Alessandro Baricco: Mladá nevěsta - ukázka

> kultura > knihy > ukázka z knihy Alessandra Baricca: Mladá nevěsta

Nejnovější, v pořadí třináctá kniha italského spisovatele Alessandra Baricca (*1958), totiž Mladá nevěsta, nás zavádí do uzavřeného prostředí patricijského sídla na severu Itálie počátkem 20. století. Jednoho dne vyruší rituály společnosti, která si vytváří svá vlastní pravidla, mladá dívka... a nevěsta. Rituály jsou náhle konfrontovány mladou nevěstou. Nejen ty sexuální.

Pro nakladatelství Slovart do češtiny přeložila Pavla Přívozníková.
---

Nahoru vede třicet šest schodů, kamenných, a stařec po nich stoupá pomalu, rozvážně, téměř jakoby je jeden po druhém sbíral a chtěl je do prvního patra vynést: on pastýř a ony krotká zvířata. Jmenuje se Modesto. Slouží v tom domě už padesát devět let, je tudíž jeho strážným andělem.

Když dospěje na poslední schod, zastaví se na začátku široké chodby, jež se známě rozprostírá před jeho pohledem: napravo zavřené pokoje Pánů, jejich pět; nalevo sedm oken zhasnutých okenicemi z lakovaného dřeva.

Právě svítá.

Zastaví se, stařec, protože musí doplnit svůj výpočet. Zaznamenává rána, která v tom domě zahájil, vždy stejným způsobem. Přidá tedy jednotku, která se ztrácí za tisíci. Počet je závratný, alespoň tím není zneklidněn: vykonávat odedávna stejný ranní rituál podle něj náleží k jeho řemeslu, respektuje to jeho sklony i značí jeho osud.

Poté, co si dlaněmi uhladí vyžehlenou tkaninu kalhot – na bocích, ve výšce stehen –, vysune hlavu neznatelně vpřed a znovu rozpohybuje své kroky. Nevšímá si dveří k Pánům, ale když dojde k prvnímu oknu nalevo, zastaví se a začne otevírat okenice. Dělá to jemnými a přesnými gesty. Opakuje je u každého okna, sedmkrát. Teprve tehdy se otočí, aby mohl zhodnotit světlo rozbřesku, které ve svazcích vstupuje okny: zná všechny jeho odstíny a pozná z nich, jaký bude den. Někdy z nich může vyčíst ztracené přísliby. Jelikož mu budou všichni důvěřovat, je důležitý úsudek, kterýsi udělá.

Pod mrakem a mírný vánek, rozhodne. Tak to bude.

Znovu projde chodbou, tentokrát se však věnuje stěně, jíž si předtím nevšímal. Otevírá pokoje Pánů,jeden po druhém, a nahlas oznamuje začátek dne větou, kterou pětkrát zopakuje, aniž by změnil barvu nebo kadenci hlasu.

Dobré ráno. Pod mrakem a mírný vánek.

Pak zmizí. 

Neexistuje, dokud se znovu neobjeví, nezměněný, ve snídaňovém sále.


Zvyk tohoto slavnostního probouzení, jež se postupně protáhlo a dostalo sváteční ráz, se váže ke starým událostem, jejichž detaily prozatím zůstanou nevyřčené. Týká se celého domu. Nikdy před svítáním, tak zní rozkaz. Čekají na světlo a Modestův tanec u sedmi oken. Teprve tehdy považují za ukončený trest postelí, slepotu spánku i sázku snů. Starcův hlas je vrací ze smrti do života.

Vyrojí se z pokojů, aniž by se převlékli, nebo alespoň svým očím a rukám dopřáli úlevu troškou vody. S pachy spánku ve vlasech a mezi zuby se potkáváme na chodbách, na schodech, ve dveřích pokojů a objímáme se jako psanci při návratu z dalekých zemí, nevěříme, že se nám podařilo uniknout zlému kouzlu, kterým se nám zdá být noc. Rozděleni povinným spánkem, vracíme se k sobě,abychom utvořili rodinu, a vtékáme do velkého snídaňového sálu v přízemí jako krasová řeka, jež se právě ocitla na světle v předtuše moře. Děláme to většinou se smíchem.

Prostřeným mořem je stůl určený ke snídaním –o tomhle slově nikdo nikdy neuvažoval v jednotném čísle, protože jen množné číslo může vyjádřit jejich bohatost, vydatnost i iracionální délku. Má to zřejmý pohanský smysl díkůvzdání – přestáli jsme pohromu, spánek. Nade vším bdí neznatelné kmitání Modesta a dvou číšníků. V obyčejný den, když není půst ani svátek, stoly obvykle nabízejí opečený chléb bílý a tmavý, kudrlinky másla na stříbře, marmelády z devíti druhů ovoce, med a kaštanovou pomazánku, osm druhů moučníků, jejichž hřebem je nenapodobitelný croissant, čtyři dorty s různými polevami, pohár šlehačky, sezónní ovoce nakrájené s geometrickou přesností, přehlídku vzácných exotických plodů, čerstvá vejce připravená na tři různé způsoby, měkké sýry plus anglický sýr řečený Stilton, tenké plátky farmářské šunky,kostičky mortadelly, silný hovězí vývar, ovoce vařené v červeném víně, kukuřičné sušenky, tabletky na trávení s anýzovou příchutí, marcipánové kuličky, oříškovou zmrzlinu, konvičku horké čokolády,švýcarské pralinky, lékořici, arašídy, mléko, kávu.

Vůči čaji mají averzi, heřmánek je jen pro nemocné.

Je tedy pochopitelné, že jídlo, které většina lidí považuje pouze za rychlé vyplutí do nového dne,může být v tomto domě naopak složitou a nekonečnou procedurou. Navyklá praxe je nutí sedět u stolu hodiny, dokud se nenaplní čas oběda, který se ovšem v tom domě nikdy nepodává, jako by to celé byla jakási italská nápodoba ušlechtilejšího brunche. Jen občas se někdo vytratí a opět objeví u stolu, částečně oblečený nebo umytý, s vyprázdněným měchýřem. To jsou ale sotva zahlédnutelné maličkosti. K velkému stolu totiž každý den přicházejí návštěvníci, příbuzní, známí, žadatelé, dodavatelé, případně autority, muži a ženy církve: každý se svým tématem. Je rodinným zvykem přijímat je tam, během nekonečné snídaně. Vyjadřují tím určitou neformálnost, kterou by nikdo, ani oni sami, nedokázal odlišit od naprosté arogance: přijímat lidi v pyžamu. Čerstvost másla a dokonalá propečenost legendárních koláčů nicméně dokládají spíše jejich srdečnost. Už samo vždy vychlazené a štědře nabízené šampaňské mnohým stačí jako důvod k tomu, aby byli přítomni.

Proto jsou okolo snídaňového stolu nezřídka vidět desítky lidí současně, přestože je jich v rodině jen pět, vlastně čtyři, teď, co je Syn na Ostrově.

Otec, Matka, Dcera, Strýc.

Dočasně v zahraničí, na Ostrově, Syn.

Knihu Mladá nevěsta vydalo v Itálii v roce 2015 nakladatelství Feltrinelli.

Kolem třetí odpoledne se konečně odebírají ze svých pokojů a jak všichni uznávají, během půlhodiny z nich vycházejí nádherní, elegantní a svěží. Ústřední odpolední hodiny věnujeme práci – továrna, hospodářství, dům. Za soumraku – meditujeme, vynalézáme, modlíme se – nebo zdvořilostní návštěvy. Večeříme pozdě a skromně, každý sám,bez všech okázalostí: večeře již spočívá pod křídlem noci, a tak ji odbýváme jako nepotřebnou preambuli. Ani si nepopřejeme dobrou noc a vydáváme se vstříc velké neznámé spánku a každý se před ní chrání po svém.

Je třeba říci, že už sto třináct let všichni v naší rodině umírají v noci. To vysvětluje vše.

Tématem toho rána byla užitečnost koupání v moři, k němuž měl Monsignor, zatímco se ládoval šlehačkou, jisté výhrady. Tušil za tím jakýsi zjevný morální otazník, avšak aniž by si troufal jej přesně definovat.

Otec, člověk dobromyslný a v případě potřeby zuřivý, mu pomáhal dát té záležitosti jasnější obrysy. – Buďte tak laskav, Monsignore, připomeňte mi,kde se o tom přesně mluví, v evangeliu.

Vyhýbavá odpověď zanikla ve zvonění vchodového zvonku, kterému však nikdo nevěnoval zvláštní pozornost, byla to samozřejmě jen další návštěva.

Tohle měl na starosti Modesto. Který přece jen otevřel a spatřil před sebou Mladou nevěstu.

Toho dne ji nečekali, nebo možná ano, ale zapomněli na to.

Jsem Mladá nevěsta, řekla jsem. Vy, poznamenal Modesto. Pak se udiveně rozhlédl, protože přece nedávalo smysl, že bych přijela sama. A přece tam nikdo nebyl, kam až oko dohlédlo.

Vysadili mě na konci ulice, měla jsem chuť v klidu spočítat své kroky. A položila jsem zavazadlo na zem.

Bylo mi – jak zněla dohoda – osmnáct.

Neměla bych opravdu žádných výhrad, kdybych se měla ukázat na pláži nahá – oznamovala mezitím Matka – vzhledem k tomu, že jsem vždy tak nějak dávala přednost horám (mnohé z jejích sylogismů byly vskutku neproniknutelné). Mohla bych vyjmenovat nejméně deset lidí, pokračovala, které jsem viděla nahé, a to nemluvím o dětech nebo umírajících starcích, pro které mám jakési hluboké pochopení, ačkoli...

Zarazila se, když Mladá nevěsta vstoupila do sálu, ani ne tak proto, že Mladá nevěsta vstoupila do sálu, jako proto, že tam byla uvedena Modestovým výstražným odkašláním. Asi jsem neřekl,že za padesát devět let služby si ten stařec vyvinul hrdelní komunikační systém, který se všichni členové rodiny naučili dešifrovat stejně jako nějaké klínové písmo. Aniž se muselo přistupovat k násilí slov, jedno zakašlání – nebo zřídka dvě, ve složitějších formách – doprovázelo jeho činy jako přípona objasňující jejich význam. U stolu, například, nepodal jediný chod, aniž ho doprovodil upřesněním hrtanové příklopky, které svěřoval své nejosobnější soudy. V tomto konkrétním případě uvedl Mladou nevěstu sotva naznačeným, vzdáleným syknutím. Znamenalo, to věděli všichni, velmi vysokou úroveň ostražitosti, a to byl ten důvod, proč se Matka zarazila, což obvykle nedělala, neboť ohlášení hosta se pro ni za normálních okolností v ničem nelišilo od nalití vody do sklenice – v klidu by si ji pak vypila. Zarazila se tedy a otočila se k nově příchozí. Zaznamenala její nezralý věk a s třídním automatismem řekla

– Drahoušku!

Neměla nejmenší tušení, kdo to je.

Poté se musel v její tradičně chaotické mysli otevřít nějaký průduch, protože se zeptala

– Jaký máme měsíc?

Někdo odpověděl Květen, pravděpodobně Lékárník, jehož šampaňské činilo nezvykle přesným.

A tak Matka opět zvolala Drahoušku!, ale tentokrát si byla vědoma toho, co říká.

To je neuvěřitelné, jak ten květen přišel rychle, myslela si.

Mladá nevěsta naznačila úklonu.

Zapomněli na to, to je všechno. Dohodli se na všem, ale už tak dávno, že o tom ztratili přesný pojem. Ne že by změnili názor, to by bylo v každém případě příliš únavné. Co se jednou rozhodlo, už se v tom domě nikdy neměnilo, ze zřejmého důvodu úspory emocí. Čas jednoduše uplynul rychlostí,již neměli potřebu zaznamenávat, a najednou byla Mladá nevěsta tady, pravděpodobně aby udělala to, co už bylo dávno ujednáno, a všichni to oficiálně schválili: provdala se za Syna.

Bylo nepříjemné přiznat skutečnost, že Syn není přítomen.

Nezdálo se však nutné déle prodlévat u takové drobnosti, a tak jsme se bez váhání zapojili do radostného sboru obecného vítání, protkaného střídavě překvapením, úlevou a vděčností: vděčností za chod životních událostí, jenž se zdál netečný k lidské roztržitosti. 

Jelikož už jsem tento příběh začal vyprávět (a to navzdory znepokojivé řadě událostí, která mě zasáhla a nedoporučila by mi se do podobného podniku pouštět), jsem nucen objasnit řád událostí tak,jak si je postupně vybavuji, a sdělit vám například,že Syn a Mladá nevěsta se setkali, když jí bylo patnáct let a jemu osmnáct, a postupně jeden v druhém objevovali dokonalý lék na svá nerozhodná srdce a znuděné mládí. Bylo by předčasné nyní vysvětlovat jakou ojedinělou cestou, je však důležité zmínit,že poměrně rychle došli ke šťastnému závěru, že se chtějí vzít. Jejich rodinám se to zdálo nepochopitelné, a to z důvodů, které snad budu mít možnost objasnit, pokud čelisti tohoto smutku nakonec povolí své sevření: Synova jedinečná osobnost, již dříve či později budu mít sílu popsat, a průzračné odhodlání Mladé nevěsty, k jehož předání bych rád našel dostatek jasného vědomí, nabádaly k určité opatrnosti. Usnesli se, že bude lepší si to nejprve načrtnout, čímž přešli k řešení některých technických záležitostí, především nedokonalé shody jejich společenského postavení. Připomeňme, že Mladá nevěsta byla jediná dcera bohatého chovatele, který se chlubil pěti syny, zatímco Syn patřil do rodiny, která již po tři generace sčítala výnosy z výroby a obchodu s bavlnou a drahými látkami. Peníze nechyběly ani na jedné straně, ale bezpochyby se jednalo o peníze rozdílného původu. Zatímco jedny vyšly z tkalcovských stavů a oplývaly starodávnou elegancí, druhé zaváněly hnojem a letitou dřinou. Tento rozpor způsobil mírnou nerozhodnost, jež byla následně šmahem překonána Otcovým slavnostním prohlášením, že na Severu svazek mezi zemědělskými statky a průmyslovým bohatstvím představuje přirozený vývoj podnikání, který určuje jasnou cestu transformace pro celou Zemi. Je proto nezbytné překonat společenské schematismy, jež patří minulosti. Jelikož to celé zformuloval přesně těmito slovy, avšak promazal jejich sled několika pořádnými, umělecky rozmístěnými nadávkami, jeho argumentace všem připadala přesvědčivá, neboť směšovala bezchybnou racionalitu a pravdivý instinkt. Chtěli jsme jen počkat, dokud Mladá nevěsta nebude o něco méně mladá: bylo vhodné vyhnout se možnému srovnávání tohoto dobře uváženého sňatku s uspěchanými, vágně zvířecími svazky venkovanů. Posečkat se nám, kromě toho, že to nepochybně bylo pohodlné, jevilo jako potvrzení vyššího morálního principu. Místní církev přispěchala se svým posvěcením, nadávky ponechala stranou.

Takže se vezmou.

----

Alessandro Baricco: Mladá nevěsta (La Sposa giovane), Slovart, 2016. Přeložila Pavla Přívozmíková.