čtvrtek 8. června 2023

Femme fatale: Příběh s otevřeným koncem

> civilizace > kultura > umění > vyšlo v magazínu Pátek Lidových novin, dne 26. května 2023.

Každý už o ní někdy slyšel, málokdo ji ale skutečně někdy potkal: femme fatale. To záhadné francouzské slovní spojení, v překladu ,,osudová žena'', opisuje bytost, která jako kdyby nepocházela z našeho světa. Umění je známa od nepaměti.

Je tajemná, svůdná, vyvolává zájem. Mnoho žen se jí touží, alespoň na okamžik, trochu podobat. V očích mužů zosobňuje zakázaný, nebo alespoň nedostupný sen. Jen málokdo z mužů se k ní vůbec dokázal přiblížit; odvrácenou tváří jejího půvabu, přitažlivosti a nezávislosti, bývá totiž často zmar a nakonec i smrt. 

Odkud pochází tato představa, spjatá s příběhem ,,osudové ženy''? Nejde pouze o přežilý mýtus? Ne, ta představa je mnohem hlubší než laciná varianta, jak ji známe v podobách… třeba barové zpěvačky, tanečnice nebo prostitutky.

Archetypy femmes fatales

Není navíc jenom jedna femme fatale, je jich více, můžeme si dokonce vybrat. Femmes fatales se vyskytují v mnoha mytologických a starozákonních podobách.


Již v antických řeckých tragédiích můžeme najít ženské postavy, které využívají své krásy a svůdné síly k manipulaci a ovlivňování mužů. Takovou postavou byla například Faidra od Eurípida, kterou později v klasicismu převzal francouzský dramatik Jean Racine.

Jakýmsi archetypem a jednou z nejznámějších, a často zobrazovanou, je především princezna Salome – nežádající nic menšího za svůj tanec před králem Herodesem – než hlavu proroka Jana Křtitele.


Salome ale není sama, rovnou měrou se dělí o věhlas a status femme fatale třeba s Kleopatrou, Medúzou, Lamií, Lilith nebo Gorgónou. Každá z nich reprezentuje určité aspekty archetypu - tajemno, zradu, smrt nebo obecně osudovou závislost. Tento typ ženy je často zpodobňován v příbězích jako záludný a manipulativní charakter, který využívá svého půvabu a nezávislé inteligence k dosažení svých cílů - a konečném ovládnutí mužů.


To muže do jisté míry přitahuje, dobrodružné typy takové ženy vysloveně vyhledávají, ať již v temných zákoutích či spoře osvětlených nočních klubech. Ale všeho jaksi do času. 

Feministky si myslí, a úporně se to snaží poslední desetiletí dokazovat, že samotný termín femme fatale pochází z ryze zhoubné mužské fantazie o ženách, která kombinuje sociální s psychologickým násilím, jež činí z ženy, jak jinak, než toliko objekt (pokud ne rovnou oběť) mužského zvrhlého zájmu. V nedávném  dokumentárním snímku s názvem: Osudová žena v umění se německá režisérka Susanne Brandová přímo pokouší o dekonstrukci mýtu femme fatale, který procházel v průběhu 20. století radikálním obratem. Film, který zároveň upozornil na výstavu v hamburské Kunsthalle, je on-line k dispozici na kulturním televizním kanálu Arte do 5. června.


Ani feministkám se ale nepodařilo odstranit hlubší podloží tématu, když jenom v obráceném gardu opakují to, co staletí vytvořila. Podceňují bohužel i výrazně estetickou (dobově politickou) dimenzi celého tématu, z něhož občas dělají pouze silně aktivistickou kampaň ve stylu #MeToo.

Pyšná oslava absolutní estetiky

Ale buďme konkrétní. Mezi těmi, kteří se zaměřovali na zobrazení femmes fatales byl především francouzský malíř Gustave Moreau (1826-1898).

Jeho díla, vyznačující se silným vlivem symbolismu a ornamentálními prvky, se často zabývala tématy mystiky, náboženství a mýtu, a právě femmes fatales byly pro něj jedním z nejčastějších motivů. Jeho zájmem nebyla ale jen přirozená krása žen, ale také jejich temné stránky, záludný charakter a touha po moci.


Mezi jeho nejznámější díla patří obrazy z cyklu Salome (1874-1876), zejména jeho Zjevení. Malířská Moreauova tvorba, v níž se podle svých slov pokoušel o znázornění ,,zápasu ducha a hmoty'', měla velký vliv na další generace umělců, včetně například… známého symbolistického malíře Odilona Redona. 


Stejně jako básnické dílo Stéphana Mallarmého, v případě nedokončené Hérodiady a u cenzurované drama Salome od Oscara Wilda, je Salome Gustava Moreaua nedílnou součástí ,,biblického hanobení'', píše italská historička umění Anna Maria Gianno, jež byla podle ní ukázkou ,,vhodného procesu mravního znesvěcení'' a stala se fakticky ,,obětí etiky v absolutní oslavě estetiky''. 


Když anglický dramatik Oscar Wilde (1954-1900), který hluboce obdivoval ženy, napsal dramatický kus Salome (1891), nebyla to jen herečka, božská Sarah Bernhardt, s níž ho pojilo důvěrné přátelství a pro niž hru napsal, ale i snaha odhalit skryté stránky osobností pod vlivem sexuální touhy. Nešlo jenom o ženy. Byla to reakce na viktoriánskou morální zatuchlost, nikoliv snaha o ponížení nebo degradaci ženy.


ako dandy a vyhlášený gay by Wilde byl možná potěšen, že na počátku 20. století jiný umělec, pro změnu německý skladatel Richard Strauss (1864-1949), z jeho dramatu Salome (1905) učinil posléze významnou operu. 


Uvedení opery, podobně jako u Wilda, provázely skandály, nikoliv ale již přímo cenzura: opera, jejíž libreto napsala Ludwige Lachmannová, byla ovšem považována za skandální, v tehdejším vilémovském Německu za vyloženě subverzivní. Kombinace křesťanské biblické tematiky, erotiky a vražednosti Salome, která Wildea k příběhu tak přitahovala, šokovala operní publikum do té míry, že i někteří z původních interpretů se velmi zdráhali s napsaným materiálem vůbec nakládat. 


Salome, v podání wagnerovské zpěvačky Marie Wittichové, dokonce „odmítla provést ‚Tanec sedmi závojů ‘ “, a v klíčovém výstupu ji musel zastupoval rychle najatý tanečník. Tento precedens nebyl jediným; jednou z prvních významných výjimek bylo až uvedení opery o pět let později s finskou sopranistkou Aino Acktéovou, kterou dojatý Strauss nazval svou „jedinou Salome“.

Oslava smyslnosti Rossetiů

Nad významem femmes fatales můžeme v současnosti, a to až do 24. září, rozjímat nově u příležitosti londýnské výstavy v Tate Britain, jež se věnuje odkazů Rossetiů, radikální a pro někoho i revoluční tvorby skupiny prerafaelitů. 


Londýnská výstava se zabývá, takto dosud v nebývalé šíři, uměleckou tvorbou trojice Rossettiů, jež si říkalo od roku 1848 Bratrstvo, ve zkratce PRB: Danteho Gabriela, Christiny a Elizabethy (rozené Siddalové). A to v šíři tak nebývalé, že dokonce stála Jonathanovi Jonesovi z listu The Guardian za uštěpačnou poznámku o ,,přeplácané výstavě'', kde ,,krásky s plnými rty'' přehlušují jediný skutečný talent, jímž mu je zejména básnířka Christina Rossettiová. Výstava dostala pouze dvě hvězdičky z pěti.


Není sporu o tom, že kritikovi vadí zvláště nadměrný důraz na Danteho Gabriela Rossettiho, jenž proslul svými grandiózními portréty žen, v silné licenci renesančních předloh. Zaujetí smrtí nebyla u něho ale jenom uměleckou pózou, neboť v krátké době přišel nejen o mrtvě narozené dítě, ale vzápětí i o svou mladou ženu Elizabeth. Obraz, patrně nejznámější Beata Beatrix (1864-1870), na níž zpodobnil svou múzu a ženu, je k vidění na výstavě. Pozdější, velmi přitažlivá Lady Lilith (1868), už jenom bohužel stvrzuje myšlenku, že jeho estetika – jakkoliv měla v úmyslu  provokovat zobrazením vražednice a první Adamovy ženy – byla vedena i úmyslem zalíbit se co nejširšímu okruhu budoucích kupců.


Modelky či obrazy Femmes fatales neměly daleko k ,,padlým ženám'', podobně často utonulým nymfám, jak dokazuje Ofélie, nesmrtelný obraz Johna Everetta Millaise (1829-1896), jednoho ze zakládajících představitelů hnutí prerafaelitů. Také v tomto případě byla modelem Elizabeth Siddalová, o niž se někteří domnívají, że stala skutečně za celým hnutím.


Výtvarné umění obecně nabízí pohled do hlubin femmes fatales velmi plodně. V českém umění to byl kromě Alfonse Muchy (1960-1939), který podal na svých plakátech značně ornamentální formát výkladu, úměrně svému divadelnímu účelu, máme ovšem také Františka Kupku (1981-1957) Jana Preislera (1872-1918) či Vojtěcha Preissiga (1873-1944), o nichž můžeme prohlásit, že se tématu nevyhnuli. Český historik umění Petr Wittlich měl tendenci mluvit v souvislosti s jejich tvorbou spíše o snaze tento úzký profil překročit k zobrazení ženy, buď již jako stylově tajemné sfingy nebo třeba jako bytosti spjaté s netknutou přírodou.

Nesmrtelná Dáma s kaméliemi

Na jeviště divadelní se pravidelně vrací slavná Dáma s kaméliemi, divadelní hra francouzského dramatika Alexandra Dumase ml (1924-1895). Děje se tak po dlouhých letech jako balet, opera (ve verzi Giuseppe Verdiho La traviata), ale i jako činohra. Právě v ní za První republiky excelovala Anna Sedláčková, jedna z velkých českých hereček – a pro některé také femme fatale, každopádně ,,erotický symbol publika'', jak psala kritika –  celkem třikrát ve své bohaté divadelní kariéře. Mezi těmi Armandy, po uši zamilovanými nešťastníky, se kdysi zaskvěli Jiří Steimar nebo Hugo Haas.

Příběh kurtizány, inspirovaný skutečným Dumasovým vztahem k prostituce Marie Duplessisové, patrně již tolik nedojímá jako kdysi, úměrně pochopení celého příběhu.

Máme obyčejně tendenci rozumět odhodlání kurtizány Marguerity obětovat svou čest lásce k Armandovi za poněkud zvetšelé zboží. Nahrazuje se proto často lyrickým a romantizujícím balastem. Sám Dumas ale svou kurtizánu opustil, když se dozvěděl, že má tuberkulózu. Možná měla i syfilis, což se nejnovějším inscenætorům dramatu příčí byť jen naznačovat. Máme tedy místo zprávy o dobové nákaze a rozpadu vztahů pouze – naposledy díky kytaristovi Michalu Pavlíčkovi a libretistovi Karlu Steigerwaldovi ve verzi Dámy s kaméliemi muzikálové – pocit, že láska musí vždy zvítězit (alespoň v muzikálu). Na pravdu se dnes už nikdo raději neptá.


***


Poslední ozvuky fenoménu najdeme ve filmu. Zejména filmy americké ze 40. let, detektivní tzv. film noir, patří k tomu nejzajímavější, pro někoho přímo k tomu kultovnímu, už jenom kvůli herečkám jako byly: Lauren Bacallová, Ava Gardnerová nebo Rita Heyworthová.

Pro čtenáře, raději uloženého k hlubokém koženém křesle, jistě nemusím připomínat protektorátní filmy pro pamětníky. Ano, právě v té době prošly filmem i ty naše femmes fatales. Jmenovaly se Lída Baarová, Hana Vítová nebo Adina Mandlová. A ty filmy? Zkuste na set top-boxu třeba filmy Dívka v modrém (1939) nebo Noční motýl (1941).

Žádné komentáře:

Okomentovat