Od roku 1985 trůní její busta v podobě sošky Marianne z řeckého mramoru, na francouzských radnicích. Její život a tvorba jsou s Francií velmi silně spjaty. Za sebou má na 140 filmových a televizních projektů.
Tomu, kým se stala vděčí několika silným rysům, mezi něž patří stálost, vytrvalost a schopnost adaptace na herecký typ. K jejím přednostem náleží zásadní přednosti: elegance, úroveň a (nepochybně) erotika.
Nemluví, když nechce. Schopnost neříct něco, co je pouze její soukromá věc, provozovaná s důsledností, z ní činí osobnost často nedostižnou, mnohdy tajemnou. Někdo by řekl výjimečnou, bez přehánění královskou.
Deneuve dokáže překvapit, ironie jí není vůbec cizí. Na otázku magazínu Paris Match, jak bude 22. října slavit své narozeniny, odpověděla: ,,To mne nezajímá."
Sestra své sestry
Za vším nutno ale na prvním místě hledat její sestru. Jak s oblibou sama tvrdí, dostala se k filmu vlastně náhodou. Na rozdíl od své sestry Françoise, která o kariéru herečky usilovala, a nebála se ani divadelních prken. Snad jenom shoda okolností vlastně rozhodla, že Catherine (na podnět své sestry) podstoupila také kamerové zkoušky, a stala se ve filmu režiséra Jacquese Poitrenauda Les portes claquent (Bouchající dveře, 1960) filmovou sestrou - vlastní sestry.
Tomu, kým se stala vděčí několika silným rysům, mezi něž patří stálost, vytrvalost a schopnost adaptace na herecký typ. K jejím přednostem náleží zásadní přednosti: elegance, úroveň a (nepochybně) erotika.
Nemluví, když nechce. Schopnost neříct něco, co je pouze její soukromá věc, provozovaná s důsledností, z ní činí osobnost často nedostižnou, mnohdy tajemnou. Někdo by řekl výjimečnou, bez přehánění královskou.
Deneuve dokáže překvapit, ironie jí není vůbec cizí. Na otázku magazínu Paris Match, jak bude 22. října slavit své narozeniny, odpověděla: ,,To mne nezajímá."
Sestra své sestry
Za vším nutno ale na prvním místě hledat její sestru. Jak s oblibou sama tvrdí, dostala se k filmu vlastně náhodou. Na rozdíl od své sestry Françoise, která o kariéru herečky usilovala, a nebála se ani divadelních prken. Snad jenom shoda okolností vlastně rozhodla, že Catherine (na podnět své sestry) podstoupila také kamerové zkoušky, a stala se ve filmu režiséra Jacquese Poitrenauda Les portes claquent (Bouchající dveře, 1960) filmovou sestrou - vlastní sestry.
Obě sestry Dorléacovy na sebe každá svých způsobem – excentrická Françoise i zádumčivá Catherine – upozornily. Byly tehdy na počátku svých kariér. Nebýt režiséra Jacquese Demyho, připomíná v rozhovorech Deneuve, u filmu by ale možná ani nezůstala. Nebyla tehdy ještě rozhodnutá. Studentka lycea to tehdy brala víceméně jako zpestření prázdnin.
Ale právě Demyho hudební filmy, o nichž se píše také jako o filmech ,,nazpívaných'' (en-chanté), byly tím důvodem: byly to filmyopravdu revoluční, hudebně a politicky, a právě ony přivedly k filmu v neobvyklém formátu před kameru i obě sestry společně.
Po tom prvním, Parapličkách ze Cherbourgu (1964), jenž se stal velkou příležitostí pro Catherine, následovaly vzápětí ještě Slečinky z Rochefortu (1967), kde si zahrály společně, obě Dorléacovy.
To už ale měla Catherine nové jméno: zatímco její sestra hrála stále pod rodinným jménem Dorléac, přijala ona (po matce za svobodna) filmové jméno Deneuve. A nevzdala se ho ani po sestřině tragické smrti při automobilové nehodě v roce 1967, krátce po dokončení druhého muzikálu, nevzdala se ho nikdy. Jako kdyby tím stále nechávala své, jen o osmnáct měsíců starší sestře, to první, byť již uprázdněné místo.
Svědectví o vztahu ke své sestře dlouho nedokázala vyslovit veřejné, teprve po dlouhých třiceti letech vydala vzpomínky v knize, napsané společně se spisovatelem Patrickem Modianem pod názvem: Elle s'appelait Françoise (Jmenovala se Françoise, Albin Michel, 1996).
,,Hlavně žádnou psychologii"
Registr jejích filmových rolí je široký, přesto se v nejširším povědomí ustálila představa Deneuve jako ,,chladné krásky''. Může za to především španělský tvůrce Luis Buñuel Portolés, který z ní udělal přes noc hvězdu evropského formátu.
Ale právě Demyho hudební filmy, o nichž se píše také jako o filmech ,,nazpívaných'' (en-chanté), byly tím důvodem: byly to filmyopravdu revoluční, hudebně a politicky, a právě ony přivedly k filmu v neobvyklém formátu před kameru i obě sestry společně.
Po tom prvním, Parapličkách ze Cherbourgu (1964), jenž se stal velkou příležitostí pro Catherine, následovaly vzápětí ještě Slečinky z Rochefortu (1967), kde si zahrály společně, obě Dorléacovy.
To už ale měla Catherine nové jméno: zatímco její sestra hrála stále pod rodinným jménem Dorléac, přijala ona (po matce za svobodna) filmové jméno Deneuve. A nevzdala se ho ani po sestřině tragické smrti při automobilové nehodě v roce 1967, krátce po dokončení druhého muzikálu, nevzdala se ho nikdy. Jako kdyby tím stále nechávala své, jen o osmnáct měsíců starší sestře, to první, byť již uprázdněné místo.
Svědectví o vztahu ke své sestře dlouho nedokázala vyslovit veřejné, teprve po dlouhých třiceti letech vydala vzpomínky v knize, napsané společně se spisovatelem Patrickem Modianem pod názvem: Elle s'appelait Françoise (Jmenovala se Françoise, Albin Michel, 1996).
,,Hlavně žádnou psychologii"
Registr jejích filmových rolí je široký, přesto se v nejširším povědomí ustálila představa Deneuve jako ,,chladné krásky''. Může za to především španělský tvůrce Luis Buñuel Portolés, který z ní udělal přes noc hvězdu evropského formátu.
Filmová adaptace románu spisovatele a reportéra Josepha Kessela, nesoucí přitažlivý název Kráska dne (1966, v češtině byl román přeložen v roce 1934 jako Belladonna), je tím dílem, který stál Catherine Deneuve patrně nejvíce sil. ,,Připadala jsem si vždy jako před zkouškou,'' napsala ve svých zápiscích z natáčení Ve vlastním stínu (Ikar, 2005).
Postava Séveriny, buržoazní frigidní paničky, která působí navenek jako způsobná manželka, je tu představena v kontrastu s jejím temným puzením. Film, který patří vedle Tristany (1970) k jejím nejsilnějším zkušenostem s Buñuelovou tvorbou, jí pomohl ve vnitřní disciplíně. Zároveň ale vytvořil obraz, který i v tehdejší době velmi překvapil.
,,Hlavně žádnou psychologii,'' opakovala si po sté, ještě po natáčení. Její široká typologie od školačky po perverzní ženu, říkala si možná, nemohla být už větší. Od Buñuela si vysloužila velkou, velmi ambivalentní pochvalu, když jí se řekl: ,,Mohla byste úspěšně hrát upíra.''
O zákoutích myslí jiné, spíše labilní ženy, vypovídá jiný film z téhož období, jenž krátce předcházel, totiž Hnus (1965) režiséra Romana Polanského. Film je znepokojivým příběhem manikérky Carol, která propadne šílenství.
Deneuve přijala tyto role v průběhu času ve snaze změnit a osvěžit si herecký rejstřík, po veleúspěsných Paraplíčkách, ale přechod byl možná až moc ostrý. Role, jak sama později připustila, ji mohla mezi diváky omezit ,,na velmi nejistou zónu", kde nikdy nevíte, jestli je ,,žena panna, nebo děvka, nebo rovnou šílená".
Postava Séveriny, buržoazní frigidní paničky, která působí navenek jako způsobná manželka, je tu představena v kontrastu s jejím temným puzením. Film, který patří vedle Tristany (1970) k jejím nejsilnějším zkušenostem s Buñuelovou tvorbou, jí pomohl ve vnitřní disciplíně. Zároveň ale vytvořil obraz, který i v tehdejší době velmi překvapil.
,,Hlavně žádnou psychologii,'' opakovala si po sté, ještě po natáčení. Její široká typologie od školačky po perverzní ženu, říkala si možná, nemohla být už větší. Od Buñuela si vysloužila velkou, velmi ambivalentní pochvalu, když jí se řekl: ,,Mohla byste úspěšně hrát upíra.''
O zákoutích myslí jiné, spíše labilní ženy, vypovídá jiný film z téhož období, jenž krátce předcházel, totiž Hnus (1965) režiséra Romana Polanského. Film je znepokojivým příběhem manikérky Carol, která propadne šílenství.
Deneuve přijala tyto role v průběhu času ve snaze změnit a osvěžit si herecký rejstřík, po veleúspěsných Paraplíčkách, ale přechod byl možná až moc ostrý. Role, jak sama později připustila, ji mohla mezi diváky omezit ,,na velmi nejistou zónu", kde nikdy nevíte, jestli je ,,žena panna, nebo děvka, nebo rovnou šílená".
Upírku si nakonec, bez ohledu na Buñuela, nakonec zahrála ve filmu Hlad (1983) režiséra Tommyho . Byla to upírka tak trochu lesbická...
Zůstane to všechno v rodině
Kolikrát se již stalo, že diváci si spletli herecké role s těmi ve skutečném životě? Těch rolí, které Catherine Deneuve sehrála je ale na sto čtyřicet. Všechny prostě nelze vidět, v tom je snad jediná úleva. Filmy a vztahy se přesto proplétají.
Na počátku byla ale jen jednou z ,,dívčích loutek", kterou si podmanil svůdník a režisér Roger Vadim. Ve svých Mémoires du diable (Paměti ďábla, Stock, 2975) vypočítává své ,,největší úlovky".
Po Brigitte Bardot a dánské fotografce Annette Stroybergové přichází na řadu ,,třetí snoubenka", jak psal dobový tisk, jímž není nikdo jiný, než Catherine, stále ještě bruneta. Byl to právě Vadim, tvůrce okázalých filmových kýčů, který ji přiměl ke změně stylu a barvy vlasů, k takřečenému ,,kysanému zelí". Dostala ale jen – oproti Brigitte – nepatrnou roli. Kvůli sňatku, pro nějž chtěla zpočátku obětovat i svůj mladičký život, si přesto změnila celý look. Vztah se nakonec rozpadl, ke sňatku nedošlo (Vadim se následně pyšní novým úlovkem v podobě americké herečky Jane Fondy).
Mladá Catherine je těhotná, a na svět přichází její první potomek, jménem Christian Vadim. Touhu po druhém dítěti, které si tolik přála s Truffautem, naplnil až italský herec Marcello Mastroianni, o deset let později.
Ve filmu Marco Ferreriho Liza (1972) si zahrála s Marcellem Lízu, která žárlí na psa, aby se přiblížila krutému muži na ostrově, kde ztroskotala. Černá groteska jí nevynesla velké uznání, jen potvrdila její nekonvenčnost, snad i zarputilost, s níž přijímá nečekané volby. V tom se trochu podobá Romy Schneider, pro kterou režiséři hledali podobná zadání. Jeden z nich, Claude Sautet, ji dokonce roli ve filmu César a Rosalie (1972) nabídl, ona odmítla. Hrála ji potom Romy…
Zůstane to všechno v rodině
Kolikrát se již stalo, že diváci si spletli herecké role s těmi ve skutečném životě? Těch rolí, které Catherine Deneuve sehrála je ale na sto čtyřicet. Všechny prostě nelze vidět, v tom je snad jediná úleva. Filmy a vztahy se přesto proplétají.
Na počátku byla ale jen jednou z ,,dívčích loutek", kterou si podmanil svůdník a režisér Roger Vadim. Ve svých Mémoires du diable (Paměti ďábla, Stock, 2975) vypočítává své ,,největší úlovky".
Po Brigitte Bardot a dánské fotografce Annette Stroybergové přichází na řadu ,,třetí snoubenka", jak psal dobový tisk, jímž není nikdo jiný, než Catherine, stále ještě bruneta. Byl to právě Vadim, tvůrce okázalých filmových kýčů, který ji přiměl ke změně stylu a barvy vlasů, k takřečenému ,,kysanému zelí". Dostala ale jen – oproti Brigitte – nepatrnou roli. Kvůli sňatku, pro nějž chtěla zpočátku obětovat i svůj mladičký život, si přesto změnila celý look. Vztah se nakonec rozpadl, ke sňatku nedošlo (Vadim se následně pyšní novým úlovkem v podobě americké herečky Jane Fondy).
Mladá Catherine je těhotná, a na svět přichází její první potomek, jménem Christian Vadim. Touhu po druhém dítěti, které si tolik přála s Truffautem, naplnil až italský herec Marcello Mastroianni, o deset let později.
Ve filmu Marco Ferreriho Liza (1972) si zahrála s Marcellem Lízu, která žárlí na psa, aby se přiblížila krutému muži na ostrově, kde ztroskotala. Černá groteska jí nevynesla velké uznání, jen potvrdila její nekonvenčnost, snad i zarputilost, s níž přijímá nečekané volby. V tom se trochu podobá Romy Schneider, pro kterou režiséři hledali podobná zadání. Jeden z nich, Claude Sautet, ji dokonce roli ve filmu César a Rosalie (1972) nabídl, ona odmítla. Hrála ji potom Romy…
Jeden výrazný francouzský režisér, jehož jméno zná každý cinefil, tu ční velmi vysoko: François Truffaut. Nejen jako dobrý partner pro rozhovor s americkým režisérem Alfredem Hitchcockem. Ve spojení s Catherine Deneuve nelze přehlédnout jeden film, který lze považovat za velmi vydařený: Poslední metro (1980). Hraje v ní ředitelku divadla, jménem Marion. To jméno jí dá víckrát…
Režisér, tolik spjatý s hnutí filmové Nové vlny, má na svém kontě celkem dvacítku filmů, které ve Francii znamenaly doslova revoluci svého druhu. Mezi filmy, jakými jsou Nikdo mne nemá rád (1959), Jules a Jim (1962), 451° Fahrenheita (1966),Ukradené polibky (1968), zaujímá zvláštní místo právě Poslední metro. Nejde již o film tolik revoluční, jako spíše kódovaný. Odehrává se za německé okupace Francie.
Catherine Fabienne Dorléac, se narodila dne 22. října 1943 v Paříži rodičům, hercům Maurici a Renée Dorléacovým. Bývají nejčastěji zmiňováni jako divadelní herci, ale především dabéři. Maurice dokonce vedl dabingovou pobočku amerického studia Metro-Goldwyn-Mayer (MGM). V roce 2007 vyvolala skandál kniha, v níž novinář Bernard Violet, známý i monografií Alaina Delona, popsal válečnou činnost a zejména radiofonické aktivity Maurice Dorléaca, včetně spolupráce na dvou válečných propagandistických filmech, za něž byl koncem roku 1944 odsouzen za ,,provinění proti národní cti", a k šestiměsíčnímu zákazu výkonu práce.
Když před třemi lety vyšla v jinak seriózním liberálně-levicovém večerníku Le Monde série článků o Catherine Deneuve, způsobil díl, věnovaný právě tomuto filmu, poprask na filmové s společenské laguně. Novinářka Raphäelle Bacqué v něm bez velkých servítek zopakovala vše a znovu vyložila, co už i několikrát dříve Truffaut naznačil. Ale jenom naznačil… Podle novinářky tu Truffaut podává klíč nejen o vztahu k jedné ze svých hereček, o jedenáct let mladší Catherine Deneuve, ale i k její vlastní rodině.
Čte se to jako jeden z těch modianovských okupačních příběhů. Deneuve, která má Modiana, nositele Nobelovy ceny za literaturu, ve velkém respektu, na francouzský večerník mimochodem nepodala žalobu…
Truffautův film je prošpikován narážkami a replikami, jejichž skutečný ironicky význam znali jen zasvěcení. Ostatně, promluvy Catherinina otce ve filmu pronáší často žena, mladá herečka Nadine, tolik zaneprázdněna prací, že nemá ani čas dorazit do divadla včas. ,,Dělám všechno, co mi nabídnou. Ráno rozhlasové pořady, v poledne dabing a večer… se předvádím v Comédie Française!" říká postava Nadine v podání skutečné herečky Sabine Haudepinové.
Film Poslední metro, odehrávající se povětšinou v divadle, v němž klíčovou dvojici tvoří ředitelka-hlavní milovník v podání Deneuve a Gérarda Depardieua, ale není ,,jen [Truffautovou] vybroušenou vizí tohoto temného období", soudí novinářka. ,,Je to i svědectvím o jeho blízkém vztahu s Catherine Deneuve. Je to výraz a poslední projev něhy k ženě, kterou kdysi vášnivě miloval. To je i konečný klíč k celému filmu,'' míní.
Režisér, tolik spjatý s hnutí filmové Nové vlny, má na svém kontě celkem dvacítku filmů, které ve Francii znamenaly doslova revoluci svého druhu. Mezi filmy, jakými jsou Nikdo mne nemá rád (1959), Jules a Jim (1962), 451° Fahrenheita (1966),Ukradené polibky (1968), zaujímá zvláštní místo právě Poslední metro. Nejde již o film tolik revoluční, jako spíše kódovaný. Odehrává se za německé okupace Francie.
Catherine Fabienne Dorléac, se narodila dne 22. října 1943 v Paříži rodičům, hercům Maurici a Renée Dorléacovým. Bývají nejčastěji zmiňováni jako divadelní herci, ale především dabéři. Maurice dokonce vedl dabingovou pobočku amerického studia Metro-Goldwyn-Mayer (MGM). V roce 2007 vyvolala skandál kniha, v níž novinář Bernard Violet, známý i monografií Alaina Delona, popsal válečnou činnost a zejména radiofonické aktivity Maurice Dorléaca, včetně spolupráce na dvou válečných propagandistických filmech, za něž byl koncem roku 1944 odsouzen za ,,provinění proti národní cti", a k šestiměsíčnímu zákazu výkonu práce.
Když před třemi lety vyšla v jinak seriózním liberálně-levicovém večerníku Le Monde série článků o Catherine Deneuve, způsobil díl, věnovaný právě tomuto filmu, poprask na filmové s společenské laguně. Novinářka Raphäelle Bacqué v něm bez velkých servítek zopakovala vše a znovu vyložila, co už i několikrát dříve Truffaut naznačil. Ale jenom naznačil… Podle novinářky tu Truffaut podává klíč nejen o vztahu k jedné ze svých hereček, o jedenáct let mladší Catherine Deneuve, ale i k její vlastní rodině.
Čte se to jako jeden z těch modianovských okupačních příběhů. Deneuve, která má Modiana, nositele Nobelovy ceny za literaturu, ve velkém respektu, na francouzský večerník mimochodem nepodala žalobu…
Truffautův film je prošpikován narážkami a replikami, jejichž skutečný ironicky význam znali jen zasvěcení. Ostatně, promluvy Catherinina otce ve filmu pronáší často žena, mladá herečka Nadine, tolik zaneprázdněna prací, že nemá ani čas dorazit do divadla včas. ,,Dělám všechno, co mi nabídnou. Ráno rozhlasové pořady, v poledne dabing a večer… se předvádím v Comédie Française!" říká postava Nadine v podání skutečné herečky Sabine Haudepinové.
Film Poslední metro, odehrávající se povětšinou v divadle, v němž klíčovou dvojici tvoří ředitelka-hlavní milovník v podání Deneuve a Gérarda Depardieua, ale není ,,jen [Truffautovou] vybroušenou vizí tohoto temného období", soudí novinářka. ,,Je to i svědectvím o jeho blízkém vztahu s Catherine Deneuve. Je to výraz a poslední projev něhy k ženě, kterou kdysi vášnivě miloval. To je i konečný klíč k celému filmu,'' míní.
Na šestém ročníku udílení filmových Césarů Poslední metro triumfovalo získáním deseti Césarů, z toho pěti nejprestižnějších: za nejlepší film, režii, scénář, herce (Gérard Depardieu) a herečku (Catherine Deneuve).
Tehdy se ještě vůbec nepsalo o ,,šifrovaných významech", které patrně znali jen nejbližší. Tajemství zůstalo v rodině. Truffaut svou lásku k Deneuve na veřejnosti skrýval až do své smrti v roce 1984; přežil i jiné vztahy, patrně i ten pro něj nejbolestnější, jejž měla herečka s italským idolem ,,všech ženských srdcí" Marcellem Mastroiannim.
A co na to papoušek?
Ale ještě dříve, než se Deneuve seznámila s Mastroiannim, byla vdaná za anglického fotografa Davida Baileyho. Šlo o sňatek impulzivní, na který dnes oba vzpomínají s pobavením. Na začátku byla sázka.
Baileys ve své autobiografii Look Again (Ohlédnutí, Macmillan, 2020) tvrdí, že vztah nezačal jako láska na první pohled. Byl to režisér Roman Polanski, kdo ji v roce 1965 v Londýně seznámil s fotografem. Ten prý zpočátku nebyl příliš nadšený. ,,Příliš malá a příliš tlustá, líbí se mi jen sochy Giacomettiho," píše s humorem Bailey ve své knize v narážce na rachitické skulptury. V knize nicméně tvrdí, že mladá Catherine ,,měla velmi pěkná ňadra".
Přestože jeho první dojem nebyl zpočátku příliš pozitivní, během focení pro časopis Playboy v Paříži jejímu kouzlu nakonec propadl. ,,Je to jediná zábavná Francouzka, kterou znám," píše o ženě, kterou si vzal po sázce s kamarádem. Hravě přijal výzvu a když se s ní setkal na natáčení v Normandii, za deset minut mu řekla ano. Dívčí vzplanutí?
Tehdy se ještě vůbec nepsalo o ,,šifrovaných významech", které patrně znali jen nejbližší. Tajemství zůstalo v rodině. Truffaut svou lásku k Deneuve na veřejnosti skrýval až do své smrti v roce 1984; přežil i jiné vztahy, patrně i ten pro něj nejbolestnější, jejž měla herečka s italským idolem ,,všech ženských srdcí" Marcellem Mastroiannim.
A co na to papoušek?
Ale ještě dříve, než se Deneuve seznámila s Mastroiannim, byla vdaná za anglického fotografa Davida Baileyho. Šlo o sňatek impulzivní, na který dnes oba vzpomínají s pobavením. Na začátku byla sázka.
Baileys ve své autobiografii Look Again (Ohlédnutí, Macmillan, 2020) tvrdí, že vztah nezačal jako láska na první pohled. Byl to režisér Roman Polanski, kdo ji v roce 1965 v Londýně seznámil s fotografem. Ten prý zpočátku nebyl příliš nadšený. ,,Příliš malá a příliš tlustá, líbí se mi jen sochy Giacomettiho," píše s humorem Bailey ve své knize v narážce na rachitické skulptury. V knize nicméně tvrdí, že mladá Catherine ,,měla velmi pěkná ňadra".
Přestože jeho první dojem nebyl zpočátku příliš pozitivní, během focení pro časopis Playboy v Paříži jejímu kouzlu nakonec propadl. ,,Je to jediná zábavná Francouzka, kterou znám," píše o ženě, kterou si vzal po sázce s kamarádem. Hravě přijal výzvu a když se s ní setkal na natáčení v Normandii, za deset minut mu řekla ano. Dívčí vzplanutí?
Důvodem jejich rozvodu, vyhlášeného v roce 1972 by sotva někdo uhodl. Catherine se bála Davidova papouška.
***
V desetiletích, jež následovaly, se Deneuve nebála opět riskovat, zkoušet nové režiséry nebo projekty. Mezi autory, s nimiž točila byl André Téchiné, Manuel Oliviera, Ráno Ruiz, z mladší generace Leos Carax, Arnaud Desplechin nebo François Ozon.
Dokázala se přehrát do starších roli, do rolí silných žen, jež se nevzdávají. Podobné jsou i její občanské postoje: od podpisu Manifestu 343 (o zavedení interrupce) po zrušení trestu smrti (i proti manipulacím s #MeToo). Tajemná královna, jíž nechybí ani její pověstný stín.
***
***
V desetiletích, jež následovaly, se Deneuve nebála opět riskovat, zkoušet nové režiséry nebo projekty. Mezi autory, s nimiž točila byl André Téchiné, Manuel Oliviera, Ráno Ruiz, z mladší generace Leos Carax, Arnaud Desplechin nebo François Ozon.
Dokázala se přehrát do starších roli, do rolí silných žen, jež se nevzdávají. Podobné jsou i její občanské postoje: od podpisu Manifestu 343 (o zavedení interrupce) po zrušení trestu smrti (i proti manipulacím s #MeToo). Tajemná královna, jíž nechybí ani její pověstný stín.
***
Od 4. října je ve francouzské distribuci film Bernadette režisérky Léy Domenach, o manželce prezidenta Jacquese Chiraca, který do Česka dorazí 30. listopadu 2023.
Žádné komentáře:
Okomentovat