> literatura > knihy > ukázka z novely Juliana Barnese: Hukot času (Odeon, 2017)
Nejnovější novela britského autora Juliana Barnese nabízí překvapivě empatický pohled na život a dílo sovětského skladatele Dmitrije D. Šostakoviče. Ve třech hutných kapitolách doslova proletíte časem, v němž se v ozvěnách času vrací silné ozvuky doby, o nichž kdysi básník Osip Mandelštam psal jako o šumu. V podání Barnese jde o hluk, v překladu doslova o hukot.
V letadle
Věděl jen, že horší to nikdy nebylo.
Jeden strach vypudí druhý, jako když klín vyrazíte klínem. Když se tedy zdálo, že stoupající letadlo co nevidět narazí do pevných útesů vzduchu, soustředil se na místní, bezprostřední strach: ze zuhelnění, z rozpadu, z okamžitého zapomnění. Strach také běžně vypudí všechny další emoce. Všechny kromě hanby. Strach a hanba se mu přelévaly v žaludku pěkně pospolu.
Pozoroval křídlo a vířící vrtuli letadla společnosti American Overseas Airline a ty mraky, ke kterým právě mířili. Jiní, lépe usazení a zvědavější členové delegace se tiskli k okýnkům, aby naposledy zahlédli panorama New Yorku. Všech šest — jak právě zaslechl —, mělo chuť slavit a nedočkavě vyhlíželi letušku, která jim nabídne první skleničku. Připijí si na obrovský úspěch kongresu a budou se navzájem ujišťovat, že váleční štváči z amerického ministerstva zahraničí jim zrušili víza a vypakovali je dřív domů jen proto, že výrazně podpořili věc míru. I on dychtivě očekával letušku a alkohol, třebaže z jiných důvodů. Chtěl zapomenout na všechno, co se stalo. Přetáhl přes okno vzorovanou záclonku, jako by tím mohl vygumovat paměť. Věděl, že to nejde, ať už toho vypije, kolik chce.
„Je jenom dobrá vodka a výborná vodka — žádná špatná vodka není.“ Tahle moudrost platila všude od Moskvy po Leningrad a od Archangelska po Kujbyšev. Byla ale taky americká vodka, kterou, jak teď zjistil, rituálně vylepšili ovocnými příchutěmi, citronem, ledem a tonikem, a její chuť tajně ukryli v koktejlech. Takže možná něco takového jako špatná vodka přece jen existuje.
Když za války před nějakou dlouhou cestou pocítil úzkost, zašel občas na hypnoterapeutické sezení. Kdyby mu tak podobnou léčbu poskytli před odletem, pak každý den toho týdne, který strávili v New Yorku, a nakonec ještě před zpáteční cestou. Nebo ještě lépe: mohli ho klidně strčit do dřevěné bedny s týdenní zásobou klobás a vodky, vyhodit ji na letišti LaGuardia a při zpáteční cestě zase naložit na palubu. Tak jak se vám, Dmitriji Dmitrijeviči, líbil výlet do Ameriky? Díky, bylo to báječné. Viděl jsem všechno, co jsem toužil vidět, a navíc ve velmi příjemné společnosti.
Během letu do New Yorku obsadil vedlejší místo jeho oficiální ochránce, dozorce, překladatel a nový nejlepší přítel, s nímž se seznámil před čtyřiadvaceti hodinami. Pochopitelně kouřil Bělomorky. Když jim podali jídelní lístky v angličtině a francouzštině, požádal svého společníka o překlad. Napravo byly koktejly, alkoholické nápoje a cigarety. Nalevo, jak předpokládal, jídlo. Ne, odpověděl, je to ještě nějaké další zboží. Úřednický prst pomalu projížděl seznam. Domino, dáma, kostky, vrhcáby. Noviny, dopisní potřeby, časopisy, pohlednice. Elektrický holicí strojek, chladicí sáček, souprava na šití, lékárnička, žvýkačka, zubní kartáčky, papírové kapesníky.
„A tohle?“ ukázal na jedinou nepřeloženou položku.
Povolal letušku a následovalo dlouhé vysvětlování. Nakonec se dozvěděl, že jde o benzedrinový inhalátor.
„Benzedrinový inhalátor?“
„Pro drogově závislý kapitalisty, co se můžou podělat, když letadlo startuje nebo přistává,“ prohlásil s jistou ideologickou samolibostí jeho nejlepší přítel.
I on trpěl strachem ze startu a přistání, třebaže to byl strach nekapitalistický, a kdyby si nebyl jist, že to okamžitě skončí v jeho oficiální složce, tak by ten západní dekadentní vynález možná vyzkoušel.
Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: „O ovčím strachu vlk mluvit nedokáže.“ V Sankt Leninsburku kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání — jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky… jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života.
Při zpátečním letu ho už jeho tělesný strážce nechával na pokoji. Uplyne třicet hodin, než dorazí do Moskvy s mezipřistáním na Newfoundlandu, v Reykjavíku, Frankfurtu a Berlíně. Alespoň to bude pohodlné: sedadla jsou slušná, úroveň hluku snesitelná, letušky pěkně upravené. Jídlo servírované na bílých ubrusech, v porcelánu a s těžkými příbory. Obrovské krevety — tlusté, lesklé a ulízané jako politici —, koupající se v koktejlové omáčce. Steak, téměř jak široký, tak vysoký, s žampiony, brambory a zelenými fazolkami. Ovocný salát. Jedl, ale především pil. Už toho snesl víc než v mládí. Házel do sebe jednu skotskou se sodou za druhou, ale vůbec ho to neskolilo. Nikdo mu nebránil — ani letecká společnost ani jeho druhové, kteří byli slyšitelně rozjaření a zřejmě toho vypili stejně jako on. Po kávě jako by se v kabině oteplilo a všichni, včetně něj, se propadli do spánku.
Co si vlastně od Ameriky sliboval? Sliboval si, že se setká se Stravinským, i když věděl, že je to pouhý sen, ba dokonce pouhý výplod fantazie. Stravinského hudbu měl vždycky v obrovské úctě. Málokdy promeškal představení Petrušky v Mariinském divadle. Při ruské premiéře jeho Svatbyhrál druhý klavír a veřejně vystoupil se Serenádou A dur. Žalmovou symfonii přepsal pro čtyřruční klavír. Pokud se mezi skladateli dvacátého století objevil vůbec nějaký velikán, rozhodně to byl Stravinskij. Žalmová symfoniebyla jedno z nejgeniálnějších děl hudebních dějin. Všechno tohle by prohlásil bez jediného zaváhání či pochybnosti.
Jenže Stravinskij nedorazil. Poslal jen opovržlivý a hojně zveřejňovaný telegram: „Lituji, ale nebudu se moci přidat k těm, kdo vítají v této zemi sovětské umělce. Veškeré mé etické a estetické přesvědčení se tomuto gestu vzpírá.“
A co očekával od Ameriky? Rozhodně ne kreslené figurky kapitalistů v cylindrech a vestách s hvězdami a pruhy, kteří při pochodu Pátou avenue dupou po hladovějícím proletariátu. Stejně tak ale neočekával halasně proklamovanou zemi svobody, neboť pochyboval, že takové místo vůbec existuje. Možná si představoval jakousi kombinaci technologické vyspělosti, společenské konformity a střízlivých způsobů zbohatlého národa průkopníků. Poté co Ilf a Petrov projeli automobilem celou zemí, napsali, že úvahy o Americe v nich vyvolávají melancholii, zatímco na Američany mají zcela opačný účinek. Rovněž podali zprávu o tom, že Američané, v rozporu s jejich vlastní propagandou, jsou povahou velmi pasivní, neboť všechno už mají předem zpracované — myšlenkami počínaje a jídlem konče. I ty nehybně stojící krávy na pastvinách vypadaly jako reklamy na kondenzované mléko.
Prvním překvapením, které zažil, bylo chování amerických novinářů. Už při cestě tam na ně na letišti ve Frankfurtu číhala v záloze jejich předsunutá hlídka. Vykřikovali na něj otázky a do obličeje mu vráželi fotoaparát. Měli v sobě jakousi bodrou neurvalost a jistotu, že představují vyšší hodnoty. To, že nedokázali vyslovit vaše jméno, nebyla jejich chyba. Mohli jste si za to sami. A tak ho trochu zkrátili.
„Hej, Šosti, koukněte se na nás. Zamávejte nám kloboukem.“
To se stalo až později na letišti LaGuardia. Svědomitě zvedl klobouk a společně s ostatními delegáty zamával.
„Hej, Šosti, usmějte se!“
„Šosti, jak se vám líbí v Americe?“
„Hej Šosti, máte radši blondýnky nebo brunetky.“
Ano, i tahle otázka padla. Doma vás špehovali kuřáci Bělomorek, tady v Americe zase novináři. Po jejich přistání lapil nějaký novinář letušku a vyptával se jí na chování sovětské delegace během letu. Oznámila mu, že si povídali se svými spolupasažéry a moc jim chutnalo suché martini a skotská se sodou. A tuto informaci pak řádně otiskli v New York Times, jako by na tom bylo něco zajímavého!
Nejdřív to pozitivní. Kufr měl plný gramofonových desek a amerických cigaret. Slyšel hudebníky z Juilliard hrát tři Bartókovy kvartety a pak se s nimi setkal v zákulisí. Slyšel Panufnika, Virgila Thomsona, Sibelia, Chačaturjana a Brahmse na koncertě Newyorské filharmonie, kterou řídil Stokowski. On sám hrál — svýma drobnýma nepianistickýma rukama — druhou větu své Páté symfonie v Madison Square Garden před 15 000 diváky. Potlesk byl bouřlivý, neustávající, soupeřivý. O Americe je ostatně známo, že je zemí soupeřivosti, takže možná chtěli dokázat, že umí tleskat déle a hlasitěji než ruské publikum. Byl z toho v rozpacích a možná, kdo ví, z toho bylo v rozpacích i americké ministerstvo zahraničí. Setkal se s několika americkými umělci, kteří ho přijali velmi vřele: s Aaronem Coplandem, Cliffordem Odetsem, Arthurem Millerem a s jakýmsi mladým spisovatelem Mailerem. Obdržel obrovský svitek papíru plný díků za jeho návštěvu podepsaný dvaačtyřiceti hudebníky, Artiem Shawem počínaje a Brunem Walterem konče. A to bylo všechno. Pár lžiček medu v sudu plném dehtu.
Sliboval si anonymitu mezi stovkami jiných účastníků, ale ke svému zděšení zjistil, že je hvězdou sovětské delegace. V pátek večer pronesl krátký projev a v sobotu večer dlouhý proslov. Odpovídal na otázky a pózoval před fotografy. Považovali si ho. Byl to veřejný úspěch a největší ponížení jeho života. Necítil k sobě nic jiného než odpor a opovržení. Šlo o dokonalou past — tím spíš, že obě její části nebyly propojené. Komunisté na jednom konci, kapitalisté na druhém a někde uprostřed on. Jako by s ním prováděli nějaký experiment a on mohl jen cupitat jasně osvětlenými chodbičkami, kde se před ním otevíraly dveře, které se za ním hned zabouchly.
A všechno to začalo zase tím, že se Stalin vydal na operu. No není to ironie? Nešlo sice o jeho, nýbrž o Muradeliho operu, ale to nehrálo naprosto žádnou roli — ani na konci ani od samého počátku. A samozřejmě byl zase přestupný rok — 1948.
To, že tyranie obrací svět vzhůru nohama, zní sice jako otřepané klišé, ale je to pravda. Za těch dvanáct let, tedy od roku 1936, se nikdy necítil bezpečněji než během Velké vlastenecké války. Pohroma přišla jako na zavolanou, jak se říká. Lidé umírali po milionech, ale utrpení bylo náhle jaksi obecnější, a v tom spočívalo jeho dočasné vykoupení. Tyranie totiž bývá paranoidní, ale rozhodně nemusí být hloupá. Kdyby byla hloupá, sotva by přežila — stejně jako by nepřežila, kdyby zastávala nějaké principy. Tyranie dobře chápe, jak část — ta slabší část — charakteru většiny lidí funguje. Celá léta vraždila kněží a zavírala kostely, ale kdyby vojáci s požehnáním popů bojovali houževnatěji, tak by je okamžitě vzkřísila, a na krátkou dobu využila. A kdyby za války lidé potřebovali hudbu, aby povzbudila jejich ducha, pak by okamžitě nasadili skladatele.
Stát dělal ústupky a jeho občané rovněž. Pronášel politické proslovy, které mu psali jiní. Svět už byl ale natolik vzhůru nohama, že postoje, které ty projevy vyjadřovaly — na rozdíl od jejich jazyka —, mohl v klidu podpořit. Na antifašistické schůzi umělců hovořil o „naší gigantické bitvě s německým vandalismem“ a o „poslání osvobodit lidstvo od hnědého moru“. „Vše pro frontu!“ nabádal publikum a zněl při tom jako sama Moc. Mluvil sebejistě, plynule a přesvědčivě. „Brzy nastane šťastnější doba,“ slíbil kolegům umělcům, čímž papouškoval Stalinova slova.
Hnědý mor se týkal i Wagnera — skladatele, kterého Moc nasazovala vždycky. Celé století střídavě byl i nebyl v módě podle toho, jakou politiku ta která doba uznávala. Po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov přijala matička Rus svého nového fašistického spojence do svého náručí stejně, jako kdyby se stárnoucí vdova se zanícením pozdní vášně a proti veškerému rozumu chopila nějakého statného mladého souseda. Wagner se opět stal velkým skladatelem a Ejzenštejnovi přikázali, aby v Bolšom režíroval Valkýru. Za necelé dva roky Hitler Rusko napadl a z Wagnera se opět stal odporný fašista a hnědý sliz.
***
V letadle
Věděl jen, že horší to nikdy nebylo.
Jeden strach vypudí druhý, jako když klín vyrazíte klínem. Když se tedy zdálo, že stoupající letadlo co nevidět narazí do pevných útesů vzduchu, soustředil se na místní, bezprostřední strach: ze zuhelnění, z rozpadu, z okamžitého zapomnění. Strach také běžně vypudí všechny další emoce. Všechny kromě hanby. Strach a hanba se mu přelévaly v žaludku pěkně pospolu.
„Je jenom dobrá vodka a výborná vodka — žádná špatná vodka není.“ Tahle moudrost platila všude od Moskvy po Leningrad a od Archangelska po Kujbyšev. Byla ale taky americká vodka, kterou, jak teď zjistil, rituálně vylepšili ovocnými příchutěmi, citronem, ledem a tonikem, a její chuť tajně ukryli v koktejlech. Takže možná něco takového jako špatná vodka přece jen existuje.
Když za války před nějakou dlouhou cestou pocítil úzkost, zašel občas na hypnoterapeutické sezení. Kdyby mu tak podobnou léčbu poskytli před odletem, pak každý den toho týdne, který strávili v New Yorku, a nakonec ještě před zpáteční cestou. Nebo ještě lépe: mohli ho klidně strčit do dřevěné bedny s týdenní zásobou klobás a vodky, vyhodit ji na letišti LaGuardia a při zpáteční cestě zase naložit na palubu. Tak jak se vám, Dmitriji Dmitrijeviči, líbil výlet do Ameriky? Díky, bylo to báječné. Viděl jsem všechno, co jsem toužil vidět, a navíc ve velmi příjemné společnosti.
„A tohle?“ ukázal na jedinou nepřeloženou položku.
Povolal letušku a následovalo dlouhé vysvětlování. Nakonec se dozvěděl, že jde o benzedrinový inhalátor.
„Benzedrinový inhalátor?“
„Pro drogově závislý kapitalisty, co se můžou podělat, když letadlo startuje nebo přistává,“ prohlásil s jistou ideologickou samolibostí jeho nejlepší přítel.
I on trpěl strachem ze startu a přistání, třebaže to byl strach nekapitalistický, a kdyby si nebyl jist, že to okamžitě skončí v jeho oficiální složce, tak by ten západní dekadentní vynález možná vyzkoušel.
Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: „O ovčím strachu vlk mluvit nedokáže.“ V Sankt Leninsburku kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání — jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky… jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života.
Co si vlastně od Ameriky sliboval? Sliboval si, že se setká se Stravinským, i když věděl, že je to pouhý sen, ba dokonce pouhý výplod fantazie. Stravinského hudbu měl vždycky v obrovské úctě. Málokdy promeškal představení Petrušky v Mariinském divadle. Při ruské premiéře jeho Svatbyhrál druhý klavír a veřejně vystoupil se Serenádou A dur. Žalmovou symfonii přepsal pro čtyřruční klavír. Pokud se mezi skladateli dvacátého století objevil vůbec nějaký velikán, rozhodně to byl Stravinskij. Žalmová symfoniebyla jedno z nejgeniálnějších děl hudebních dějin. Všechno tohle by prohlásil bez jediného zaváhání či pochybnosti.
Jenže Stravinskij nedorazil. Poslal jen opovržlivý a hojně zveřejňovaný telegram: „Lituji, ale nebudu se moci přidat k těm, kdo vítají v této zemi sovětské umělce. Veškeré mé etické a estetické přesvědčení se tomuto gestu vzpírá.“
A co očekával od Ameriky? Rozhodně ne kreslené figurky kapitalistů v cylindrech a vestách s hvězdami a pruhy, kteří při pochodu Pátou avenue dupou po hladovějícím proletariátu. Stejně tak ale neočekával halasně proklamovanou zemi svobody, neboť pochyboval, že takové místo vůbec existuje. Možná si představoval jakousi kombinaci technologické vyspělosti, společenské konformity a střízlivých způsobů zbohatlého národa průkopníků. Poté co Ilf a Petrov projeli automobilem celou zemí, napsali, že úvahy o Americe v nich vyvolávají melancholii, zatímco na Američany mají zcela opačný účinek. Rovněž podali zprávu o tom, že Američané, v rozporu s jejich vlastní propagandou, jsou povahou velmi pasivní, neboť všechno už mají předem zpracované — myšlenkami počínaje a jídlem konče. I ty nehybně stojící krávy na pastvinách vypadaly jako reklamy na kondenzované mléko.
„Hej, Šosti, koukněte se na nás. Zamávejte nám kloboukem.“
To se stalo až později na letišti LaGuardia. Svědomitě zvedl klobouk a společně s ostatními delegáty zamával.
„Hej, Šosti, usmějte se!“
„Šosti, jak se vám líbí v Americe?“
„Hej Šosti, máte radši blondýnky nebo brunetky.“
Ano, i tahle otázka padla. Doma vás špehovali kuřáci Bělomorek, tady v Americe zase novináři. Po jejich přistání lapil nějaký novinář letušku a vyptával se jí na chování sovětské delegace během letu. Oznámila mu, že si povídali se svými spolupasažéry a moc jim chutnalo suché martini a skotská se sodou. A tuto informaci pak řádně otiskli v New York Times, jako by na tom bylo něco zajímavého!
Nejdřív to pozitivní. Kufr měl plný gramofonových desek a amerických cigaret. Slyšel hudebníky z Juilliard hrát tři Bartókovy kvartety a pak se s nimi setkal v zákulisí. Slyšel Panufnika, Virgila Thomsona, Sibelia, Chačaturjana a Brahmse na koncertě Newyorské filharmonie, kterou řídil Stokowski. On sám hrál — svýma drobnýma nepianistickýma rukama — druhou větu své Páté symfonie v Madison Square Garden před 15 000 diváky. Potlesk byl bouřlivý, neustávající, soupeřivý. O Americe je ostatně známo, že je zemí soupeřivosti, takže možná chtěli dokázat, že umí tleskat déle a hlasitěji než ruské publikum. Byl z toho v rozpacích a možná, kdo ví, z toho bylo v rozpacích i americké ministerstvo zahraničí. Setkal se s několika americkými umělci, kteří ho přijali velmi vřele: s Aaronem Coplandem, Cliffordem Odetsem, Arthurem Millerem a s jakýmsi mladým spisovatelem Mailerem. Obdržel obrovský svitek papíru plný díků za jeho návštěvu podepsaný dvaačtyřiceti hudebníky, Artiem Shawem počínaje a Brunem Walterem konče. A to bylo všechno. Pár lžiček medu v sudu plném dehtu.
Sliboval si anonymitu mezi stovkami jiných účastníků, ale ke svému zděšení zjistil, že je hvězdou sovětské delegace. V pátek večer pronesl krátký projev a v sobotu večer dlouhý proslov. Odpovídal na otázky a pózoval před fotografy. Považovali si ho. Byl to veřejný úspěch a největší ponížení jeho života. Necítil k sobě nic jiného než odpor a opovržení. Šlo o dokonalou past — tím spíš, že obě její části nebyly propojené. Komunisté na jednom konci, kapitalisté na druhém a někde uprostřed on. Jako by s ním prováděli nějaký experiment a on mohl jen cupitat jasně osvětlenými chodbičkami, kde se před ním otevíraly dveře, které se za ním hned zabouchly.
To, že tyranie obrací svět vzhůru nohama, zní sice jako otřepané klišé, ale je to pravda. Za těch dvanáct let, tedy od roku 1936, se nikdy necítil bezpečněji než během Velké vlastenecké války. Pohroma přišla jako na zavolanou, jak se říká. Lidé umírali po milionech, ale utrpení bylo náhle jaksi obecnější, a v tom spočívalo jeho dočasné vykoupení. Tyranie totiž bývá paranoidní, ale rozhodně nemusí být hloupá. Kdyby byla hloupá, sotva by přežila — stejně jako by nepřežila, kdyby zastávala nějaké principy. Tyranie dobře chápe, jak část — ta slabší část — charakteru většiny lidí funguje. Celá léta vraždila kněží a zavírala kostely, ale kdyby vojáci s požehnáním popů bojovali houževnatěji, tak by je okamžitě vzkřísila, a na krátkou dobu využila. A kdyby za války lidé potřebovali hudbu, aby povzbudila jejich ducha, pak by okamžitě nasadili skladatele.
Stát dělal ústupky a jeho občané rovněž. Pronášel politické proslovy, které mu psali jiní. Svět už byl ale natolik vzhůru nohama, že postoje, které ty projevy vyjadřovaly — na rozdíl od jejich jazyka —, mohl v klidu podpořit. Na antifašistické schůzi umělců hovořil o „naší gigantické bitvě s německým vandalismem“ a o „poslání osvobodit lidstvo od hnědého moru“. „Vše pro frontu!“ nabádal publikum a zněl při tom jako sama Moc. Mluvil sebejistě, plynule a přesvědčivě. „Brzy nastane šťastnější doba,“ slíbil kolegům umělcům, čímž papouškoval Stalinova slova.
Hnědý mor se týkal i Wagnera — skladatele, kterého Moc nasazovala vždycky. Celé století střídavě byl i nebyl v módě podle toho, jakou politiku ta která doba uznávala. Po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov přijala matička Rus svého nového fašistického spojence do svého náručí stejně, jako kdyby se stárnoucí vdova se zanícením pozdní vášně a proti veškerému rozumu chopila nějakého statného mladého souseda. Wagner se opět stal velkým skladatelem a Ejzenštejnovi přikázali, aby v Bolšom režíroval Valkýru. Za necelé dva roky Hitler Rusko napadl a z Wagnera se opět stal odporný fašista a hnědý sliz.
***
Julian Barnes. Hukot času (The Noise of Time). V překladu Petra Fantyse vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2017.
Žádné komentáře:
Okomentovat