> kultura > knihy > ukázka z knihy Čtvrtá zeď
Jaké to je inscenovat v roce 1982 ve válečném Libanonu Antigonu Jeana Anouilha? Takové je východisko reportážního románu francouzského novináře a spisovatele Sorje Chalandona, který vydalo nakladatelství Argo. A proč právě Antigonu? Proč ne od Sofokla, ale právě od Anouilha? Úvodní kapitola to sice nevysvětluje, ale dostane čtenáře rychle do války, o níž se o nás moc nemluví.
Čtvrtek 27. října 1983
Upadl jsem. Vstal jsem. Vběhl jsem do toho autoservisu, vrávoral jsem v suti. Plameny, kouř, prach; vykašlával jsem omítku, pálila mě v krku. Zavřel jsem oči, ruce na uších. Narazil jsem do jakési zídky, sklouzl po kabelech. Půlku stropu odnesl výbuch. Všude kolem padaly hořící kusy betonu. Za kostrou jednoho auta zela jáma. Válečná puklina, asfalt rozevřený jako okvětní lístky až na písečné srdce. Skočil jsem do sutě, jako bych klopýtl, tělo zhadrovatělé, útroby naruby. Třásl jsem se. Nikdy v životě jsem se takhle netřásl. Pravá noha, vyděšená kobylka v letní trávě, mi chtěla utéct, nechat mě na pospas osudu. Přitiskl jsem ji oběma rukama k zemi. Krvácela, noha šílená. Nic jsem necítil. Domníval jsem se, že zranění a zraněný jsou jedno. Že v okamžiku zásahu bolest vyštěkne svůj vzkaz. Ale tu špatnou zprávu mi sdělilo až krvácení. Ani zásah, ani bolest, jen moje lepkavá šťáva. Roztrhla se mi nohavice. Kouřilo se z ní. V noze mi škubalo jako v ukrutně bolavém zubu. Pot mi přilepil košili ke kůži. Batoh jsem stihl popadnout, ale kabát zůstal v Marvánově autě, s doklady, s penězi, s celou zbývající hotovostí. Netušil jsem, že tank může spustit palbu na taxík.
