> kultura > literatura > francouzská > evropská civilizace > esej
„Dívám se na všechny strany a vidím jen temnotu,“ začíná svůj esej pro internetový portál UnHead francouzský spisovatel, od něhož jsme již za ten čas zvyklí téměř na všechno. Ano, Michel Houellebecq si sice sám nakázal mlčení, ale patrně mu to nedá. Ta úvodní slova ale nejsou jeho, nýbrž filozofa Blaise Pascala, což Houellebcq neskrývá, když ve větě pokračuje. Současná situace totiž „nenabízí nic jiného než důvod k pochybnostem a úzkosti“. Ta tolik vyhlašovaná občanská válka je ale spíše narcistním pádem Francie.
Jak už dávno víme, Houellebecq se v zásadě nikdy nesnaží „prosazovat pozitivní pravdy ani bránit názory“, v tomto případě ale odpověděl na žádost Willa Lloyda z UnHead, který ho požádal, aby se vyslovil k „nyní oslavovanému“ dopisu generálů, kteří varují ve Francii před občanskou válkou. A protože vím,e jak dokáže si dokáže autor zahrávat s kontexty, považuje na Lloydově žádosti nejzajímavější poznámku: „Zdá se, že nejzajímavější na rozruchu, který následoval, je, že tak málo lidí zpochybnilo premisu tohoto dopisu - že Francie je v bodu kolapsu.“ Tenhle obrat není překvapivý, černá ironie je ale na místě.
Následně věnuje Michel Houellebcq v textu s názvem Narcistní pád Francie (The narcissistic fall of France, text přeložený z francouzštiny uveřejnil nyní týdeník Le Point, pokud si to chcete v originálu přečíst) srovnáváním, jak je na tom Francie s tím kolapsem. „Proč Francie? Proč spíše Francie než jakákoli jiná evropská země, když se zdá, že ostatní jsou ve více či méně podobné situaci a někdy jsou na tom hůře? Také bych mohl od začátku přiznat, že nemám řešení této záhady (i když Francii dobře znám a jsem Francouz),“ píše. I když ví, jak je těžké vyhnout se bloudění v „psychologii národů“, v zásadě se o to úspěšně snaží.
V prvé řadě: islamistický terorismus. „Z hlediska islamistického terorismu je pravda, že na nějaký čas se Francie zvláště zaměřovala na Isis, která věřila (ne bezdůvodně), že na ně Francie zaútočila intervencemi v Sýrii a Iráku. Ale tyto dny máme za sebou, a když vezmeme v úvahu poslední desetiletí, vidíme, že vražedné teroristické útoky utrpěly i Velká Británie, Španělsko, Belgie a v menší míře Německo,“ soudí. I když je zřejmé, že ne všechny země na světě byly vystaveny „islamistickému násilí“, správně podotýká, že jsou tu i „kriminalita a násilí, ať už spojené s drogami či nikoli“, které vyvolávají devastační účinky.
Psychologie sebemrskačství: „Ve Francii je nejasná a rozšířená atmosféra sebemrskačství - něco, co visí ve vzduchu jako plyn. Každý, kdo navštíví Francii a sleduje televizi, se nemůže ubránit posedlosti jejími přednášejícími, novináři, ekonomy, sociology a nejrůznějšími odborníky: většinu času tráví srovnáváním Francie s jinými evropskými zeměmi, vždy s jediným cílem znevažovat Francii.“ A od psychologie se dostává k demografii tzv. syntetickému indexu plodnost jako ukazateli civilizační vitality, tzn. počtu dětí na jednu ženu. Francie na tom není špatně, vysvětluje, a je jasné, že je mu to zdrojem pobavení. Takže, jak je na tom Francie s úpadkem v počtu dětí?
Počet dětí na ženu klesl ve Francii na 1,8, ale jiné země Evropy, jako jsou Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko, kde je míra 1,3 – jsou na tom ještě hůře. A kde jsou na tom nejhůř? Překvapení je na světě: v Asii (Singapur a Thaj-wan: 1,2), Jižní Korea (1,1). „S mírou 1,4 jsou Japonci téměř zmatení, což je překvapivé, protože nejzábavnější zprávy o poklesu porodnosti obvykle pocházejí z Japonska,“ zdůrazňuje. A pokračuje: „Tyto novinky jsou tak šílené, že je váhám opakovat (ale nepravděpodobné jsou někdy pravdivé):
• Starců je v Japonsku zjevně tolik, že již nemohou být ubytováni, takže musí najít způsob, jak porušit zákon, aby našli ubytování ve vězení.
• Japonská vláda údajně musí ve veřejném televizním vysílání vysílat pornografická videa, aby stimulovala sexuální apetit japonských párů. Nakonec, šroubování nakonec vyprodukuje několik dětí.“
Shrnutí? Je sice jasné, že jednoho dne nám budou vládnout Číňani, ale zatím mu Francie připomíná spíše „jednoho z těch hypochondrických starců, kteří si nikdy nepřestanou stěžovat na své zdraví; takoví, kteří neustále říkají, že tentokrát mají opravdu jednu nohu v hrobě“.
Krize, kterou Francie prochází, není totiž krizí samotné Francie. A zde se dostáváme k jádru pudla, neboť úder, který Houellebecq zasazuje nemíří pouze na Francii, ale na celou západní civilizaci. Ačkoliv je jasné, že „Spojené státy zavedly optimismus do principu existence“, o serióznosti tohoto „postoje lze pochybovat“. Houellebecq se směje Jou Bidenovi, který tvrdí, že Amerika je opět připravena vést svět: „Jako vždy [Amerika] skončí jako darebák; ztratí spoustu peněz a posílí téměř univerzální odpor, jehož je terčem; to umožní Číně posílit její pozici.“ A protože se ve Francii již nějaký čas mluví o tom, že Francie páchá civilizační sebevraždu, zabývá se tím i on: ne, nejedná se o „francouzskou sebevraždu“, ale o „západní sebevraždu či spíše sebevraždu moderny, protože asijské země nejsou ušetřeny“.
To, co je francouzsky autentického na tomto přemýšlení, je podle Houellebecqa „povědomí o této sebevraždě“. Závěr je podle bude křišťálově jasný: „nevyhnutelný důsledek toho, čemu říkáme pokrok (na všech úrovních, ekonomické, vědecké, technologické) je sebezničení.“ A s tím souvisí plynule imigrace. „Odmítnutím všech forem imigrace se asijské země rozhodly pro prostou sebevraždu bez komplikací a narušení. Země jižní Evropy jsou ve stejné situaci, i když si člověk klade otázku, zda si ji vědomě vybrali. Migranti přistávají v Itálii, ve Španělsku a v Řecku - ale pouze projdou, aniž by pomohli vyřešit demografickou rovnováhu, ačkoli ženy z těchto zemí jsou často velmi žádoucí.“
A věta, která se bude líbit! Proč tam ti migranti nezůstávají? „Ne, migranti jsou neodolatelně přitahováni k největším a nejtučnějším sýrům, zemím severní Evropy.“ „Mimochodem bych měl zmínit levicový / progresivistický / humanistický názor: nejednáme o sebevraždu, ale o regeneraci. Etnické složení se sice upravuje, ale v zásadě vše ostatní zůstává nezměněno: naše republika (nebo spíše v Evropě, převážně naše monarchie),“, prostě „naše kultura, naše hodnoty“, produje Houellebcy, když říká: náš „právní stát“, to všechno. Tento názor ale obhajuje dnes již málo Francouzů, neobhajuje ho ani Houellebecq,
Protože oněch „45% Francouzů, kteří věří v hrozící občanskou válku“ zároveň zůstává „národem chvastounů“. Proč, není snad nebezpečí „občanské války“ skutečně? Houellebecq se tomu směje. „Chystají se Francouzi bránit své náboženství? Už nějakou dobu nemají žádné náboženství; a každopádně jejich dřívější náboženství je takové, že nabídnete hrdlo řeznické čepeli. Byla by to tedy válka na obranu jejich kultury, jejich způsobu života, jejich systému hodnot? O čem přesně mluvíme? A za předpokladu, že existuje, stojí za to bojovat?“
Houellebecq zkrátka nad Západem zlomil hůl, zlomil hůl vlastně i sám nad sebou. Ptá se, zda má naše „civilizace“ opravdu stále čím být hrdá. „Evropa se mi zdá být na křižovatce. Čtení Pascala mi hodně pomáhá: ale stejně jako on nevidím….“ - a tady cituje Pascala: „nic jiného než důvod k pochybnostem a úzkosti“.
Žádné komentáře:
Okomentovat