úterý 22. listopadu 2016

Sorj Chalandon: Čtvrtá zeď - ukázka

> kultura > knihy > ukázka z knihy Čtvrtá zeď


Jaké to je inscenovat v roce 1982 ve válečném Libanonu Antigonu Jeana Anouilha? Takové je východisko reportážního románu francouzského novináře a spisovatele Sorje Chalandona, který vydalo nakladatelství Argo. A proč právě Antigonu? Proč ne od Sofokla, ale právě od Anouilha? Úvodní kapitola to sice nevysvětluje, ale dostane čtenáře rychle do války, o níž se o nás moc nemluví.

Čtvrtek 27. října 1983

Upadl jsem. Vstal jsem. Vběhl jsem do toho autoservisu, vrávoral jsem v suti. Plameny, kouř, prach; vykašlával jsem omítku, pálila mě v krku. Zavřel jsem oči, ruce na uších. Narazil jsem do jakési zídky, sklouzl po kabelech. Půlku stropu odnesl výbuch. Všude kolem padaly hořící kusy betonu. Za kostrou jednoho auta zela jáma. Válečná puklina, asfalt rozevřený jako okvětní lístky až na písečné srdce. Skočil jsem do sutě, jako bych klopýtl, tělo zhadrovatělé, útroby naruby. Třásl jsem se. Nikdy v životě jsem se takhle netřásl. Pravá noha, vyděšená kobylka v letní trávě, mi chtěla utéct, nechat mě na pospas osudu. Přitiskl jsem ji oběma rukama k zemi. Krvácela, noha šílená. Nic jsem necítil. Domníval jsem se, že zranění a zraněný jsou jedno. Že v okamžiku zásahu bolest vyštěkne svůj vzkaz. Ale tu špatnou zprávu mi sdělilo až krvácení. Ani zásah, ani bolest, jen moje lepkavá šťáva. Roztrhla se mi nohavice. Kouřilo se z ní. V noze mi škubalo jako v ukrutně bolavém zubu. Pot mi přilepil košili ke kůži. Batoh jsem stihl popadnout, ale kabát zůstal v Marvánově autě, s doklady, s penězi, s celou zbývající hotovostí. Netušil jsem, že tank může spustit palbu na taxík.

1. Tripolis, severní Libanon

„Padej vocaď, Georgesi!“

Jeli jsme podél pobřeží. Za kopci vycházelo slunce. Hned za zatáčkou číhal obrovský syrský tank barvy písku. Přehrazoval cestu. Můj drúz zaklel. Dupl na brzdu. Spal jsem. Lekl jsem se. Marván zpanikařil, zacouval na svah klesající k moři. Pancířnatec se probral. Nepatrný pohyb, malý závan. Kovová hlaveň se otočila.

„Krej se, kurva!“

Sáhl jsem na zadní sedadlo, popadl jsem batoh, šátral po kabátě, po pasu, aniž jsem spouštěl oči ze smrti. A pak jsem to vzdal. Ocelový jícen mířil na nás. Rachot v mé hlavě.

„Přece nebude střílet! Nemůže střílet na taxík!“

Na věži tanku byl namalovaný červený kosočtverec a žluté kolečko. Důvěrně známé obrazce ze školní tabule. A taky tři bílé arabské číslice podle šablony. Marván v hlubokém předklonu přebíhal silnici. Mířil do úkrytu, do rozbořeného autoservisu se zdmi děravými od střepin a černými od sazí. Otevřel jsem dveře auta a s ústy dokořán jsem se rozběhl k zející zřícenině.

„Když padaj dělostřelecký granáty, otevři pusu,“ řekl mi můj přítel, když jsem to zažil poprvé. „Musíš se postarat o dekompresi, jinak ti prasknou ušní bubínky.“

Vřítil jsem se do autoservisu, když z něj on zase vybíhal. „Nechal jsem na palubní desce klíče!“

Klíče? Absurdní věta. Hlaveň nás sledovala. Mě, jak vbíhám, jeho, jak vybíhá. Váhala mezi našimi děsy.

Výstřel vyšel v okamžiku, kdy jsem šlápl do stínu.

Padl jsem jako mrtvý, na břicho, potloukl jsem si obličej. Ohnivý políček do týlu mě poslal k zemi. Svalil jsem se dovnitř i ven, nohy na svahu, ruce na cementové podlaze. Ochromené tělo. Prašné světlo trhalo beton. Vstal jsem. Těžký kouř, šedý prach. Dusil jsem se. Měl jsem písek v krku, rozseknutý ret, dýmající vlasy. Oslepl jsem. Víčka mi trhaly stříbřité flitry. Střela udeřila, ale ještě mlčela. Záblesk, zaburácení, trhající se ocel. Pach střelného prachu, horkého oleje, spáleného kovu. Do jámy jsem se vrhl, když hřmělo. Žaludek mi skočil do krku. Zvracel jsem. Proud žluče a kousků sebe sama. Řval jsem strachy. Svíral jsem pěsti, krvácely mi uši. Zakryla mě slaná zemina a olejnatý stín.

Tank se dal do pohybu. Skřípěl k autoservisu. Neviděl jsem ho, slyšel jsem jeho sílu. Hlaveň váhala. Vpravo, vlevo, sípající mechanismus. Odpadlo pouzdro granátu. Ozvěna nárazu dutého kovu do silnice. Ticho.

Obálka českého vydání knihy.
„Je to sovětskej T55, starej křáp.“

Škubl jsem sebou. Chraplavý hlas, špatná angličtina. V jámě ležel na zádech starý muž, vedle mě, v přítmí. Nevšiml jsem si ho.

„Skloň hlavu, dá si vopáčko.“

Kufíja. Bílé vousy, cigareta v prstech. Pokuřoval. Navzdory tanku, navzdory nebezpečí, navzdory zhroucení našeho světa pokuřoval s pootevřenými ústy a mírumilovným obláčkem bloumajícím na rtech.

„Není to nepohodlný?“

Ukázal mi na břicho. Ležel jsem na jeho zbrani, s pažbou u stehna a zásobníkem zaraženým do hrudi. Chtěl jsem uniknout dělostřeleckému granátu, a skočil jsem na útočnou pušku. Nehnulo to se mnou. Usmál se a pokýval hlavou. Tank venku se opět rozjel. Řev túrovaného motoru.

„Couvá,“ špitl stařec.

Stín tanku přenechal místo rannímu světlu a spálené trávě. Ještě pořád couval. Nemohl jsem se dočkat křiku racků, abych si vydechl. Nadzvedl jsem se. Na lokti, s otevřenou pusou. Očima jsem hledal Marvána, nejdřív v rachotu, potom v tichu. Doufal jsem, že se ke mně vrátí, že si bude se smíchem cinkat klíčky od auta nad hlavou. Že si zaskuhrá, jaký je blázen, že se vrátil k taxíku. Blázen hlavně proto, že se mnou šel do tohohle pitomého dobrodružství. Doufal jsem, že mě bratrsky obejme a bude blahořečit nebesům, že nás ušetřila. Doufal jsem dlouho. Venku stříleli nějací muži lehkými zbraněmi. Výkřiky, rozkazy, válečná vřava. Dlouhá kulometná dávka. Skulil jsem se na bok. Noha mi krvácela mocnými stříkanci. Palestinec mi bez okolků serval pásek a zaškrtil mi stehno. Ležel jsem na zádech. Bolest se do mě vlamovala údery kladiva. Stařec mě trochu nadzvedl, opřel mě o okraj jámy a hlavu mi podložil přikrývkou.

A tehdy jsem spatřil Marvána. Nohy mu trčely do silnice. Šaty mu serval výbuch, padl naznak, nahý a zkrvavělý.

Tank pořád chrchlal, o něco výš. Vrátilo se skučení větru. Dech moře. Starý Palestinec se obrátil na bok, s loktem na zemi a hlavou v dlani. Pozoroval mě. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, nepláču. Slzy mi došly. Řekl mi, že trochu si jich musím nechat pro život. Že mám právo na strach, na hněv, na smutek.

S obtížemi jsem si sedl. Odstrčil jsem nohou jeho pušku. Přiblížil se ke mně. On a já, v jámě. V knoflíkové dírce kapsy měl zastrčený smaltovaný odznak Fatahu. Jemně mě chytil za bradu, dovolil jsem mu to. Obrátil mi tvář ke světlu. A pak se naklonil. Pod sešlým knírem měl rozevřené rty. Myslel jsem, že mě políbí. Pozoroval mě. Cosi ve mně hledal. Zvážněl.

„Potkal jsi smrt, ale nezabils,“ zašeptal.

Myslím, že se mu ulevilo. Zapálil si cigaretu, dřepl si na paty. Už nic neříkal, díval se na křehké světlo venku.

A já jsem se neodvážil mu říct, že se mýlí.

----
Sorj Chalandon: Čtvrtá zeď (Le Quatrième Mur). Pro nakladatelství Argo přeložila Danuše Navrátilová, 256 stran, 298 korun. ISBN: 978-80-257-1742-4, EAN: 9788025717424

Žádné komentáře:

Okomentovat