> literatura > kniha > recenze vyšla na literarni.cz, dne 15. ledna 2018.
Marketingový nástup zahleděný do francouzského pupíku
Strategií komunikace autora, který dosáhl svým předchozím kontroverzním románem Podvolení (Soummission, 2015) rekordního počtu 800 000 výtisků jenom ve Francii, je neposkytovat žádné rozhovory. Přesto ještě před jeho oficiálním vydáním došlo k několika únikům v tisku, a román Serotonin, který je uváděn jako „prorocký“, „ohromující“ a „temný“, si stojí v prodeji jako suverénní titul číslo jedna. Prezident Emmanuel Macron navíc k 1. lednu 2019 spisovatele Houellebecqa dekoroval titulem Řádu čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním.
Jaký je ale ve skutečnosti román, o němž koncem roku psala agentura AFP jako o knize, jež „předpověděla nástup žlutých vest“? Chce se mi po jejím dočtení napsat, že je to kniha provokativní, sarkastická, hořce cynická, elegantní stylem, ale vůbec – a to vůbec v žádném ohledu – nepředjímá žádný nástup „žlutých vest“. Kniha, nazvaná podle látky, jež přenáší v mozku nervové vzruchy, je bohužel někdy až nevkusně příliš zahleděná do „francouzského pupíku“.
Spisovatel Houellebecq by možná na rozdíl od pupíku zmínil jiný orgán, jenž se nachází trochu níže, ale přesně to je věcí již zmiňovaného vkusu a koneckonců možná i základního úspěchu, jehož se autorovi tímto, v pořadí již sedmým románem, dostává vždy značné pozornosti. A propos, je to vůbec román?
Člověka potěší, že se tu od Houllebecqa dozví, jak usíná před televizí při pohledu na narcistní pařížské bobo-intelektuály, reprezentanty současného literárního i společenského světa, jeho jemnocit dokáže trefně popsat nicotnost francouzské politické reprezentace i její temné proudy. Místy je vypravěč publicisticky doslovný, ale i sarkasticky trefný, když například popisuje své „nekritické nadšení“ nad kvalitou sítí obchodů Leclerc. Mnoho zábavných pasáží je skryto i v jeho literárním stylu, jenž s bravurou pracuje s argotem a televizním slangem typu, zda je toto „součástí našeho osobnostního softwaru“. Těm, kteří nejsou takovým „softwarem“ vybaveni, to ale bude nesrozumitelné.
Nad románem se dají spřádat rozličné úvahy, záleží na tom, zda chcete být třeba součástí nějakého tábora, který bude chtít opět autora odněkud vylučovat nebo intelektuálně lynčovat. Následující řádky nemají za cíl nabídnout jediný možný pohled, ale toliko individuální reflexi, s níž nemusí všichni souhlasit.
Falokratická vášeň, nebo konzervativně-revoluční kritika?
Ale neskrývejme nic: největší pozornost věnuje autor svému pohlavnímu údu. Je to šokující? Ne, v zásadě ne, neboť v nejnovější Houellebecqově knize Serotonin jde i o něco jiného. Ale můžete si vybrat. Ze začátku je té falokracie možná více, než by si soudný čtenář přál, na konci poněkud méně a v části, kdy se zabývá rozpadem tradičních hodnot a zemědělství v Normandii, na to skoro zapomenete… kdyby se tu náhle odněkud nevynořil jeden německý pedofil.
Ne, tvorba francouzského autora tu neměla zpočátku velkého pochopení. Na český trh se dostávala pomalu, nejprve v nakladatelství Mladá fronta, jež publikovalo v překladu Alana Beguivina v roce 2004 jeho prvotinu Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), a to dlouhých deset let od francouzského vydání, a po intermezzu v nakladatelství Garamond, jež vypravilo v odstupech další dvě knihy, nyní již pravidelně vychází Odeonu. Navzdory úzké skupině zasvěcených znalců francouzské literatury se nikomu moc nechtělo číst v Houellebecqových knihách příběhy zamindrákovaných hrdinů, tolik podobných samotnému autorovi, kteří v zásadě nevědí, co mají dělat se svým životem. A proto se věnují hlavně tomu, jak dosáhnout sexuálního vyvrcholení, jež ovšem pravidelně… jaksi nevyjde zcela plně.
Teprve, když se trochu rozneslo, že Houellebecq, francouzský autor s tak podivně znějícím jménem (ve skutečnosti se narodil 26. února 1956 na Réunionu jako Michel Thomas), píše vlastně neskrývané literární porno, se jeho okruh čtenářů rozšířil. S přechodem českých vydání do Odeonu se začala zkracovat i doba od francouzského vydání po jeho český překlad. Vedle Beguivina se objevila jako Houellebecqova překladatelka do češtiny i Jovanka Šotolová.
S nástupem druhého románu, jenž mu přinesl úspěch, a první literární ocenění anti-goncourdovskou cenou Novembre, postupně začali někteří oceňovat, že v Houellebecqově dílech jde vlastně o trochu více než jenom o porno, a to dokonce o něco tak významného, jako je snaha o „sociální společenskou kritiku“. Dodejme, že tato „sociální kritika“ se pouští ve svých intelektuálních elipsách cestami, při nichž autor neváhá vyjadřovat se na hraně sexismu, misogynie, juvenofobie, rasismu i kryptofašismu. Bez toho, co se někdy Houellebecqovi upírá, by takhle série výrazů s negativními konotacemi neměla valného opodstatnění, on totiž není jen sociálním realistou, on jím je v dimenzi metafyzické. K nám se druhý román Elementární částice (Les Particules élémentaires, 1998) propracovával složitě, nejprve přes divadelní provedení v brněnském Divadle Reduta, a to ještě dříve, v roce 2010, než konečně vyšla jako kniha v češtině o tři roky později.
Houellebecqovy Elementární částice jsou klíčovým dílem, patrně nejlepším z jeho dosavadní tvorby, neboť v něm nabízí filozoficky téměř revoluční náhled na téma, jež dlouhou dobu ještě strašilo ve francouzské společenské diskusi. Revoluce to je ovšem konzervativní, podobně jako časté Houellebecqovy šlehy, kterými rád šokuje v médiích. Jeho „post-humanistická“ vize, založená na překonání osobní individuální svobody neomezeným klonováním, jež zničí všechny rodinné vazby, ale i „pocit povinných citů“, se dá číst jako polemika s předchozí generací (a patrně i konkrétně s jeho matkou Lucie Ceccaldiovou), jež chtěla uskutečnit „sexuální revoluci“. Houellebecqův „černý pohled“ je kritikou výsledků myšlenkových orgií, realizovaných i fyzicky předchozí generací osmašedesátníků, kteří podlehli utopické vášni a předpřipravili tím perspektivu současnou, totiž sexuální a společenskou mizérii.
Ona tolik vnímaná falokracie Houellebecqových románů, je vlastně neustálým dotazováním po limitech touhy, jež s postupujícím věkem mizí. Společnost, která nabídla k uspokojení pudů tolik náhražek, na sexuálním puzení vystavěla celý chrám. Podobně jako věž babylonská, jež chtěla jít až nebes, se zhroutila – a Houellebecq není nikým jiným než kronikářem této zkázy.
Výbuch hněvu a neodvratná ztráta spásy
Bylo by ale velmi snadné ponechat Houellebecqa jenom ve sféře „sociální kritiky“, neboť jeho psaní velmi originálním způsobem dokáže absorbovat témat více: tím nejvýbušnějším byla bezesporu tendence zapojit do svých úvah i problematiku terorismu. Věnoval se jí ve dvou knihách: Platforma (Platforme, 2001; č. 2008) a poněkud ostřeji v Podvolení (Soummission, 2015, č. 2015).
Již první z dvojice knih vyvolala nečekaná srovnání, jež Houellebecq s velkou bravurou dokázal ustát, i když si jistě odnesl na duši pár dalších šrámů. Jakmile se ale dotýká příčin spjatých s imigrací a terorismem, francouzský autor sám sebe katapultoval do sféry, jež z něho udělala na chvíli mluvčího pravicově-národoveckých sklonů, které si nezadají s filozofy zániku Západu, ať již mluvíme o Oswaldu Spenglerovi nebo filozofy současnými, jakými jsou ve Francii například Alain Soral nebo Robert Camus. Poslední dvě knihy mu vynesly obvinění, že je vlastně fašista. To svým způsobem potvrzuje i poslední kniha Serotonin, nebýt toho, že tyto ideologické nálepky jsou tu vlastně jen povrchem, orientačním označením pro způsob rozpravy, která ráda míchá ingredience různé; jde-li o projevy fiktivních postav, jakkoliv vycházejících z autobiografických, není to již tak zcela jasné. Nicméně, není vlastně naprosto legitimní ptát se, zda evropská civilizace neztratila něco podstatného ze svého křesťanského základu?
V knize Podvolení vítězí ve francouzských prezidentských volbách roku 2022 kandidát „umírněné muslimské strany“. Kniha, jež vyšla téhož dne, kdy se udály útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, 7. ledna 2015, měla nádech apokalypsy. I když Houellebecq v jednom rozhovoru pronesl, že „islám je to nejblbější náboženství“, jistě nikde nezpochybnil, že „absence spásy“ u současné západní společnosti, v níž náboženství bylo vykastrováno konzumem, je možná kořenem jejího budoucího zániku.
Hlavní postava Serotoninu, šestačtyřicetiletý agroinženýr Florent-Louis Labrouste, konzultant pracující pro ministerstvo zemědělství, prochází ničivou krizí středního věku, jež je v Houellebecqově podání vskutku silně devastující. Snaží se ji přesto tlumit, a to fiktivním antidepresivem Captorix, jež uvolňuje „hormon štěstí“, odkud také název knihy. Odvrácenou stránkou tohoto „tlumení bolesti“ je „ztráta libida“. Postavě to ale nebrání v tom, aby se společně se čtenářem nevydal na dlouhou cestu, v níž rekapituluje své předchozí vztahy.
Dozvídáme se na ní, že bude patrně cestou poslední, když se rozhodne opustit své dosavadní zaměstnání – a prostě zmizet. Jeho mladá „keramická Japonka“ Yuzu, neustále hledající připojení pro svůj mobil, v něm již nevyvolává žádnou touhu, on sám ale v sobě cítí nutkání rozloučit se svými „starými láskami“ Claire, Kate, zvláště s Camille. Popisy v podobě vzpomínkových flashbacků jsou podány se zničující romantikou, která by jednoho až rozplakala, kdyby sám Houellebecq v vzápětí nepoznamenal, že při vzpomínce se mu „chce plakat“. Za Camille, která žije svůj život daleko od pařížského „centra světa“, se agroinženýr vydává v očekávání protnutí vzpomínky se skutečností, jež vyústí v podivně melancholický stalking.
Odkud přišel někdo s názorem, že Michel Houellebecq je vlastně fašista? Pro Houellebecqa, který svým popisem neustále lavíruje někde mezi názorovým anarcho-komunismem ve stylu frustrovaného bobo-snobismu (být „bobo“, tedy „buržoazním bohémem“ je pro něj patrně více, protože upřímným konstatováním, než dojemně starým „baba“, tedy odvadlým hippíkem) na straně jedné, na straně druhé s romanticky laděnými balzakovskými postupy, jež udivují antikvární veteší, kdyby je nestřídal se suchým cynismem proroka téměř nietzcheovského střihu, je nejvlastnější provokace. Za ní se ale skrývá hořce kvílivý křik osamělé lidské duše.
Nejsilnějším dějovým okamžikem knihy je óda na zanikající francouzský venkov. Ta se odehrává v Normandii, kam hrdina jede navštívit o Vánocích svého dávného spolužáka Ameyrica, jenž se kdysi odhodlal uskutečnit svůj sen, jímž měl být návrat k venkovskému hospodářství. Po letech vidí Florent-Claude, že tato snaha přivedla jeho přítele doslova na mizinu. Kdo za to může? Odpověď není pro zemědělského poradce těžká: Evropská unie přece již dávno stojí za zánikem všeho, čímž Francie kdysi byla a čím již není. Vstup nových zemí do EU navíc otevřel otázku zemědělských subvencí, jichž je stále méně, až nakonec nejsou žádné.
Řešení? Není žádné, než uspořádat blokádu na silnici A13 Caen–Paris, jež skončí tragicky. Výbuch hněvu, který se na této situaci vymkl z kloubů, má ale povahu ryze teritoriální, nesouvisí se „žlutými vestami“, jež jsou v zásadě urbánní guerillou, ale s tématem mnohem subtilnějším. Za postavou Ameyrica, jak ho Houellebecq popisuje, se skrývá ještě celý jeden kontinent tradice, jež byla doslova poslána na gilotinu. Ten hněv přichází opravdu hodně z daleka. V tom je autor skutečně silně reakční…
Ptáte se, zda lze najít u Houellebecqa také krásu? Jistě, hořkost a cynismus, jež provázejí autora na cestě, není zcela beznadějná. Už jenom pro ten rozsáhlejší opis, jenž věnuje srovnání v prožívání lásky u ženy a muže. I když mužům autor neodjímá citlivost, křehkost a jemnost, láska je u ženy, domnívá se autor, něco na způsob zemětřesení. Muž, obvykle překvapený z takového projevu, dlouho nechápe, až se i on sám, bude-li chtít, k lásce dopracuje.
To je více než Captorix, to je více, než návštěva u ironicky smutného psychiatra, jenž Florentu-Claudovi nabídne se snížením miligramů dávky na papírku napsaná jména tří callgirls, jež mu vmžiku vrátí i sebedůvěru v jeho vlastní sexuální schopnosti. Captorix, jenž uvolňuje v těle hormon štěstí a pohody, nic netvoří, ani netransformuje, pouze interpretuje, píše Houellebecq na konci knihy. Dává člověku šanci, podobně jako to učinil svou přítomností Bůh, a ze svého úhlu pohledu proti „zatvrzelým srdcím“ také Ježíš.
Evropský bestseller číslo 1 se jmenuje Serotonin. Napsal ho francouzský spisovatel Michel Houellebecq (*1956) a nakladatelství Flammarion jej na počátku roku (4. ledna 2019) vrhlo na trh v nákladu 320 000 výtisků. Následující pondělí vyšel v němčině, ve středu ve španělštině a ve čtvrtek v italštině. Na září je plánováno anglické vydání, česky by se měla kniha objevit v nakladatelství Odeon již v červnu. Koncem týdne francouzské nakladatelství zorganizovalo rychlý dotisk dalších 50 000 výtisků. Do Prahy přicestoval pouze jednou: na Festival spisovatelů Praha v roce 2005.
Marketingový nástup zahleděný do francouzského pupíku
Strategií komunikace autora, který dosáhl svým předchozím kontroverzním románem Podvolení (Soummission, 2015) rekordního počtu 800 000 výtisků jenom ve Francii, je neposkytovat žádné rozhovory. Přesto ještě před jeho oficiálním vydáním došlo k několika únikům v tisku, a román Serotonin, který je uváděn jako „prorocký“, „ohromující“ a „temný“, si stojí v prodeji jako suverénní titul číslo jedna. Prezident Emmanuel Macron navíc k 1. lednu 2019 spisovatele Houellebecqa dekoroval titulem Řádu čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním.
Jaký je ale ve skutečnosti román, o němž koncem roku psala agentura AFP jako o knize, jež „předpověděla nástup žlutých vest“? Chce se mi po jejím dočtení napsat, že je to kniha provokativní, sarkastická, hořce cynická, elegantní stylem, ale vůbec – a to vůbec v žádném ohledu – nepředjímá žádný nástup „žlutých vest“. Kniha, nazvaná podle látky, jež přenáší v mozku nervové vzruchy, je bohužel někdy až nevkusně příliš zahleděná do „francouzského pupíku“.
Spisovatel Houellebecq by možná na rozdíl od pupíku zmínil jiný orgán, jenž se nachází trochu níže, ale přesně to je věcí již zmiňovaného vkusu a koneckonců možná i základního úspěchu, jehož se autorovi tímto, v pořadí již sedmým románem, dostává vždy značné pozornosti. A propos, je to vůbec román?
Člověka potěší, že se tu od Houllebecqa dozví, jak usíná před televizí při pohledu na narcistní pařížské bobo-intelektuály, reprezentanty současného literárního i společenského světa, jeho jemnocit dokáže trefně popsat nicotnost francouzské politické reprezentace i její temné proudy. Místy je vypravěč publicisticky doslovný, ale i sarkasticky trefný, když například popisuje své „nekritické nadšení“ nad kvalitou sítí obchodů Leclerc. Mnoho zábavných pasáží je skryto i v jeho literárním stylu, jenž s bravurou pracuje s argotem a televizním slangem typu, zda je toto „součástí našeho osobnostního softwaru“. Těm, kteří nejsou takovým „softwarem“ vybaveni, to ale bude nesrozumitelné.
Falokratická vášeň, nebo konzervativně-revoluční kritika?
Ale neskrývejme nic: největší pozornost věnuje autor svému pohlavnímu údu. Je to šokující? Ne, v zásadě ne, neboť v nejnovější Houellebecqově knize Serotonin jde i o něco jiného. Ale můžete si vybrat. Ze začátku je té falokracie možná více, než by si soudný čtenář přál, na konci poněkud méně a v části, kdy se zabývá rozpadem tradičních hodnot a zemědělství v Normandii, na to skoro zapomenete… kdyby se tu náhle odněkud nevynořil jeden německý pedofil.
Ne, tvorba francouzského autora tu neměla zpočátku velkého pochopení. Na český trh se dostávala pomalu, nejprve v nakladatelství Mladá fronta, jež publikovalo v překladu Alana Beguivina v roce 2004 jeho prvotinu Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), a to dlouhých deset let od francouzského vydání, a po intermezzu v nakladatelství Garamond, jež vypravilo v odstupech další dvě knihy, nyní již pravidelně vychází Odeonu. Navzdory úzké skupině zasvěcených znalců francouzské literatury se nikomu moc nechtělo číst v Houellebecqových knihách příběhy zamindrákovaných hrdinů, tolik podobných samotnému autorovi, kteří v zásadě nevědí, co mají dělat se svým životem. A proto se věnují hlavně tomu, jak dosáhnout sexuálního vyvrcholení, jež ovšem pravidelně… jaksi nevyjde zcela plně.
Teprve, když se trochu rozneslo, že Houellebecq, francouzský autor s tak podivně znějícím jménem (ve skutečnosti se narodil 26. února 1956 na Réunionu jako Michel Thomas), píše vlastně neskrývané literární porno, se jeho okruh čtenářů rozšířil. S přechodem českých vydání do Odeonu se začala zkracovat i doba od francouzského vydání po jeho český překlad. Vedle Beguivina se objevila jako Houellebecqova překladatelka do češtiny i Jovanka Šotolová.
Houellebecqovy Elementární částice jsou klíčovým dílem, patrně nejlepším z jeho dosavadní tvorby, neboť v něm nabízí filozoficky téměř revoluční náhled na téma, jež dlouhou dobu ještě strašilo ve francouzské společenské diskusi. Revoluce to je ovšem konzervativní, podobně jako časté Houellebecqovy šlehy, kterými rád šokuje v médiích. Jeho „post-humanistická“ vize, založená na překonání osobní individuální svobody neomezeným klonováním, jež zničí všechny rodinné vazby, ale i „pocit povinných citů“, se dá číst jako polemika s předchozí generací (a patrně i konkrétně s jeho matkou Lucie Ceccaldiovou), jež chtěla uskutečnit „sexuální revoluci“. Houellebecqův „černý pohled“ je kritikou výsledků myšlenkových orgií, realizovaných i fyzicky předchozí generací osmašedesátníků, kteří podlehli utopické vášni a předpřipravili tím perspektivu současnou, totiž sexuální a společenskou mizérii.
Výbuch hněvu a neodvratná ztráta spásy
Bylo by ale velmi snadné ponechat Houellebecqa jenom ve sféře „sociální kritiky“, neboť jeho psaní velmi originálním způsobem dokáže absorbovat témat více: tím nejvýbušnějším byla bezesporu tendence zapojit do svých úvah i problematiku terorismu. Věnoval se jí ve dvou knihách: Platforma (Platforme, 2001; č. 2008) a poněkud ostřeji v Podvolení (Soummission, 2015, č. 2015).
Již první z dvojice knih vyvolala nečekaná srovnání, jež Houellebecq s velkou bravurou dokázal ustát, i když si jistě odnesl na duši pár dalších šrámů. Jakmile se ale dotýká příčin spjatých s imigrací a terorismem, francouzský autor sám sebe katapultoval do sféry, jež z něho udělala na chvíli mluvčího pravicově-národoveckých sklonů, které si nezadají s filozofy zániku Západu, ať již mluvíme o Oswaldu Spenglerovi nebo filozofy současnými, jakými jsou ve Francii například Alain Soral nebo Robert Camus. Poslední dvě knihy mu vynesly obvinění, že je vlastně fašista. To svým způsobem potvrzuje i poslední kniha Serotonin, nebýt toho, že tyto ideologické nálepky jsou tu vlastně jen povrchem, orientačním označením pro způsob rozpravy, která ráda míchá ingredience různé; jde-li o projevy fiktivních postav, jakkoliv vycházejících z autobiografických, není to již tak zcela jasné. Nicméně, není vlastně naprosto legitimní ptát se, zda evropská civilizace neztratila něco podstatného ze svého křesťanského základu?
V knize Podvolení vítězí ve francouzských prezidentských volbách roku 2022 kandidát „umírněné muslimské strany“. Kniha, jež vyšla téhož dne, kdy se udály útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, 7. ledna 2015, měla nádech apokalypsy. I když Houellebecq v jednom rozhovoru pronesl, že „islám je to nejblbější náboženství“, jistě nikde nezpochybnil, že „absence spásy“ u současné západní společnosti, v níž náboženství bylo vykastrováno konzumem, je možná kořenem jejího budoucího zániku.
Hlavní postava Serotoninu, šestačtyřicetiletý agroinženýr Florent-Louis Labrouste, konzultant pracující pro ministerstvo zemědělství, prochází ničivou krizí středního věku, jež je v Houellebecqově podání vskutku silně devastující. Snaží se ji přesto tlumit, a to fiktivním antidepresivem Captorix, jež uvolňuje „hormon štěstí“, odkud také název knihy. Odvrácenou stránkou tohoto „tlumení bolesti“ je „ztráta libida“. Postavě to ale nebrání v tom, aby se společně se čtenářem nevydal na dlouhou cestu, v níž rekapituluje své předchozí vztahy.
Dozvídáme se na ní, že bude patrně cestou poslední, když se rozhodne opustit své dosavadní zaměstnání – a prostě zmizet. Jeho mladá „keramická Japonka“ Yuzu, neustále hledající připojení pro svůj mobil, v něm již nevyvolává žádnou touhu, on sám ale v sobě cítí nutkání rozloučit se svými „starými láskami“ Claire, Kate, zvláště s Camille. Popisy v podobě vzpomínkových flashbacků jsou podány se zničující romantikou, která by jednoho až rozplakala, kdyby sám Houellebecq v vzápětí nepoznamenal, že při vzpomínce se mu „chce plakat“. Za Camille, která žije svůj život daleko od pařížského „centra světa“, se agroinženýr vydává v očekávání protnutí vzpomínky se skutečností, jež vyústí v podivně melancholický stalking.
Nejsilnějším dějovým okamžikem knihy je óda na zanikající francouzský venkov. Ta se odehrává v Normandii, kam hrdina jede navštívit o Vánocích svého dávného spolužáka Ameyrica, jenž se kdysi odhodlal uskutečnit svůj sen, jímž měl být návrat k venkovskému hospodářství. Po letech vidí Florent-Claude, že tato snaha přivedla jeho přítele doslova na mizinu. Kdo za to může? Odpověď není pro zemědělského poradce těžká: Evropská unie přece již dávno stojí za zánikem všeho, čímž Francie kdysi byla a čím již není. Vstup nových zemí do EU navíc otevřel otázku zemědělských subvencí, jichž je stále méně, až nakonec nejsou žádné.
Řešení? Není žádné, než uspořádat blokádu na silnici A13 Caen–Paris, jež skončí tragicky. Výbuch hněvu, který se na této situaci vymkl z kloubů, má ale povahu ryze teritoriální, nesouvisí se „žlutými vestami“, jež jsou v zásadě urbánní guerillou, ale s tématem mnohem subtilnějším. Za postavou Ameyrica, jak ho Houellebecq popisuje, se skrývá ještě celý jeden kontinent tradice, jež byla doslova poslána na gilotinu. Ten hněv přichází opravdu hodně z daleka. V tom je autor skutečně silně reakční…
Ptáte se, zda lze najít u Houellebecqa také krásu? Jistě, hořkost a cynismus, jež provázejí autora na cestě, není zcela beznadějná. Už jenom pro ten rozsáhlejší opis, jenž věnuje srovnání v prožívání lásky u ženy a muže. I když mužům autor neodjímá citlivost, křehkost a jemnost, láska je u ženy, domnívá se autor, něco na způsob zemětřesení. Muž, obvykle překvapený z takového projevu, dlouho nechápe, až se i on sám, bude-li chtít, k lásce dopracuje.
To je více než Captorix, to je více, než návštěva u ironicky smutného psychiatra, jenž Florentu-Claudovi nabídne se snížením miligramů dávky na papírku napsaná jména tří callgirls, jež mu vmžiku vrátí i sebedůvěru v jeho vlastní sexuální schopnosti. Captorix, jenž uvolňuje v těle hormon štěstí a pohody, nic netvoří, ani netransformuje, pouze interpretuje, píše Houellebecq na konci knihy. Dává člověku šanci, podobně jako to učinil svou přítomností Bůh, a ze svého úhlu pohledu proti „zatvrzelým srdcím“ také Ježíš.
Žádné komentáře:
Okomentovat