Bývá neoddělitelně spjata se Sergem Gainsbourgem, zpěvákem a skladatelem, jehož píseň Je t'aime… moi non plus dosáhla planetárního úspěchu. Jane Birkin, anglo-francouzská módní ikona, herečka a zpěvačka zemřela 16. července, ve věku 76 let.
Nezůstaly po ní jen plačtivé majitelky kabelek s jejím jménem (tzv. birkinky), který kdysi vyrobili do své luxusní série u Hermèse, pro ženy, jež chtějí své věci mít pěkně pohromadě, jak i ona sama kdysi chtěla.
Zůstali ale i ti, kteří vědí, jak se píše v textu jiném, neméně slavné Gainsbourgovy písně z roku 1973: Je suis venu te díre que je m'en vais (Přišel jsem ti říct, že odcházím), že ,,nepomohou… ani slzy''.
,,Sbohem navždy'' / ,Ano, je mi to líto,'' /,,Ti říct, že odcházím'' / ,,Ano,miloval jsem tě, ano, ale…'' / (...) ,,Přišel jsem ti říct, že'...' / ,,Odcházím'' / ,,Ale ani tvé dlouhé slzy'' / ,,na tom nic nezmění.''
Hvězda, múza, skandalistka
Jane Birkin (1946-2023) je neodmyslitelná s koncem 60. a počátkem 70. let. Během svého aktivního života se stala nejen módní a popovou hvězdou, múzou, ale i svého druhu kulturně-společenskou skandalistkou.
Hrála v padesátce filmů a televizních inscenací, kde plnila plátno svými jednostrunnými, pokud ne afektovaným výrazy vyděšené holčičky, která se stále něčemu diví. Trvalo dlouho, než tento projev trochu proměnila. Mluvila francouzsky se silným přízvukem, a důsledně dělala chyby. Nebyl to vlastně projev ani hraný, byl jen stereotypně pravdivý. Vypráví o tom dojemně ve filmu Agnès Vardové: Jane B. (1988).
To období, v němž vyletěla, pro ni znamenal hlavně rok 1969, jak výborně vystihuje píseň 69 erotický rok (v narážce na sexuální polohu), což shrnula později ve vzpomínkové písni Ex-Fan des Sixties (1978), jež dala název celému albu.
Za její androgynní siluetou a naivní tváří, z nichž si sama udělala značku, by ale jeden jen těžko hledal prostě nejistou malou holku, kterou si muži nějaký čas pletli s poslušnou loutkou. Poslech jejího hlasu, vždy zásadně o oktávu výše, špatně intonující, ne nepodobnému kastrátům na kůru, doháněl ovšem její fanoušky vždy přímo do extáze.
Svá největší tajemství svěřovala od dětství své hračce, plyšové opičce, po které pojmenovala nakonec i své deníky. První díl, čítající léta 1957-1983, vyšel pod názvem Monkey Diaries (2018), později vydala i dodatky, zahrnující roky 1983-2013, jako Post-scriptum (2019). Deníky vyšly v mnoha jazycích (němčině i ruštině), v češtině dosud nikoliv.
Deníky nabízejí svědectví na její dětství, kariéru, netají se s roztodivnými pocity, ani příběhy na její nehynoucí lásky, zvláště Serge Gainsbourga. Dá se říct, že na počátku své kariéry nevěděla přesně co chce, přesto se toho snažila za každou cenu dosáhnout. Aforismus anglického dramatika Oscara Wildea platí pro ni ale jen zčásti.
Od zmatených počátků jí touha a nasazení dovedly k uznání i celosvětové popularitě. Její jediný (a bohužel jako první i poslední) koncert se uskutečnil v Česku v Divadle Archa dne 16. února 2008 v Praze, což oznámilo i Radio Proglas.
Oběť anglické normality
Jane Mallory Birkinová se narodila 14. prosince 1946 v Londýně, ve čtvrti Marylebon berečce Judy Campbellové a královskému námořnímu důstojníkovi Davidu Birkinovi. ,Mé dětství bylo tím nejpovznášejícím okamžikem mé existence," napsala.
Jane měla staršího bratra Andrewa a mladší dceru Lindu. Když vyrostli, tvořili nepřehlédnutelné ,,pekelné trio". Ale i bezstarostnost má své hranice. Dvanáctiletá Jane je poslána do internátní školy na ostrově Wight. Čtyři ,,roky pekla'', které tu prožila, když musela snášet posměšky dívek na internátě kvůli své androgynní postavě, se jí vyplatily. Jane, jako oběť vyžadované anglické normality, si jednoho dne uvědomí, že její odlišnost může být přitažlivostí, ne-li její největší předností.
Útočiště nalezla v každodenním psaní svého deníku. Její plyšová opička, kterou strýc vyhrál kdesi v tombole, se stala její celoživotní kamarádkou. Až do chvíle, než se s ní, stejně jako s milovaným Sergem Gainsbourgem, musí konečně rozloučit. Opička je pohřbena dnes s bývalým partnerem na hřbitově ve čtvrti Montparnasse. Ve stejné rakvi.
Příběh Jane B. se Sergem Gainsbourgem, barovým pianistou židovského původu, se silnými ruskými kořeny, ale teprve přijde.
Po propuštění z internátní školy se Jane rozhodně, že se jako její matka - stane herečkou. V Londýně hledá role, jakoukoliv roli. Tehdy přichází na scénu John Barry. o třináct let starší, dvakrát ženatý a dvakrát rozvedený se dvěma dětmi. ,,Byla jsem mladá nezajímavá žena,'' napíše, ,,snad kromě toho, že jsem byla hezká.'' John je ale neodolatelný, má charisma a k tomu ještě na londýnském venkově vytáčí motor svého Jaguaru E-Type.
Byla ještě nezletilá, když si ji vybral do obsazení svého muzikálu Passion Flower Hotel (1965). Její jméno se sotva někde objevilo v obsazení. Bylo jí ale teprve sedmnáct, a on na ni byl tak pyšný, chtěl si ji vzít, a ona mu řekla své: ano. ,,Žila jsem jen proto, abych se mu zalíbila," řekla později. Z manželství zbyl po letech jeden poklad, 8. dubna 1967, se jí narodila holčička Kate. Byla šťastná, jak jenom mladá matka (nebo spíše ještě holčička) může být.
John Barry, skladatel pěti oscarových filmových hudeb, včetně hudby k několika filmům o Jamesi Bondovi (od prvního záskoku za Montyho Normana v Dr
No), soundtrackům k filmům Vzpomínky na Afriku (1985) a Tance s vlky (1990). Když se Kate narodila, cítila se Jane svým manželem zcela opuštěná; čtyři roky po jejich seznámení ji opustil kvůli jiné ženě a odletěl do Spojených států. Když v roce 1968 došlo k rozvodu, Jane se vrátila do domu svých rodičů s ,,dítětem pod paží''. Kam jinam? Její otec se sňatkem nikdy nesouhlasil.
Z tohoto manželského neúspěchu si vzala jedno zásadní ponaučení: ,,Už nikdy se nedostanu do situace, kdy jsem s geniálním mužem, aniž bych k tomu sama měla co říct.''
Toxická láska v Paříži
V okouzlující Jane Birkin se ukrývala po celý život obyčejná malá holka. Opičky, své důvěrníce, jež vložila nakonec v roce 1991 do rakve vedle těla muže, s nímž prožila nejplodnější období, se v tu chvíli vzdala. Vypadalo to, že snad (konečně) dospěla.
John Barry, skladatel pěti oscarových filmových hudeb, včetně hudby k několika filmům o Jamesi Bondovi (od prvního záskoku za Montyho Normana v Dr
No), soundtrackům k filmům Vzpomínky na Afriku (1985) a Tance s vlky (1990). Když se Kate narodila, cítila se Jane svým manželem zcela opuštěná; čtyři roky po jejich seznámení ji opustil kvůli jiné ženě a odletěl do Spojených států. Když v roce 1968 došlo k rozvodu, Jane se vrátila do domu svých rodičů s ,,dítětem pod paží''. Kam jinam? Její otec se sňatkem nikdy nesouhlasil.
Z tohoto manželského neúspěchu si vzala jedno zásadní ponaučení: ,,Už nikdy se nedostanu do situace, kdy jsem s geniálním mužem, aniž bych k tomu sama měla co říct.''
Toxická láska v Paříži
V okouzlující Jane Birkin se ukrývala po celý život obyčejná malá holka. Opičky, své důvěrníce, jež vložila nakonec v roce 1991 do rakve vedle těla muže, s nímž prožila nejplodnější období, se v tu chvíli vzdala. Vypadalo to, že snad (konečně) dospěla.
Právě s ním, Sergem Gainsbourgem, s nímž nazpívala v roce 1969 i jejich největší popový hit Je t'aime… moi non plus (Miluji tě… já už ne), prožila oněch divokých a zcela nezapomenutelných dvanáct let své kariéry - a porodila také, 21. července 1971, jednu jejich dceru: Charlotte.
Když Jane Birkin přijela do Francie, mohlo to trochu vypadat jako útěk, ale zde se cítila svobodná. Účastnila se castingu k filmu Slogan režiséra Pierra Grimblata, a štěstí se na ni usmálo. Pomohla k tomu možná i její ,,svlečená blondýna'' ve slavném filmu Zvětšenina (1966) Michelangela Antonioniho. Ve filmu Slogan hraje Gainsbourg svůdníka Serge a Jane (tentokrát již jako opravdová herečka) mladičkou Angličanku Evelyne.
Byla to láska na první pohled? Ve svém deníku si v srpnu 1968 Jane napsala: ,,Právě jsem dokončila film s názvem Slogan ve Francii. Je v něm muž, kterého miluji a jmenuje se Serge Gainsbourg. Vypadá velmi zvláštně, ale miluji ho; je tak odlišný od všeho, co znám – a spíše zdegenerovaný – ale zároveň čistý.'' (Poznámka o čistotě se u ní vrací často, i potěšení, když se Serge po třech týdnech vykoupal).
Ve svých denících popisuje Birkin skutečné seznámení se zvláštním nefilmovým.Sergem téměř jako scény filmové. Vše to začalo v hotelu Maxim's a rendez-vous svolal sám režisér Grimblat.
Jane se s tím od začátku moc nemazlila, protože to byla ona, kdo se zeptal Serge, zda by nešel tančit. On později tvrdil, že čekal jen ,na ploužák", aby se mohl zeptat na totéž Jane. První tanec byl ale podle ní hrozný:
,,Šlapal mi na nohy! Byla jsem tak překvapená. Pomyslela jsem si: ,Tak tohle je opravdu ten sofistikovaný, arogantní, zdánlivě sebevědomý muž - a neumí tančit' - a uvědomila jsem si, že je to proto, že je ve skutečnosti strašně plachý. Vypadal tak světsky, ale zároveň to bylo ještě dítě.''
Večer tím ale zdaleka nekončil, naopak, trval až do šesti do rána. ,Šli jsme k Madame Arthur, kde jeho otec hrál na klavír pro transvestity, kteří všichni přišli, líbali Gainsbourga a říkali ,Ooo chéri, jak se máš?' A vzal mě potom ještě do ruských nočních klubů, kde hráli ruští houslisté, dokud jsme na ulici nenastoupili do taxíku a Gainsbourg jim nenacpal do houslí 100 franků. Miloval je a oni milovali jeho a řekl jim: ,Nous sommes des putes' ('Všichni jsme kurvy').
Birkin byla zděšena. Večer začal a ona měla.pocit, že bude jen další v řadě. Na pokoji se schovala v koupelně a Serge mezitím usnul. Dvojice se stala nakonec nerozlučnou. Natočili velké hity, mezi nimiž jsou nejsilnější ty první. Pokusy měla i sólové, jako u Jane B., jak zní název jedné z písní, jež připomíná zrození nové bytosti-hvězdy. Revolučním bylo album Historie de Melody Nelson (1971). Jejich duety jsou ale všechny zcela nezapomenutelné, jejich vztah byl jasně toxický. Serge později přiznal, že Jane i surově bil.
Ačkoliv to byla nakonec Jane Birkin,.kdo vyhlásil konec jejich vztahu, ani jeden se z rozchodu nevzpamatoval. Poslední Gainsbourgovo album Amour des feintes, 1990, které lze přeložit jako Pasti lásky, je celé věnováno právě Jane jako jeho múze a osudové lásce - a ona jako zpěvačka dojímá.
Obálka zabírá inkoustový portrét Jane Birkin, který nakreslil sám Gainsbourg, který vypráví o hrotu, který se ulomil. Kresbu rozmazal několika skvrnami…
Příběh jedné slavné písně
Slavnou píseň Je t'aime… moi non plus původně natočil Gainsbourg se svojí přítelkyní a herečkou Brigitte Bardot na podzim 1967. To ale s ohledem na zprávy z natáčení nebylo po chuti jejímu manželovi, mluvilo se tehdy dokonce o tom, že při nahrávce došlo mezi interprety i k ,,pořádnému osahávání'' (i když snad nedošlo vyloženě ke kopulaci).
Novou adeptkou pro píseň se stala právě Jane Birkin. Ta se do toho vrhla po hlavě a s nadšením. Měla svého Serge a byla ochotná mu dát uplně všechno Byl to skandál, zakázali ji vysílat na BBC, ve Francii byla jen v jednom televizním pořadu, jinak nic, a Vatikán si oficiálně stěžoval na porušováni mravů. ,,Papež je můj nejlepší mluvčí!'' smál se Gainsbourg.
Šlágr, který dorazil později i do uvadlejšího socialistického Československa, se stal hitem na kotoučových magnetofonech. Neobešel se bez ní v Praze žádný večírek, natož ten maturitní.
V katolické Itálii psal o Je t'ame… pobouřeně např. list Il Giornale d'Italia": ,,Gainsbourg a Birkinová během čtyř minut vydávají více vzdechů, kvílení a vrčení než stádo pářících se slonů." Ani vatikánské noviny L'Osservatore Romano se nenechaly v odsudku zahanbit: ,,Popularita, které se tato píseň těší, potvrzuje úroveň stupidity, k níž nás dovedl současný typ této masové kultury.''
Když Jane Birkin přijela do Francie, mohlo to trochu vypadat jako útěk, ale zde se cítila svobodná. Účastnila se castingu k filmu Slogan režiséra Pierra Grimblata, a štěstí se na ni usmálo. Pomohla k tomu možná i její ,,svlečená blondýna'' ve slavném filmu Zvětšenina (1966) Michelangela Antonioniho. Ve filmu Slogan hraje Gainsbourg svůdníka Serge a Jane (tentokrát již jako opravdová herečka) mladičkou Angličanku Evelyne.
Byla to láska na první pohled? Ve svém deníku si v srpnu 1968 Jane napsala: ,,Právě jsem dokončila film s názvem Slogan ve Francii. Je v něm muž, kterého miluji a jmenuje se Serge Gainsbourg. Vypadá velmi zvláštně, ale miluji ho; je tak odlišný od všeho, co znám – a spíše zdegenerovaný – ale zároveň čistý.'' (Poznámka o čistotě se u ní vrací často, i potěšení, když se Serge po třech týdnech vykoupal).
Ve svých denících popisuje Birkin skutečné seznámení se zvláštním nefilmovým.Sergem téměř jako scény filmové. Vše to začalo v hotelu Maxim's a rendez-vous svolal sám režisér Grimblat.
Jane se s tím od začátku moc nemazlila, protože to byla ona, kdo se zeptal Serge, zda by nešel tančit. On později tvrdil, že čekal jen ,na ploužák", aby se mohl zeptat na totéž Jane. První tanec byl ale podle ní hrozný:
,,Šlapal mi na nohy! Byla jsem tak překvapená. Pomyslela jsem si: ,Tak tohle je opravdu ten sofistikovaný, arogantní, zdánlivě sebevědomý muž - a neumí tančit' - a uvědomila jsem si, že je to proto, že je ve skutečnosti strašně plachý. Vypadal tak světsky, ale zároveň to bylo ještě dítě.''
Večer tím ale zdaleka nekončil, naopak, trval až do šesti do rána. ,Šli jsme k Madame Arthur, kde jeho otec hrál na klavír pro transvestity, kteří všichni přišli, líbali Gainsbourga a říkali ,Ooo chéri, jak se máš?' A vzal mě potom ještě do ruských nočních klubů, kde hráli ruští houslisté, dokud jsme na ulici nenastoupili do taxíku a Gainsbourg jim nenacpal do houslí 100 franků. Miloval je a oni milovali jeho a řekl jim: ,Nous sommes des putes' ('Všichni jsme kurvy').
Birkin byla zděšena. Večer začal a ona měla.pocit, že bude jen další v řadě. Na pokoji se schovala v koupelně a Serge mezitím usnul. Dvojice se stala nakonec nerozlučnou. Natočili velké hity, mezi nimiž jsou nejsilnější ty první. Pokusy měla i sólové, jako u Jane B., jak zní název jedné z písní, jež připomíná zrození nové bytosti-hvězdy. Revolučním bylo album Historie de Melody Nelson (1971). Jejich duety jsou ale všechny zcela nezapomenutelné, jejich vztah byl jasně toxický. Serge později přiznal, že Jane i surově bil.
Ačkoliv to byla nakonec Jane Birkin,.kdo vyhlásil konec jejich vztahu, ani jeden se z rozchodu nevzpamatoval. Poslední Gainsbourgovo album Amour des feintes, 1990, které lze přeložit jako Pasti lásky, je celé věnováno právě Jane jako jeho múze a osudové lásce - a ona jako zpěvačka dojímá.
Obálka zabírá inkoustový portrét Jane Birkin, který nakreslil sám Gainsbourg, který vypráví o hrotu, který se ulomil. Kresbu rozmazal několika skvrnami…
Příběh jedné slavné písně
Slavnou píseň Je t'aime… moi non plus původně natočil Gainsbourg se svojí přítelkyní a herečkou Brigitte Bardot na podzim 1967. To ale s ohledem na zprávy z natáčení nebylo po chuti jejímu manželovi, mluvilo se tehdy dokonce o tom, že při nahrávce došlo mezi interprety i k ,,pořádnému osahávání'' (i když snad nedošlo vyloženě ke kopulaci).
Novou adeptkou pro píseň se stala právě Jane Birkin. Ta se do toho vrhla po hlavě a s nadšením. Měla svého Serge a byla ochotná mu dát uplně všechno Byl to skandál, zakázali ji vysílat na BBC, ve Francii byla jen v jednom televizním pořadu, jinak nic, a Vatikán si oficiálně stěžoval na porušováni mravů. ,,Papež je můj nejlepší mluvčí!'' smál se Gainsbourg.
Šlágr, který dorazil později i do uvadlejšího socialistického Československa, se stal hitem na kotoučových magnetofonech. Neobešel se bez ní v Praze žádný večírek, natož ten maturitní.
V katolické Itálii psal o Je t'ame… pobouřeně např. list Il Giornale d'Italia": ,,Gainsbourg a Birkinová během čtyř minut vydávají více vzdechů, kvílení a vrčení než stádo pářících se slonů." Ani vatikánské noviny L'Osservatore Romano se nenechaly v odsudku zahanbit: ,,Popularita, které se tato píseň těší, potvrzuje úroveň stupidity, k níž nás dovedl současný typ této masové kultury.''
Žádné komentáře:
Okomentovat