Americký spisovatel Paul Auster dovršil 70 let a vydal své dosud nejambicióznější dílo. „Největší knihu svého života,“ jak říká. Jmenuje se 4 3 2 1 a vydalo ji nakladatelství Henry Holt. Během léta se objevila v prvním širším výběru, mezi třináctkou knih tzv. longlistu, na prestižní britskou literární cenu, známou jako Man Booker Rrize. Austerova sága, čítající 866 stran, přečetl literární kritik a publicista Josef Brož, kterého nyní vítám ve studiu.
Moderátor: Dobrý den !
Host: Dobrý den.:-)
Děkuji za optání. Čte se těžce. A je to vskutku těžká kniha - posuďte sám (dává moderátorovi potěžkat, což posluchači nevidí). Ona je zároveň těžká i samotným tématem, nicméně nečte se zase tak těžce, jak jsem si původně myslel, když jsem si knihu opatřoval. A se mnou – jak jsem zjistil v pražské prodejně – i nějakých (zatím) 60 zájemců v České republice.
Otázka: Říkáte „těžká i tématem“...
Sám autor v rozhovoru pro britský list The Guardian tvrdí, že jde o „největší knihu (jeho) života“, a že k tomu, aby ji napsal „čekal celý svůj život“. Připouští zároveň, že jde o knihu „slon“ kvůli její tloušťce, ale zároveň doufá, že to bude „sprintující slon“. Je jasné, že autoři sami mají vždy tendenci svá díla chovat a dávat jim požehnání – a u Paula Austera, který celých 35 let píše víceméně autobiografická díla, to platí dvojnásob.
Jeden z kritiků – a reakce na tuto knihu nejsou opravdu jednoznačné – uvedl (konkrétně Tim Martin z britského listu The Telegraph), že je to „tak velká kniha, jako jeho ego“ - myšleno samozřejmě ego Paula Austera. Autor v knize totiž uvádí na scénu rodinné příběhy a zejména hlavního hrdinu Archieho Fergusona... nikoliv pouze jednou, ale rovnou čtyřikrát. Vše se v zásadě odehrává na stejném místě (Newark, New Jersey), ve stejném čase (pro hrdinu převážně v 60.letech) a v zásadě také se stejnými lidmi - pouze jaksi čtyřikrát jinak.
Otázka: To působí dosti zvláštně. Proč takový postup?
Pokud nevíte, že k tomu dojde, z počátku vám to ani nepřijde. On totiž Auster staví konstrukci knihy s velkým rozmachem, a začíná pěkně od začátku dědečkem, který podle rodinné historie přišel pešky a lodí do Ameriky až z Minsku.
Čtyři hlavní protagonisté příběhu jsou ve skutečnosti jedna a ta samá postava – Archie Ferguson, jehož život je nahlížen čtyřmi různými způsoby. To není až tak originální, jak si Paul Auster myslí, i když i on jistě ví, že například Kate Atkinsonová tento princip použila v knize Život po životě (Life after Life, 2013, č. 2014), kdy se hlavní hrdinka Ursulla Toddová poté, co zemře, druhý den probudí znovu živá; v kinematografii se s tímto principem setkáváme častěji – napadá mne například film polského režiséra Krzystofa Kieslowského: Dvojí život Veroniky (1991), ale v poslední době třeba i Srdcová sedma (Sliding Doors, 1998) od Petra Howitta.
Možná bychom neměli zapomenout, že s tématem různého vývoje postav máme i my vlastní zkušenost: vzpomeňme na revoluční Kinoautomat Radúze Činčery, který tím na EXPO 67 v Montréalu vyvolal doslova senzaci. Nevím, jestli Paul Auster, který byl v Praze před devíti lety v rámci Festivalu spisovatelů Praha, o tomhle nápadu třeba jen s někým náhodou nemluvil. To nevíme... On sám tvrdí, že to každopádně v literatuře ještě nikdy nečetl...
To je asi největší měna oproti tomu „starému“ Austerovi. V češtině známe jeho útlé novely, zejména trojici těch newyorských pod názvem Newyorská trilogie (Prostor, 2008), Toulky skriptoriem (Prostor, 2010), Knihu iluzí (2002) nebo Brooklynské panoptikum (Prostor, 2007) – celkem jich v nakladatelství Prostor vyšlo nějakých deset, některé i ve druhém vydání. Ne všechny, ale...
Na tyto předchozí knihy, z nichž některé byly i zfllmovány, by jistě sedla vaše charakteristika, neboť mezi témata Austerových novel patří pocity: osamělosti, odcizení, nejistoty, náhody, ale i blížící se katastrofy nebo hledání ztraceného jazyka. Autor navíc s oblibou v dosavadních knihách čtenáře poněkud zatěžkával různými exkurzemi do literatury – například v prvním díle Newyorské triologie, ve Skleněném městě se detektiv Quinn zabírá Johnem Miltonem a jeho Ztraceným rájem...
U knihy 4 3 2 1 se mění nejen forma,ale i jazyk. Jde o tzv. bildungsromán, a protože hlavní postava je tu načtyřikrát, jde o „zrání mladého muže“ na čtyřikrát. Formálně tu vlastně Austera skoro nepoznáte: krátké, koncizně formulované věty se náhle protahují, popisy a detaily zabírají velký prostor, místy to působí jako návrat k románu 19. století.
Otázka: Co vlastně vedle Austera k napsání takového neobvyklého díla?
Základním impulsem, jak říká on sám, byl okamžik, kdy si uvědomil, že je mu 66 let. To byl věk, v kterém zemřel jeho otec. Knihu psal tři roky, a v ní cítit snaha vyrovnat se se svým vlastním životem, ale i životem svých předků. Tahle tendence je zcela nová. Jako kdyby mu jeho otec našeptával... proto je tam bezpochyby náhle tolik postav, které promlouvají – nezapomeňme, že čtyřmi různými způsoby, a tak někteří umírají: dřív, nebo později. Kniha vyšla také s dosti velkým odstupem – po sedmi letech od té předchozí...
Osobní vývoj mladého muže – od neohrabanosti a frustrace přes vášně: ke knihám, sportu, politice a sexu, to vše je tu naservírováno ve stylu velkého amerického románu 20. století. Možná právě toto by mohlo být také určujícím faktorem, aby porota na čele s černošskou baronkou Lolou Youngovou uchovala Paulu Austerovi svou přízeň i do alespoň užšího výběru na podzim.
Otázka: Kdybyste byl na místě poroty, má Auster šanci?
Myslím, že to je více než šance. Ostatně prestižní americký literární měsíčník The New Yorker nazval recenzi na Austerovi knihu 4 3 2 1: Auster´s Novel of Chance. Řekněme si v duchu Austerova principu: Co kdyby?
Žádné komentáře:
Okomentovat