Bezejmenným vypravěčem nejnovějšího románu Haruki Murakamiho je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout.
Prolog
Když jsem se dneska probral z krátkých odpoledních dřímot, měl jsem před sebou Muže bez tváře. Seděl na židli naproti pohovce, na níž jsem pospával, a upřeně na mě zíral párem imaginárních očí, jimž zcela scházel obličej.
Byl vysoký a vypadal zrovna tak, jako když jsem ho viděl naposledy. Na hlavě mu seděl černý širák, který mu zakrýval dobrou polovinu tváře, co žádnou tváří nebyla, oblečený měl dlouhý plášť, rovněž temného odstínu.
„Přišel jsem, abys mne portrétoval,“ řekl Muž bez tváře poté, co se ujistil, že už doopravdy nespím. Hlas měl hluboký a zněl mu ploše a studeně. „Slíbil jsi mi to. Vzpomínáš si přece, nebo ne?“
„Přišel jsem, abys mne portrétoval,“ řekl Muž bez tváře poté, co se ujistil, že už doopravdy nespím. Hlas měl hluboký a zněl mu ploše a studeně. „Slíbil jsi mi to. Vzpomínáš si přece, nebo ne?“
„Vzpomínám si na to. Tehdy jsem ale neměl po ruce ani kousek papíru, a proto jsem vás portrétovat nesvedl,“ řekl jsem já. Hlas mi zněl zrovna tak monotónně a studeně jako jemu. „Jako náhradu jsem vám dal talisman tučňáka.“
„Jistě, a já ti ho teď vracím zpátky.“
Na ta slova před sebe natáhl pravou ruku. Byla velice dlouhá. Svíral v ní plastovou figurku tučňáka. Bývala kdysi jako talisman přivázaná na šňůrce u mobilního telefonu. Pustil ji na skleněný konferenční stolek. Tichounce to cvaklo.
„Na, tady si ho vem nazpátek. Nejspíš ho potřebuješ. Tahle maličká figurka teď jako talisman jistě ochrání blízké, na kterých ti záleží. Oplátkou za to ale chci, abys vytvořil mou podobiznu.“
Váhal jsem. „Víte, i když jste s tím teď na mě takhle vyrukoval, já ještě nikdy neportrétoval někoho, kdo nemá žádnou tvář.“
V krku jsem měl sucho jako na poušti.
„Slyšel jsem o tobě, že jsi výtečný portrétista. A pak, všechno je přece jednou poprvé,“ řekl Muž bez tváře. Nato se zasmál. Alespoň myslím, že to měl být smích. Cosi na způsob smíchu, co se podobalo dutému hvízdání větru z nejhlubšího dna jeskyně.
Smekl svůj černý širák, který mu skrýval půl obličeje. Tam, kde měla být tvář, nebylo nic, jen zvolna vířící mléčně bílá mlha.
Vstal jsem a z pracovního stolu si přinesl skicák a měkkou tužku. Pak jsem se posadil na pohovku a pokusil se zachytit podobu Muže bez tváře. Nevěděl jsem ale, kde bych měl začít, odkud se nejlépe odrazit. Málo platné, měl jsem před sebou jen čirou prázdnotu. A jak má asi tak člověk ztvárnit něco, co vlastně neexistuje? Navíc ta mléčná mlha halící prázdno měnila bez ustání svůj tvar.
Vstal jsem a z pracovního stolu si přinesl skicák a měkkou tužku. Pak jsem se posadil na pohovku a pokusil se zachytit podobu Muže bez tváře. Nevěděl jsem ale, kde bych měl začít, odkud se nejlépe odrazit. Málo platné, měl jsem před sebou jen čirou prázdnotu. A jak má asi tak člověk ztvárnit něco, co vlastně neexistuje? Navíc ta mléčná mlha halící prázdno měnila bez ustání svůj tvar.
„Měl by sis pospíšit,“ řekl Muž bez tváře. „Nemůžu se tu zdržovat zas až tak dlouho.“
Srdce mi tlouklo v hrudi jako stroj. Času už není nazbyt. Musím si pospíšit. Ruka s tužkou mi ale visela ve vzduchu a ne a ne se hnout. Jako by mi všechno od zápěstí dál dočista zdřevěnělo. Přesně jak říkal, bylo tu několik lidí, které jsem musel chránit. A co jiného umím než malovat? Přesto jsem ale podobu Muže bez tváře zachytit prostě nedokázal. Stál jsem tu bezradný a zíral na přelévající se mlhu. „Je mi líto, ale čas vypršel,“ řekl Muž bez tváře o chvilku později. A z úst neexistujícího obličeje vypustil dech bílý jako opar nad řekou.
„Počkejte prosím! Ještě moment a…“
Muž si nasadil zpět svůj černý klobouk a znovu si zakryl polovinu obličeje. „Někdy se za tebou zase zastavím. Až ten čas přijde, možná že už i ty dokážeš zachytit moji podobu. Do té doby si k sobě beru tvůj talisman.“
A Muž bez tváře jako by se propadl. V jediném okamžení se rozplynul ve vzduchu, jako když náhlý poryv vichru rozežene mlhu. Zůstala po něm jen prázdná židle a skleněný stolek. Figurka tučňáka byla ta tam.
Připadalo mi to celé jako kratičký sen. Dobře jsem ale věděl, že to sen není. Pokud by byl, musel by být snem i celý tenhle svět, v kterém žiju.
Možná že jednou budu s to zachytit podobu nicoty. Podobně jako jiný malíř dokázal namalovat obraz jménem Komturova smrt. Do té doby ale budu potřebovat čas. Musím si z času udělat svého spojence.
***
Haruki Murakami: Komturova smrt © 2017 by Haruki Murakami / Translation © Tomáš Jurkovič, 2018 © Odeon 2018.
Byl vysoký a vypadal zrovna tak, jako když jsem ho viděl naposledy. Na hlavě mu seděl černý širák, který mu zakrýval dobrou polovinu tváře, co žádnou tváří nebyla, oblečený měl dlouhý plášť, rovněž temného odstínu.
„Přišel jsem, abys mne portrétoval,“ řekl Muž bez tváře poté, co se ujistil, že už doopravdy nespím. Hlas měl hluboký a zněl mu ploše a studeně. „Slíbil jsi mi to. Vzpomínáš si přece, nebo ne?“
„Přišel jsem, abys mne portrétoval,“ řekl Muž bez tváře poté, co se ujistil, že už doopravdy nespím. Hlas měl hluboký a zněl mu ploše a studeně. „Slíbil jsi mi to. Vzpomínáš si přece, nebo ne?“
„Vzpomínám si na to. Tehdy jsem ale neměl po ruce ani kousek papíru, a proto jsem vás portrétovat nesvedl,“ řekl jsem já. Hlas mi zněl zrovna tak monotónně a studeně jako jemu. „Jako náhradu jsem vám dal talisman tučňáka.“
„Jistě, a já ti ho teď vracím zpátky.“
Na ta slova před sebe natáhl pravou ruku. Byla velice dlouhá. Svíral v ní plastovou figurku tučňáka. Bývala kdysi jako talisman přivázaná na šňůrce u mobilního telefonu. Pustil ji na skleněný konferenční stolek. Tichounce to cvaklo.
„Na, tady si ho vem nazpátek. Nejspíš ho potřebuješ. Tahle maličká figurka teď jako talisman jistě ochrání blízké, na kterých ti záleží. Oplátkou za to ale chci, abys vytvořil mou podobiznu.“
Váhal jsem. „Víte, i když jste s tím teď na mě takhle vyrukoval, já ještě nikdy neportrétoval někoho, kdo nemá žádnou tvář.“
V krku jsem měl sucho jako na poušti.
„Slyšel jsem o tobě, že jsi výtečný portrétista. A pak, všechno je přece jednou poprvé,“ řekl Muž bez tváře. Nato se zasmál. Alespoň myslím, že to měl být smích. Cosi na způsob smíchu, co se podobalo dutému hvízdání větru z nejhlubšího dna jeskyně.
Smekl svůj černý širák, který mu skrýval půl obličeje. Tam, kde měla být tvář, nebylo nic, jen zvolna vířící mléčně bílá mlha.
Vstal jsem a z pracovního stolu si přinesl skicák a měkkou tužku. Pak jsem se posadil na pohovku a pokusil se zachytit podobu Muže bez tváře. Nevěděl jsem ale, kde bych měl začít, odkud se nejlépe odrazit. Málo platné, měl jsem před sebou jen čirou prázdnotu. A jak má asi tak člověk ztvárnit něco, co vlastně neexistuje? Navíc ta mléčná mlha halící prázdno měnila bez ustání svůj tvar.
Vstal jsem a z pracovního stolu si přinesl skicák a měkkou tužku. Pak jsem se posadil na pohovku a pokusil se zachytit podobu Muže bez tváře. Nevěděl jsem ale, kde bych měl začít, odkud se nejlépe odrazit. Málo platné, měl jsem před sebou jen čirou prázdnotu. A jak má asi tak člověk ztvárnit něco, co vlastně neexistuje? Navíc ta mléčná mlha halící prázdno měnila bez ustání svůj tvar.
„Měl by sis pospíšit,“ řekl Muž bez tváře. „Nemůžu se tu zdržovat zas až tak dlouho.“
Srdce mi tlouklo v hrudi jako stroj. Času už není nazbyt. Musím si pospíšit. Ruka s tužkou mi ale visela ve vzduchu a ne a ne se hnout. Jako by mi všechno od zápěstí dál dočista zdřevěnělo. Přesně jak říkal, bylo tu několik lidí, které jsem musel chránit. A co jiného umím než malovat? Přesto jsem ale podobu Muže bez tváře zachytit prostě nedokázal. Stál jsem tu bezradný a zíral na přelévající se mlhu. „Je mi líto, ale čas vypršel,“ řekl Muž bez tváře o chvilku později. A z úst neexistujícího obličeje vypustil dech bílý jako opar nad řekou.
„Počkejte prosím! Ještě moment a…“
Muž si nasadil zpět svůj černý klobouk a znovu si zakryl polovinu obličeje. „Někdy se za tebou zase zastavím. Až ten čas přijde, možná že už i ty dokážeš zachytit moji podobu. Do té doby si k sobě beru tvůj talisman.“
A Muž bez tváře jako by se propadl. V jediném okamžení se rozplynul ve vzduchu, jako když náhlý poryv vichru rozežene mlhu. Zůstala po něm jen prázdná židle a skleněný stolek. Figurka tučňáka byla ta tam.
Připadalo mi to celé jako kratičký sen. Dobře jsem ale věděl, že to sen není. Pokud by byl, musel by být snem i celý tenhle svět, v kterém žiju.
Možná že jednou budu s to zachytit podobu nicoty. Podobně jako jiný malíř dokázal namalovat obraz jménem Komturova smrt. Do té doby ale budu potřebovat čas. Musím si z času udělat svého spojence.
***
Haruki Murakami: Komturova smrt © 2017 by Haruki Murakami / Translation © Tomáš Jurkovič, 2018 © Odeon 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat