pondělí 26. září 2016

Donna Tarttová: Malý kamarád - ukázka

> literatura > kniha > ukázka z knihy Donny Tarttové: Malý kamarád

Vysoce ceněná americká autorka Donna Tarttová vydává právě v českém nakladatelství Argo svůj druhý rozsáhlý román. Nese se v duchu velkého vypravěčství, kde nechybí záhada, ale ani - návraty do dětství (v hávu tajemství).


O jejím románu Stehlík jsme psali na Jehlice revue.

Charlotta Cleveová si bude smrt svého syna vyčítat po celý zbytek života, neboť se onoho osudného dne rozhodla, že Svátek matek oslaví rodinnou večeří v šest hodin, a nikoli obědem v poledne po bohoslužbě, jak mívali Cleveovi ve zvyku.

Starší členové rodiny vyjádřili s novým uspořádáním nespokojenost, a jakkoli jejich postoj vycházel ze zásadní nedůvěry k novotám, Charlottě připadalo, že měla podtextu jejich stížností věnovat větší pozornost, viděla v tom jakési mírné, ale zlověstné varování před budoucími událostmi – varování, které sice působilo i při pohledu zpět nejasně, ale možná nebylo o nic horší než jakákoli jiná výstraha, jíž se můžeme v životě nadít.

Cleveovi si mezi sebou s oblibou vyprávěli i o nepříliš významných epizodách z rodinné historie – opakovali si ty příběhy slovo od slova, stylizovaným slohem plným řečnických odmlk popisovali celé dlouhé scény u úmrtního lože či žádosti o ruku, ke kterým došlo před více než sto lety –, avšak o událostech, které provázely onen osudný Svátek matek, nikdo nemluvil. Nehovořilo se o nich ani v oněch důvěrných okamžicích, kdy dva členy rodiny svedla dohromady dlouhá společná cesta autem nebo se náhodou setkali v kuchyni, když v noci nemohli spát.

neděle 11. září 2016

Smrt v přímém literárním přenosu

> umění > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10. září 2016

Temné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Karla Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.

Prozaik Karl Ove Knausgård (*1968) vstupuje do literárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.