> civilizace > kultura > umění > vyšlo v magazínu Pátek Lidových novin, dne 26. května 2023.
Je tajemná, svůdná, vyvolává zájem. Mnoho žen se jí touží, alespoň na okamžik, trochu podobat. V očích mužů zosobňuje zakázaný, nebo alespoň nedostupný sen. Jen málokdo z mužů se k ní vůbec dokázal přiblížit; odvrácenou tváří jejího půvabu, přitažlivosti a nezávislosti, bývá totiž často zmar a nakonec i smrt.
Odkud pochází tato představa, spjatá s příběhem ,,osudové ženy''? Nejde pouze o přežilý mýtus? Ne, ta představa je mnohem hlubší než laciná varianta, jak ji známe v podobách… třeba barové zpěvačky, tanečnice nebo prostitutky.
Archetypy femmes fatales
Není navíc jenom jedna femme fatale, je jich více, můžeme si dokonce vybrat. Femmes fatales se vyskytují v mnoha mytologických a starozákonních podobách.
Již v antických řeckých tragédiích můžeme najít ženské postavy, které využívají své krásy a svůdné síly k manipulaci a ovlivňování mužů. Takovou postavou byla například Faidra od Eurípida, kterou později v klasicismu převzal francouzský dramatik Jean Racine.
Jakýmsi archetypem a jednou z nejznámějších, a často zobrazovanou, je především princezna Salome – nežádající nic menšího za svůj tanec před králem Herodesem – než hlavu proroka Jana Křtitele.
Salome ale není sama, rovnou měrou se dělí o věhlas a status femme fatale třeba s Kleopatrou, Medúzou, Lamií, Lilith nebo Gorgónou. Každá z nich reprezentuje určité aspekty archetypu - tajemno, zradu, smrt nebo obecně osudovou závislost. Tento typ ženy je často zpodobňován v příbězích jako záludný a manipulativní charakter, který využívá svého půvabu a nezávislé inteligence k dosažení svých cílů - a konečném ovládnutí mužů.
To muže do jisté míry přitahuje, dobrodružné typy takové ženy vysloveně vyhledávají, ať již v temných zákoutích či spoře osvětlených nočních klubech. Ale všeho jaksi do času.
Feministky si myslí, a úporně se to snaží poslední desetiletí dokazovat, že samotný termín femme fatale pochází z ryze zhoubné mužské fantazie o ženách, která kombinuje sociální s psychologickým násilím, jež činí z ženy, jak jinak, než toliko objekt (pokud ne rovnou oběť) mužského zvrhlého zájmu. V nedávném dokumentárním snímku s názvem: Osudová žena v umění se německá režisérka Susanne Brandová přímo pokouší o dekonstrukci mýtu femme fatale, který procházel v průběhu 20. století radikálním obratem. Film, který zároveň upozornil na výstavu v hamburské Kunsthalle, je on-line k dispozici na kulturním televizním kanálu Arte do 5. června.
Ani feministkám se ale nepodařilo odstranit hlubší podloží tématu, když jenom v obráceném gardu opakují to, co staletí vytvořila. Podceňují bohužel i výrazně estetickou (dobově politickou) dimenzi celého tématu, z něhož občas dělají pouze silně aktivistickou kampaň ve stylu #MeToo.
Pyšná oslava absolutní estetiky
Ale buďme konkrétní. Mezi těmi, kteří se zaměřovali na zobrazení femmes fatales byl především francouzský malíř Gustave Moreau (1826-1898).
Jeho díla, vyznačující se silným vlivem symbolismu a ornamentálními prvky, se často zabývala tématy mystiky, náboženství a mýtu, a právě femmes fatales byly pro něj jedním z nejčastějších motivů. Jeho zájmem nebyla ale jen přirozená krása žen, ale také jejich temné stránky, záludný charakter a touha po moci.
Mezi jeho nejznámější díla patří obrazy z cyklu Salome (1874-1876), zejména jeho Zjevení. Malířská Moreauova tvorba, v níž se podle svých slov pokoušel o znázornění ,,zápasu ducha a hmoty'', měla velký vliv na další generace umělců, včetně například… známého symbolistického malíře Odilona Redona.
Stejně jako básnické dílo Stéphana Mallarmého, v případě nedokončené Hérodiady a u cenzurované drama Salome od Oscara Wilda, je Salome Gustava Moreaua nedílnou součástí ,,biblického hanobení'', píše italská historička umění Anna Maria Gianno, jež byla podle ní ukázkou ,,vhodného procesu mravního znesvěcení'' a stala se fakticky ,,obětí etiky v absolutní oslavě estetiky''.
Když anglický dramatik Oscar Wilde (1954-1900), který hluboce obdivoval ženy, napsal dramatický kus Salome (1891), nebyla to jen herečka, božská Sarah Bernhardt, s níž ho pojilo důvěrné přátelství a pro niž hru napsal, ale i snaha odhalit skryté stránky osobností pod vlivem sexuální touhy. Nešlo jenom o ženy. Byla to reakce na viktoriánskou morální zatuchlost, nikoliv snaha o ponížení nebo degradaci ženy.
ako dandy a vyhlášený gay by Wilde byl možná potěšen, že na počátku 20. století jiný umělec, pro změnu německý skladatel Richard Strauss (1864-1949), z jeho dramatu Salome (1905) učinil posléze významnou operu.
Uvedení opery, podobně jako u Wilda, provázely skandály, nikoliv ale již přímo cenzura: opera, jejíž libreto napsala Ludwige Lachmannová, byla ovšem považována za skandální, v tehdejším vilémovském Německu za vyloženě subverzivní. Kombinace křesťanské biblické tematiky, erotiky a vražednosti Salome, která Wildea k příběhu tak přitahovala, šokovala operní publikum do té míry, že i někteří z původních interpretů se velmi zdráhali s napsaným materiálem vůbec nakládat.
Salome, v podání wagnerovské zpěvačky Marie Wittichové, dokonce „odmítla provést ‚Tanec sedmi závojů ‘ “, a v klíčovém výstupu ji musel zastupoval rychle najatý tanečník. Tento precedens nebyl jediným; jednou z prvních významných výjimek bylo až uvedení opery o pět let později s finskou sopranistkou Aino Acktéovou, kterou dojatý Strauss nazval svou „jedinou Salome“.
Oslava smyslnosti Rossetiů
Nad významem femmes fatales můžeme v současnosti, a to až do 24. září, rozjímat nově u příležitosti londýnské výstavy v Tate Britain, jež se věnuje odkazů Rossetiů, radikální a pro někoho i revoluční tvorby skupiny prerafaelitů.
Londýnská výstava se zabývá, takto dosud v nebývalé šíři, uměleckou tvorbou trojice Rossettiů, jež si říkalo od roku 1848 Bratrstvo, ve zkratce PRB: Danteho Gabriela, Christiny a Elizabethy (rozené Siddalové). A to v šíři tak nebývalé, že dokonce stála Jonathanovi Jonesovi z listu The Guardian za uštěpačnou poznámku o ,,přeplácané výstavě'', kde ,,krásky s plnými rty'' přehlušují jediný skutečný talent, jímž mu je zejména básnířka Christina Rossettiová. Výstava dostala pouze dvě hvězdičky z pěti.
Není sporu o tom, že kritikovi vadí zvláště nadměrný důraz na Danteho Gabriela Rossettiho, jenž proslul svými grandiózními portréty žen, v silné licenci renesančních předloh. Zaujetí smrtí nebyla u něho ale jenom uměleckou pózou, neboť v krátké době přišel nejen o mrtvě narozené dítě, ale vzápětí i o svou mladou ženu Elizabeth. Obraz, patrně nejznámější Beata Beatrix (1864-1870), na níž zpodobnil svou múzu a ženu, je k vidění na výstavě. Pozdější, velmi přitažlivá Lady Lilith (1868), už jenom bohužel stvrzuje myšlenku, že jeho estetika – jakkoliv měla v úmyslu provokovat zobrazením vražednice a první Adamovy ženy – byla vedena i úmyslem zalíbit se co nejširšímu okruhu budoucích kupců.
Modelky či obrazy Femmes fatales neměly daleko k ,,padlým ženám'', podobně často utonulým nymfám, jak dokazuje Ofélie, nesmrtelný obraz Johna Everetta Millaise (1829-1896), jednoho ze zakládajících představitelů hnutí prerafaelitů. Také v tomto případě byla modelem Elizabeth Siddalová, o niž se někteří domnívají, że stala skutečně za celým hnutím.
Výtvarné umění obecně nabízí pohled do hlubin femmes fatales velmi plodně. V českém umění to byl kromě Alfonse Muchy (1960-1939), který podal na svých plakátech značně ornamentální formát výkladu, úměrně svému divadelnímu účelu, máme ovšem také Františka Kupku (1981-1957) Jana Preislera (1872-1918) či Vojtěcha Preissiga (1873-1944), o nichž můžeme prohlásit, že se tématu nevyhnuli. Český historik umění Petr Wittlich měl tendenci mluvit v souvislosti s jejich tvorbou spíše o snaze tento úzký profil překročit k zobrazení ženy, buď již jako stylově tajemné sfingy nebo třeba jako bytosti spjaté s netknutou přírodou.
Nesmrtelná Dáma s kaméliemi
Na jeviště divadelní se pravidelně vrací slavná Dáma s kaméliemi, divadelní hra francouzského dramatika Alexandra Dumase ml (1924-1895). Děje se tak po dlouhých letech jako balet, opera (ve verzi Giuseppe Verdiho La traviata), ale i jako činohra. Právě v ní za První republiky excelovala Anna Sedláčková, jedna z velkých českých hereček – a pro některé také femme fatale, každopádně ,,erotický symbol publika'', jak psala kritika – celkem třikrát ve své bohaté divadelní kariéře. Mezi těmi Armandy, po uši zamilovanými nešťastníky, se kdysi zaskvěli Jiří Steimar nebo Hugo Haas.
Máme obyčejně tendenci rozumět odhodlání kurtizány Marguerity obětovat svou čest lásce k Armandovi za poněkud zvetšelé zboží. Nahrazuje se proto často lyrickým a romantizujícím balastem. Sám Dumas ale svou kurtizánu opustil, když se dozvěděl, že má tuberkulózu. Možná měla i syfilis, což se nejnovějším inscenætorům dramatu příčí byť jen naznačovat. Máme tedy místo zprávy o dobové nákaze a rozpadu vztahů pouze – naposledy díky kytaristovi Michalu Pavlíčkovi a libretistovi Karlu Steigerwaldovi ve verzi Dámy s kaméliemi muzikálové – pocit, že láska musí vždy zvítězit (alespoň v muzikálu). Na pravdu se dnes už nikdo raději neptá.
***
Poslední ozvuky fenoménu najdeme ve filmu. Zejména filmy americké ze 40. let, detektivní tzv. film noir, patří k tomu nejzajímavější, pro někoho přímo k tomu kultovnímu, už jenom kvůli herečkám jako byly: Lauren Bacallová, Ava Gardnerová nebo Rita Heyworthová.
Pro čtenáře, raději uloženého k hlubokém koženém křesle, jistě nemusím připomínat protektorátní filmy pro pamětníky. Ano, právě v té době prošly filmem i ty naše femmes fatales. Jmenovaly se Lída Baarová, Hana Vítová nebo Adina Mandlová. A ty filmy? Zkuste na set top-boxu třeba filmy Dívka v modrém (1939) nebo Noční motýl (1941).
Žádné komentáře:
Okomentovat