> kultura > výtvarné umění > výstava > Toyen v Hamburku
Patrně by se sama divila. Když na podzim roku 1980 v chudobě zemřela, stálo u jejího hrobu jen několik přátel. Její dílo bylo rozprodáno ve třech aukcích. Pokud si to pamatuji správně, podařilo se české kurátorce Janě Claverie, jež se věnovala tvorbě českých surrealistů ve Francii, několik jejích děl zachránit a nakoupit pro pařížské Centre Georges Pompidou, které rovněž dlouhodobě uchovávalo její odkaz. Jiné se vydražily a jsou součásti sbírek. Nyní se Toyen obloukem dlouhých čtyřiceti let vrací zpátky, odkud vyšla.
„Existuje jen několik umělců z okruhu pařížského surrealismu, jejichž životy a díla odrážejí nové možnosti pro ženy, které se nechtějí sklonit před danými převládajícími rolemi. Toyen je určitě jednou z prvních, o kterých lze uvažovat,“ píše pondělní vydání německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Královna nevědomí, jež uvádí v úžas
Konzervativní deník přináší rozsáhlou recenzi pod názvem: Královna nevědomí. Zabývá se nejen jejím místem v kontextu surrealismu, ale i celkovou znalostí jejího díla. „Její androgynní vzhled byl známý ze skupinových fotografií, v nichž dominovali muži, ale dosud nebylo valného ponětí o vývoji, kterým prošla za šest desetiletí tvůrčí práce,“ upřesňuje autorka recenze Alexandtra Wachová.
Deník připomíná, že v roce 2000 jí byla v Praze věnována první monografická výstava. (Dodejme, že za ní stála dvojice kurátorů: Lenka Bydžovská a Karel Srp). O rok později, na jaře roku 2021 následuje první velká retrospektiva, kterou tentokrát připravily kurátorsky tři ženy: Anna Pravdová, Annie Le Brunová a Annabelle Görgenová, zástupci tří výše zmíněných galerií.
Jak by ale asi vypadal příběh Toyen nebýt výstavy Štýrský, Toyen, Heisler v pařížském Musée National d´Art Moderne, Centre Georges Pompidou, v roce 1982? Stála za ní neúnavná Jana Claverie...
Toyen (1902-1980), jež svůj životaběh ukončila v Paříži, kde po válce žila, patřila mezi umělce, kteří byli ceněni a obdivováni již za svého života. Ačkoliv Německo nikdy nenavštívila, v roce 1924 jí dadaista a filmový tvůrce Hans Richter vnímal jako „jednu z figur české avantgardy“. V časopise G: Material referoval i o své cestě do Prahy a „absolutistické vládě krásné Toyen“. Reprodukce určená pro časopis s názvem Un baiser par T.S.F. (Polibek prostřednictvím bezdrátové telegrafie) zobrazuje otisky rtů podepsané právě Toyen. Slavný obraz Mana Raye: À l’heure de l’Observatoire – Les Amoureux (V hodině observatoře – Milenci), jež zobrazuje rty Lee Millera, vznášející se na obloze, byl vytvořen teprve v roce 1932. Ano, v avantgardě se hrálo o to, kdo byl kdy dřív...
Autorka statě připomíná, že dnes si české ženy mohou již vybrat, zda budou mít koncovu -ová nebo ne. „Pro Marii Čermínovou, narozenou v roce 1902, tato varianta ani v dospívání nepřicházela v úvahu. V sedmnácti letech se odstěhovala z domova a dala si umělecké jméno Toyen – podle mužské podoby politicky zabarveného bojového výrazu „citoyen“ za Francouzské revoluce,“ píše německý list. Zda tomu bylo kvůli tomu, že „citoyen“ znamená francouzsky „občan“, nebo zda na to přišel v pražské Národní kavárně básník Jaroslav Seifert zcela náhodou (každý jsme přece četli ty jeho krásné vzpomínky Všecky krásy světa), prostě jen podle toho, jak mu to v uchu znělo, se jistě budou vést ještě léta spory.
Čermínová vystudovala uměleckoprůmyslovou školu a vstoupila do uměleckého sdružení Devětsil, které právě navázalo kontakt s pařížskými surrealisty. „Na chorvatském ostrově potkala malíře Jindřicha Štyrského. Nastěhovali se spolu, podnikali dlouhé cesty po Evropě, symbioticky pracovali na projektech – aniž by se kdy stali milenci,“ píše Frankfurter Allgemeine Zeitung. List diskrétně neupřesňuje, zda za tím nestála třeba jejich protikladná sexuální orientace, jak by člověk čekal.
Sex, smrt a strach - prostě artificialismus
Nešlo vlastně o sex, ale o nekonformnost, myslí si recenzentka. „Skutečnost, že jeden z jejích prvních obrazů, Polštář z roku 1922, zobrazuje skupinový sex, svědčí o snaze o svobodu nonkonformistky, která brzy věděla, že není ani múza, ani asistentka. Kolegové si přesto toto enfant terrible oblíbili,“ oznamuje. Básník František Halas, podotýká autorka, jí dokonce napsal věnování: „Toyen, která byla zastřelena z pistole kouzelného boha, aby se stala královnou pojídače ohně za vysněný polibek.“ Jemné motivy s klauny a akrobaty v naivním stylu Henriho Rousseaua, se u Toyen zpočátku střídaly s kubisticky inspirovanými obrazy.
Výstava, založená chronologicky, je „lemovaná vitrínami přeplněnými dokumenty a fotografiemi“. „Když se Toyen v roce 1925 přestěhovala se Štyrským do Paříže, vzala si s sebou svůj vlastní styl umění, který nazývali artificialismus. Psycholog Jean Piaget tento termín původně používal k popisu fáze vývoje dítěte. V křehkých barevných básních Toyen a Štyrského se soustředili na splynutí poezie a abstraktní malby,“ vysvětluje Wachová. „Sebevědomé polohování se vyplatilo: na konci roku 1925 už byli zastoupeni na výstavě L’art d’aujourd’hui (Umění dnes) po boku Maxe Ernsta, Paula Kleea a Joana Miróa,“ dodává.
Nemohlo tomu být ani jinak: setkání s André Bretonem už nemohlo chybět. „Pod jeho vlivem se v obrazech této fáze objevila témata jako násilí a smrt, strach a touha, noc a sen. Předměty nebo postavy fungovaly jako prostředníci mezi realitou a nevědomím,“ popisuje. „Člověk se setkává s rozbitými vejci a očními bulvavi nebo znovu a znovu s korzetem plovoucím v jeskyních a nad vodou,“ doplňuje. Kurátorka Annabelle Görgenová-Lammersová, zdůrazňuje Frankfurter Allgemeine Zeitung, staví vedle sebe tato díla, „někdy malovaná směsí barvy a písku, s obrázky Maxe Ernsta, Salvadora Dalího nebo René Magritte, aby ilustrovala blízkou výměnu“.
Jak by ale asi vypadal příběh Toyen nebýt výstavy Štýrský, Toyen, Heisler v pařížském Musée National d´Art Moderne, Centre Georges Pompidou, v roce 1982? Stála za ní neúnavná Jana Claverie...
Toyen (1902-1980), jež svůj životaběh ukončila v Paříži, kde po válce žila, patřila mezi umělce, kteří byli ceněni a obdivováni již za svého života. Ačkoliv Německo nikdy nenavštívila, v roce 1924 jí dadaista a filmový tvůrce Hans Richter vnímal jako „jednu z figur české avantgardy“. V časopise G: Material referoval i o své cestě do Prahy a „absolutistické vládě krásné Toyen“. Reprodukce určená pro časopis s názvem Un baiser par T.S.F. (Polibek prostřednictvím bezdrátové telegrafie) zobrazuje otisky rtů podepsané právě Toyen. Slavný obraz Mana Raye: À l’heure de l’Observatoire – Les Amoureux (V hodině observatoře – Milenci), jež zobrazuje rty Lee Millera, vznášející se na obloze, byl vytvořen teprve v roce 1932. Ano, v avantgardě se hrálo o to, kdo byl kdy dřív...
Autorka statě připomíná, že dnes si české ženy mohou již vybrat, zda budou mít koncovu -ová nebo ne. „Pro Marii Čermínovou, narozenou v roce 1902, tato varianta ani v dospívání nepřicházela v úvahu. V sedmnácti letech se odstěhovala z domova a dala si umělecké jméno Toyen – podle mužské podoby politicky zabarveného bojového výrazu „citoyen“ za Francouzské revoluce,“ píše německý list. Zda tomu bylo kvůli tomu, že „citoyen“ znamená francouzsky „občan“, nebo zda na to přišel v pražské Národní kavárně básník Jaroslav Seifert zcela náhodou (každý jsme přece četli ty jeho krásné vzpomínky Všecky krásy světa), prostě jen podle toho, jak mu to v uchu znělo, se jistě budou vést ještě léta spory.
Čermínová vystudovala uměleckoprůmyslovou školu a vstoupila do uměleckého sdružení Devětsil, které právě navázalo kontakt s pařížskými surrealisty. „Na chorvatském ostrově potkala malíře Jindřicha Štyrského. Nastěhovali se spolu, podnikali dlouhé cesty po Evropě, symbioticky pracovali na projektech – aniž by se kdy stali milenci,“ píše Frankfurter Allgemeine Zeitung. List diskrétně neupřesňuje, zda za tím nestála třeba jejich protikladná sexuální orientace, jak by člověk čekal.
Sex, smrt a strach - prostě artificialismus
Nešlo vlastně o sex, ale o nekonformnost, myslí si recenzentka. „Skutečnost, že jeden z jejích prvních obrazů, Polštář z roku 1922, zobrazuje skupinový sex, svědčí o snaze o svobodu nonkonformistky, která brzy věděla, že není ani múza, ani asistentka. Kolegové si přesto toto enfant terrible oblíbili,“ oznamuje. Básník František Halas, podotýká autorka, jí dokonce napsal věnování: „Toyen, která byla zastřelena z pistole kouzelného boha, aby se stala královnou pojídače ohně za vysněný polibek.“ Jemné motivy s klauny a akrobaty v naivním stylu Henriho Rousseaua, se u Toyen zpočátku střídaly s kubisticky inspirovanými obrazy.
Výstava, založená chronologicky, je „lemovaná vitrínami přeplněnými dokumenty a fotografiemi“. „Když se Toyen v roce 1925 přestěhovala se Štyrským do Paříže, vzala si s sebou svůj vlastní styl umění, který nazývali artificialismus. Psycholog Jean Piaget tento termín původně používal k popisu fáze vývoje dítěte. V křehkých barevných básních Toyen a Štyrského se soustředili na splynutí poezie a abstraktní malby,“ vysvětluje Wachová. „Sebevědomé polohování se vyplatilo: na konci roku 1925 už byli zastoupeni na výstavě L’art d’aujourd’hui (Umění dnes) po boku Maxe Ernsta, Paula Kleea a Joana Miróa,“ dodává.
Nemohlo tomu být ani jinak: setkání s André Bretonem už nemohlo chybět. „Pod jeho vlivem se v obrazech této fáze objevila témata jako násilí a smrt, strach a touha, noc a sen. Předměty nebo postavy fungovaly jako prostředníci mezi realitou a nevědomím,“ popisuje. „Člověk se setkává s rozbitými vejci a očními bulvavi nebo znovu a znovu s korzetem plovoucím v jeskyních a nad vodou,“ doplňuje. Kurátorka Annabelle Görgenová-Lammersová, zdůrazňuje Frankfurter Allgemeine Zeitung, staví vedle sebe tato díla, „někdy malovaná směsí barvy a písku, s obrázky Maxe Ernsta, Salvadora Dalího nebo René Magritte, aby ilustrovala blízkou výměnu“.
Po svém návratu do Prahy pracovala Toyen pracovala jako ilustrátorka pro časopis Erotická revue, vydávaný společně se Štyrským, v němž se objevovaly erotické texty básníků Charlese Baudelaira nebo Lorda Byrona. Ilustrovala také román Justine od markýze de Sade, který Štyrský přeložil do češtiny. Jejich přístupy, které autorka označuje za plné černého humoru, ukazovaly ženské postavy tančící na falusu. V roce 1934 byla jako jediná žena spoluzakladatelkou pražské surrealistické větve. Za německé okupace se nacisty označovaná „zdegenerovaná“ umělkyně stáhla do ilegality a kvůli židovskému původu ukryla rovněž svého nového partnera Jindřicha Heislera.
Mnohé z nyní „nápadně ponurých obrazů“ odkazovaly na smrtelnou hrozbu, jako například Nebezpečná hodina (1942), cykly Střelnice a Schovej se, válko se „hemžily snovými krajinami, v nichž kostry, klece a minová pole vyprávěly děsivý příběh“.
Mnohé z nyní „nápadně ponurých obrazů“ odkazovaly na smrtelnou hrozbu, jako například Nebezpečná hodina (1942), cykly Střelnice a Schovej se, válko se „hemžily snovými krajinami, v nichž kostry, klece a minová pole vyprávěly děsivý příběh“.
Žena v podsvětí kunsthistorické neviditelnosti
Patrně důvodný strach ze stalinismu rozhodl o tom, že se Toyen se Štýrským v roce 1948 přestěhovali do Paříže. Vznikaly tam později „koláže a velkoformátové obrazy, které se věnovaly sexualizaci ženského těla v mohutných barvách“. Pod jejím pohledem se žena „změnila ve svůdnou skořápku, která se na druhý pohled ukázala být prázdná“. Nadměrná ústa u n í často dominovala malým ženským tvářím, páru ženských nohou často chyběla chodidla a svět se zahalil do fluorescenčního závoje.
V posledních místnostech výstavy se pohled vnitřně zintenzivňuje, úměrně s tím, jak Toyen nakonec odmítla téma metamorfózy. Jedna myšlenka následovala za druhou, ovšem rozpad pařížské surrealistické skupiny v roce 1969 byl pro ni nakonec fatální. „Mužští představitelé si svou pozici již dávno upevnili. Ženy zmizely v podsvětí kunsthistorické neviditelnosti. To platí i pro Toyen, která strávila poslední roky v chudobě,“ píše autorka.
Nadchází nyní okamžik velkého návratu? Podle slov německé recenzentky tomu tak patrně bude. Domnívá se, že skutečnost „znovuobjevit její dílo“ je o to „dojemnější, že tu jde o možnost v tomto ohromném množství“. Recenzentka chválí „zdařilé zavěšení v zatemněných místnostech“, jenž u ní vyvolává doslova „smyslný zážitek, na který navazuje vynikající katalog“.
I ten podle ní „vzbuzuje chuť po krátkém vzletu provokatérky, která nejpozději v druhé polovině své tvorby rozvinula vlastní výtvarný jazyk daleko od běžných -ismů,“ tvrdí. „Vidět tyto suverénní kroky do neznáma poprvé je k oněmění,“ uzavírá.
> TOYEN. V německé Kunsthalle v Hamburku; do 13. února 2022. Katalog stojí 39 euro.
Žádné komentáře:
Okomentovat