> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 30. května 2016
 |
| Paralelní diptych Kate Atkinsonové se dá číst i samostatně, kniha po knize. |
Na troskách války vyrůstá svět, který od člověka neočekává oběti. Britská spisovatelka Kate Atkinsonová ve svém románu Bůh v troskách, jenž navazuje na úspěch Života po životě, vypráví znovu osudy několika generací, pro něž se válka stala celoživotním mementem.
Je kniha první, i kniha druhá. Biblické řazení tu dává přednost ženě. Hranice mezi knihami tvoří i hranici osudů, v nichž uspět není dovoleno každému. Kde začíná a kde končí skutečnost, již tu naše postavy vyprávějí?
Po Ursule Teddy
Zatímco ústřední postavou „knihy první“ (Život za životem) byla Ursula, v „knize druhé“ (Bůh v troskách) jde především o jejího bratra Teddyho. To kolem něj se tentokrát rozbíhají časové smyčky, které ho stahují – od útlého dětství po smrtelné lože.
Tématem podobně, jak tomu bylo u Ursuly, zůstává i zde specifická meditace nad úlohou času v našich osudech, hraničící místy s hrou na dosti propletenou schovávanou. Ten, kdo vypráví, není někdy vůbec tím, kdo čte. Kdo vypráví lépe?
Není to ale jen „kniha druhá“. Srovnání s tou „první“, na niž volně navazuje, se sice nelze vyhnout, číst se dá ale nakonec i nezávisle, a nemusíte přitom ani věřit autorce, že původně chtěla vlastně napsat jen „kratšího Tolstého“ (rozuměj polovinu Vojny a míru). Jde ostatně o její v pořadí již devátou knihu; paralelní diptych z obou dělá po sobě historicky dvojí Costa Book Award (2013, 2016).
Kniha je zároveň ale i parafrází. Člověk je pro ni, slovy filozofa Emersona, bohem v troskách. Je lidská nevinnost odpovědí na boží celistvost? Co ale vlastně dělat dnes s člověkem v troskách?
Kate Atkinsonová: Bůh v troskách (A God in Ruins). Přeložila Veronika Volhejnová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2016. ISBN: 978-80-257-1745-5.
Je kniha první, i kniha druhá. Biblické řazení tu dává přednost ženě. Hranice mezi knihami tvoří i hranici osudů, v nichž uspět není dovoleno každému. Kde začíná a kde končí skutečnost, již tu naše postavy vyprávějí?
Po Ursule Teddy
Zatímco ústřední postavou „knihy první“ (Život za životem) byla Ursula, v „knize druhé“ (Bůh v troskách) jde především o jejího bratra Teddyho. To kolem něj se tentokrát rozbíhají časové smyčky, které ho stahují – od útlého dětství po smrtelné lože.
Tématem podobně, jak tomu bylo u Ursuly, zůstává i zde specifická meditace nad úlohou času v našich osudech, hraničící místy s hrou na dosti propletenou schovávanou. Ten, kdo vypráví, není někdy vůbec tím, kdo čte. Kdo vypráví lépe?
Není to ale jen „kniha druhá“. Srovnání s tou „první“, na niž volně navazuje, se sice nelze vyhnout, číst se dá ale nakonec i nezávisle, a nemusíte přitom ani věřit autorce, že původně chtěla vlastně napsat jen „kratšího Tolstého“ (rozuměj polovinu Vojny a míru). Jde ostatně o její v pořadí již devátou knihu; paralelní diptych z obou dělá po sobě historicky dvojí Costa Book Award (2013, 2016).
 |
| Obálka anglického vydání. |
Válka a mír bez Tolstého
Spisovatelka Atkinsonová, vědoma si silných možností tématu, popisuje zejména onu Teddyho válku, respektive jeho angažmá v bombardovací peruti halifaxů během druhé světové války. Činí tak velmi košatým jazykem, v němž nechybí elegantní metafory, ale ani intertextuální odkazy na anglickou poezii, prózu i drama. Soustřeďuje se historicky zvláště na období tzv. kobercových náletů na německá města, což lze implicitně brát i jako neskrývanou polemiku s povahou těchto britských vojenských operací namířených na civilní obyvatelstvo.
Kontrapunktem Teddyho osudu, jenž vyvazuje tuto knihu z ryze „mužského“ zaměření – nejen na technické detaily a mechanismy bombardování, které si přesto Atkinsonová nastudovala důkladně –, je naopak ryze mírový příběh jeho dcery Violy. Válečný pilot Teddy Todd, dekorovaný hrdina, čelí po válce postojům a názorům, jež generačně vyrostly na troskách války.
Viola v dospívání odmítá válku, žije nějaký čas (i s dětmi) v komuně a protestuje proti válce i základnám – a vyjadřuje se podle svého, jazykem, v němž nejsou ale vůbec žádné stopy Teddyho oblíbených básníků. (Autorčinou rafinovanou schválností zůstává, že právě Viola se na stará kolena stane v závěru knihy populární spisovatelkou.)
Mezi jejich postoji, tak diametrálně odlišnými, vězí tajemství, o němž oba (Teddy i Viola) nemluví, byť o něm každý ví to své. Morální, filozofické i poetické rozdíly nakonec nemohou zastřít zápas, rozpor i bolest. Tím tajemstvím je tragický osud manželky a matky Nancy, jejíž proměna neměla vlastně s válkou nic společného.
Spisovatelka Atkinsonová, vědoma si silných možností tématu, popisuje zejména onu Teddyho válku, respektive jeho angažmá v bombardovací peruti halifaxů během druhé světové války. Činí tak velmi košatým jazykem, v němž nechybí elegantní metafory, ale ani intertextuální odkazy na anglickou poezii, prózu i drama. Soustřeďuje se historicky zvláště na období tzv. kobercových náletů na německá města, což lze implicitně brát i jako neskrývanou polemiku s povahou těchto britských vojenských operací namířených na civilní obyvatelstvo.
Kontrapunktem Teddyho osudu, jenž vyvazuje tuto knihu z ryze „mužského“ zaměření – nejen na technické detaily a mechanismy bombardování, které si přesto Atkinsonová nastudovala důkladně –, je naopak ryze mírový příběh jeho dcery Violy. Válečný pilot Teddy Todd, dekorovaný hrdina, čelí po válce postojům a názorům, jež generačně vyrostly na troskách války.
Viola v dospívání odmítá válku, žije nějaký čas (i s dětmi) v komuně a protestuje proti válce i základnám – a vyjadřuje se podle svého, jazykem, v němž nejsou ale vůbec žádné stopy Teddyho oblíbených básníků. (Autorčinou rafinovanou schválností zůstává, že právě Viola se na stará kolena stane v závěru knihy populární spisovatelkou.)
Mezi jejich postoji, tak diametrálně odlišnými, vězí tajemství, o němž oba (Teddy i Viola) nemluví, byť o něm každý ví to své. Morální, filozofické i poetické rozdíly nakonec nemohou zastřít zápas, rozpor i bolest. Tím tajemstvím je tragický osud manželky a matky Nancy, jejíž proměna neměla vlastně s válkou nic společného.
Hra na boží schovávanou
Jak už to bývá ve volných návaznostech, objevují se v knize postavy známé, ale i nové. Některé bez znalosti návaznosti působí v mozaice osudů jako kamínky na jiném místě. Mnohé, například vášnivá Julie nebo tragická Hilda, mají potenciál možná nevyužitý. Drobné významové detaily ale nenechává autorka zcela ztratit. Každý, téměř každý detail u ní hraje: místopisně zejména v oblíbeném Yorkshiru. Postavy mají své vzestupy i pády, zauzlení i nečekané obraty.
Jak už to bývá ve volných návaznostech, objevují se v knize postavy známé, ale i nové. Některé bez znalosti návaznosti působí v mozaice osudů jako kamínky na jiném místě. Mnohé, například vášnivá Julie nebo tragická Hilda, mají potenciál možná nevyužitý. Drobné významové detaily ale nenechává autorka zcela ztratit. Každý, téměř každý detail u ní hraje: místopisně zejména v oblíbeném Yorkshiru. Postavy mají své vzestupy i pády, zauzlení i nečekané obraty.
 |
| Obálka českého vydání. |
Atkinsonová dokáže kouzlit s jazykem, ale i nečekanými rozuzleními, časové smyčky mají svůj nadčasový půvab, nikoliv pouze u samotných osudů, ale i u samotného vyprávění. Jakkoliv důkladná v dokumentaci, nesnaží se čtenáře přesvědčit, že vypráví cosi jiného, než rozsáhlou rodinnou ságu, jež zůstává přesto u ní čistou fikcí. Závěrečné rozkrytí připomíná, že kouzlo nevinného dětského vyprávění může být možná tím nejpravdivějším rozměrem.
Kniha je zároveň ale i parafrází. Člověk je pro ni, slovy filozofa Emersona, bohem v troskách. Je lidská nevinnost odpovědí na boží celistvost? Co ale vlastně dělat dnes s člověkem v troskách?
***
Žádné komentáře:
Okomentovat