> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 23. května 2017.
Nemít starosti, to jistě patří k tužbám současnosti. Tuilové Bezstarostnost ovšem otevírá témata, v nichž se samotný titul vzpírá sám sobě. Jde samozřejmě o konec bezstarostnosti ve všech směrech: sociálním, politickém, ale i sexuálním. Vítejte v současnosti!
Je možná škoda, že titul Bezstarostnost, desátý román francouzské spisovatelky Karine Tuilové (*1972), se k nám dostává jako její první. Čtenář by si tím ušetřil možná očekávání, a byl by – s ohledem na aktuální stav francouzského románu – možná méně překvapen.
Tři muži a jedna žena
Aktuálnost, do které se pokouší ambiciózní spisovatelka dotlačit čtenáře, je totiž místy zcela nesnesitelná. Z prostředí, jež nám nemusí být v zásadě až tak vzdálené, se totiž setkáváme převážně s postavami, jdoucí bohužel zbytečně až na hranici karikatury. Ty podstatné postavy jsou v zásadě tři : Romain, francouzský voják ve stavu psychického traumatu, který se vrací z Afghánistánu; François, židovský podnikatel a muž velkého světa, který se stal obětí kampaně; Osman, černošský prezidentův poradce pro otázky vyloučených předměstí.
Mezi těmito třemi muži se proplétá jedna žena, novinářka a spisovatelka Marion, jakési spisovatelčino alter-ego. Efektní triangl, který může vyvolávat velká očekávání, má ale převážně funkci sociálního katalyzátoru. Patříte-li k vrstvě, která neodpovídá ani jedné z kategorií, můžete být přesto - tak jako tak – svým způsobem strženi a zaujati výsekem sociální skutečnosti a osobnostní typologie postav.
Ve čtyřech kapitolách se autorka, nominovaná několikrát na prestižní Goncourtovu cenu, naposledy právě za toto dílo, pokouší především nabídnout svůj pohled na proměnu „sociálního násilí“, jež provází Francii posledních let. To je velmi silné téma, a bez pochopení tohoto fenoménu, vám unikne i jeden z podstatných rysů země; její volba se pohybuje mezi obavou před naprostou zkázou civilizace, a v eufemistickém očekávání změn příštích, dosud nejmladšího prezidenta ve svých dějinách, totiž Emmanula Macrona.
Stavy duše, stavy těla
Největší zátěží, a také největší silou románu, jsou opisy stavů, jimiž prošla postava první, Romain. Ačkoliv jde o téma již stokrát zpracované nejen literaturou faktu, ale i předchozími romány a filmy dokumentárními i hranými, je zřejmé, že Romain působí nejvěrohodněji: svědčí o tom ostatně i velká škála rešerší, kterou se autorka vybavila, aby dokázala tuto svoji postavu představit. Nelze se ovšem zavit pocitu, že všechno to, co řeší Romain, jsme již někde viděli, slyšeli, a při veškeré hrůze – i tak nějak podvědomě známe.
Další dvě postavy, respektive François a Osman, dva krajní póly románového výkladu, vyznívají již méně přesvědčivě. Autorka je zaplétá do smyček, které odpovídají spíše kontextu, v němž se sama pohybuje: někde mezi bobo-měšťáky, kteří se bojí nástupu tzv. extrémní pravice, a proto volí jako „menší zlo“ finančníka bez vize, nového prezidenta Macrona. Ačkoliv sama autorka tvrdí, že si dala práci s rešeršemi také u nich, ani jeden nepůsobí věrohodně – byť má jistě své prototypy, ať už se jedná o podnikatelskou elitu nebo třeba o zástupce tzv. diverzity u bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.
Působí nakonec velmi osvěžujícím dojmem, že vedle stavů duše, má autorka také na paměti stavy těla. Konec románu je svého druhu apoteózou tohoto přístupu – o moralistním výkladu stavu společnosti, je to velmi osvěžující. Za zmínku stojí ale i humor, i když ten je odsunutý trochu na druhou kolej. Když autorka popisuje proměnu Françoisova syna Thibaulda, stejně jako dcery Dominitille, za využití Kafkova Dopisu otci, působí to poučeně.
Její předchozí román – rovněž vysoce ceněný a nominovaný na Goncourtovu cenu – L´Invention de nos vies (Grasset, 2013) – vycházel ale z podobně laděné trojice, a odehrával se někde mezi New Yorkem, Paříží a Afghánistánem. Pro debut na českém knižním trhu je to zatím dosti unikátní. Byť si nemohu odpustit, že to působí lehce klamavým dojmem. Starosti za vás každopádně nevyřeší. Myslíte, že nejsou vaše ? Omyl! V tom je její přínos, že na to upozorňuje...
Karine Tuilová: Bezstarostnost (L´insouciance). V překladu Tomáše Havla vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2017.
Je možná škoda, že titul Bezstarostnost, desátý román francouzské spisovatelky Karine Tuilové (*1972), se k nám dostává jako její první. Čtenář by si tím ušetřil možná očekávání, a byl by – s ohledem na aktuální stav francouzského románu – možná méně překvapen.
Tři muži a jedna žena
Aktuálnost, do které se pokouší ambiciózní spisovatelka dotlačit čtenáře, je totiž místy zcela nesnesitelná. Z prostředí, jež nám nemusí být v zásadě až tak vzdálené, se totiž setkáváme převážně s postavami, jdoucí bohužel zbytečně až na hranici karikatury. Ty podstatné postavy jsou v zásadě tři : Romain, francouzský voják ve stavu psychického traumatu, který se vrací z Afghánistánu; François, židovský podnikatel a muž velkého světa, který se stal obětí kampaně; Osman, černošský prezidentův poradce pro otázky vyloučených předměstí.
Mezi těmito třemi muži se proplétá jedna žena, novinářka a spisovatelka Marion, jakési spisovatelčino alter-ego. Efektní triangl, který může vyvolávat velká očekávání, má ale převážně funkci sociálního katalyzátoru. Patříte-li k vrstvě, která neodpovídá ani jedné z kategorií, můžete být přesto - tak jako tak – svým způsobem strženi a zaujati výsekem sociální skutečnosti a osobnostní typologie postav.
Ve čtyřech kapitolách se autorka, nominovaná několikrát na prestižní Goncourtovu cenu, naposledy právě za toto dílo, pokouší především nabídnout svůj pohled na proměnu „sociálního násilí“, jež provází Francii posledních let. To je velmi silné téma, a bez pochopení tohoto fenoménu, vám unikne i jeden z podstatných rysů země; její volba se pohybuje mezi obavou před naprostou zkázou civilizace, a v eufemistickém očekávání změn příštích, dosud nejmladšího prezidenta ve svých dějinách, totiž Emmanula Macrona.
Stavy duše, stavy těla
Největší zátěží, a také největší silou románu, jsou opisy stavů, jimiž prošla postava první, Romain. Ačkoliv jde o téma již stokrát zpracované nejen literaturou faktu, ale i předchozími romány a filmy dokumentárními i hranými, je zřejmé, že Romain působí nejvěrohodněji: svědčí o tom ostatně i velká škála rešerší, kterou se autorka vybavila, aby dokázala tuto svoji postavu představit. Nelze se ovšem zavit pocitu, že všechno to, co řeší Romain, jsme již někde viděli, slyšeli, a při veškeré hrůze – i tak nějak podvědomě známe.
Další dvě postavy, respektive François a Osman, dva krajní póly románového výkladu, vyznívají již méně přesvědčivě. Autorka je zaplétá do smyček, které odpovídají spíše kontextu, v němž se sama pohybuje: někde mezi bobo-měšťáky, kteří se bojí nástupu tzv. extrémní pravice, a proto volí jako „menší zlo“ finančníka bez vize, nového prezidenta Macrona. Ačkoliv sama autorka tvrdí, že si dala práci s rešeršemi také u nich, ani jeden nepůsobí věrohodně – byť má jistě své prototypy, ať už se jedná o podnikatelskou elitu nebo třeba o zástupce tzv. diverzity u bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.
Její předchozí román – rovněž vysoce ceněný a nominovaný na Goncourtovu cenu – L´Invention de nos vies (Grasset, 2013) – vycházel ale z podobně laděné trojice, a odehrával se někde mezi New Yorkem, Paříží a Afghánistánem. Pro debut na českém knižním trhu je to zatím dosti unikátní. Byť si nemohu odpustit, že to působí lehce klamavým dojmem. Starosti za vás každopádně nevyřeší. Myslíte, že nejsou vaše ? Omyl! V tom je její přínos, že na to upozorňuje...
***
Karine Tuilová: Bezstarostnost (L´insouciance). V překladu Tomáše Havla vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2017.
Žádné komentáře:
Okomentovat