Po deseti letech od autorova úmrtí ale vyšel - po úvahách, jež v úvodu vydání vysvětlují jeho dva synové - nejprve počátkem března ve španělštině, vzápětí v angličtině, němčině, italštině, francouzštině... A nyní na jaře i v českém překladu Blanky Stárkové v nakladatelství Odeon.
Střídmý, pro někoho jiného hravý a svěží, snad až filmově nahozený příběh, s sebou nese charakteristiky Márquezova stylu. Sklízí silnou kritiku, ale i pietní obdiv. Hlavním tématem zůstává, jak bývalo u autora vždy zvykem: láska, respektive - sex.
Vrátila se na ostrov v pátek šestnáctého srpna trajektem ve tři odpoledne. Na sobě měla džínsy, košili se skotskou kostkou, jednoduché, naboso obuté střevíce na nízkém podpatku, v ruce saténový slunečník, kabelku a jako jediné zavazadlo plážovou tašku. Ve frontě taxíků na molu zamířila rovnou k ojetině prožrané solí. Řidič ji přátelsky pozdravil a kodrcal s ní přes výmoly nuzným městečkem s domky s hliněnými zdmi, střechami z listů hořké palmy a ulicemi se žhnoucím pískem směrem k moři v plamenech. Měl co dělat, aby se vyhnul drzým vepřům a nahým dětem, které mu toreadorskými výpady s posměchem vbíhaly do cesty. Na konci městečka zamířil širokou třídou s královskými palmami kolem pláží k turistickým hotelům mezi mořem a vnitřní lagunou s modrými volavkami. Nakonec zastavil před tím nejstarším a nejzbědovanějším.
Recepční ji očekával s přihlašovacím lístkem nachystaným k podpisu a s klíči k jedinému pokoji ve druhém patře s vyhlídkou na lagunu. Čtyřmi dlouhými kroky vzala schody a vešla do nuzného pokoje čerstvě páchnoucího po insekticidu, který téměř zcela zabírala ohromná manželská postel. Z tašky vyndala necesér z kozinky a nerozřezanou knihu, založenou na jedné stránce slonovinovým nožíkem na papír, a položila ji na noční stolek. Vyndala noční košili z růžového hedvábí a dala ji pod polštář. Vyndala také hedvábný šátek s potiskem rovníkových ptáků, bílou blůzku s krátkým rukávem a značně obnošené tenisky a odnesla to všechno do koupelny.
Než se upravila, sundala si snubní prsten a pánské hodinky, které nosila na pravém zápěstí, položila je na poličku pod zrcadlem a rychle si několikrát ošplíchla obličej, aby smyla prach z cesty a zahnala odpolední ospalost. Když se osušila, potěžkala v zrcadle svá ňadra, okrouhlá a vysoká i po dvou porodech. Hranou dlaní si stáhla tváře dozadu, aby si připomněla sebe zamlada. Pominula vrásky na krku, kterým už nebylo pomoci, a pečlivě si prohlédla dokonalé zuby, vyčištěné po obědě na trajektu. Tuhým dezodorantem si přetřela dobře oholená podpaždí a oblékla si blůzku z chladivé bavlny s iniciálami AMB, vyšitými na kapsičce. Vykartáčovala si po ramena dlouhé indiánské vlasy a šátkem s ptáky je uvázala do koňského ohonu. Nakonec si obyčejnou vazelínovou tyčinkou změkčila rty, navlhčila si jazykem ukazováčky, aby si uhladila spojitá obočí, za každé ucho ťukla kapku Dřevin Orientu a konečně se v zrcadle střetla se svou tváří podzimní matky. Pleť beze stopy kosmetiky měla barvu a texturu třtinové melasy a topasové oči s temnými portugalskými víčky byly krásné. Zevrubně se prozkoumala, posoudila se bez slitování a shledala, že vypadá skoro tak dobře, jak se cítí. Teprve když si navlékla prstýnek a hodinky, uvědomila si, že má zpoždění: bylo za šest minut čtyři, ale poskytla si minutu nostalgie a pozorovala volavky, jež nehybně plachtily v rozpálené malátnosti laguny.
Taxík na ni čekal pod banánovníky u vchodu. Bez pokynu rovnou vyrazil po třídě s palmami k prostranství s hotely, kde se nacházelo lidové tržiště pod širým nebem, a zastavil u stánku s květinami. Mohutná černoška, podřimující na plážové židli, sebou při zvuku klaksonu vylekaně trhla, poznala ženu na zadním sedadle a se smíchem a brebentěním jí podala kytici mečíků, jež pro ni obstarala. O několik bloků dál taxík zabočil na sotva schůdnou stezku, stoupající po římse s ostrým kamením. Vzduchem zesklovatělým vedrem bylo vidět širé Karibské moře, výletní jachty seřazené v turistickém doku, trajekt o čtvrté, vracející se do města. Na vrcholu kopce se nacházel nejchudší hřbitov. Bez námahy popostrčila zrezivělou bránu a s kyticí květin vstoupila na cestičku mezi náhrobky udušenými býlím. Uprostřed hřbitova rostla seiba s mohutnými větvemi, podle níž odhadla, kde je matčin hrob. Ostré kameny bodaly i přes rozpálené gumové podrážky a pichlavé slunce se prodíralo saténem slunečníku. Z křoví vyběhl leguán, zastavil se před ní, chvilku na ni zíral a bleskurychle zmizel.
Navlékla si zahradnickou rukavici, kterou si přinesla v kabelce, a musela očistit tři náhrobní desky, než poznala tu z nažloutlého mramoru s matčiným jménem a datem jejího úmrtí před osmi lety.
Opakovala tuto cestu každého šestnáctého srpna ve stejnou hodinu, stejným taxíkem a se stejnou květinářkou, aby pod ohnivým sluncem téhož chudobného hřbitova položila na matčin hrob kytici čerstvých mečíků. Od onoho okamžiku do devíti ráno následujícího dne, kdy odplouval první zpáteční trajekt, neměla co dělat.
Jmenovala se Ana Magdalena Bachová, završila šestačtyřicátý rok věku a sedmadvacet let šťastného manželství s mužem, který miloval a který miloval ji, za něhož se provdala, aniž dokončila studia na filozofické fakultě, dosud panna a bez předchozích známostí. Její matka byla proslulá učitelka základní Montessori školy, která navzdory svým zásluhám nechtěla být až do posledního vydechnutí ničím víc. Ana Magdalena po ní zdědila zářivost zlatavých očí, ctnost málomluvnosti a dostatek inteligence, aby ovládala svou temperamentní povahu. Pocházela z rodiny hudebníků. Její otec vyučoval hře na klavír a byl čtyřicet let ředitelem provinční konzervatoře. Manžel, rovněž syn hudebníků a dirigent, svého učitele nahradil. Měli příkladného syna, který se ve svých dvaadvaceti stal prvním violoncellistou Národního symfonického orchestru a na soukromém vystoupení mu tleskal Mstislav Leopoldovič Rostropovič. Naproti tomu osmnáctiletá dcera měla téměř geniální schopnost naučit se po sluchu na kterýkoliv nástroj, ale hodilo se jí to jen jako záminka, proč nepřespávat doma. Užívala si veselou lásku s jedním výtečným jazzovým trumpetistou, navzdory mínění rodičů však chtěla vstoupit do řádu bosých karmelitek.
Střídmý, pro někoho jiného hravý a svěží, snad až filmově nahozený příběh, s sebou nese charakteristiky Márquezova stylu. Sklízí silnou kritiku, ale i pietní obdiv. Hlavním tématem zůstává, jak bývalo u autora vždy zvykem: láska, respektive - sex.
1
Vrátila se na ostrov v pátek šestnáctého srpna trajektem ve tři odpoledne. Na sobě měla džínsy, košili se skotskou kostkou, jednoduché, naboso obuté střevíce na nízkém podpatku, v ruce saténový slunečník, kabelku a jako jediné zavazadlo plážovou tašku. Ve frontě taxíků na molu zamířila rovnou k ojetině prožrané solí. Řidič ji přátelsky pozdravil a kodrcal s ní přes výmoly nuzným městečkem s domky s hliněnými zdmi, střechami z listů hořké palmy a ulicemi se žhnoucím pískem směrem k moři v plamenech. Měl co dělat, aby se vyhnul drzým vepřům a nahým dětem, které mu toreadorskými výpady s posměchem vbíhaly do cesty. Na konci městečka zamířil širokou třídou s královskými palmami kolem pláží k turistickým hotelům mezi mořem a vnitřní lagunou s modrými volavkami. Nakonec zastavil před tím nejstarším a nejzbědovanějším.
Recepční ji očekával s přihlašovacím lístkem nachystaným k podpisu a s klíči k jedinému pokoji ve druhém patře s vyhlídkou na lagunu. Čtyřmi dlouhými kroky vzala schody a vešla do nuzného pokoje čerstvě páchnoucího po insekticidu, který téměř zcela zabírala ohromná manželská postel. Z tašky vyndala necesér z kozinky a nerozřezanou knihu, založenou na jedné stránce slonovinovým nožíkem na papír, a položila ji na noční stolek. Vyndala noční košili z růžového hedvábí a dala ji pod polštář. Vyndala také hedvábný šátek s potiskem rovníkových ptáků, bílou blůzku s krátkým rukávem a značně obnošené tenisky a odnesla to všechno do koupelny.
Než se upravila, sundala si snubní prsten a pánské hodinky, které nosila na pravém zápěstí, položila je na poličku pod zrcadlem a rychle si několikrát ošplíchla obličej, aby smyla prach z cesty a zahnala odpolední ospalost. Když se osušila, potěžkala v zrcadle svá ňadra, okrouhlá a vysoká i po dvou porodech. Hranou dlaní si stáhla tváře dozadu, aby si připomněla sebe zamlada. Pominula vrásky na krku, kterým už nebylo pomoci, a pečlivě si prohlédla dokonalé zuby, vyčištěné po obědě na trajektu. Tuhým dezodorantem si přetřela dobře oholená podpaždí a oblékla si blůzku z chladivé bavlny s iniciálami AMB, vyšitými na kapsičce. Vykartáčovala si po ramena dlouhé indiánské vlasy a šátkem s ptáky je uvázala do koňského ohonu. Nakonec si obyčejnou vazelínovou tyčinkou změkčila rty, navlhčila si jazykem ukazováčky, aby si uhladila spojitá obočí, za každé ucho ťukla kapku Dřevin Orientu a konečně se v zrcadle střetla se svou tváří podzimní matky. Pleť beze stopy kosmetiky měla barvu a texturu třtinové melasy a topasové oči s temnými portugalskými víčky byly krásné. Zevrubně se prozkoumala, posoudila se bez slitování a shledala, že vypadá skoro tak dobře, jak se cítí. Teprve když si navlékla prstýnek a hodinky, uvědomila si, že má zpoždění: bylo za šest minut čtyři, ale poskytla si minutu nostalgie a pozorovala volavky, jež nehybně plachtily v rozpálené malátnosti laguny.
Taxík na ni čekal pod banánovníky u vchodu. Bez pokynu rovnou vyrazil po třídě s palmami k prostranství s hotely, kde se nacházelo lidové tržiště pod širým nebem, a zastavil u stánku s květinami. Mohutná černoška, podřimující na plážové židli, sebou při zvuku klaksonu vylekaně trhla, poznala ženu na zadním sedadle a se smíchem a brebentěním jí podala kytici mečíků, jež pro ni obstarala. O několik bloků dál taxík zabočil na sotva schůdnou stezku, stoupající po římse s ostrým kamením. Vzduchem zesklovatělým vedrem bylo vidět širé Karibské moře, výletní jachty seřazené v turistickém doku, trajekt o čtvrté, vracející se do města. Na vrcholu kopce se nacházel nejchudší hřbitov. Bez námahy popostrčila zrezivělou bránu a s kyticí květin vstoupila na cestičku mezi náhrobky udušenými býlím. Uprostřed hřbitova rostla seiba s mohutnými větvemi, podle níž odhadla, kde je matčin hrob. Ostré kameny bodaly i přes rozpálené gumové podrážky a pichlavé slunce se prodíralo saténem slunečníku. Z křoví vyběhl leguán, zastavil se před ní, chvilku na ni zíral a bleskurychle zmizel.
Navlékla si zahradnickou rukavici, kterou si přinesla v kabelce, a musela očistit tři náhrobní desky, než poznala tu z nažloutlého mramoru s matčiným jménem a datem jejího úmrtí před osmi lety.
Opakovala tuto cestu každého šestnáctého srpna ve stejnou hodinu, stejným taxíkem a se stejnou květinářkou, aby pod ohnivým sluncem téhož chudobného hřbitova položila na matčin hrob kytici čerstvých mečíků. Od onoho okamžiku do devíti ráno následujícího dne, kdy odplouval první zpáteční trajekt, neměla co dělat.
Jmenovala se Ana Magdalena Bachová, završila šestačtyřicátý rok věku a sedmadvacet let šťastného manželství s mužem, který miloval a který miloval ji, za něhož se provdala, aniž dokončila studia na filozofické fakultě, dosud panna a bez předchozích známostí. Její matka byla proslulá učitelka základní Montessori školy, která navzdory svým zásluhám nechtěla být až do posledního vydechnutí ničím víc. Ana Magdalena po ní zdědila zářivost zlatavých očí, ctnost málomluvnosti a dostatek inteligence, aby ovládala svou temperamentní povahu. Pocházela z rodiny hudebníků. Její otec vyučoval hře na klavír a byl čtyřicet let ředitelem provinční konzervatoře. Manžel, rovněž syn hudebníků a dirigent, svého učitele nahradil. Měli příkladného syna, který se ve svých dvaadvaceti stal prvním violoncellistou Národního symfonického orchestru a na soukromém vystoupení mu tleskal Mstislav Leopoldovič Rostropovič. Naproti tomu osmnáctiletá dcera měla téměř geniální schopnost naučit se po sluchu na kterýkoliv nástroj, ale hodilo se jí to jen jako záminka, proč nepřespávat doma. Užívala si veselou lásku s jedním výtečným jazzovým trumpetistou, navzdory mínění rodičů však chtěla vstoupit do řádu bosých karmelitek.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat