (1984). V jeho knihách, této i dalších, Kundera vlastně jen obrací dokola to jedno téma: byla jeho generace zastižena žertem dějin? Bylo to vždy pro mne i trochu osobní, protože můj otec patřil ke stejné generaci jako Kundera, a v jeho knihovně jsem také poprvé objevil Kunderův Žert (1967) hned vedle Procházkovy Přestřelky (1964).
Mimochodem, je zajímavé, jakým způsobem se dnes tato kniha, poslední napsaná v češtině, která tu dosud nebyla vydána, jak říká Jitka Uhdeová z Brna, do Česka vrací. Na jedné straně se tu zdůrazňuje formální ráz „knihy ve formě variací“, na druhé, že jde o „příběh emigrantky Taminy“.
Když jsem četl knihu poprvé, nejvíce na mne zapůsobila ta „emigrantská nostalgie“, snad bych i řekl „melancholie“. Byla jinak první knihou, kterou Kundera napsal ve Francii – vyšla ovšem jako třetí (po Valčíku na rozloučenou, 1972 a Život je jinde, 1973).
O tom, zda tato kniha je opravdu román, ve své době polemizovali jiná – například americký spisovatel John Updike. To ale asi není až tak podstatné, po formální stránce si vzpomínám, že se mi vždy líbilo, když se střídá vypravěč a potom i sám Kundera, který vlastně beletristicky vzpomíná – dnes se tomu říká autofikce.
Moderátor: Co je vlastně hlavním tématem knihy – podle vás?
Host: Nechci nikomu vnucovat za každou cenu nějakou interpretaci, ale když se ptáte... myslím, že ta kniha je vlastně o „špatném svědomí“. I když má v titulu, že je o „smíchu a zapomnění“. Kundera navazuje na tradici filozofického románu, ale ta „filozofie románu“ je u něho vždy trochu pokleslá. Kundera se snaží obvykle zdůrazňovat, že se mu jedná o román s hudební osnovou – jeho otec byl hudební skladatel – a to ostatní jaksi neřeší.
Vedle velmi vtipných, dnes již ovšem notoricky známých žertů (Clementisova čepice na Gottwaldově hlavě), je to zároveň kniha velmi politická. Jeden z vtípků, který jsem ale slyšel ještě v minulém režimu, opakuje v knize mechanik – ten o tom, kterak kdosi zvrací na Václaváku a kolemjdoucí mu říká: „Jak vám rozumím!“ Mimochodem, za tuto knihu přišel Kundera o občanství, takže byl patrně i hojně čten v politbyru a jinde v kancelářích IV. Oddělení StB, předpokládám...
Je to kniha o deziluzi z možností komunismu, což Kundera glosuje místy velmi krutě – například v úvahách o „tančení v kruhu“.
Ve své době mi samozřejmě i velmi konvenovaly Kunderovy úvahy o prezidentu Gustávu Husákovi jako o „prezidentu zapomnění“ a o Karlu Gottovi jako o „idiotu hudby“. Pasáže nostalgických vzpomínek na „básníky v Praze“ (skvělý portrét Jaroslava Seiferta) potom Kundera nahlíží z jakési věže v Rennes, kam se uchýlil v roce 1975 na univerzitu po odchodu z Československa (opět autobiografická vsuvka).
Nesmíme také zapomínat, že silnou součástí knihy jsou úvahy o roli erotiky a sexu,což Kundera předvádí ve všech možných úrovních vztahů: a zkoumá to téma, které se stalo východiskem již jeho básnické sbírky Monology (1957). Žena jako tvář a tělo, snaha o vymanění z konvenčního pojetí lásky a tematizování lásky volné... i to je součástí této knihy, která dnes může v tomto ohledu působit trochu antikvárně. Onírická, snová část s Taminou, jež uzavírá knihu se mi s odstupem času zdá rovněž trochu vyvátá, ale nikomu to nevnucuji.
Moderátor: A když už jste četl ta tři vydání, zjistil jste, v čem se liší?
Host: Ano, děkuji, to je asi nejtěžší – číst knihu a porovnávat. Kromě některých chyb v českém Škvoreckého vydání (první kapitola se tu jmenuje Clementisova čepice, nyní tedy Ztracené dopisy – stejně jako ve francouzštině) se to nynější české přizpůsobuje tomu francouzskému. Tamina je tu dvakrát v názvu kapitol, a mizí jedny Ztracené dopisy, prostě – se ztratily.
České vydání v detailu: například slovo „hovno“ ve francouzštině nenaleznete, místo toho mechanik říká: „Peau de balle!“ Ve francouzštině se také tolik „nesouloží“, místo toho se lidé spíše cudně „milují“. Také nikdo nikomu neříká „vole“, to slovo francouzština nezná. To jsou ale drobnosti, které nemají žádný hlubší význam, jsou to opravdu drobečky na literárním talíři.
Co je ale závažnější: pokud jsem se správně díval, ve šesté části (ve fr. původně nazvané Andělé, v češtině Taminina smrt) zmizel ve druhé kapitola Gustáv Husák, stejně jako Karel Gott. To vypadá velmi vtipně – jako kdyby dnes po čtyřiceti letech nebyl Husák, ani Gott důležitý. Pochybuji, že by na ně Kundera prostě jen „zapomněl“.
Spisovatel Kundera v této knize přisuzuje autoru právo promlouvat svým dílem a dělat i pozdější korektury – přesto se mi tento velmi silný zásah zdá velmi necitlivý. Jako kdyby chtěl Kundera vymazat z paměti to, co vyčítal svým mocenským předchůdcům: že totiž chtěli vygumovat jeho. Nebo je to jen další z Kunderových žertů? Nevím, třeba se ale, abych parafrázoval jednu Kunderovu povídku ze Směšných lásek, třeba se „někdo bude smát“.
> Další související texty:
> České trápení s Milanem Kunderou, Jehlice revue, 10. srpna 2016.
> Poslední Kunderův žert, Jehlice revue, 25. července 2013
Sám autor, žijící v Paříži, v krátké poznámce k novému českému vydání píše, že román do Česka posílá „s mnohými změnami, škrty a novými nápady“.
Moderátor: Ve studiu již vítám našeho spolupracovníka Josefa Brože, literárního kritika a publicistu, který pro nás knihu přečetl: „Dobrý den!“
Moderátor: Jak se vám čte starý nový Kundera?
Host: Knihu jsem si o víkendu přečtl již potřetí... A četl jsem tři verze, proto možná trochu ten povzdech. Poprvé jsem se s ní setkal v Paříži, a to ve francouzském překladu Françoise Kérela – šlo o vydání kapesní, „en poche“, Folio nakladatelství Gallimard – a u toho jsem dlouho zůstal. To bylo tzv. třetí revidované vydání.
Později se ke mne dostalo vydání manželů Škvoreckých, což byla kniha, která podobně jako Nesnesitelná lehkost bytí kolovala v češtině mezi lidmi, myslím, že si ji bylo možné půjčit i v Tigridově Svědectví.
Ale abych odpověděl, Kundera se mi nikdy nečetl snadno. Snad bych měl odpovědět, že to nikdy nebyla žádná „nesnesitelná lehkost čtení“, byť na první čtení – a to mluvím zejména o jeho francouzských knihách, včetně knih vydaných ve francii – mi vždy šla na nervy ta jeho „za každou cenu“ urputná „popularizace“, nebo spíše „vulgarizace“ českých, respektive československých dějin. Má to jistě své důvody, Kundera dlouho hrál roli jakéhosi velvyslance nezávislé české kultury – a také takto se na něj často obraceli novináři i spisovatelé (včetně Philipa Rotha i Johna Updika; více literárněji vnímá Kunderu například filozof Alain Finkielkraut).
Zkrátka, za všechno můžou Rusové a jejich tanky, a Česko (-slovensko) jako součást střední Evropy bylo Ruskem uloupeno – tak alespoň vyznívá jeho slavný esej: Uloupená Evropa (1984). V jeho knihách, této i dalších, Kundera vlastně jen obrací dokola to jedno téma: byla jeho generace zastižena žertem dějin? Bylo to vždy pro mne i trochu osobní, protože můj otec patřil ke stejné generaci jako Kundera, a v jeho knihovně jsem také poprvé objevil Kunderův Žert (1967) hned vedle Procházkovy Přestřelky (1964).
Mimochodem, je zajímavé, jakým způsobem se dnes tato kniha, poslední napsaná v češtině, která tu dosud nebyla vydána, jak říká Jitka Uhdeová z Brna, do Česka vrací. Na jedné straně se tu zdůrazňuje formální ráz „knihy ve formě variací“, na druhé, že jde o „příběh emigrantky Taminy“.
Když jsem četl knihu poprvé, nejvíce na mne zapůsobila ta „emigrantská nostalgie“, snad bych i řekl „melancholie“. Byla jinak první knihou, kterou Kundera napsal ve Francii – vyšla ovšem jako třetí (po Valčíku na rozloučenou, 1972 a Život je jinde, 1973).
Moderátor: Co je vlastně hlavním tématem knihy – podle vás?
Host: Nechci nikomu vnucovat za každou cenu nějakou interpretaci, ale když se ptáte... myslím, že ta kniha je vlastně o „špatném svědomí“. I když má v titulu, že je o „smíchu a zapomnění“. Kundera navazuje na tradici filozofického románu, ale ta „filozofie románu“ je u něho vždy trochu pokleslá. Kundera se snaží obvykle zdůrazňovat, že se mu jedná o román s hudební osnovou – jeho otec byl hudební skladatel – a to ostatní jaksi neřeší.
Vedle velmi vtipných, dnes již ovšem notoricky známých žertů (Clementisova čepice na Gottwaldově hlavě), je to zároveň kniha velmi politická. Jeden z vtípků, který jsem ale slyšel ještě v minulém režimu, opakuje v knize mechanik – ten o tom, kterak kdosi zvrací na Václaváku a kolemjdoucí mu říká: „Jak vám rozumím!“ Mimochodem, za tuto knihu přišel Kundera o občanství, takže byl patrně i hojně čten v politbyru a jinde v kancelářích IV. Oddělení StB, předpokládám...
Je to kniha o deziluzi z možností komunismu, což Kundera glosuje místy velmi krutě – například v úvahách o „tančení v kruhu“.
Ve své době mi samozřejmě i velmi konvenovaly Kunderovy úvahy o prezidentu Gustávu Husákovi jako o „prezidentu zapomnění“ a o Karlu Gottovi jako o „idiotu hudby“. Pasáže nostalgických vzpomínek na „básníky v Praze“ (skvělý portrét Jaroslava Seiferta) potom Kundera nahlíží z jakési věže v Rennes, kam se uchýlil v roce 1975 na univerzitu po odchodu z Československa (opět autobiografická vsuvka).
Nesmíme také zapomínat, že silnou součástí knihy jsou úvahy o roli erotiky a sexu,což Kundera předvádí ve všech možných úrovních vztahů: a zkoumá to téma, které se stalo východiskem již jeho básnické sbírky Monology (1957). Žena jako tvář a tělo, snaha o vymanění z konvenčního pojetí lásky a tematizování lásky volné... i to je součástí této knihy, která dnes může v tomto ohledu působit trochu antikvárně. Onírická, snová část s Taminou, jež uzavírá knihu se mi s odstupem času zdá rovněž trochu vyvátá, ale nikomu to nevnucuji.
Moderátor: A když už jste četl ta tři vydání, zjistil jste, v čem se liší?
Host: Ano, děkuji, to je asi nejtěžší – číst knihu a porovnávat. Kromě některých chyb v českém Škvoreckého vydání (první kapitola se tu jmenuje Clementisova čepice, nyní tedy Ztracené dopisy – stejně jako ve francouzštině) se to nynější české přizpůsobuje tomu francouzskému. Tamina je tu dvakrát v názvu kapitol, a mizí jedny Ztracené dopisy, prostě – se ztratily.
České vydání v detailu: například slovo „hovno“ ve francouzštině nenaleznete, místo toho mechanik říká: „Peau de balle!“ Ve francouzštině se také tolik „nesouloží“, místo toho se lidé spíše cudně „milují“. Také nikdo nikomu neříká „vole“, to slovo francouzština nezná. To jsou ale drobnosti, které nemají žádný hlubší význam, jsou to opravdu drobečky na literárním talíři.
Co je ale závažnější: pokud jsem se správně díval, ve šesté části (ve fr. původně nazvané Andělé, v češtině Taminina smrt) zmizel ve druhé kapitola Gustáv Husák, stejně jako Karel Gott. To vypadá velmi vtipně – jako kdyby dnes po čtyřiceti letech nebyl Husák, ani Gott důležitý. Pochybuji, že by na ně Kundera prostě jen „zapomněl“.
Spisovatel Kundera v této knize přisuzuje autoru právo promlouvat svým dílem a dělat i pozdější korektury – přesto se mi tento velmi silný zásah zdá velmi necitlivý. Jako kdyby chtěl Kundera vymazat z paměti to, co vyčítal svým mocenským předchůdcům: že totiž chtěli vygumovat jeho. Nebo je to jen další z Kunderových žertů? Nevím, třeba se ale, abych parafrázoval jednu Kunderovu povídku ze Směšných lásek, třeba se „někdo bude smát“.
> Další související texty:
> České trápení s Milanem Kunderou, Jehlice revue, 10. srpna 2016.
> Poslední Kunderův žert, Jehlice revue, 25. července 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat