Jeho život byl plný paradoxů, jeho dílo proměnlivé. Přesto a především zůstává tento prozaik, původně začínající jako básník, v myslích svých čtenářů autorem dvou zásadních knih: Žertu (1967) a Nesnesnesitelné lehkostí bytí (1984).
Milan Kundera dokázal být na čas mluvčím generace, vstupující na scénu na troskách 2. světové války, společně s ní prožít utopií komunismu i vystřízlivění z ní, po ,,odhalení kultu osobnosti''.
Závěr Kunderova života provázely nejasnosti kolem jeho udavačství, ale i jeho vlastní snahy o selektivní výběr jeho definitivních Sebraných spisů u Gallimarda. Letos na jaře, v den jeho 94. narozenin 1. dubna, otevřela Moravská zemská knihovna v Kunderově rodném městě Brně jeho knihovnu.
Nejen kvůli jeho datu narození, onen pověstný apríl, někdy působil Kundera dojmem, jako kdyby nebyl jenom jeden. Co má vlastně společného stalinský básník ze 40. a 50. let, esejista Unesené Evropy poloviny 80. let, s prozaikem jeho konce v Nesmrtelnosti?
Každý má jako čtenář možnost soudit jen Kunderu svého. Ne, autor nemizí za dílem, jak si možná tolik sám přál, toliko čtenář znovu objevuje v každém díle jen rozporuplnost své vlastní tváře.
Básník politický, básník erotický
Pro čtenáře jeho raných veršů, v nichž opěvoval prostý život, snil o komunismu a tepal měšťácké nešvary - viz Člověk zahrada širá (1953), dokázal se vypnout k poémě o Juliu Fučíkovi Poslední máj (1955), která zabodovala i na socialistickém mezinárodním festivalu mládeže - může být nepochopitelné, jak rychle dokázal básník propadnout nihilismu.
Jeho Monology (1957) i dnes zůstávají překvapivě silnou, byť rozsahem útlou sbírkou, jež v dobovém kontextu protrhla hráz se zavedenými klišé - a nabídla poměrně nečekaný pohled na tělesnost v jinak dosud tolik opěvovaných citových lyrických vznětech. Na místo uhlířské víry, stalinistického hoblování a frézování, přicházejí s Kunderou rozpory nové erotické poezie, odpoutané téměř od všech ideologických kánonů, která měla takový dobový úspěch, že vyšla ještě třikrát - naposledy dokonce i v roce 1969!
Mladý básník, na což se dnes často zapomíná, se na počátku své tvorby cítil být dědicem tradice (nejen Nezvala, Halase, nebo Seiferta), která nebyla pouze sovětskou tezí ideologa Andreje A. Ždanova, a vydává o tom srozumitelně svědectví v esejí O sporech dědických (1955). Po smrti Josefa V. Stalina, o němž ještě dva roky předtím napsal na FAMU svou diplomovou práci s názvem Stalin v boji proti trockismu v sovětské literatuře a situace na naší umělecké frontě, se zdálo být otevřeno téměř vše - i když v mezích daných ve své době stále silnými demarkačními liniemi poválečných mocností.
Nástup nového vedení v Sovětském svazu na čele s Nikitou S. Chruščovem a XX. sjezd KSSS přiměl například v roce 1956 spisovatele Jiřího Šotolu k reakci, směřované ke Kunderovi a ,,dědické spory'': ,,Říkáme, že XX. sjezd KSSS znamená pro nás převratnou, historickou událost. Ale jaký bude tedy jeho vliv na další rozvoj umění? ptá se. ,,Půjde jenom o relativně větší uvolnění tvůrčích sil, větší svobodu, volnost diskusí? Půjde pouze o to, že bez myšlení bude těžko vystačit a nic nebude padat shůry, že každá přízemnost a impotence se brzy zkompromituje, protože už nebude mít možnost nechávat se nést společnou vlnou sériových polopravd, ani možnost vymlouvat se na nesvobodu a stavět se do pózy umlčené geniality?''
Dokumenty o té době přinášejí záznamy z II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů, kde vystoupili vedle Vítězslava Nezvala zejména František Hrubín a Jaroslav Seifert. Přetěžký úkol obnovy české literatury padl na celou generaci, jejíž profily tak přesně nabídl Antonín J. Liehm v knižních rozhovorech Generace (nebylo náhodou, že předmluvu k vydání ve Francii napsal v roce 1970 filozof Jean-Paul Sartre).
Kundera vyměnil na počátku 60. let básně za příběhy, jimiž byla jeho poslední básnická sbírka značně napěchovaná: začal psát Sešity směšných lásek (1963-1968), kde mezi postavami najdeme jména jako Forman, Ondříček… a na konci třeba jméno Havel. Kundera byl mezi filmaři oblíben, mnozí jeho povídky zfilmovali (Antonín Kachlík, Hynek Bočan, Jan David). ,,Doktor Havel je jako smrt: bere všechno!'' napsal Kundera v povídce Symposion. A přidal i povídku Doktor Havel po dvaceti letech.
Těžko tehdy mohl tušit, že se s jiným, tentokrát nepovídkovým Václavem Havlem, jako prezidentem, za nějakých dalších dvacet let setká v Paříži.
Bůh je mrtev, člověk je směšný
I když neměl rád Kundera označení svých slavných románů za existenciální, někdy tehdy se rozhodl k přijetí témat, která byla po válce blízká právě evropské levici, nejen Jeanu-Paulu Sartrovi nebo Albertu Camusovi. Kundera po letech vzpomíná, jak na něj zapůsobila po válce v Brně Sartrova hra S vyloučením veřejnosti, v níž tři postavy, fakticky ztracené duše, doufají v očistné rozuzlení svých životů. A peklo, jak známo od té doby, jsou ti druzí…
Odcizenost, velmi módní téma v marxistické filozofii, nové impulsy, s jakými přišli Gyôrge Lucács nebo Roger Garaudy, znejisťovali tehdejší pohled na ,,postavení jedince ve společnosti'', ale i ve vztahu k Bohu. Sartrovo sdělení, že postavy ve hře jsou ,,vlastně směšné'', a on sám ,,napsal komedii", dorazilo i ke Kunderovi, kterému při sledování hry ,,běhal mráz po zádech''. Jako čtenář Franze Kafky mu to bylo jistě blízké: také Kafka se při čtení vlastních povídek smál.
Otřesení, s nímž se musely vyrovnávat všechny Kunderovy postavy - do té doby nejvíce Eduard v povídce Eduard a Bůh - leží ale už někde dávno ve výroku, jímž kdysi německý filozof Friedrich Nietzsche otevřel novou epochu, slovy: ,,Bůh je mrtev.''
Nejistota, kdo je vlastně nyní hoden být avantgardou, neboť k ní se počítal, vedla Kunderu i na divadelní jeviště, kde se pokoušel odpovědět na otázku, kdo jsou vlastně Majitele klíčů (1962), v tom symbolickém i novém ideovém smyslu. Pod dohledem režiséra Otomara Krejči (v hlavních rolích s Luďkem Munzarem a Marií Tomášovou) přivádí na scénu Národního divadla téma viny nejen v čase protektorátu. Hra zůstává dosud mezi jeho díly upozaděna, byť v mnoha ohledech splňovala, a byla také tak vnímána, ta nejnáročnější kritéria, přinášejíc na českou scénu i první záblesky absurdního dramatu. O rok později inscenovaná Zahradní slavnost (1963) Václava Havla, opět v režii Otomara Krejči, je dnes skloňována všude.
Za hru Majitelé klíčů získal Milan Kundera národní ocenění. Stále mladý autor získává na na věhlasu - úměrně stále otevřenějším kulturním a společenským poměrům - i na uznání. Stále jde víceméně o prvotiny.
Jeho vrcholné dílo, jež přichází s prvním románem Žert (1967) chtělo být jasným ,,vyrovnáním s minulostí'', s níž účtovala celá společnost; stal se bohužel předehrou k tragédii. Nebylo to jediné dílo své doby s ambicemi, vzpomeňme na Zbabělce (1958) Josefa Škvoreckého nebo Sekyru (1966) Ludvíka Vaculíka.
Román Žert mohl nést podtitul ,,román deziluze'', Tam, kde chyběl Bůh, přicházejí ale u Kundery pouze ti, co jsou směšní, napichováni autorem ostentativně jako mravenci, byť touží věci napravit - a třeba jako hlavní postava Ludvík, i odčinit jedno dávné ponížení, jak říká, ,,krásnou pomstou''. Mohu být pomsty krásné? Ve stejnojmenném filmu Jaromila Jireše se o to v roce 1969 v roli Ludvíka pokusil herec Josef Somr.
Před svým odchodem do exilu získal Milan Kundera ve své rodné zemi výrazný punc stalinského ,,podivuhodného kouzelníka', pro svou schopnost okouzlit, ale i proměnit tvář svého díla. Už ale zcela nezapadal do kategorie básníků,, jak je viděl ve své antologii téhož názvu Antonín Brousek.
Kundera okouzloval nejen dílem, ale i osobností, ve vzpomínkách to byl vždy uhlazený, elegantní muž, zkrátka i ten apartní svůdník, vybraných mravů a způsobů. Nenosil kravaty, nýbrž rozhalenky, a když už musel, tak slušivý rolák.
Život je jinde, v pasti Bezvýznamnosti
Vznik Knihovny Milana Kundery na jaře letošního roku v Brně připomněl, že samotný autor, jakkoliv opustil Československu se svou ženou v roce 1975, zůstával stále silné spjat s rodným městem. Jeho povídky, čteny brněnským okem (byť některé jako Já truchlivý Bůh byly vyřazeny ze Souborného díla), mají silné lokální zakořenění, čemuž nedávno dodala významu v Českém rozhlasu i jeho žena Věra, která o Brně mluvila (a citovala manžela) jako o ,,Brnečku'' oproti Praze, kde se zrodilo v roce 1976 ,,to nejhorší''.
Paní Kunderová má patrně na mysli, ačkoliv to neřekla přímo, že Milan Kundera nezískal Nobelovu cenu; o aféře, jež vyvolal týdeník Respekt, v roce 2008 se už nezmiňuje příliš. Kormidlo do Brna proti Praze nakonec usnadnilo, že se Kundera dočkal na sklonku svého života nejen čestného občanství města, ale za premiéra Andreje Babiše v roce 2018 i znovu českého občanství.
První romány, které Kundera vydal v zahraničí, nesou již svými názvy etapy, jimiž procházel. Bolestné loučení nese tituly: Život je jinde (1969), Valčík na rozloučenou (1973), Kniha smíchu a zapomnění (1979). Retrospektivní pokus vyrovnat se s obdobím stalinského básnění v postavě Jaromila v knize první je místy až obsesivní, druhá je v zajetí tématu množení poněkud schematická, (a místy misogynská), ta třetí, nejelegantnější, nezapře schopností ostré črty s odmítnutím ulepeného smutku.
Teprve Nesnesitelná lehkost bytí (1984) ale vyvolala celosvětový ohlas. To už pro autora nebyl jenom tematizovaný odchod z Československa, ale i snaha nabídnou výklad nového světa, v němž se sám ocitli - on a prostřednictvím něj i jeho postavy: Tomáš, Tereza a Sabina. Onen ,,život v pasti'', který se neztotožňoval s nějakou komunistickou klecí, jako dosud. Kundera tím překročil velmi odvážné svůj vlastní rámec, do něhož ho místy odsoudila i média a část čtenářské obce.
Není jisté náhodou, že ohlas,.který jeho román vyvolala, pronesl autorovi i trpké zadostiučinění, že vše již bylo řečeno. Přestal poskytovat rozhovory komentovat dění, naposledy tu nezdařenou filmovou adaptaci, být za ní stál slovutný francouzský scenárista, přestal se dokonce zabývat i tím, co mu bylo tolik drahé: střední Evropou. Jako mladičký překladatel ruské (a ukrajinské) poezie musel vědět i na stará kolena, že ten ,,únos Evropy'' nezpůsobili jenom ti zpupní Rusové, ale možná i jeho (pražští, chcete-li) Češi, které tolik v zahraničí prosazoval.
Uchýlil se do hájemství své samoty, kde podobně jako kdysi v Brně, čas od času vydal knihy, už pouze ve francouzštině, se stručnými názvy: Pomalost (1995), Nesmrtelnost (1998), Identita (1998), Nevědění (2000))... až přišla Oslava bezvýznamnosti (2013).
Oslava vypadá jako hořkosladký testament,: povzdechem nad životem a jeho možnostmi se ztracenými láskami. Děje se kolem pařížské Lucemburské zahrady. Nikdo se možná už nebude tolik smát, že největším vtipálkem tu není Bůh, ale samotný Stalin. Ano, když o nic nejde, jde o (*****).
P. S. Za komické lze považovat, Kundera že ze svých Sebraných spisů vyloučil nejen prezidenta Gustáva Husáka (prezidenta zapomnění), ale pro někoho překvapivě i zpěváka Karla Gotta (idiota hudby).
Milan Kundera dokázal být na čas mluvčím generace, vstupující na scénu na troskách 2. světové války, společně s ní prožít utopií komunismu i vystřízlivění z ní, po ,,odhalení kultu osobnosti''.
Závěr Kunderova života provázely nejasnosti kolem jeho udavačství, ale i jeho vlastní snahy o selektivní výběr jeho definitivních Sebraných spisů u Gallimarda. Letos na jaře, v den jeho 94. narozenin 1. dubna, otevřela Moravská zemská knihovna v Kunderově rodném městě Brně jeho knihovnu.
Nejen kvůli jeho datu narození, onen pověstný apríl, někdy působil Kundera dojmem, jako kdyby nebyl jenom jeden. Co má vlastně společného stalinský básník ze 40. a 50. let, esejista Unesené Evropy poloviny 80. let, s prozaikem jeho konce v Nesmrtelnosti?
Každý má jako čtenář možnost soudit jen Kunderu svého. Ne, autor nemizí za dílem, jak si možná tolik sám přál, toliko čtenář znovu objevuje v každém díle jen rozporuplnost své vlastní tváře.
Básník politický, básník erotický
Pro čtenáře jeho raných veršů, v nichž opěvoval prostý život, snil o komunismu a tepal měšťácké nešvary - viz Člověk zahrada širá (1953), dokázal se vypnout k poémě o Juliu Fučíkovi Poslední máj (1955), která zabodovala i na socialistickém mezinárodním festivalu mládeže - může být nepochopitelné, jak rychle dokázal básník propadnout nihilismu.
Jeho Monology (1957) i dnes zůstávají překvapivě silnou, byť rozsahem útlou sbírkou, jež v dobovém kontextu protrhla hráz se zavedenými klišé - a nabídla poměrně nečekaný pohled na tělesnost v jinak dosud tolik opěvovaných citových lyrických vznětech. Na místo uhlířské víry, stalinistického hoblování a frézování, přicházejí s Kunderou rozpory nové erotické poezie, odpoutané téměř od všech ideologických kánonů, která měla takový dobový úspěch, že vyšla ještě třikrát - naposledy dokonce i v roce 1969!
Mladý básník, na což se dnes často zapomíná, se na počátku své tvorby cítil být dědicem tradice (nejen Nezvala, Halase, nebo Seiferta), která nebyla pouze sovětskou tezí ideologa Andreje A. Ždanova, a vydává o tom srozumitelně svědectví v esejí O sporech dědických (1955). Po smrti Josefa V. Stalina, o němž ještě dva roky předtím napsal na FAMU svou diplomovou práci s názvem Stalin v boji proti trockismu v sovětské literatuře a situace na naší umělecké frontě, se zdálo být otevřeno téměř vše - i když v mezích daných ve své době stále silnými demarkačními liniemi poválečných mocností.
Nástup nového vedení v Sovětském svazu na čele s Nikitou S. Chruščovem a XX. sjezd KSSS přiměl například v roce 1956 spisovatele Jiřího Šotolu k reakci, směřované ke Kunderovi a ,,dědické spory'': ,,Říkáme, že XX. sjezd KSSS znamená pro nás převratnou, historickou událost. Ale jaký bude tedy jeho vliv na další rozvoj umění? ptá se. ,,Půjde jenom o relativně větší uvolnění tvůrčích sil, větší svobodu, volnost diskusí? Půjde pouze o to, že bez myšlení bude těžko vystačit a nic nebude padat shůry, že každá přízemnost a impotence se brzy zkompromituje, protože už nebude mít možnost nechávat se nést společnou vlnou sériových polopravd, ani možnost vymlouvat se na nesvobodu a stavět se do pózy umlčené geniality?''
Dokumenty o té době přinášejí záznamy z II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů, kde vystoupili vedle Vítězslava Nezvala zejména František Hrubín a Jaroslav Seifert. Přetěžký úkol obnovy české literatury padl na celou generaci, jejíž profily tak přesně nabídl Antonín J. Liehm v knižních rozhovorech Generace (nebylo náhodou, že předmluvu k vydání ve Francii napsal v roce 1970 filozof Jean-Paul Sartre).
Kundera vyměnil na počátku 60. let básně za příběhy, jimiž byla jeho poslední básnická sbírka značně napěchovaná: začal psát Sešity směšných lásek (1963-1968), kde mezi postavami najdeme jména jako Forman, Ondříček… a na konci třeba jméno Havel. Kundera byl mezi filmaři oblíben, mnozí jeho povídky zfilmovali (Antonín Kachlík, Hynek Bočan, Jan David). ,,Doktor Havel je jako smrt: bere všechno!'' napsal Kundera v povídce Symposion. A přidal i povídku Doktor Havel po dvaceti letech.
Těžko tehdy mohl tušit, že se s jiným, tentokrát nepovídkovým Václavem Havlem, jako prezidentem, za nějakých dalších dvacet let setká v Paříži.
Bůh je mrtev, člověk je směšný
I když neměl rád Kundera označení svých slavných románů za existenciální, někdy tehdy se rozhodl k přijetí témat, která byla po válce blízká právě evropské levici, nejen Jeanu-Paulu Sartrovi nebo Albertu Camusovi. Kundera po letech vzpomíná, jak na něj zapůsobila po válce v Brně Sartrova hra S vyloučením veřejnosti, v níž tři postavy, fakticky ztracené duše, doufají v očistné rozuzlení svých životů. A peklo, jak známo od té doby, jsou ti druzí…
Odcizenost, velmi módní téma v marxistické filozofii, nové impulsy, s jakými přišli Gyôrge Lucács nebo Roger Garaudy, znejisťovali tehdejší pohled na ,,postavení jedince ve společnosti'', ale i ve vztahu k Bohu. Sartrovo sdělení, že postavy ve hře jsou ,,vlastně směšné'', a on sám ,,napsal komedii", dorazilo i ke Kunderovi, kterému při sledování hry ,,běhal mráz po zádech''. Jako čtenář Franze Kafky mu to bylo jistě blízké: také Kafka se při čtení vlastních povídek smál.
Otřesení, s nímž se musely vyrovnávat všechny Kunderovy postavy - do té doby nejvíce Eduard v povídce Eduard a Bůh - leží ale už někde dávno ve výroku, jímž kdysi německý filozof Friedrich Nietzsche otevřel novou epochu, slovy: ,,Bůh je mrtev.''
Nejistota, kdo je vlastně nyní hoden být avantgardou, neboť k ní se počítal, vedla Kunderu i na divadelní jeviště, kde se pokoušel odpovědět na otázku, kdo jsou vlastně Majitele klíčů (1962), v tom symbolickém i novém ideovém smyslu. Pod dohledem režiséra Otomara Krejči (v hlavních rolích s Luďkem Munzarem a Marií Tomášovou) přivádí na scénu Národního divadla téma viny nejen v čase protektorátu. Hra zůstává dosud mezi jeho díly upozaděna, byť v mnoha ohledech splňovala, a byla také tak vnímána, ta nejnáročnější kritéria, přinášejíc na českou scénu i první záblesky absurdního dramatu. O rok později inscenovaná Zahradní slavnost (1963) Václava Havla, opět v režii Otomara Krejči, je dnes skloňována všude.
Za hru Majitelé klíčů získal Milan Kundera národní ocenění. Stále mladý autor získává na na věhlasu - úměrně stále otevřenějším kulturním a společenským poměrům - i na uznání. Stále jde víceméně o prvotiny.
Jeho vrcholné dílo, jež přichází s prvním románem Žert (1967) chtělo být jasným ,,vyrovnáním s minulostí'', s níž účtovala celá společnost; stal se bohužel předehrou k tragédii. Nebylo to jediné dílo své doby s ambicemi, vzpomeňme na Zbabělce (1958) Josefa Škvoreckého nebo Sekyru (1966) Ludvíka Vaculíka.
Román Žert mohl nést podtitul ,,román deziluze'', Tam, kde chyběl Bůh, přicházejí ale u Kundery pouze ti, co jsou směšní, napichováni autorem ostentativně jako mravenci, byť touží věci napravit - a třeba jako hlavní postava Ludvík, i odčinit jedno dávné ponížení, jak říká, ,,krásnou pomstou''. Mohu být pomsty krásné? Ve stejnojmenném filmu Jaromila Jireše se o to v roce 1969 v roli Ludvíka pokusil herec Josef Somr.
Před svým odchodem do exilu získal Milan Kundera ve své rodné zemi výrazný punc stalinského ,,podivuhodného kouzelníka', pro svou schopnost okouzlit, ale i proměnit tvář svého díla. Už ale zcela nezapadal do kategorie básníků,, jak je viděl ve své antologii téhož názvu Antonín Brousek.
Kundera okouzloval nejen dílem, ale i osobností, ve vzpomínkách to byl vždy uhlazený, elegantní muž, zkrátka i ten apartní svůdník, vybraných mravů a způsobů. Nenosil kravaty, nýbrž rozhalenky, a když už musel, tak slušivý rolák.
Život je jinde, v pasti Bezvýznamnosti
Vznik Knihovny Milana Kundery na jaře letošního roku v Brně připomněl, že samotný autor, jakkoliv opustil Československu se svou ženou v roce 1975, zůstával stále silné spjat s rodným městem. Jeho povídky, čteny brněnským okem (byť některé jako Já truchlivý Bůh byly vyřazeny ze Souborného díla), mají silné lokální zakořenění, čemuž nedávno dodala významu v Českém rozhlasu i jeho žena Věra, která o Brně mluvila (a citovala manžela) jako o ,,Brnečku'' oproti Praze, kde se zrodilo v roce 1976 ,,to nejhorší''.
Paní Kunderová má patrně na mysli, ačkoliv to neřekla přímo, že Milan Kundera nezískal Nobelovu cenu; o aféře, jež vyvolal týdeník Respekt, v roce 2008 se už nezmiňuje příliš. Kormidlo do Brna proti Praze nakonec usnadnilo, že se Kundera dočkal na sklonku svého života nejen čestného občanství města, ale za premiéra Andreje Babiše v roce 2018 i znovu českého občanství.
První romány, které Kundera vydal v zahraničí, nesou již svými názvy etapy, jimiž procházel. Bolestné loučení nese tituly: Život je jinde (1969), Valčík na rozloučenou (1973), Kniha smíchu a zapomnění (1979). Retrospektivní pokus vyrovnat se s obdobím stalinského básnění v postavě Jaromila v knize první je místy až obsesivní, druhá je v zajetí tématu množení poněkud schematická, (a místy misogynská), ta třetí, nejelegantnější, nezapře schopností ostré črty s odmítnutím ulepeného smutku.
Teprve Nesnesitelná lehkost bytí (1984) ale vyvolala celosvětový ohlas. To už pro autora nebyl jenom tematizovaný odchod z Československa, ale i snaha nabídnou výklad nového světa, v němž se sám ocitli - on a prostřednictvím něj i jeho postavy: Tomáš, Tereza a Sabina. Onen ,,život v pasti'', který se neztotožňoval s nějakou komunistickou klecí, jako dosud. Kundera tím překročil velmi odvážné svůj vlastní rámec, do něhož ho místy odsoudila i média a část čtenářské obce.
Není jisté náhodou, že ohlas,.který jeho román vyvolala, pronesl autorovi i trpké zadostiučinění, že vše již bylo řečeno. Přestal poskytovat rozhovory komentovat dění, naposledy tu nezdařenou filmovou adaptaci, být za ní stál slovutný francouzský scenárista, přestal se dokonce zabývat i tím, co mu bylo tolik drahé: střední Evropou. Jako mladičký překladatel ruské (a ukrajinské) poezie musel vědět i na stará kolena, že ten ,,únos Evropy'' nezpůsobili jenom ti zpupní Rusové, ale možná i jeho (pražští, chcete-li) Češi, které tolik v zahraničí prosazoval.
Uchýlil se do hájemství své samoty, kde podobně jako kdysi v Brně, čas od času vydal knihy, už pouze ve francouzštině, se stručnými názvy: Pomalost (1995), Nesmrtelnost (1998), Identita (1998), Nevědění (2000))... až přišla Oslava bezvýznamnosti (2013).
Oslava vypadá jako hořkosladký testament,: povzdechem nad životem a jeho možnostmi se ztracenými láskami. Děje se kolem pařížské Lucemburské zahrady. Nikdo se možná už nebude tolik smát, že největším vtipálkem tu není Bůh, ale samotný Stalin. Ano, když o nic nejde, jde o (*****).
P. S. Za komické lze považovat, Kundera že ze svých Sebraných spisů vyloučil nejen prezidenta Gustáva Husáka (prezidenta zapomnění), ale pro někoho překvapivě i zpěváka Karla Gotta (idiota hudby).
Žádné komentáře:
Okomentovat