> psáno pro vysílání Českého rozhlasu Vltava, pořad Mozaika, dne 7. března, od 8.40 hodin
Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre, nositel Goncourtovy ceny - za svůj předchozí veleúspěšný román Na shledanou tam nahoře z roku 2013, jenž byl o rok později přeložen i do češtiny a loni také zfilmován - vydal v nakladatelství Albin Michel pokračování s názvem: Barvy požáru. Zamýšlená historická trilogie tímto hutným svazkem o 540 stranách postoupila od První války k období krize 30. let. Spisovatel tu je opět kronikářem doby: na příběhu rodiny bankéře Péricourta achycuje konflikty a mravy své doby.
Moderátor: Ve studiu vítáme našeho spolupracovníka, literárního kritika a publicistu Josefa Brože. Dobré ráno!
Host: Dobré jitro!
Moderátor: Jak se mu to „zachycování doby“ daří?
Host: Kritika je nadšena, pokud se ptáte na ohlas. Nečetl jsem, ani neslyšel, zatím žádnou negativní kritiku. Le Figaro například píše, že jde o „dobře naolejovaný román“. Le Monde zase poznamenává, že Lemaitre je dobrý „výrobce emocí“. Jeho román Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut) se ve Francii prodal skutečně ve velkém nákladu. Do obdržení Goncourtovy ceny to bylo nějakých 90.000, po ní nakladatelství Albin Michel nasadilo dotisk ve výši 200.000. K dnešnímu dni se uvádí, že tento román si koupilo závratný milión čtenářů.
I ten nový, Barvy požáru (Couleurs de l´encendie), si udržuje vysoké skóre – podle agentury GfK je mezi těmi nejžádanějšími. A ve všech žebříčcích se již osmý týden udržuje mezi pěti nejprodávanějšími. Nevím, jak se Lemaitrův román prodával v Česku, nakladatelství Odeon nezveřejnilo žádná čísla, ale obvykle je tomu tak, že film prodeji napomáhá. Pokud ho ovšem najdete v distribuci, a byl od 7. prosince loňského roku...
Moderátor: A kriticky řečeno?
Inu, Pierre Lemaitre, a to i před čtyřmi lety, když jsem s ním dělal rozhovor, zdůrazňoval, že se mu jedná o „lidovou literaturu“. To možná zní dost podezřele, ale od francouzského spisovatele – odkaz na Dumase, Zolu a tzv. románové fejetony – to je velmi hrdé sdělení.
Lemaitre ostatně byl dlouhá léta vnímán především jako autor tzv. polaru, kriminálních příběhů, detektivek, a i na této „kronice doby“ je zřejmé, že máme co do činění s autorem, jenž „umí“ své řemeslo. Je pravda, že se navzdory velkému objemu svých svazků – pravidelně přesahuje 500 stran (Na shledanou: 576, v češtině 424) – se čte velmi dobře.
Román Na shledanou... začíná stejně jako Barvy... velmi efektní scénou. První román nás zavádí do posledních dnů První války, 2. listopadu 1918, na frontu, kde poručík Henri d´Aulnay-Pradelle žene nesmyslně svou jednotku na zteč. Román druhý je situován do Paříže, píše se únor 1927, a „celá Paříž“ jde na pohřeb věhlasnému bankéři Marcelu Péricoultovi. Hlavní postavou je tu Madelaine, dcera bankéře a bývalá žena výše zmíněného důstojníka – z prvního svazku, Henri d´Aulnay-Pradella, jež se potýká s dědictvím – ale zejména se všemi těmi, kteří na něm cizopasí. Scéna pohřbu má dvojí dramatickou dimenzi: kromě pohřbu samotného je to i nešťastný pád malého Paula, vnuka bankéře, které zůstane po zbytek života paraplegikem, ochrnutý.
Máte-li rádi dobové kulisy, silné postavy a zápletky, jež spějí k rozuzlení – zkrátka základní ingredience „klasické literatury“, bude se vám román určitě líbit. Lemaitre má navíc ambici rovněž kritickou – zaujímá lehce ironický postoj k postavám i k dění, a jeho výklad v některých ohledech anticipuje i současný stav francouzské společnosti.
Tím, že se hlásí k „lidové literatuře“ jistě nic nepokazil, ale někdy je to více řemeslná zručnost, než překvapivé rozuzlení – autor si vypomáhá prostředky známými z 19. století (jež se ostatně hojně používají dosud ve scenáristické tvorbě ale i současném epickém románu), a spoilery bývají občas odhadnutelné. Obraty typu „čtenář si jistě vzpomene“, nebo „naposledy jsme potkali Madelaine v roce 1929, před třemi lety“ - vtahují silně čtenáře do hry, působí místy ale trochu schematicky.
Moderátor: Zmínil jste některé postupy, najdeme zde i nějaké skutečné postavy?
Host: Ne, přímo ne. Autor v doslovu vypočítává a přiznává své „románové dluhy“, konzultace s historiky, četbu dobových tiskovin – silnou roli v knize hraje prostředí novinářské, kde se pohybuje jedna z postav André -, ale některé postavy ponechává k domýšlení: například postava monstrózní divy Solange je kombinací vícero takových inspirací (Callas byla ovšem především hubená, zatímco Solange Gallinato je obézní a při zpěvu dokonce sedí); zábavná je polská vychovatelka Vladi, která po celou dobu mluví pouze polsky, a autor tyto promluvy nepřekládá (jsou ale českému oku dosti srozumitelné, nevím ale jak francouzskému). Tyto promluvy mu zajistila překladatelka Joanna Polachowska. - Mimochodem, editor nakladatelství se hned v úvodu trochu seknul. Její jméno zní: Wlładysława Ambroziewicz, a jak patrno, má o jedno „l“ navíc.:-)
Mimochodem, autor sice uvádí řadu autorů mezi svými vzory, román Germaine Ramosové, La Foire aux vices (Trh neřestí), jež mu byla zdrojem praktik bulvárního tisku, stejně jako o tehdejším parlamentarismu v knize La République des camarades (Republika kamarádů) spisovatele Robertade Jouvenela. Ale již například Maurice Drouna a jeho trilogii La Fin des hommes, jež čítá Les Grandes Familles, 1948, titul, který získal podobně jako Lemaitre Prix Goncourt1948. po němž následovaly svazky:: La Chute des corps, 1950, Rendez-vous aux enfers, 1951, již nezmiňuje.
Autor se hlásí zejména k Dumasovi a jeho Hraběti Monte-Christo, od něhož původně převzal i základní intriku: hrdina je obětí intrik, potom se mstí...
Moderátor: Historické souvislosti jsou ryze dobové, nebo jdou dál, mají nějaké náběhy do současnost?
Host: Ano, autor se o to snaží. Zejména v paralelách nástupu totalitních režimů a příčin jejich nárůstů. Ponechám na čtenáři, zda se mu to bude zdát křečovité, či nikoliv, ale nástup tzv. nesystémových stran po celé Evropě, zdá se být varovným prstem nejen pro Pierra Lemaitra. To také vysvětluje název knihy: Barvy požáru. Za popisem tehdejší doby se skrývá srovnání...
> O posledním románu Pierra Lemaitra: Barvy požáru jsme mluvili s literárním kritikem a publicistou Josefem Brože. Na slyšenou na vlnách stanice Vltava!
> Další související texty:
> Necítím se být autorem metafyzického románu, Jehlice revue, 20. prosince 2014
Moderátor: Ve studiu vítáme našeho spolupracovníka, literárního kritika a publicistu Josefa Brože. Dobré ráno!
Host: Dobré jitro!
Moderátor: Jak se mu to „zachycování doby“ daří?
Host: Kritika je nadšena, pokud se ptáte na ohlas. Nečetl jsem, ani neslyšel, zatím žádnou negativní kritiku. Le Figaro například píše, že jde o „dobře naolejovaný román“. Le Monde zase poznamenává, že Lemaitre je dobrý „výrobce emocí“. Jeho román Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut) se ve Francii prodal skutečně ve velkém nákladu. Do obdržení Goncourtovy ceny to bylo nějakých 90.000, po ní nakladatelství Albin Michel nasadilo dotisk ve výši 200.000. K dnešnímu dni se uvádí, že tento román si koupilo závratný milión čtenářů.
I ten nový, Barvy požáru (Couleurs de l´encendie), si udržuje vysoké skóre – podle agentury GfK je mezi těmi nejžádanějšími. A ve všech žebříčcích se již osmý týden udržuje mezi pěti nejprodávanějšími. Nevím, jak se Lemaitrův román prodával v Česku, nakladatelství Odeon nezveřejnilo žádná čísla, ale obvykle je tomu tak, že film prodeji napomáhá. Pokud ho ovšem najdete v distribuci, a byl od 7. prosince loňského roku...
Moderátor: A kriticky řečeno?
Inu, Pierre Lemaitre, a to i před čtyřmi lety, když jsem s ním dělal rozhovor, zdůrazňoval, že se mu jedná o „lidovou literaturu“. To možná zní dost podezřele, ale od francouzského spisovatele – odkaz na Dumase, Zolu a tzv. románové fejetony – to je velmi hrdé sdělení.
Román Na shledanou... začíná stejně jako Barvy... velmi efektní scénou. První román nás zavádí do posledních dnů První války, 2. listopadu 1918, na frontu, kde poručík Henri d´Aulnay-Pradelle žene nesmyslně svou jednotku na zteč. Román druhý je situován do Paříže, píše se únor 1927, a „celá Paříž“ jde na pohřeb věhlasnému bankéři Marcelu Péricoultovi. Hlavní postavou je tu Madelaine, dcera bankéře a bývalá žena výše zmíněného důstojníka – z prvního svazku, Henri d´Aulnay-Pradella, jež se potýká s dědictvím – ale zejména se všemi těmi, kteří na něm cizopasí. Scéna pohřbu má dvojí dramatickou dimenzi: kromě pohřbu samotného je to i nešťastný pád malého Paula, vnuka bankéře, které zůstane po zbytek života paraplegikem, ochrnutý.
Tím, že se hlásí k „lidové literatuře“ jistě nic nepokazil, ale někdy je to více řemeslná zručnost, než překvapivé rozuzlení – autor si vypomáhá prostředky známými z 19. století (jež se ostatně hojně používají dosud ve scenáristické tvorbě ale i současném epickém románu), a spoilery bývají občas odhadnutelné. Obraty typu „čtenář si jistě vzpomene“, nebo „naposledy jsme potkali Madelaine v roce 1929, před třemi lety“ - vtahují silně čtenáře do hry, působí místy ale trochu schematicky.
Moderátor: Zmínil jste některé postupy, najdeme zde i nějaké skutečné postavy?
Host: Ne, přímo ne. Autor v doslovu vypočítává a přiznává své „románové dluhy“, konzultace s historiky, četbu dobových tiskovin – silnou roli v knize hraje prostředí novinářské, kde se pohybuje jedna z postav André -, ale některé postavy ponechává k domýšlení: například postava monstrózní divy Solange je kombinací vícero takových inspirací (Callas byla ovšem především hubená, zatímco Solange Gallinato je obézní a při zpěvu dokonce sedí); zábavná je polská vychovatelka Vladi, která po celou dobu mluví pouze polsky, a autor tyto promluvy nepřekládá (jsou ale českému oku dosti srozumitelné, nevím ale jak francouzskému). Tyto promluvy mu zajistila překladatelka Joanna Polachowska. - Mimochodem, editor nakladatelství se hned v úvodu trochu seknul. Její jméno zní: Wlładysława Ambroziewicz, a jak patrno, má o jedno „l“ navíc.:-)
Mimochodem, autor sice uvádí řadu autorů mezi svými vzory, román Germaine Ramosové, La Foire aux vices (Trh neřestí), jež mu byla zdrojem praktik bulvárního tisku, stejně jako o tehdejším parlamentarismu v knize La République des camarades (Republika kamarádů) spisovatele Robertade Jouvenela. Ale již například Maurice Drouna a jeho trilogii La Fin des hommes, jež čítá Les Grandes Familles, 1948, titul, který získal podobně jako Lemaitre Prix Goncourt1948. po němž následovaly svazky:: La Chute des corps, 1950, Rendez-vous aux enfers, 1951, již nezmiňuje.
Autor se hlásí zejména k Dumasovi a jeho Hraběti Monte-Christo, od něhož původně převzal i základní intriku: hrdina je obětí intrik, potom se mstí...
Moderátor: Historické souvislosti jsou ryze dobové, nebo jdou dál, mají nějaké náběhy do současnost?
Host: Ano, autor se o to snaží. Zejména v paralelách nástupu totalitních režimů a příčin jejich nárůstů. Ponechám na čtenáři, zda se mu to bude zdát křečovité, či nikoliv, ale nástup tzv. nesystémových stran po celé Evropě, zdá se být varovným prstem nejen pro Pierra Lemaitra. To také vysvětluje název knihy: Barvy požáru. Za popisem tehdejší doby se skrývá srovnání...
> O posledním románu Pierra Lemaitra: Barvy požáru jsme mluvili s literárním kritikem a publicistou Josefem Brože. Na slyšenou na vlnách stanice Vltava!
> Další související texty:
> Necítím se být autorem metafyzického románu, Jehlice revue, 20. prosince 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat