> literatura > ukázka > izraelská literatura: Amoz Oz: Jidáš
Kdo byl vlastně Ježíš? Jidáš, nejnovější román izraelského spisovatele Amose Oze (*1939), jejž vydalo česky nakladatelství Paseka, v příběhu studenta Šmuela, jenž se zabývá pohledem Židů na Ježíše, zkoumá nejen vztah k této postavě biblické tradice, ale i vztah současného státu Izrael ke svému dědictví.
Znepokojivý román od autora, který dokáže na krátkém místě říci velice mnoho: ukázka.
---
Tento příběh se odehrál v zimě na přelomu let 1959 a 1960. Je to příběh o omylu a touze, milostném zklamání a nezodpovězené náboženské otázce. Na některých domech jsou ještě patrné stopy války, která před deseti lety rozdělila město na dvě části. Zvečera k vám zpoza zavřených okenic mohou dolehnout vzdálené tóny akordeonu či rozmarná melodie foukací harmoniky.
V mnoha jeruzalémských bytech visí v obývacím pokoji Van Goghova Hvězdná noc nebo Cypřiše, v ložnici leží na podlaze slaměné rohože a na kraji matrace přikryté přehozem s orientálním vzorem a doplněné hromádkou pol- štářků spočívá hřbetem vzhůru otevřený Doktor Živago či poslední román S. Jizhara Dny Ciklagu. Večer co večer hoří v naftových kamínkách modrý plamen. Z vázy zhotovené z pláště dělostřeleckého granátu, nezbytné dobové dekorace řady domácností, vyrůstá v koutě místnosti svazek suchých větviček připomínající trnovou korunu.
Šmuel Aš přerušil začátkem prosince studium na univerzitě a chystal se z Jeruzaléma odjet – jednak kvůli nešťastné lásce, jednak kvůli bakalářské práci, která uvázla na mrtvém bodě, ale především proto, že finanční situace jeho otce se výrazně zhoršila a Šmuel si musel najít práci.
Byl to asi pětadvacetiletý, stydlivý a citlivý mladík statné postavy s plnovousem, socialista a astmatik. Snadno se nadchl a ještě snáz ho nadšení zase opouštělo. Měl mohutná ramena, krátký a silný krk a podobně vypadaly i jeho prsty – byly tlusté a krátké, jako by jim chyběl jeden kloub. Z každého póru na obličeji i krku mu svéhlavě vyrůstal zakroucený vous připomínající drátěnku. Nebylo poznat, kde končí plnovous a kde začíná hustý kudrnatý porost na hrudi a divoce se vlnící vlasy. V létě i v zimě budil dojem, že je rozčilený a zpocený. Zblízka však pozorovatele čekalo příjemné překvapení, protože Šmuelova kůže nevydávala nakyslý pach potu, nýbrž jemnou vůni dětského zásypu. Mladík se snadno zapálil pro nové myšlenky, pokud působily duchaplně a obsahovaly nějaký paradox. Míval také sklon rychle se unavit, za což pravděpodobně mohlo jeho astma nebo zvětšené srdce.
Nikdy neměl daleko k slzám, což ho přivádělo do rozpaků
a někdy se za to přímo styděl: stačilo, aby na něj
koťátko, které přišlo o matku a naříkalo za zimní noci
u plotu, upřelo odzbrojující pohled a jemně se mu otřelo
o nohu, a mladíkovi se ihned zamžil zrak. Když se v kině
Edison na konci jakéhosi průměrného filmu na téma samoty
a zoufalství projevil zatvrzelý protagonista náhle nesobecky,
Šmuelovi v tu ránu vstoupily do očí slzy a hrdlo se
mu stáhlo dojetím. A když u východu z nemocnice Šaarej
Cedek spatřil neznámou hubenou ženu s dítětem, jak tam
stojí, objímají se a vzlykají, okamžitě bylo do breku i jemu.
V té době byl pláč vyhrazen jen ženám. Mužské slzy budily
odpor či dokonce znechucení, asi jako vousy rašící na
bradě staré ženy. Šmuel se za svou slabost styděl a usilovně
se ji snažil přemáhat, ale bylo to marné. V skrytu duše se
za tu přecitlivělost sám sobě vysmíval, dokonce se už smířil s myšlenkou, že ho kvůli jeho nedostatečné mužnosti
nejspíš čeká prázdný a bezcílný život.
Udělal jsi něco kromě toho, že jsi podlehl soucitu? znechuceně se ptával sám sebe. To kotě jsi přece mohl zabalit do kabátu a odnést domů. Kdo ti v tom bránil? A té plačící ženě s dítětem jsi mohl nabídnout pomoc. Nebo posadit dítě s knížkou a sušenkami na balkon a se ženou si sednout v pokoji na postel a promluvit s ní o tom, co se stalo a jestli pro ně můžeš něco udělat. Pár dní předtím, než ho opustila, mu Jardena řekla: „Jseš jako neposedné štěně, co v jednom kuse pobíhá kolem, dokonce i vsedě vypadáš, jako by ses honil za vlastním ocasem. A pak se zase začneš chovat úplně opačně a celé dny jen trčíš v posteli jako nevětraná peřina.“
Měla tím na mysli jednak Šmuelovu věčnou únavu a jednak neklid, který se projevoval ve způsobu jeho chůze – bez ustání totiž budil dojem, že se co nevidět rozběhne. Schody bral jedině ztečí a po dvou. Rušnou ulici přecházel zásadně na šikmo, chvatně, nebojácně a bez rozhlížení, jako by se vrhal do rvačky, kudrnatou hlavu s plnovousem bojovně vysunutou vpřed, tělo předkloněné. Jeho nohy jako by se bály zůstat pozadu, aby jim Šmuel nezmizel za příštím rohem, a tak ze všech sil pronásledovaly trup, který zase stíhal hlavu. Celý den se stále někam horečně hnal a popadal dech, ne proto, že by měl strach, aby nepřišel pozdě na přednášku nebo na schůzi, ale protože neustále toužil být už se vším hotov, úkoly pro daný den si odškrtnout ze seznamu a konečně se vrátit do klidu svého pokoje. Každý den mu připadal jako vyčerpávající překážková dráha, která začínala ráno vytržením ze spánku a končila večer návratem pod peřinu.
Nadšeně řečnil a dělal přednášky každému, kdo ho byl ochotný poslouchat, zvláště pak přátelům z kroužku socialistické obnovy: s chutí vysvětloval, podporoval, nesouhlasil, vyvracel a přicházel s novými pohledy. Mluví- val dlouze a s potěšením, ostře a směle. Když však měl vyslechnout odpovědi a myšlenky ostatních, rázem ho přepadla netrpělivost, nesoustředěnost a taková únava, že se mu začaly zavírat oči a rozčepýřená hlava mu klesala na hruď.
I před Jardenou se rád pouštěl do plamenných proslovů, ve kterých potíral předsudky a bořil konvence, z předpokladů vyvozoval závěry a ze závěrů předpoklady. Když však promluvila ona, většinou se mu už za chvíli začala klížit víčka. Vyčítala mu, že ji neposlouchá, a on to popíral, jakmile ho ale požádala, aby zopakoval, co právě řekla, změnil téma a rozhovořil se například o jakémsi omylu, kterého se dopustil Ben Gurion. Byl dobrosrdečný, nesobecký, jemný a tvárný jako vlněná rukavice, každému 14 vždy ochotně vyhověl, ale měl zároveň sklon ke zmatkování a scházela mu trpělivost: zapomínal, kam si dal druhou ponožku, co po něm vlastně chtěl jeho domácí nebo komu půjčil poznámky z přednášek. Na druhou stranu se nikdy nespletl, měl-li přesně citovat, co pronesl Kropotkin o Něčajevovi po jejich prvním setkání a co o něm prohlásil o dva roky později, nebo kdo z Ježíšových učedníků toho namluvil nejméně.
Přestože se Jardeně líbila Šmuelova živost, bezradnost i to, že povahou připomínal velkého přátelského psa, který se k člověku nadšeně vrhne, otře se o něj a poslintá mu kolena, rozhodla se s ním rozejít a přijmout nabídku k sňatku od svého předchozího přítele, pilného a málomluvného hydrologa Nešera Šereševského, odborníka na zachycování dešťové vody, který uměl předvídat téměř všechna Jardenina přání. K narozeninám podle občanského kalendáře jí koupil pěkný šátek na krk a k těm podle kalendáře hebrejského, jež následovaly o dva dny později, jasně zelený orientální kobereček. Pamatoval si dokonce i data narozenin jejích rodičů.
Asi tři týdny před Jardeninou svatbou propadl Šmuel zoufalství ze své bakalářské práce na téma „Ježíš očima Židů“, do níž se předtím pustil s nesmírným zápalem, uchvácen odvážnou myšlenkou, která mu prolétla hlavou jako náhlé vnuknutí, když si téma vybíral. Jakmile se jím však začal zabývat podrobněji a probírat se prameny, rychle zjistil, že na oné úžasné myšlence není vůbec nic nového a že tiskem vyšla ještě předtím, než se narodil, na počátku třicá- tých let v poznámce pod čarou k článečku, jehož autorem byl Šmuelův význačný učitel, profesor Gustav Jom-Tov Eisenschloss.
Také v kroužku socialistické obnovy propukla krize: skupinka se pravidelně setkávala každou středu o osmé večer v začouzené kavárně s nízkým stropem v jedné ze zapadlých uliček čtvrti Jegija Kapajim. Někdy se tu nad partičkou vrhcábů scházeli řemeslníci, instalatéři, elektrikáři, malíři pokojů či tiskařští dělníci, a na členy kroužku proto kavárna působila patřičně proletářsky. Fasádníci a opraváři rádií si k nim sice nepřisedli, ale tu a tam se někdo z nich na cosi zeptal či utrousil nějakou poznámku, nebo naopak některý z členů kroužku vstal a odvážně došel k hráčskému stolku, aby zástupce dělnické třídy požádal o oheň. ˇ
Po dlouhém okolkování se téměř všichni členové kroužku smířili se závěry XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, jež se týkaly odhalení Stalinovy hrůzovlády, zároveň se však zformovala skupinka, která po soudruzích důrazně požadovala, aby přehodnotili nejen svůj oddaný postoj ke Stalinovi, ale také vztah k samotné diktatuře proletariátu, jak ji formuloval Lenin. Dva členové zašli dokonce tak daleko, že Marxovy myšlenky z mladických let použili k tomu, aby zpochybnili neotřesitelnost jeho pozdějšího učení. Když se Šmuel pokoušel názorový spor zmírnit, prohlásili čtyři ze šesti soudruhů, že se rozhodli odtrhnout a založit vlastní buňku. Mezi čtveřicí odpadlíků byly i jediné dvě členky kroužku, bez nichž celý podnik ztrácel smysl.
Téhož měsíce prohrál Šmuelův otec mnohaletý soudní spor, který vedl se svým dávným společníkem v malé haifské firmě (Racek s. r.o., kartografie a letecká fotografie). Šmuelovi rodiče byli nuceni přestat synovi vyplácet měsíční kapesné, z něhož žil od začátku studia. Mladík tedy sešel na dvůr domu ve čtvrti Tel Arza, kde měl pronajatý pokojík, za přístřeškem na popelnice sebral pár kartonových krabic a začal do nich skládat své knihy, šatstvo a osobní předměty. Zatím však neměl ponětí, kam by se mohl přestěhovat.
---
Pro nakladatelství Paseka © přeložila: Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Praha 2017
Znepokojivý román od autora, který dokáže na krátkém místě říci velice mnoho: ukázka.
---
Tento příběh se odehrál v zimě na přelomu let 1959 a 1960. Je to příběh o omylu a touze, milostném zklamání a nezodpovězené náboženské otázce. Na některých domech jsou ještě patrné stopy války, která před deseti lety rozdělila město na dvě části. Zvečera k vám zpoza zavřených okenic mohou dolehnout vzdálené tóny akordeonu či rozmarná melodie foukací harmoniky.
V mnoha jeruzalémských bytech visí v obývacím pokoji Van Goghova Hvězdná noc nebo Cypřiše, v ložnici leží na podlaze slaměné rohože a na kraji matrace přikryté přehozem s orientálním vzorem a doplněné hromádkou pol- štářků spočívá hřbetem vzhůru otevřený Doktor Živago či poslední román S. Jizhara Dny Ciklagu. Večer co večer hoří v naftových kamínkách modrý plamen. Z vázy zhotovené z pláště dělostřeleckého granátu, nezbytné dobové dekorace řady domácností, vyrůstá v koutě místnosti svazek suchých větviček připomínající trnovou korunu.
Šmuel Aš přerušil začátkem prosince studium na univerzitě a chystal se z Jeruzaléma odjet – jednak kvůli nešťastné lásce, jednak kvůli bakalářské práci, která uvázla na mrtvém bodě, ale především proto, že finanční situace jeho otce se výrazně zhoršila a Šmuel si musel najít práci.
Byl to asi pětadvacetiletý, stydlivý a citlivý mladík statné postavy s plnovousem, socialista a astmatik. Snadno se nadchl a ještě snáz ho nadšení zase opouštělo. Měl mohutná ramena, krátký a silný krk a podobně vypadaly i jeho prsty – byly tlusté a krátké, jako by jim chyběl jeden kloub. Z každého póru na obličeji i krku mu svéhlavě vyrůstal zakroucený vous připomínající drátěnku. Nebylo poznat, kde končí plnovous a kde začíná hustý kudrnatý porost na hrudi a divoce se vlnící vlasy. V létě i v zimě budil dojem, že je rozčilený a zpocený. Zblízka však pozorovatele čekalo příjemné překvapení, protože Šmuelova kůže nevydávala nakyslý pach potu, nýbrž jemnou vůni dětského zásypu. Mladík se snadno zapálil pro nové myšlenky, pokud působily duchaplně a obsahovaly nějaký paradox. Míval také sklon rychle se unavit, za což pravděpodobně mohlo jeho astma nebo zvětšené srdce.
Udělal jsi něco kromě toho, že jsi podlehl soucitu? znechuceně se ptával sám sebe. To kotě jsi přece mohl zabalit do kabátu a odnést domů. Kdo ti v tom bránil? A té plačící ženě s dítětem jsi mohl nabídnout pomoc. Nebo posadit dítě s knížkou a sušenkami na balkon a se ženou si sednout v pokoji na postel a promluvit s ní o tom, co se stalo a jestli pro ně můžeš něco udělat. Pár dní předtím, než ho opustila, mu Jardena řekla: „Jseš jako neposedné štěně, co v jednom kuse pobíhá kolem, dokonce i vsedě vypadáš, jako by ses honil za vlastním ocasem. A pak se zase začneš chovat úplně opačně a celé dny jen trčíš v posteli jako nevětraná peřina.“
Měla tím na mysli jednak Šmuelovu věčnou únavu a jednak neklid, který se projevoval ve způsobu jeho chůze – bez ustání totiž budil dojem, že se co nevidět rozběhne. Schody bral jedině ztečí a po dvou. Rušnou ulici přecházel zásadně na šikmo, chvatně, nebojácně a bez rozhlížení, jako by se vrhal do rvačky, kudrnatou hlavu s plnovousem bojovně vysunutou vpřed, tělo předkloněné. Jeho nohy jako by se bály zůstat pozadu, aby jim Šmuel nezmizel za příštím rohem, a tak ze všech sil pronásledovaly trup, který zase stíhal hlavu. Celý den se stále někam horečně hnal a popadal dech, ne proto, že by měl strach, aby nepřišel pozdě na přednášku nebo na schůzi, ale protože neustále toužil být už se vším hotov, úkoly pro daný den si odškrtnout ze seznamu a konečně se vrátit do klidu svého pokoje. Každý den mu připadal jako vyčerpávající překážková dráha, která začínala ráno vytržením ze spánku a končila večer návratem pod peřinu.
Nadšeně řečnil a dělal přednášky každému, kdo ho byl ochotný poslouchat, zvláště pak přátelům z kroužku socialistické obnovy: s chutí vysvětloval, podporoval, nesouhlasil, vyvracel a přicházel s novými pohledy. Mluví- val dlouze a s potěšením, ostře a směle. Když však měl vyslechnout odpovědi a myšlenky ostatních, rázem ho přepadla netrpělivost, nesoustředěnost a taková únava, že se mu začaly zavírat oči a rozčepýřená hlava mu klesala na hruď.
I před Jardenou se rád pouštěl do plamenných proslovů, ve kterých potíral předsudky a bořil konvence, z předpokladů vyvozoval závěry a ze závěrů předpoklady. Když však promluvila ona, většinou se mu už za chvíli začala klížit víčka. Vyčítala mu, že ji neposlouchá, a on to popíral, jakmile ho ale požádala, aby zopakoval, co právě řekla, změnil téma a rozhovořil se například o jakémsi omylu, kterého se dopustil Ben Gurion. Byl dobrosrdečný, nesobecký, jemný a tvárný jako vlněná rukavice, každému 14 vždy ochotně vyhověl, ale měl zároveň sklon ke zmatkování a scházela mu trpělivost: zapomínal, kam si dal druhou ponožku, co po něm vlastně chtěl jeho domácí nebo komu půjčil poznámky z přednášek. Na druhou stranu se nikdy nespletl, měl-li přesně citovat, co pronesl Kropotkin o Něčajevovi po jejich prvním setkání a co o něm prohlásil o dva roky později, nebo kdo z Ježíšových učedníků toho namluvil nejméně.
Přestože se Jardeně líbila Šmuelova živost, bezradnost i to, že povahou připomínal velkého přátelského psa, který se k člověku nadšeně vrhne, otře se o něj a poslintá mu kolena, rozhodla se s ním rozejít a přijmout nabídku k sňatku od svého předchozího přítele, pilného a málomluvného hydrologa Nešera Šereševského, odborníka na zachycování dešťové vody, který uměl předvídat téměř všechna Jardenina přání. K narozeninám podle občanského kalendáře jí koupil pěkný šátek na krk a k těm podle kalendáře hebrejského, jež následovaly o dva dny později, jasně zelený orientální kobereček. Pamatoval si dokonce i data narozenin jejích rodičů.
Asi tři týdny před Jardeninou svatbou propadl Šmuel zoufalství ze své bakalářské práce na téma „Ježíš očima Židů“, do níž se předtím pustil s nesmírným zápalem, uchvácen odvážnou myšlenkou, která mu prolétla hlavou jako náhlé vnuknutí, když si téma vybíral. Jakmile se jím však začal zabývat podrobněji a probírat se prameny, rychle zjistil, že na oné úžasné myšlence není vůbec nic nového a že tiskem vyšla ještě předtím, než se narodil, na počátku třicá- tých let v poznámce pod čarou k článečku, jehož autorem byl Šmuelův význačný učitel, profesor Gustav Jom-Tov Eisenschloss.
Také v kroužku socialistické obnovy propukla krize: skupinka se pravidelně setkávala každou středu o osmé večer v začouzené kavárně s nízkým stropem v jedné ze zapadlých uliček čtvrti Jegija Kapajim. Někdy se tu nad partičkou vrhcábů scházeli řemeslníci, instalatéři, elektrikáři, malíři pokojů či tiskařští dělníci, a na členy kroužku proto kavárna působila patřičně proletářsky. Fasádníci a opraváři rádií si k nim sice nepřisedli, ale tu a tam se někdo z nich na cosi zeptal či utrousil nějakou poznámku, nebo naopak některý z členů kroužku vstal a odvážně došel k hráčskému stolku, aby zástupce dělnické třídy požádal o oheň. ˇ
Po dlouhém okolkování se téměř všichni členové kroužku smířili se závěry XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, jež se týkaly odhalení Stalinovy hrůzovlády, zároveň se však zformovala skupinka, která po soudruzích důrazně požadovala, aby přehodnotili nejen svůj oddaný postoj ke Stalinovi, ale také vztah k samotné diktatuře proletariátu, jak ji formuloval Lenin. Dva členové zašli dokonce tak daleko, že Marxovy myšlenky z mladických let použili k tomu, aby zpochybnili neotřesitelnost jeho pozdějšího učení. Když se Šmuel pokoušel názorový spor zmírnit, prohlásili čtyři ze šesti soudruhů, že se rozhodli odtrhnout a založit vlastní buňku. Mezi čtveřicí odpadlíků byly i jediné dvě členky kroužku, bez nichž celý podnik ztrácel smysl.
Téhož měsíce prohrál Šmuelův otec mnohaletý soudní spor, který vedl se svým dávným společníkem v malé haifské firmě (Racek s. r.o., kartografie a letecká fotografie). Šmuelovi rodiče byli nuceni přestat synovi vyplácet měsíční kapesné, z něhož žil od začátku studia. Mladík tedy sešel na dvůr domu ve čtvrti Tel Arza, kde měl pronajatý pokojík, za přístřeškem na popelnice sebral pár kartonových krabic a začal do nich skládat své knihy, šatstvo a osobní předměty. Zatím však neměl ponětí, kam by se mohl přestěhovat.
---
Pro nakladatelství Paseka © přeložila: Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Praha 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat