> literatura > knihy > recenze vyšla na webu literarni.cz, dne 5. září 2018
Spisovatelka Simone de Beauvoir, autorka Druhého pohlaví a Mandarínů, klíčová postava feministického hnutí, vstoupila, třicet šest let po svém souputníku, filozofu a spisovateli Jeanu-Paulu Sartrovi do prestižní knižní edice nakladatelství Gallimard – Bibliothèque de la Pléiade.
Důvodem, proč se Simone de Beauvoir (1908–1986) ocitla v Plejádách, přitom není ani zásadní manifestační esej Druhé pohlaví (Deuxième sexe, 1949, č. 1966 – výbor), který z ní učinil zakladatelku světového feminismu, ani Mandaríni, silně autobiografický román, který jí přinesl v roce 1954 Goncourtovu cenu. Překvapivým rozhodnutím editorů Jeana-Louise Jeannella a Éliany Lecarmové-Taboneové bylo zahrnuto do dvou svazků (1584 a 1696 stran) prestižního vydání pouze jejích pět vzpomínkových knih.
Najdeme zde notoricky známé a do češtiny přeložené Paměti spořádané dívky (Mémoire d’une jeune fille rangée, 1958, č. 1969), ale i další, méně známá díla La force de l’âge (Síla věku, 1960), La force des choses (Síla věcí, 1963, č. 1964 – ukázky ve Světové literatuře č. 4), Tout compte fait (Zúčtování, 1972) nebo bilanční La cérémonie des adieux (Poslední rozloučení, 1974). K těmto titulům vydavatelé připojili rovněž knihu vzpomínek na smrt její matky Une mort très douce (Velice lehká smrt, 1964, č. 1967).
Většina referátů k tomuto vydavatelskému počinu ve francouzských médiích zdůrazňuje, že Simone de Beauvoir je teprve patnáctou ženou, oproti 209 mužům, které se té pocty být v Plejádách dostalo. Emeritní profesor Jean-Yves Mollier, historik specializující se na oblast nakladatelské práce, například soudí, že opominutí zahrnutí Druhého pohlaví mezi její dílo v Plejádách znamená pro autorku toliko „paralelní vstup do skutečné literatury“.
Neodmyslitelná svobodná dvojice
V povědomí celosvětové veřejnosti jsou život a dílo této ženy spjaté s jejím partnerem, filozofem, spisovatelem a rovněž angažovaným intelektuálem Jeanem-Paulem Sartrem (1905–1980). Pro československé čtenáře je navíc tento vztah uchován ve vzpomínkách na pražské návštěvy této slavné intelektuální francouzské dvojice, které proběhly v letech 1963 a 1968.
Rozhodnutí nakladatelství Gallimard bylo vydat její vzpomínkové knihy, které, jak věděla ostatně i ona sama, nabízí souhrnné vyprávění: „nejen o sobě, ale i o své době a určitých věcech, jež mne přesahují“. Editor Jeanelle připomíná, že ani jehoambicí, ani de Beauvoir, nikdy nebylo vydat memoáry, jež by byly zatížené příliš velkou výpovědní hodnotou.
Přesto je tu tato hodnota přítomna, nikoliv náhodou; je todáno už jenom faktem, že tato slavná autorka již dávno překročila pouze statut „ženy velkého filozofa“. Přitom i onasama, navzdory některým, zvláště anglo-americkým výkladům, počínajícím v 80. letech, sejistý čas považovala za intelektuálně závislou na svém muži. Jeden z mnoha paradoxů, které si čtenář může při četbě jejích memoárů uvědomit…
„Sartre odpovídal naprosto mé představě patnáctileté (…) S ním jsem mohla všechno sdílet. Věděla jsem, že již nikdy neopustí můj život,“ napsala v Pamětech spořádané dívky. Pocházela z konzervativní katolické rodiny a dlouhou dobu v sobě musela s touto predestinací zápasit.
Filozof Sartre, s nímž se potkala ve 20. letech na Sorbonně, byl pro ni zjevením, oporou, ale především partnerem, který ji začal brátvážně. V podobném duchu, i když již méně obdivně, psala o něm i v knize druhé, Síle věku, když přišla opět na Sartra řeč: „Věděla jsem, že z jeho strany nepřijde žádné neštěstí, snad jedině, že by zemřel přede mnou.“
K otázce „naprosté věrnosti“ ve vztahu, který on, méně již ovšem ona, považovali oba za rovnoprávný, ve stejné knize napsala: „Často kázaná, málo dodržovaná, ona věrnost je obvykle pociťována těmi, kteří si ji předepíší jako zohavení: utěšují se potom nějakými sublimacemi nebo prostě vínem...“
Jejich společný život, který nebyl limitován ani tím, že neměli společný příbytek, byl utvářen především sdílením názorů politických i filozofických a trval dlouhých padesát let. Zaujme přesto, že se Simone Lucie Ernestine Marie Bertrand de Beauvoir, jak zní její celé jméno, nechala pohřbít vedle svého celoživotního partnera. Snad proto, že věrnosti nerozuměla konvenčně, neboť partnerů měla – podobně jako on, jak zněla jejich vzájemná dohoda – prostě více: byli to nejen muži, ale i ženy.
Intelektuální angažmá do všech stran
Zásadní význam v díle Simone de Beauvoir zaujímá Druhé pohlaví (Deuxième sexe, 1949, č. 1967– s doslovem filozofa Jana Patočky), v němž zásadním způsobem definovala postavení ženy. Tato její slavná definice je dosud silná: „Nerodíme se jako žena, ale stáváme se jí.“
Dílo, kterévyšlo ve dvou svazcích v roce 1949, vyvolalo skandál, Vatikán jej okamžitě zařadil mezi zakázanou četbu a spisovatel Albert Camus dodal: „Tímto dílem zneuctila francouzské muže!“.
Ona ale velmi srozumitelně tvrdí: „Žena je určována a liší se ve vztahu k muži, nikoliv jím ve vztahu k ní; ona je nepodstatná tváří v tvář podstatnému.“ Uměla psát stručně a jasně. „On je předmětem, on je Dokonalost: ona je Jiná.“
Esence myšlení matky všech budoucích feministek je tu zjevná: nerovnost mezi mužem a ženou je dána historickou a ideologickou konstrukcí. Muž žije v představě vlastní transcendence, žena je udržována v imanenci. Podle de Beauvoir by měly ženy vzít svůj osud do vlastních rukou, a to nikoliv jako ženy, ale jako lidé. Žena má usilovat o to, aby přestala být podřízeným (druhým) pohlavím.
Dnes se některé věty zdají být samozřejmostí, ale sociální proměna, s jakou revolučně přišla Simone de Beauvoir zanechává v zásadě dosud silné šrámy na duši některých mužů. Zejména v historické analýze je de Beauvoir velmi inspirativní – když dekóduje mýty a pověry; například, když rozlišuje pro ni „tři neautentické způsoby chování“ žen, které tím unikají transcendenci. Role je jim dána všeobecným přesvědčením a společenskými hodnotami, ženy se stávají objekty touhy a dělí se na ženy narcistní, ženy zamilované a ženy mystické.
Je ale současná žena už skutečně osvobozená tak, jak o to kdysi de Beauvoir usilovala? Máme legální antikoncepci, zákonnou možnost přerušení těhotenství... Získala dnes žena dostatečnou ekonomickou svobodu a nezávislost na muži? Ona sama v tom měla manifestačně jasno velmi prakticky: manželství považovala za překážku osvobození ženy, neboť podle ní netvoří nic jiného než instituci s archaickou rolí manžela, jakousi falešnou hlavou rodiny, a z vdané ženy dělá fakticky jen domácího otroka. V souvislosti s 50. výročím roku 1968 je zajímavé, jak důležitý byl v proměně společnosti rys sexuální revoluce, kterou de Beauvoir zahájila již po válce.
Společně s Jeanem-Paulem Sartrem se Simone de Beauvoir angažovala nejen v proměnách struktur sociálních, ale i v proměně struktur politických. Pozoruhodné je, že ve svých vzpomínkách o sobě často mluví jako o „nepolitické osobě“, která pochopila význam angažmá až na sklonku druhé světové války.
Chodili společně do Café de Flore, protože tam bylo teplo, a v zimě řešili, kam pojedou na hory. Polemické úvaze, která již dříve provázela vznik prvních dramatických děl Sartrových, neunikne ani ona. Byla nepolitická, protože politice nerozuměla? Nebo prostě jen nechtěla být?
Po válce, zejména v souvislostise založením revue Les Temps modernes, vznikl i program, v němž nalézá východisko z krize dobové společnosti. Simone de Beauvoir i Jean-Paul Sartre vystupují proti francouzskému i americkému kolonialismu a stávají se až do roku 1956 intelektuály, kteří sdílí s komunisty společné přesvědčení o nutné proměně světa. Sartrova slova o potřebě utvořit „skutečnou demokracii“ se tehdy rýmovala s „progresivním socialismem“, jenž vyústil v barikády proti gaullistické Francii koncem šedesátých let.
Mnoho z toho známe ostatně z Goncourtovou cenou ověnčených Mandarínů (Les Mandarins, 1954, č. 1967), kteří rovněž nejsou zařazeni v Plejádách. Intelektuální dobrodružství Sartra, de Beauvoir, ale i Alberta Camuse a dalších, je tu vypovězeno stylem, jímž de Beauvoir vládla. Někomu se mohl v té době zdát poněkud suchý.
Cílem psaní této mimořádné autorky bylo, jak můžeme číst v knize Zúčtování, jedno jediné: „Rozptýlit mystifikace, říci pravdu, to je jedním z cílů, o který jsem se vytrvale snažila prostřednictvím mých knih.“
Dílo, které čtenář dostává do rukou, čítá období zahrnující léta 1956 až 1981 a každý svazek je vskutku objemný, je to „téměř celý život“, chce se tu říci společně se spisovatelkou Camille Laurensovou, která knihu recenzovala v listu Le Monde. Mnoho z toho, co jsme si o ní mysleli, se tu dozvíme přímo od ní.
Zejména téma vztahu k Satrovi prochází všemi knihami včetně té poslední, ne zcela nepodobné litanii katolické dívky, Poslední rozloučení. „Jeho smrt nás rozdělí,“ napsala. A podobně jako on, také ona bez víry v Boha, dodává: „Moje smrt nás nespojí. Tak to je; je už i tak krásné, že naše životy mohly tak dlouho souznít.“
Přesto ani ona není zcela bez tajemství, narcismu, ani jisté mystiky. To ostatně ilustrují dopisy, které vyšly také v nakladatelství Gallimard. Do prestižních Plejád, kterésvítí do věčnosti jako literární Panteon, se zatím ovšem určitě nedostanou.
Za zmínku stojí například tento úryvek z dopisu, který Simone de Beauvoir napsala 19. července 1948 svému americkému milenci, spisovateli Nelsonu Algrenovi (1909–1981): „To musíte pochopit, Nelsone, musím si být jistá, že porozumíte dobře pravdě: byla bych šťastná, kdybych mohla strávit dny a noci s vámi až do své smrti, v Chicagu, v Paříži nebo v Chichicastenangu, je nemožné pocítiti znovu tu lásku, jež k vám chovám, lásku tělesnou, lásku srdce a duše.
Ale dávám přednost tomu zemřít, než abych zapříčinila hluboké zlo, neodpustitelnou chybu někomu, který učinil vše pro mé štěstí. Věřte, zemřít by mne pobouřilo, neboť vás ztratit, myšlenka, že vás ztratím, se mi zdá stejně tak nepřijatelná, jako zemřít.“ (Simone de Beauvoir: Lettres à Nelson Algren, Gallimard, 1997)
O režiséru a spisovateli Claudu Lanzmannovi (1925–2018), jiném milenci, jenž tento rok zemřel, napsala: „Přítomnost Lanzmanna při mně zbavuje mne mého věku.“ Vztah s mladým, čerstvě sedmadvacetiletým mužem zahájila ve věku 44 let.
Život spisovatelky Violette Leducové (1907–1972) by patrně byl rovněž jiný, kdyby nepotkala de Beauvoir. Dnes zůstává její literární tvorba ve stínu její vlivné milenky, o čem svědčínapříklad biografický film Martina Provosta Violette (2013), kde roli de Beauvoir ztvárnila Sandrine Kiberlainová.
Jistě, existuje stále dost toho, na co bychom v souvislosti s ní (i se Sartrem) nejraději zapomněli; záleží ale nakonec na každém z nás, dokážeme-li pochopit, proč například přijela s partnerem hned dvakrát i do Prahy. Souviselo to nějak s pražským jarem? Poprvé to bylo v roce 1963, podruhé v roce 1968.
Jeden z těch, který si na to pamatuje, je novinář a překladatel několika jejích knih Antonín J. Liehm, který o tom před časem (Právo, 28. 6. 2001) napsal: „Starý a poloslepý Sartre překážel a pokusů –dodnes marných –odstranit jeho obrovský stín přibývalo.
Mezi ně patřila i cílevědomá snaha překroutit Sartrův postoj k československému jaru 1968 a všemu, co mu předcházelo. Přitom byl právě Sartre jeden z prvních levicových intelektuálů na Západě, kteří pochopili, oč šlo.“
O jeho partnerce se nezmínil, ale před časem jejich první návštěvu glosovala socioložka Jiřina Šiklová (Reflex, 5. 3. 2009): „Sartrův příjezd byl obrovskou událostí. Nezapomínejme, že existencialismus, jehož on byl představitelem, se tady dlouho zakazoval. Velká posluchárna na filozofické fakultě byla proto zaplněna do posledního místa. Když svou přednášku, tlumočenou A. J. Liehmem, skončil a uvedl de Beauvoir slovy, že nyní promluví významná feministka, skoro celá posluchárna se vyprázdnila.“
Jak by to asi dopadlo dnes?
> Simone de Beauvoir: Mémoires I et II, pod vedením Jeana-Louise Jeannella a Éliane Lecarneové-Taboneové, vydalo nakladatelství Gallimard v edici Bibliothèque de la Pléiade, Paříž, 2018.
Spisovatelka Simone de Beauvoir, autorka Druhého pohlaví a Mandarínů, klíčová postava feministického hnutí, vstoupila, třicet šest let po svém souputníku, filozofu a spisovateli Jeanu-Paulu Sartrovi do prestižní knižní edice nakladatelství Gallimard – Bibliothèque de la Pléiade.
Najdeme zde notoricky známé a do češtiny přeložené Paměti spořádané dívky (Mémoire d’une jeune fille rangée, 1958, č. 1969), ale i další, méně známá díla La force de l’âge (Síla věku, 1960), La force des choses (Síla věcí, 1963, č. 1964 – ukázky ve Světové literatuře č. 4), Tout compte fait (Zúčtování, 1972) nebo bilanční La cérémonie des adieux (Poslední rozloučení, 1974). K těmto titulům vydavatelé připojili rovněž knihu vzpomínek na smrt její matky Une mort très douce (Velice lehká smrt, 1964, č. 1967).
Neodmyslitelná svobodná dvojice
V povědomí celosvětové veřejnosti jsou život a dílo této ženy spjaté s jejím partnerem, filozofem, spisovatelem a rovněž angažovaným intelektuálem Jeanem-Paulem Sartrem (1905–1980). Pro československé čtenáře je navíc tento vztah uchován ve vzpomínkách na pražské návštěvy této slavné intelektuální francouzské dvojice, které proběhly v letech 1963 a 1968.
Rozhodnutí nakladatelství Gallimard bylo vydat její vzpomínkové knihy, které, jak věděla ostatně i ona sama, nabízí souhrnné vyprávění: „nejen o sobě, ale i o své době a určitých věcech, jež mne přesahují“. Editor Jeanelle připomíná, že ani jehoambicí, ani de Beauvoir, nikdy nebylo vydat memoáry, jež by byly zatížené příliš velkou výpovědní hodnotou.
„Sartre odpovídal naprosto mé představě patnáctileté (…) S ním jsem mohla všechno sdílet. Věděla jsem, že již nikdy neopustí můj život,“ napsala v Pamětech spořádané dívky. Pocházela z konzervativní katolické rodiny a dlouhou dobu v sobě musela s touto predestinací zápasit.
Filozof Sartre, s nímž se potkala ve 20. letech na Sorbonně, byl pro ni zjevením, oporou, ale především partnerem, který ji začal brátvážně. V podobném duchu, i když již méně obdivně, psala o něm i v knize druhé, Síle věku, když přišla opět na Sartra řeč: „Věděla jsem, že z jeho strany nepřijde žádné neštěstí, snad jedině, že by zemřel přede mnou.“
Jejich společný život, který nebyl limitován ani tím, že neměli společný příbytek, byl utvářen především sdílením názorů politických i filozofických a trval dlouhých padesát let. Zaujme přesto, že se Simone Lucie Ernestine Marie Bertrand de Beauvoir, jak zní její celé jméno, nechala pohřbít vedle svého celoživotního partnera. Snad proto, že věrnosti nerozuměla konvenčně, neboť partnerů měla – podobně jako on, jak zněla jejich vzájemná dohoda – prostě více: byli to nejen muži, ale i ženy.
Intelektuální angažmá do všech stran
Dílo, kterévyšlo ve dvou svazcích v roce 1949, vyvolalo skandál, Vatikán jej okamžitě zařadil mezi zakázanou četbu a spisovatel Albert Camus dodal: „Tímto dílem zneuctila francouzské muže!“.
Ona ale velmi srozumitelně tvrdí: „Žena je určována a liší se ve vztahu k muži, nikoliv jím ve vztahu k ní; ona je nepodstatná tváří v tvář podstatnému.“ Uměla psát stručně a jasně. „On je předmětem, on je Dokonalost: ona je Jiná.“
Esence myšlení matky všech budoucích feministek je tu zjevná: nerovnost mezi mužem a ženou je dána historickou a ideologickou konstrukcí. Muž žije v představě vlastní transcendence, žena je udržována v imanenci. Podle de Beauvoir by měly ženy vzít svůj osud do vlastních rukou, a to nikoliv jako ženy, ale jako lidé. Žena má usilovat o to, aby přestala být podřízeným (druhým) pohlavím.
Dnes se některé věty zdají být samozřejmostí, ale sociální proměna, s jakou revolučně přišla Simone de Beauvoir zanechává v zásadě dosud silné šrámy na duši některých mužů. Zejména v historické analýze je de Beauvoir velmi inspirativní – když dekóduje mýty a pověry; například, když rozlišuje pro ni „tři neautentické způsoby chování“ žen, které tím unikají transcendenci. Role je jim dána všeobecným přesvědčením a společenskými hodnotami, ženy se stávají objekty touhy a dělí se na ženy narcistní, ženy zamilované a ženy mystické. Je ale současná žena už skutečně osvobozená tak, jak o to kdysi de Beauvoir usilovala? Máme legální antikoncepci, zákonnou možnost přerušení těhotenství... Získala dnes žena dostatečnou ekonomickou svobodu a nezávislost na muži? Ona sama v tom měla manifestačně jasno velmi prakticky: manželství považovala za překážku osvobození ženy, neboť podle ní netvoří nic jiného než instituci s archaickou rolí manžela, jakousi falešnou hlavou rodiny, a z vdané ženy dělá fakticky jen domácího otroka. V souvislosti s 50. výročím roku 1968 je zajímavé, jak důležitý byl v proměně společnosti rys sexuální revoluce, kterou de Beauvoir zahájila již po válce.
Chodili společně do Café de Flore, protože tam bylo teplo, a v zimě řešili, kam pojedou na hory. Polemické úvaze, která již dříve provázela vznik prvních dramatických děl Sartrových, neunikne ani ona. Byla nepolitická, protože politice nerozuměla? Nebo prostě jen nechtěla být?
Po válce, zejména v souvislostise založením revue Les Temps modernes, vznikl i program, v němž nalézá východisko z krize dobové společnosti. Simone de Beauvoir i Jean-Paul Sartre vystupují proti francouzskému i americkému kolonialismu a stávají se až do roku 1956 intelektuály, kteří sdílí s komunisty společné přesvědčení o nutné proměně světa. Sartrova slova o potřebě utvořit „skutečnou demokracii“ se tehdy rýmovala s „progresivním socialismem“, jenž vyústil v barikády proti gaullistické Francii koncem šedesátých let.
Mnoho z toho známe ostatně z Goncourtovou cenou ověnčených Mandarínů (Les Mandarins, 1954, č. 1967), kteří rovněž nejsou zařazeni v Plejádách. Intelektuální dobrodružství Sartra, de Beauvoir, ale i Alberta Camuse a dalších, je tu vypovězeno stylem, jímž de Beauvoir vládla. Někomu se mohl v té době zdát poněkud suchý.
Cílem psaní této mimořádné autorky bylo, jak můžeme číst v knize Zúčtování, jedno jediné: „Rozptýlit mystifikace, říci pravdu, to je jedním z cílů, o který jsem se vytrvale snažila prostřednictvím mých knih.“
Zejména téma vztahu k Satrovi prochází všemi knihami včetně té poslední, ne zcela nepodobné litanii katolické dívky, Poslední rozloučení. „Jeho smrt nás rozdělí,“ napsala. A podobně jako on, také ona bez víry v Boha, dodává: „Moje smrt nás nespojí. Tak to je; je už i tak krásné, že naše životy mohly tak dlouho souznít.“
Přesto ani ona není zcela bez tajemství, narcismu, ani jisté mystiky. To ostatně ilustrují dopisy, které vyšly také v nakladatelství Gallimard. Do prestižních Plejád, kterésvítí do věčnosti jako literární Panteon, se zatím ovšem určitě nedostanou.
Ale dávám přednost tomu zemřít, než abych zapříčinila hluboké zlo, neodpustitelnou chybu někomu, který učinil vše pro mé štěstí. Věřte, zemřít by mne pobouřilo, neboť vás ztratit, myšlenka, že vás ztratím, se mi zdá stejně tak nepřijatelná, jako zemřít.“ (Simone de Beauvoir: Lettres à Nelson Algren, Gallimard, 1997)
O režiséru a spisovateli Claudu Lanzmannovi (1925–2018), jiném milenci, jenž tento rok zemřel, napsala: „Přítomnost Lanzmanna při mně zbavuje mne mého věku.“ Vztah s mladým, čerstvě sedmadvacetiletým mužem zahájila ve věku 44 let.
***
Jistě, existuje stále dost toho, na co bychom v souvislosti s ní (i se Sartrem) nejraději zapomněli; záleží ale nakonec na každém z nás, dokážeme-li pochopit, proč například přijela s partnerem hned dvakrát i do Prahy. Souviselo to nějak s pražským jarem? Poprvé to bylo v roce 1963, podruhé v roce 1968.
Jeden z těch, který si na to pamatuje, je novinář a překladatel několika jejích knih Antonín J. Liehm, který o tom před časem (Právo, 28. 6. 2001) napsal: „Starý a poloslepý Sartre překážel a pokusů –dodnes marných –odstranit jeho obrovský stín přibývalo.
Mezi ně patřila i cílevědomá snaha překroutit Sartrův postoj k československému jaru 1968 a všemu, co mu předcházelo. Přitom byl právě Sartre jeden z prvních levicových intelektuálů na Západě, kteří pochopili, oč šlo.“
O jeho partnerce se nezmínil, ale před časem jejich první návštěvu glosovala socioložka Jiřina Šiklová (Reflex, 5. 3. 2009): „Sartrův příjezd byl obrovskou událostí. Nezapomínejme, že existencialismus, jehož on byl představitelem, se tady dlouho zakazoval. Velká posluchárna na filozofické fakultě byla proto zaplněna do posledního místa. Když svou přednášku, tlumočenou A. J. Liehmem, skončil a uvedl de Beauvoir slovy, že nyní promluví významná feministka, skoro celá posluchárna se vyprázdnila.“
Jak by to asi dopadlo dnes?
> Simone de Beauvoir: Mémoires I et II, pod vedením Jeana-Louise Jeannella a Éliane Lecarneové-Taboneové, vydalo nakladatelství Gallimard v edici Bibliothèque de la Pléiade, Paříž, 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat