Kdo byla neznal jednotku tlaku Pascal (Pa)? Stál ale i za výrobou prvního počítacího stroje (kalkulačky jménem Pascalina), který i sám prodával. Dnes se k němu hlásí jazykem Pascal i programátoři. Pouze znalci většinou tuší, že se významně zapsal do dějin vědy svými pracemi o kuželosečkách, rovnoměrnosti tlaku, prázdnotě nebo pravděpodobnosti.
Nejznámější jsou dodnes jeho filozofické eseje, sebrané v nejznámější knize, jež dostala po jeho smrti prostý název: Myšlenky.
Filozofové dnes stojí před otázkou, jaký význam Pascalovi přisoudit, neboť jeho literární dílo bylo za jeho života známé pouze několika zasvěcencům. Hlásili se k němu ale v průběhu staletí mnozí: radikální myslitelé (Voltaire i Friedrich Nietzsche), později dokonce i katolíci (včetně papeže Františka), ale dnes třeba i odboráři. V Clermont-Ferrand, Pascalově rodišti, se odehrály velké oslavy a na pařížské Sorbonně třídenní konference.
Blaise Pascal žil v době poznamenané upevňováním absolutistického řádu (vláda kardinála Richelieua, Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.), ale i prvními objevy v oblasti přírodních a matematických věd. Jako stoupenec opozičního hnutí uvnitř proměnlivého katolicismu (jansenismus) nepatřil nikdy k oporám vládnoucího systému. Sám by byl patrně překvapený, kdyby o sobě četl, že po sobě zanechal významné dílo; dodnes se ovšem dočkalo mnoha edicí snad d všech významných světových jazycích a nakonec i Sebraných spisů.
Katolík, nebo heretik?
Český filozof Jan Sokol, podobně jako dříve Tomáš Garrigue Masaryk, který se Pascala pokoušel uvést šířeji (v opozici vůči systémovému myšlení německé filozofie) do našeho kontextu, viděli v Pascalovi zásadního myslitele. Masaryk, který se Pascalovým dílem zabýval v knize Blaise Pascal:jeho život a filozofie (Otto, 1883), oceňoval jeho důraz na racionalitu víry, Sokolovi se ale příliš nelíbilo, že Pascalova nejslavnější věta, týkající se boží existence, byla vyslovena jako sázka do loterie (viz Jan Sokol: Srdce proti světu, Portál 2004).
Byl Pascal přesvědčený katolík, nebo jedním z heretiků (kacířů) své doby? Jeho Dopisy provinciálovi (1657), publikované nejprve anonymně a posléze pod pseudonymem Louis de Montalte) byly za jeho života zakázány a dokonce na veřejnosti páleny. V češtině jsou známé jako Listy proti jezuitům (1926), a jejich jádrem je zejména kritika povahy moci řádu ve vztahu k otázce boží milosti a svátostem.
O existenci boží Pascal, kterého Nietzsche nazýval ,,jediným logickým křesťanem'', nikoho vlastně nepřesvědčoval. Víra mu byl mnohem více otázkou rozhodnutí: a to citového, nikoliv racionálního. ,,Máme věřit, nebo nevěřit v boží existenci?'' ptal se sugestivně Pascal.
Ocitujme jeho slavnou sázku přesněji: ,,Váš rozum nebude zraněn o nic více, když si vyberete jedno nebo druhé, neboť je nutné si vybrat. (...) Zvažte zisk a ztrátu a vezměte kříž, kterým Bůh je,'' píše Pascal. ,,Pokud vyhrajete,'' míní, ,,vyhrajete všechno; pokud prohrajete, neztratíte nic. Vsaďte se tedy, že [Bůh] je, a to bez váhání.''
,,Člověk člověka míjí''
Blaise Pascal se narodil 19. června 1623 ve městě Clermont-Ferrand ve střední části Francie. Matka mu zemřela, když malý Blaise dovršil tří let, později navázal pevný vztah se svou sestrou Jacqueline, jež po úmrtí otce vstoupila do pařížského kláštera, známého jako opatství Port-Royal.
Pascalovo zdraví se zdálo být od narození křehké, jeho otec Étienne Pascal, daňový úředník, patřící do poradního sboru kardinála Richelieua, zpočátku vůbec nevěřil, že přežije prvních pár dní. Nakonec uvěřil, že byl jeho syn uhranut starou čarodějkou, které Blaiseova matka odmítla poskytnout almužnu.
„Dítě se zdálo mrtvé,'' vyprávěla po letech Pacsalova neteř Marguerite Périerová. „Neměl puls, hlas, necítil nic.'' Myslitel, který se tolikrát zabýval tělem a duší v jejich rozporuplnosti, toto téma později prožíval velice osobně. ,,Jako dítě se Blaise musel naučil žít s tělem, které ho odmítalo poslouchat, bylo neustále vystaveno na milost a nemilost krizím, což vedlo často ke ztrátě vědomí a dlouhým obdobím zotavování,'' psala Perierová.
Malý Blaise trpěl enteropatií, těžkými záněty střeva, pravděpodobně infekčního původu a křečovitými záchvaty, jež ,,udržovaly od prvního roku jeho existence všechny příbuzné v pohotovosti''. Spisovatel Alain Vircondelet, autor románu Jacqueline a Blaise Pascalovi. Ohnivá noc, Paříž (Flammarion, 1989), napsal, že tyto fyzické potíže učinily z Pascala ,,tyrana sebe sama''. ,,Jeho tragédií byla jeho extrémní citlivost pod skořápkou přísnosti a jistoty,'' domnívá se Vircondelet. ,,Na sklonku života svým způsobem znovu objevuje své dětství, ze kterého se nikdy nedokázal vyléčit, když se rozhodl skončit v asketismu a anonymitě, pokorně s davem chudobných.''
Fyzické neduhy, jež bránily Pascalovy někdy i v pohybu, bývají zmiňovány jako důvod jeho pesimistickému náhledu na lidskou existenci. Bída člověka nemá podle Pascala povahu sociálního postavení, nýbrž je v jádru metafyzická, ovlivněná jeho životní předurčeností, určovanou Bohem. V tom je blízký reformátoru Jeanu Calvínovi.
Tato koncepce, jež se zdá být vzdálená naší vlastní civilizační zkušenosti, kde se podstatné otázky (smrt, utrpení, bolest) zakrývají, vytěsňují, a dokonce odmítají, mohou znít v Pascalově podání až neúprosně krutě.
Koncepce, které Pascal vyvíjel, tvrdí Laurence Devilliersová, se dnes často střetávají s naším moderním, relativistickým, individualistickoým a hédonistickým pohledem - žít a užít si. Pascalovi kritici, počínaje Voltairem, mu vyčítají jeho ,,nenávist k tělu, nenávist k sobě samému a nenávist k životu obecně'', stejně jako jeho ,,obdiv a lásku k utrpení a ponížení''. To vše přispívá k tomu, že dnes máme tendenci vidět Pascala, hned vedle Schopenhauera, pod nálepkou „pesimistický filozof“.
Devilliersová, specialistka na filozofii a společnost 17. století, v knize Pascalova filozofie: princip úzkosti (PUF, 2022) vysvětluje Pascalův postoj slovy, z nichž v zásadě plyne, že pod vlivem povahy životní existence nemůže člověk dosáhnout toho, po čem touží, když nakonec v životě i ,,člověk člověka míjí''. Poznání a porozumění, lidské i ve vztahu k Bohu, je omezené, ne-li nemožné.
Pascalův skrytý Bůh jede v karose
Jaká je podle Pascala povaha lidské existence? Člověk se nachází v neutěšené situaci, kdy ,,touží po pravdě a štěstí, aniž by jich mohl kdy dosáhnout''. Situace se zdá být neřešitelná - ,,hledá to, co nemůže vlastnit ani si osvojit, touží po něčem, aniž by toho byl vůbec schopen dosáhnout,'' píše Pascal ve svých Myšlenkách.
Devilliersová odmítá vidět Pascala jako ryze křesťanského filozofa a zdůrazňuje aspekt jeho literárního stylu, kde hlavní roli v jeho psaní hraje lidská úzkost. Pascal v Myšlenkách odhaluje, co se skrývá za lidskou snahou po zábavě a rozptýlení. ,,Je to neštěstí našeho stavu: děsivá realita a pomíjivost veškeré útěchy,“ píše. Člověk, zmítaný nestálostí, nudou a úzkostí, zoufale hledá.
Pascal, který strávil část svého život studiem technik přesvědčování, podle religionisty Benoîta Vermandera dosáhl v Myšlenkách téměř dokonalého spojení formy a obsahu, mnozí zdůrazňuji i hudební kvalitu jeho díla.
Mladý muž, který se zabýval pod otcovým vlivem (otec převzal od útlého dětství veškerou jeho výchovu a vzdělání) geometrií, zákonitostmi matematiky, ale i tlakem, definováním prázdnoty a zákony pravděpodobnosti, přesouvá svůj zájem později k otázkám povahy a smyslu bytí.
Rok 1654, po nehodě v kočáru, kdy visel zoufale dlouho bez pomoci na mostě, přineslo Pascalovi intenzivní mystický zážitek, při němž se jeho ,,skrytý Bůh probudil k životu''. V březnu 1656 se jeho desetiletá neteř Marguerite Périerová zázračně uzdravuje v kapli kláštera Port-Royal ze zranění oka - prostřednictvím dotyku s relikviářem, který údajně obsahoval trn z Kristovy koruny.
Pascal pod těmito dojmy začíná sepisovat Apologii křesťanství, nakonec nedokončenou. Píše na velké listy papíru úvahy, skici, projekty, někdy více či méně propracované texty, které třídí vystřihováním velkých listů, jejichž části rozděluje do tematických souborů. Utvořil tak rozsáhlý katalog, který se po jeho smrti dočkal několika vydání. Apologie představuje soubor téměř 400 fragmentů, jakousi ,,archeologii myšlení''.
„Veškerá naše důstojnost spočívá v myšlení. V něm musíme hledat důvod vzestupu, a ne v prostoru a trvání, které jsme nemohli naplnit. Pracujme proto, abychom pečlivě přemýšleli: to je zásada morálky,'' napsal Pascal. To ale autorovi nebránilo v tom, aby stál u základu unikátního projektu, který dnes nazýváme hromadnou městskou dopravou. Říkalo se tomu ,,karosa za pět peněz''. Vozy (carossy) táhly koně a jezdily nakonec na pěti linkách.
Myšlenka byla předložena králi Ludvíkovi XIV. v roce 1661. Král ji povolil ke dni 19. ledna následujícího roku a Paříž tím pádem viděla světově první systém veřejné dopravy v akci v březnu téhož roku. Pascalův bůh nebyl jenom skrytý, ale dosáhl viditelnosti, a proslulosti. Odboráři ve Francii mají dosud Pascala za tvůrce levné a přístupné dopravy.
Linky fungovaly od sedmi hodin ráno do osmi hodin večer, v létě i v zimě. Každý kočár, nesoucí erb města Paříže, měl osm sedadel a byl tažen dvěma koňmi. K rozlišení mezi různými liniemi bylo použito barevné kódování. Řidič kočáru a komorník, který mu pomáhal, měli na sobě modré kabáty s různě barevnými doplňky podle toho, na jaké lince sloužili.
Dohromady byly všechny tratě dlouhé asi dvacet tři kilometrů, v provozu bylo padesát koní a přibližná cestovní rychlost byla asi devět kilometrů a hodinu.
Blaise Pascal nebyl jenom intelektuálním snílkem, ale mužem velmi praktických vizí. Dokázal přemýšlet abstraktně, ale i značně konkrétně. V otázce existence Boha, zásadním tématu absolutistické doby, na úrovni režimu i myšlenkového konceptu, nebyl dogmatikem.
Pokud člověk nemá geometrické důkazy boží existence, v čemž nesouhlasil s René Descartesem, je veden rozumem pouze v rovině pravděpodobnosti. Pascal tomu říkal: „geometrie náhody“.
Smrt je pro Pascala strategickým bodem, který určuje všechny hodnoty, všechny priority existence, i způsob, jakým musí člověk projevovat svou přítomnost ve světě:
,Není pochyb o tom, že čas tohoto života je pouhý okamžik, že stav smrti je věčný, ať už je jakékoli povahy, a že tedy všechny naše činy a myšlenky se musí lišit podle stavu této věčnosti. Je nemožné udělat další krok společně s rozumem a úsudkem, aniž by tento okamžik nebyl naším posledním předmětem.''
(Blaise Pascal: Myšlenky).
Vynikající francouzský vědec a myslitel zemřel v pouhých 39 letech.
***
Papež František, připomíná list La Civiltà Cattolica, podpořil myšlenku, aby byl myslitel Blaise Pascal, polemický odpůrce jezuitů, blahořečen. Od roku 2017, kdy tuto myšlenku poprvé vyslovil, se ale zatím nic nestalo. U příležitosti 400. výročí jeho narození vydal pouze apoštolský list.
Nejznámější jsou dodnes jeho filozofické eseje, sebrané v nejznámější knize, jež dostala po jeho smrti prostý název: Myšlenky.
Filozofové dnes stojí před otázkou, jaký význam Pascalovi přisoudit, neboť jeho literární dílo bylo za jeho života známé pouze několika zasvěcencům. Hlásili se k němu ale v průběhu staletí mnozí: radikální myslitelé (Voltaire i Friedrich Nietzsche), později dokonce i katolíci (včetně papeže Františka), ale dnes třeba i odboráři. V Clermont-Ferrand, Pascalově rodišti, se odehrály velké oslavy a na pařížské Sorbonně třídenní konference.
Blaise Pascal žil v době poznamenané upevňováním absolutistického řádu (vláda kardinála Richelieua, Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.), ale i prvními objevy v oblasti přírodních a matematických věd. Jako stoupenec opozičního hnutí uvnitř proměnlivého katolicismu (jansenismus) nepatřil nikdy k oporám vládnoucího systému. Sám by byl patrně překvapený, kdyby o sobě četl, že po sobě zanechal významné dílo; dodnes se ovšem dočkalo mnoha edicí snad d všech významných světových jazycích a nakonec i Sebraných spisů.
Katolík, nebo heretik?
Český filozof Jan Sokol, podobně jako dříve Tomáš Garrigue Masaryk, který se Pascala pokoušel uvést šířeji (v opozici vůči systémovému myšlení německé filozofie) do našeho kontextu, viděli v Pascalovi zásadního myslitele. Masaryk, který se Pascalovým dílem zabýval v knize Blaise Pascal:jeho život a filozofie (Otto, 1883), oceňoval jeho důraz na racionalitu víry, Sokolovi se ale příliš nelíbilo, že Pascalova nejslavnější věta, týkající se boží existence, byla vyslovena jako sázka do loterie (viz Jan Sokol: Srdce proti světu, Portál 2004).
Byl Pascal přesvědčený katolík, nebo jedním z heretiků (kacířů) své doby? Jeho Dopisy provinciálovi (1657), publikované nejprve anonymně a posléze pod pseudonymem Louis de Montalte) byly za jeho života zakázány a dokonce na veřejnosti páleny. V češtině jsou známé jako Listy proti jezuitům (1926), a jejich jádrem je zejména kritika povahy moci řádu ve vztahu k otázce boží milosti a svátostem.
O existenci boží Pascal, kterého Nietzsche nazýval ,,jediným logickým křesťanem'', nikoho vlastně nepřesvědčoval. Víra mu byl mnohem více otázkou rozhodnutí: a to citového, nikoliv racionálního. ,,Máme věřit, nebo nevěřit v boží existenci?'' ptal se sugestivně Pascal.
Ocitujme jeho slavnou sázku přesněji: ,,Váš rozum nebude zraněn o nic více, když si vyberete jedno nebo druhé, neboť je nutné si vybrat. (...) Zvažte zisk a ztrátu a vezměte kříž, kterým Bůh je,'' píše Pascal. ,,Pokud vyhrajete,'' míní, ,,vyhrajete všechno; pokud prohrajete, neztratíte nic. Vsaďte se tedy, že [Bůh] je, a to bez váhání.''
,,Člověk člověka míjí''
Blaise Pascal se narodil 19. června 1623 ve městě Clermont-Ferrand ve střední části Francie. Matka mu zemřela, když malý Blaise dovršil tří let, později navázal pevný vztah se svou sestrou Jacqueline, jež po úmrtí otce vstoupila do pařížského kláštera, známého jako opatství Port-Royal.
Pascalovo zdraví se zdálo být od narození křehké, jeho otec Étienne Pascal, daňový úředník, patřící do poradního sboru kardinála Richelieua, zpočátku vůbec nevěřil, že přežije prvních pár dní. Nakonec uvěřil, že byl jeho syn uhranut starou čarodějkou, které Blaiseova matka odmítla poskytnout almužnu.
„Dítě se zdálo mrtvé,'' vyprávěla po letech Pacsalova neteř Marguerite Périerová. „Neměl puls, hlas, necítil nic.'' Myslitel, který se tolikrát zabýval tělem a duší v jejich rozporuplnosti, toto téma později prožíval velice osobně. ,,Jako dítě se Blaise musel naučil žít s tělem, které ho odmítalo poslouchat, bylo neustále vystaveno na milost a nemilost krizím, což vedlo často ke ztrátě vědomí a dlouhým obdobím zotavování,'' psala Perierová.
Malý Blaise trpěl enteropatií, těžkými záněty střeva, pravděpodobně infekčního původu a křečovitými záchvaty, jež ,,udržovaly od prvního roku jeho existence všechny příbuzné v pohotovosti''. Spisovatel Alain Vircondelet, autor románu Jacqueline a Blaise Pascalovi. Ohnivá noc, Paříž (Flammarion, 1989), napsal, že tyto fyzické potíže učinily z Pascala ,,tyrana sebe sama''. ,,Jeho tragédií byla jeho extrémní citlivost pod skořápkou přísnosti a jistoty,'' domnívá se Vircondelet. ,,Na sklonku života svým způsobem znovu objevuje své dětství, ze kterého se nikdy nedokázal vyléčit, když se rozhodl skončit v asketismu a anonymitě, pokorně s davem chudobných.''
Fyzické neduhy, jež bránily Pascalovy někdy i v pohybu, bývají zmiňovány jako důvod jeho pesimistickému náhledu na lidskou existenci. Bída člověka nemá podle Pascala povahu sociálního postavení, nýbrž je v jádru metafyzická, ovlivněná jeho životní předurčeností, určovanou Bohem. V tom je blízký reformátoru Jeanu Calvínovi.
Tato koncepce, jež se zdá být vzdálená naší vlastní civilizační zkušenosti, kde se podstatné otázky (smrt, utrpení, bolest) zakrývají, vytěsňují, a dokonce odmítají, mohou znít v Pascalově podání až neúprosně krutě.
Koncepce, které Pascal vyvíjel, tvrdí Laurence Devilliersová, se dnes často střetávají s naším moderním, relativistickým, individualistickoým a hédonistickým pohledem - žít a užít si. Pascalovi kritici, počínaje Voltairem, mu vyčítají jeho ,,nenávist k tělu, nenávist k sobě samému a nenávist k životu obecně'', stejně jako jeho ,,obdiv a lásku k utrpení a ponížení''. To vše přispívá k tomu, že dnes máme tendenci vidět Pascala, hned vedle Schopenhauera, pod nálepkou „pesimistický filozof“.
Devilliersová, specialistka na filozofii a společnost 17. století, v knize Pascalova filozofie: princip úzkosti (PUF, 2022) vysvětluje Pascalův postoj slovy, z nichž v zásadě plyne, že pod vlivem povahy životní existence nemůže člověk dosáhnout toho, po čem touží, když nakonec v životě i ,,člověk člověka míjí''. Poznání a porozumění, lidské i ve vztahu k Bohu, je omezené, ne-li nemožné.
Pascalův skrytý Bůh jede v karose
Jaká je podle Pascala povaha lidské existence? Člověk se nachází v neutěšené situaci, kdy ,,touží po pravdě a štěstí, aniž by jich mohl kdy dosáhnout''. Situace se zdá být neřešitelná - ,,hledá to, co nemůže vlastnit ani si osvojit, touží po něčem, aniž by toho byl vůbec schopen dosáhnout,'' píše Pascal ve svých Myšlenkách.
Devilliersová odmítá vidět Pascala jako ryze křesťanského filozofa a zdůrazňuje aspekt jeho literárního stylu, kde hlavní roli v jeho psaní hraje lidská úzkost. Pascal v Myšlenkách odhaluje, co se skrývá za lidskou snahou po zábavě a rozptýlení. ,,Je to neštěstí našeho stavu: děsivá realita a pomíjivost veškeré útěchy,“ píše. Člověk, zmítaný nestálostí, nudou a úzkostí, zoufale hledá.
Pascal, který strávil část svého život studiem technik přesvědčování, podle religionisty Benoîta Vermandera dosáhl v Myšlenkách téměř dokonalého spojení formy a obsahu, mnozí zdůrazňuji i hudební kvalitu jeho díla.
Mladý muž, který se zabýval pod otcovým vlivem (otec převzal od útlého dětství veškerou jeho výchovu a vzdělání) geometrií, zákonitostmi matematiky, ale i tlakem, definováním prázdnoty a zákony pravděpodobnosti, přesouvá svůj zájem později k otázkám povahy a smyslu bytí.
Rok 1654, po nehodě v kočáru, kdy visel zoufale dlouho bez pomoci na mostě, přineslo Pascalovi intenzivní mystický zážitek, při němž se jeho ,,skrytý Bůh probudil k životu''. V březnu 1656 se jeho desetiletá neteř Marguerite Périerová zázračně uzdravuje v kapli kláštera Port-Royal ze zranění oka - prostřednictvím dotyku s relikviářem, který údajně obsahoval trn z Kristovy koruny.
Pascal pod těmito dojmy začíná sepisovat Apologii křesťanství, nakonec nedokončenou. Píše na velké listy papíru úvahy, skici, projekty, někdy více či méně propracované texty, které třídí vystřihováním velkých listů, jejichž části rozděluje do tematických souborů. Utvořil tak rozsáhlý katalog, který se po jeho smrti dočkal několika vydání. Apologie představuje soubor téměř 400 fragmentů, jakousi ,,archeologii myšlení''.
„Veškerá naše důstojnost spočívá v myšlení. V něm musíme hledat důvod vzestupu, a ne v prostoru a trvání, které jsme nemohli naplnit. Pracujme proto, abychom pečlivě přemýšleli: to je zásada morálky,'' napsal Pascal. To ale autorovi nebránilo v tom, aby stál u základu unikátního projektu, který dnes nazýváme hromadnou městskou dopravou. Říkalo se tomu ,,karosa za pět peněz''. Vozy (carossy) táhly koně a jezdily nakonec na pěti linkách.
Myšlenka byla předložena králi Ludvíkovi XIV. v roce 1661. Král ji povolil ke dni 19. ledna následujícího roku a Paříž tím pádem viděla světově první systém veřejné dopravy v akci v březnu téhož roku. Pascalův bůh nebyl jenom skrytý, ale dosáhl viditelnosti, a proslulosti. Odboráři ve Francii mají dosud Pascala za tvůrce levné a přístupné dopravy.
Linky fungovaly od sedmi hodin ráno do osmi hodin večer, v létě i v zimě. Každý kočár, nesoucí erb města Paříže, měl osm sedadel a byl tažen dvěma koňmi. K rozlišení mezi různými liniemi bylo použito barevné kódování. Řidič kočáru a komorník, který mu pomáhal, měli na sobě modré kabáty s různě barevnými doplňky podle toho, na jaké lince sloužili.
Dohromady byly všechny tratě dlouhé asi dvacet tři kilometrů, v provozu bylo padesát koní a přibližná cestovní rychlost byla asi devět kilometrů a hodinu.
Blaise Pascal nebyl jenom intelektuálním snílkem, ale mužem velmi praktických vizí. Dokázal přemýšlet abstraktně, ale i značně konkrétně. V otázce existence Boha, zásadním tématu absolutistické doby, na úrovni režimu i myšlenkového konceptu, nebyl dogmatikem.
Pokud člověk nemá geometrické důkazy boží existence, v čemž nesouhlasil s René Descartesem, je veden rozumem pouze v rovině pravděpodobnosti. Pascal tomu říkal: „geometrie náhody“.
Smrt je pro Pascala strategickým bodem, který určuje všechny hodnoty, všechny priority existence, i způsob, jakým musí člověk projevovat svou přítomnost ve světě:
,Není pochyb o tom, že čas tohoto života je pouhý okamžik, že stav smrti je věčný, ať už je jakékoli povahy, a že tedy všechny naše činy a myšlenky se musí lišit podle stavu této věčnosti. Je nemožné udělat další krok společně s rozumem a úsudkem, aniž by tento okamžik nebyl naším posledním předmětem.''
(Blaise Pascal: Myšlenky).
Vynikající francouzský vědec a myslitel zemřel v pouhých 39 letech.
***
Papež František, připomíná list La Civiltà Cattolica, podpořil myšlenku, aby byl myslitel Blaise Pascal, polemický odpůrce jezuitů, blahořečen. Od roku 2017, kdy tuto myšlenku poprvé vyslovil, se ale zatím nic nestalo. U příležitosti 400. výročí jeho narození vydal pouze apoštolský list.
Žádné komentáře:
Okomentovat