Když Édouard Louis imituje třídní boj, Eddy B. musí prohrát

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 5, dubna 2018.

Francouzský autor Édouard Louis píše ve svém debutu Skoncovat s Eddym B. sám o sobě. Hlavní hrdina, homosexuál z dělnické rodiny, dokonce nese spisovatelovovlastní původní jméno – Belleguele. Dílo má sice mnohem větší ambici než být jenjedním z dalších efektních pokusů o coming out, jenže mu chybí něco podstatného– skutečná literární kvalita. To ostatní je pouze filozofická veteš. Stala se ale zdrojem závratného úspěchu knihy – a také nekritického obdivu.

Řekněme si to hned na úvod. Francouzský spisovatel Édouard Louis (*1992) není tí m, za koho se patrně má. Není opravdu největším spisovatelem ve své generaci, není ani spisovatelem, který by přišel s něčím zcela originálním. Jeho kniha je průměrná, snad byse dalo říct i slabá. Přihlásit se k ní ale znamená cosi jako biřmování v církvi. K tomu ovšem musíte být věřící.

Lidé i kritici nicméně potřebují modly. Románu se v českém prostředí dostalo téměřoslavných  ód, v souvislosti s ním se objevují epitety jako citlivý, krutý, neuvěřitelný... a čtivý. Kniha ve skutečnosti ovšem není ani citlivá, ani krutá, natož neuvěřitelná... snad že ji přečtete rychle.

Příběh o přiznání své homosexuality vypráví samozřejmě chlapec křehký a citlivý, zatímco dělníci na chudém francouzském venkově, kde hrdina vyrůstá, jsou líčeni jako hrubí ažsprostí. K násilí nemá nikdy daleko ani Eddyho otec, jenž patří k těm proletářům, kteří volí(světe, div se!) extremistickou Národní frontu. Jen matka Eddymu rozumí. Ano, je to jistě dojemné. Ale to nestačí k tomu, abychom se podivovali nad literárními kvalitami této knihy. Čtivé může být leccos a takto to může napsat kdekdo.

Ztraceno v překladu

Máme-li věřit tomu, co se o románu tu a tam píše („Svět je v jeho podání zlé a nepřívětivé místo, kde není místo pro lásku ani smích.“), nevyjdeme opravdu z překvapení. Obvykle si v souvislosti s knihou - již ve Francii provázela v roce 2014 zásadní polemika – čeští kritici vystačí s úvahou ve stylu „jak to musel mít ten mladý muž v Pikardii těžké, když postupně zjišťoval, že není tím mužem, kterého v něm všichni chtěli vidět“.

Ano, Louisův román je příběh o postupném sebeuvědomování si vlastní sexuální odlišnosti. Není ale ani první, ani poslední popis coming outu. Samotné pochopení příběhu, který před námi autor značně karikaturně předestírá v krátkých kapitolách, spíše verbalizovaně než dramaticky, doznává silnějších tragikomických rozměrů, když se dozvíme, jak se vypravěč ve skutečnosti jmenuje. Jsem homofob, když se tomu směju?

Překladatelka Sára Vybíralová přeložila příjmení Belleguele jako Držtičku, i když by tomohl být, možná opisněji, třeba taky „krásný obličej“ nebo „ksicht", chcete-li. Ve francouzském originálu se kniha jmenuje En finir avec Eddy Bellegueule, i ve vydáních v jiných zemích zůstalo původní autorovo příjmení (a zároveň jmého hlavního hrdiny) součástí názvu knihy. V českém překladu je zkráceno na pouhou iniciálu. To by v zásadě nevadilo, pokud by se ovšem autor v autobiografickém příběhu schovával za nějaké své záhadné vyprávěcí „alter ego“. V tomhle případě je ovšem „zatajení“ jména zásadním nepochopením.

Transformace Eddyho B.

Nakladatelství zmiňuje, že Édouard Louis píše na pomezí dokumentu a románu. Autor sev knize ale nesnaží pouze literárně přetavit svou patrně nelehkou sociální zkušenost, ne, to není žádné literární dokudrama, on se pokouší zkušenost zejména teoretizovat. A zde jsme u kamene úrazu celé jeho literární prvotiny. U kořene věci.

Ona pokřivená tvář Eddyho B. má totiž ambici sociologickou, ne-li přímo filozofickou, a podle vzoru spisovatelova učitele, francouzského filozofa Didiera Eribona, má mít přímo „potenciál transformační“. Když něco napíšu, mohu se z toho nejen vypovídat, ale zároveň se stát i někým jiným? To je ta otázka! Pro Édouarda Louise, a snad i pro část francouzské intelektuální elity, je toto hlavní téma.

Filozof Didier Éribon v jednom z rozhovorů z poslední doby mluví o „transformační síleteorie“. Odkazuje se tím zejména na svou knihu Retour à Rheim (Návrat do Remeše,2009), v níž popisuje vlastní odchod z rodného města. Louis se profesorovou zpovědívýznamným způsobem inspiroval a pokusil se „literární formou“ teoretizovat svou vlastní transformaci. Bez této souvislosti nám uniká podstatná část výpovědi.

Manuál „třídního boje“

Ve Francii, jak píše nakladatelství, se prodal tento titul dosud v nákladu 300 000 výtisků. To ale není úspěch literárního debutanta, ale úspěch marketingového nasazení, jež úspěšně zařadilo Louise rovnou do lítého „třídního boje“, který z univerzitních pracovišť francouzských univerzit dosud nevymizel.

A i když se zdálo, že marxistické rovnice o nesmiřitelném boji tříd povětšinou vyvanuly, předložil Louis důkaz, že mohou platit. Román Skoncovat s Eddym B. se fakticky stal jejich novým manuálem. Nelehký příběh dospívajícího gaye v sociálně omezeném prostředí je pro část intelektuálské elity dalším zářezem na pažbě nenávisti k proletariátu.


***

Těším se, až nakladatelství Paseka vydá i Louisovu další knihu: Histoire de la violence (Dějiny násilí, 2016), v níž si přečteme, jaký „transformační charakter“ (ano, stále stejná snaha karikovat realitu ve jménu filozofie) pro něj mělo znásilnění. Ne, to opravdu není psychothriller, ale jen další z pokusů, jak prolomit nové sociální, respektive sociologické tabu; zabývat se násilím způsobem, v němž popíši to, jež se přihodilo mne. Úspěch zaručen?

Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Bellegueule). V překladu Sáry
Vybíralové vydalo nakladatelství Paseka, 2017.