> kultura > literatura > knihy > ukázka z knihy Laurenta Bineta: Sedmá funkce jazyka (La septième fonction du langage, v překladu Michaly Markové, vydalo nakladatelství Argo, Praha 2017
Po úspěchu své první knihy HHhH, zasazené do období druhé světové války - a pro nás dramaticky rovněž spjaté s atentátem na Reinharda Heydricha - přichází francouzský spisovatel Lauren Binet (*1972) s novým žánrem i tématem. Vrací se do Francie, aby se vrhl do vod veskrze intelektuální Paříže a jejich filozofů, sémiologů a politiků. Na počátku je vražda. A ne jen tak někoho...
Život není román. Nebo by tomu člověk rád věřil. Roland Barthes kráčí ulicí Bièvre. Největší literární kritik 20. století je vrcholně znepokojen a má k tomu dobrý důvod. Jeho matka, s níž udržoval velice proustovský vztah, zemřela, a jeho seminář na Collège de France, nazvaný „Příprava románu“, je hotové fiasko, což si může jen těžko zastírat: celý rok svým studentům vykládá o japonských haiku, o fotografování, o označujícím a označovaném, o Pascalově pojetí rozptýlení, o kavárenských číšnících, o županech a o místech v posluchárně – prostě o všem kromě románu. A tak to trvá už tři roky. Samozřejmě ví, že ten seminář je jen úhybným manévrem oddalujícím okamžik, kdy se sám pustí do skutečného literárního díla, to znamená chvíli, v níž dá náležitý prostor onomu mimořádně citlivému spisovateli, který v něm dříme a který se dle obecného mínění začal projevovat už v jeho Fragmentech milostného diskurzu, té bibli všech mladých pod pětadvacet. Je čas se proměnit ze Sainte-Beuva v Prousta a po právu zaujmout místo ve spisovatelském panteonu. Maminka je mrtvá: kruhem se vrátil zpět k Nulovému stupni rukopisu. Čas nadešel.
No ano, ano, ta politika, však ono se uvidí. Nedá se říct, že by se z něj po cestě do Číny stal nějaký zarytý maoista. Na druhou stranu se od něj nic takového nečekalo.
Chateaubriand, La Rochefoucauld, Brecht, Racine, Robbe-Grillet, Michelet, maminka. Lásky jednoho hocha.
Zajímalo by mě, jestli už tenkrát byla tahle čtvrť plná obchodů s turistickým vybavením.
Za čtvrt hodiny bude mrtvý.
Vím určitě, že v ulici Blancs-Manteaux ho dobře nakrmili. Umím si představit, že v těchhle končinách se jí skvěle. Současné mýty, které si k vlastní slávě buduje buržoazie, dekóduje Roland Barthes v Mytologiích, a právě tahle kniha ho doopravdy proslavila; buržoazie mu zkrátka svým způsobem pomohla k majetku. Nicméně to byla maloburžoazie. Velkoburžoazie ve službách lidu, to je velmi zvláštní případ, který by zasloužil hlubší rozbor; chtělo by to článek. Že by dnes večer? Proč ne hned? Ale ne, nejdřív si musí roztřídit diapozitivy.
Roland Barthes přidá do kroku. On, rozený pozorovatel, on, jehož povolání spočívá v pozorování a analýzách, on, který zasvětil život honbě za znaky, přidá do kroku a vůbec nevnímá, co se děje kolem. Nevidí vlastně ani stromy, ani chodníky, ani výklady, ani auta na bulváru Saint-Germain, který zná jako své boty. Už není v Japonsku. Necítí štiplavý mráz. Zvuky ulice k němu sotva doléhají. Je to tak trochu jako podobenství o jeskyni naopak: svět idejí, v němž se uzavřel, mu zatemňuje pohled na smyslový svět. Kolem sebe vidí samé stíny.
Všechny ty důvody, kterými jsem právě ozřejmil, proč měl Roland
Barthes plnou hlavu starostí, jsou historicky doložené, já
bych vám však rád vyprávěl, jak se to stalo doopravdy. Je-li toho
dne myšlenkami jinde, není to jen kvůli matčině smrti nebo kvůli
vlastní neschopnosti napsat román, dokonce ani kvůli sílícímu a –
jak má sám za to – nezvratnému nezájmu chlapců. Neříkám, že na
tyhle věci nemyslí, o povaze jeho nutkavých neuróz nepochybuji.
Dnes je však za tím něco jiného. V pohledu toho muže zabraného
do myšlenek by pozorný kolemjdoucí rozpoznal stav, o kterém se
Barthes domníval, že ho už nikdy nezakusí: vzrušení. Existuje ještě
něco jiného než matka, chlapci nebo neexistující román. Je tu libido
sciendi, žízeň po vědění, a s ní znovu oživená pyšná představa, že revolučně promění lidské poznání a možná i celý svět. Připadá si
Barthes, který při přecházení ulice des Écoles myslí na svou teorii,
jako Einstein? Do kanceláře to má už jen pár desítek metrů, když
do něj narazí dodávka. Typicky, hrůzyplně, mdle to pleskne, jak
maso narazí o p lech, a vzápětí se tělo zhroutí na ulici jako hadrová
panenka. Kolemjdoucí sebou trhnou. Je 25. února 1980 odpoledne
a oni nemohou tušit, co se před jejich očima právě odehrálo a proč,
neboť svět o tom zatím ještě neví.
Sémiologie je zvláštní záležitost. Jako první to vytušil Ferdinand
de Saussure, zakladatel lingvistiky. Ve svém Kurzu obecné lingvistiky
nevolá po ničem menším než po vzniku „vědy, která studuje
život znaků v životě společnosti“. Coby vodítko pro ty, kdo by se
snad toho úkolu chtěli ujmout, dodává: „Tvořila by část sociální
psychologie a v důsledku toho i obecné psychologie; nazveme ji
sémiologie (z řeckého sémeion, ,znak‘). Ukázala by nám, z čeho sestávají
znaky a které zákony je řídí. Protože zatím neexistuje, nelze
říci, čím bude; má však právo na existenci a její místo je předem
vytyčené. Lingvistika je pouze částí této obecné vědy a zákony
objevené sémiologií bude možné uplatnit i na lingvistiku. Ta se
tak octne v oblasti jasně vymezené v souboru lidských faktů.“ Rád
bych slyšel, jak tuto pasáž čte Fabrice Luchini a zdůrazňuje slova,
což tak dobře ovládá, aby všichni pochopili ne-li jejich smysl,
tak přinejmenším celou jejich krásu. Tohle geniální vnuknutí,
pro Saussurovy současníky (kurz probíhal v roce 1906) víceméně nesrozumitelné, neztratilo o sto let později ani na kráse, ani na záhadnosti. Mnoho sémiologů se od těch dob pokusilo o jasnější
i podrobnější definice, jenže si navzájem protiřečili (občas si to
ani sami neuvědomovali), celou věc ještě víc zatemnili a nakonec
se jim podařilo jen (a to ještě stěží) připsat další položky na
seznam mimojazykových znakových systémů: dopravní značky,
mezinárodní signální kód, čísla autobusů nebo čísla hotelových
pokojů doplnily vojenské hodnosti, znakový jazyk… a to je asi tak
všechno.
Vzhledem k počátečním ambicím je to poněkud hubený výsledek.
Z tohoto pohledu sémiologie zdaleka nepůsobí jako rozšíření oboru lingvistiky, spíš jen jako zkoumání hrubých protojazyků, mnohem jednodušších, a tedy mnohem omezenějších, než je kterýkoliv běžný jazyk.
Jenže to tak není.
Ne náhodou se Umberto Eco, mudrc z Boloni, jeden z posledních žijících sémiologů, tak často odvolává na velké, rozhodující vynálezy z dějin lidstva: na kolo, lžíci, knihu…, což jsou podle něho dokonalé, nedostižně účinné nástroje. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že také sémiologie je jedním ze stěžejních objevů lidských dějin a jedním z nejmocnějších nástrojů, jaké kdy člověk stvořil, ale je to s ní podobné jako s ohněm nebo atomem: úplně na začátku nikdo neví, k čemu slouží ani jak s ní nakládat.
Za čtvrt hodiny však stále ještě mrtvý není.
Roland Barthes leží u obrubníku a nehýbe se, ale z těla mu uniká hrdelní sípění, a zatímco se jeho duch noří do hlubin bezvědomí, patrně protkaného vířícími haiku, racinovskými alexandríny a pascalovskými aforismy, on slyší – a (určitě) si říká, to je možná poslední věc, kterou uslyším – křik vyděšeného řidiče: „Skočil mi rrrovnou pod kola! Skočil mi rrrovnou pod kola!“ Co je to za přízvuk? Kolem se shlukli chodci, vytržení z otupělosti, sklánějí se nad jeho budoucí mrtvolou a diskutují, analyzují a hodnotí:
„Musíme zavolat záchranku!“
„To nemá cenu, ten to má za sebou.“
„Skočil mi pod kola, jste svědci!“
„Ten je teda pěkně zřízenej.“
„Chudák…“
„Musíme najít telefonní budku. Máte někdo drobné?“
„Nestačil jsem zabrrrzdit!“
„Nesahejte na něj, musíme počkat na záchranku…“
„Uhněte, já jsem doktor!“
„Neobracejte ho!“
„Jsem lékař. Ještě žije. Musíme uvědomit jeho rodinu.“
„Chudák…“
„Já ho znám!“
„Je to sebevražda?“
„Chtělo by to znát jeho krevní skupinu.“
„To je můj štamgast, každý ráno se zastaví na vínko.“
„Tak teď už se nezastaví.“ „Je nametenej?“
„Táhne to z něj.“
„Sklenčku bílýho na stojáka, už spoustu let, každý ráno."
„To nám toho o krevní skupině moc neprozradí.“
„Řidič nesmí za žádných okolností ztratit vládu nad vozem, na to máme zákon!“
„Heleďte, jestli máte dobrý pojištění, tak se není čeho bát.“
„Ale zas vám to udělá pořádnej malus.“
„Nesahejte na něj!“
„Já jsem lékař.“
„Já taky.“
„Tak se o něj postarejte. Já jdu sehnat záchranku.“
„Já musím rrrozvážet!“
Většina světových jazyků používá takzvané apikoalveolární er, které francouzština označuje jako „roulé“, kdežto francouzština již před třemi stovkami let přijala za své er uvulární. Ani němčina, ani angličtina toto drnčivé er nepoužívají. Na španělský ani italský akcent to nevypadá. Že by to byla portugalština? Řidič mluví trochu hrdelně, ale ne dostatečně nazálně ani zpěvavě, intonaci má docela monotónní, a to až do té míry, že v ní příliš nezaznívají modulace vyjadřující paniku.
Možná v tom bude ruština.
Jak se sémiologii, zrozené z lingvistiky, podařilo neskončit jako nedochůdče zabývající se nejchudšími a nejomezenějšími jazyky, nýbrž se proměnit – bráno do důsledků – přímo v atomovou bombu?
Došlo k tomu postupem, s nímž je Barthes dobře obeznámen.
Ve svých počátcích měla sémiologie sloužit ke zkoumání nejazykových komunikačních systémů. Sám de Saussure svým studentům říkal: „Jazyk je znakový systém vyjadřující ideje, a je tak srovnatelný s písmem, abecedou hluchoněmých, symbolickými rituály, zdvořilostními formami, vojenskými signály atd. Je však z těchto systémů nejdůležitější.“ A to je rozhodně pravda, ale pouze pokud definici znakových systémů omezíme na ty, které slouží explicitně a záměrně ke komunikaci. Buyssens sémiologii definuje coby „zkoumání komunikačních procesů, to jest prostředků používaných k ovlivňování druhých, které ti, jež chceme ovlivnit, za takové považují.“
Barthesova geniální idea spočívala v tom, že se neomezil na
komunikační systémy, nýbrž rozšířil pole svého bádání i na systémy
značení. Kdo přijde na chuť jazyku, toho začnou jiné formy řeči
brzy nudit: vědecky se zabývat dopravními značkami a vojenskou
(signalizací je pro lingvistu asi stejně vzrušující, jako kdybyste nutili
šachistu či hráče pokeru do taroků nebo piškvorek. Jak by mohl
říci Umberto Eco: nejlepším prostředkem komunikace je jazyk,
nic lepšího si nemůžeme přát. Přesto jazyk nevyjádří vše. Mluví
tělo, mluví věci, mluví dějiny, mluví kolektivní i individuální osudy,
život i smrt k nám bez ustání promlouvá tisíci různými způsoby.
Člověk je interpretační stroj, a pokud má aspoň trochu představivosti,
vidí znaky všude: v barvě manželčina kabátu, ve škrábancích
na dvířkách svého auta, ve stravovacích návycích sousedů, v průměrné měsíční míře francouzské nezaměstnanosti, v banánovém
aromatu beaujolais nouveau (vždycky to prý jsou buď banány,
nebo – vzácněji – maliny. Proč? To nikdo neví, ale vysvětlení musí
existovat a určitě je sémiologické), v hrdé, vznosné chůzi černošky
kráčející před ním chodbou metra, v kolegově zvyku nedopínat
si dva nejhořejší knoflíčky košile, v rituálu, kterým ten či onen
fotbalista oslavuje gól, ve způsobu, jakým jeho partnerka křičí
při orgasmu, v designu skandinávského nábytku, v logu hlavního
sponzora tenisového turnaje, v písni při závěrečných titulcích filmu,
v architektuře, v malířství, v módě, gastronomii, reklamě, ve
vybavení interiérů, v západním pojetí ženy a muže, v lásce a smrti,
v nebi a zemi a tak dále. Od Barthesových dob už znaky nemusejí
nutně být signály: teď to jsou indicie. Byla to zásadní proměna.
Jsou všude. Sémiologie je připravena dobýt svět.
Komisař Bayard se ohlásí na oddělení akutních příjmů v nemocnici Pitié-Salpêtrière, kde se dozví číslo pokoje Rolanda Barthese. Ze spisu doposud vyrozuměl následující: jedná se o čtyřiašedesátiletého muže, kterého v pondělí odpoledne v ulici Écoles porazila na přechodu pro chodce dodávka s prádlem. Řidič dodávky, Ivan Delahov, původem z Bulharska, byl lehce pod vlivem alkoholu, ale v povolené míře, ne natolik, aby šlo o přestupek: měl 0,6 promile, přičemž horní hranice činí 0,8 promile. Přiznal, že nabral zpoždění s nákladem vypraných košil. Neoblomně však tvrdil, že nejel rychleji než 60 km/h. Sražený muž byl v době příjezdu záchranky v bezvědomí a neměl u sebe žádné doklady, byl však identifi kován jedním ze svých kolegů, jistým Michelem Foucaultem, rovněž spisovatelem a profesorem na Collège de France a spisovatelem.
Nic z toho ovšem nezakládá důvod pro tak kvapné vyslání vyšetřovatele, natožpak komisaře státní zpravodajské služby. Přítomnost Jacquese Bayarda lze vysvětlit jen jedním jediným detailem: když Rolanda Barthese onoho 25. února 1980 srazilo auto, byl právě na cestě z ulice Blancs-Manteaux, kde poobědval s Françoisem Mitterrandem.
Mezi tímto obědem a nehodou ani mezi socialistickým kandidátem pro prezidentské volby, které se mají konat příští rok, a mezi bulharským šoférem, zaměstnancem prádelny, není na první pohled žádná zjevná spojitost, ale státní zpravodajská služba se už z podstaty zajímá o vše, a v této předvolební době pak o Françoise Mitterranda zvláště. Podle průzkumů veřejného mínění je sice nepoměrně oblíbenější Michel Rocard (průzkum agentury Sofres z ledna 1980: „Kterého kandidáta socialistů považujete za nejlepšího?“ Mitterrand 20 %, Rocard 55 %), ale na vyšších místech nepochybně panuje názor, že se neodváží překročit Rubikon: socialisté jsou legitimisté, a Mitterand byl znovu zvolen do čela strany. Už je to šest let, co získal 49,19 % hlasů oproti Giscardovým 50,81 %: to je nejmenší zaznamenaný rozdíl v prezidentských volbách od zavedení přímého všeobecného volebního práva. Riziko, že poprvé v dějinách Páté republiky bude zvolen levicový prezident, nelze vyloučit, a právě proto zpravodajci tak rychle vyslali vyšetřovatele. Jacques Bayard má v první řadě za úkol ověřit, jestli Barthes u Miterranda nepřebral nebo se náhodou neúčastnil sadomasochistických orgií se psy. V posledních letech se socialistického předáka dotklo jen velice málo skandálů, dalo by se říci, že si dává pozor. Falešný atentát v zahradách u Observatoře je zapomenut. Jeho vichystická epizoda a řád Francisque z Pétainových rukou jsou tabu. Chtělo by to něco čerstvějšího. Oficiálně má Jacques Bayard za úkol prošetřit okolnosti nehody, ale nikdo mu nemusí vysvětlovat, co se od něj očekává doopravdy: má se v tom pořádně pohrabat a zjistit, jestli by se z toho nedalo na socialistického kandidáta něco vytáhnout a patřičně to rozmáznout.
Když Jacques Bayard dorazí k pokoji, zjistí, že na chodbě už stojí
několikametrová fronta. Všichni čekají, až budou moci navštívit
téhož pacienta. Jsou tu návštěvníci staří a dobře oblečení, mladí
a špatně oblečení, staří a špatně oblečení, mladí a dobře oblečení,
od každého stylu něco, dlouhé vlasy, krátké vlasy, pár Severoafričanů,
víc mužů než žen. Při čekání se hlasitě baví, hádají se, nadávají
si, čtou nebo kouří. Bayard, kterému pořád ještě nedošlo, jak slavný
Barthes je, se pravděpodobně diví, co je to za cirkus. Využije svých
práv, předběhne frontu, prohlásí: „Policie!“ a vejde do pokoje.
Do oka mu okamžitě padne: nezvykle vysoké lůžko, trubice v krku, podlitiny ve tváři, smutek v očích. V pokoji jsou ještě čtyři lidé: mladší bratr, nakladatel, žák a něco jako mladý arabský princ, velký elegán. Arabský princ je Youssef, společný přítel učitele a žáka jménem Jean-Louis, kterého mistr považuje ze svých studentů za nejnadanějšího nebo ho má přinejmenším ze všech nejradši. Jean-Louis a Youssef spolu bydlí v bytě v osmém obvodu, pořádají tam večírky, které Barthesovi přinášejí trochu povyražení. Potkává se u nich spousta lidí, studenti, herečky, osobnosti všeho druhu, často tam zavítá André Téchiné, někdy Isabelle Adjaniová a pokaždé spousta mladých intelektuálů. Tyhle podrobnosti komisaře Bayarda momentálně nezajímají, jeho úkolem je pouze zrekonstruovat okolnosti nehody. Při příjezdu do nemocnice se Barthes probral z bezvědomí. Svým blízkým, kteří se sem seběhli, opakoval: „Taková hloupost! Taková hloupost!“ Přes mnohočetné pohmožděniny a několik zlomených žeber jeho stav nepůsobil (nijak vážně. Jak ale však upozornil jeho mladší bratr, Barthes má svou „Achillovu patu“: plíce. V mládí prodělal tuberkulózu a je silný kuřák. Z toho plynoucí chronické dýchací potíže ho té noci doženou: začne se dusit, je potřeba ho intubovat. Když dorazí Bayard, je Barthes při vědomí, ale už nemůže mluvit.
Bayard ho vlídně osloví. Vysvětlí, že by mu chtěl položit několik otázek a že mu bude stačit, když bude Barthes kývat nebo vrtět hlavou. Barthes se na komisaře dívá očima smutného kokršpaněla. Téměř neznatelně přikývne.
„Takže jste byl právě na cestě do práce, když vás porazilo to auto, je to tak?“ Barthes přikývne. „Jelo to auto rychle?“ Barthes zvolna nakloní hlavu nejdřív na jednu, pak na druhou stranu a Bayard z toho vyrozumí, že neví. „Byl jste roztržitý?“ Ano. „Souvisela ta vaše nesoustředěnost s obědem, ze kterého jste šel?“ Ne. „S přednáškou, na kterou jste se chystal?“ Odmlka. Ano. „Setkal jste se na obědě s Françoisem Mitterrandem?“ Ano. „Stalo se během toho oběda něco zvláštního nebo nezvyklého?“ Odmlka. Ne. „Pil jste alkohol?“ Ano. „Hodně?“ Ne. „Jednu skleničku?“ Ano. „Dvě skleničky?“ Ano. „Tři skleničky?“ Pauza. Ano. „Čtyři skleničky?“ Ne. „Měl jste u sebe v době nehody doklady?“ Ano. Odmlka. „Určitě? Když vás našli, žádné jste neměl. Nemohl jste je zapomenout buď doma, nebo někde jinde?“ Delší odmlka. Barthesův pohled jako by náhle opět získal na intenzitě. Barthes zavrtí hlavou. „Nevzpomínáte si, že by s vámi někdo nějak manipuloval, když jste ještě ležel na zemi, než přijela sanitka?“ Barthes jako by buď nerozuměl, nebo neslyšel otázku. Zavrtí hlavou. „Ne – jako že si nevzpomínáte?“ Další pauza, ale tentokrát má Bayard dojem, že výraz v jeho tváři rozluštil: je v něm nedůvěra. Barthes zavrtí hlavou. „Měl jste v peněžence peníze?“ Barthes ho upřeně sleduje. „Pane Barthesi, slyšíte mě? Měl jste u sebe peníze?“ Ne. „Měl jste u sebe něco cenného?“ Žádná odpověď. Barthesův pohled je tak nehybný, že nebýt toho zvláštního světla až kdesi na dně očí, skoro by se zdálo, že je Barthes mrtvý. „Pane Barthesi? Měl jste s sebou něco cenného? Myslíte si, že vám mohl někdo něco odcizit?“ Ticho, které v pokoji zavládne, je přerušováno jen chraptivým Barthesovým dechem pronikajícím do trubice ventilátoru. Opět uběhne několik dlouhých vteřin. Barthes zvolna zavrtí hlavou a pak se odvrátí.
Cestou z nemocnice si Bayard v duchu říká, že zřejmě narazil na problém; že to, co mělo původně být jen rutinním výslechem, možná nebylo tak úplně ztráta času; že ty ztracené doklady jsou temným místem téhle zdánlivě triviální nehody; že tohle bude potřeba objasnit a za tím účelem bude nutno vyslechnout víc lidí, než kolik plánoval; že stopa začíná v ulici Écoles před Collège de France (institucí, o jejíž existenci až do dnešního dne neměl ani tušení a jejíž podstatu tak zcela nechápe); že se asi bude muset pro začátek sejít s tím pane Foucaultem, „profesorem dějin systémů myšlení“ (sic!); že pak bude muset vyslechnout fůru vlasatých studentů plus svědky nehody plus přátele oběti. Bobtnající množství práce ho zaskočí a také otráví. Je mu však jasné, čeho byl v nemocničním pokoji svědkem. Barthes měl v očích strach.
Komisař Bayard, zabraný do úvah, si nevšimne černého Citroënu DS zaparkovaného na opačné straně bulváru. Nasedne do služebního Peugeota 504 a vyrazí směrem ke Collège de France.
7.
Přednáškový sál je zaplněný do posledního místečka. Bayard se skoro nemůže protáhnout dovnitř. Jednolitá zeď posluchačů, které jeho pokus o průnik velmi rozhořčí, ho vytlačí zpátky. Jakýsi shovívavější student mu šeptem vysvětlí, jak to tu chodí: kdo chce sedět, musí dorazit dvě hodiny před začátkem přednášky. Když se sál naplní, můžete jít do posluchárny naproti, kam se přednáška přenáší z reproduktorů. Foucaulta sice nevidíte, ale aspoň ho slyšíte. Bayard se tedy vydá do posluchárny B, která je taky skoro plná, ale tu a tam se ještě nějaké místo najde. Sedí tu velice různorodá společnost, mladí, staří, hipíci, yuppíci, pankáči, pár gotiků, Angličané v tvídových vestách, Italky s hlubokými dekolty, Peršanky v čádorech, babičky s psíčky… Bayard se posadí vedle mladých dvojčat převlečených za astronauty (i když bez přileb). Vládne tu studijní atmosféra, lidé si dělají poznámky nebo soustředěně naslouchají. Tu a tam někdo zakašle jako v divadle, až na to, že na jevišti nikdo není. Z reproduktorů zní nosový hlas tak trochu jako ze čtyřicátých let, ne tak úplně Chaban-Delmas, ale přece: zhruba jako Jean Marais namíchaný s Jeanem Poiretem, to celé posazeno o něco výš. „Problém, který bych vám chtěl předestřít,“ říká hlas, „zní takto: jaký význam má či může mít v pojetí spásy – tedy v pojetí osvícení, vykoupení, kterého se lidem dostává křtem – opakované pokání či už opakování samotného hříchu.“
A také to zní velice profesorsky, to pozná i Bayard. Snaží se ze všech sil pochytit, o čem ten člověk mluví, ale bohužel to vydrží jen do chvíle, kdy Foucault pronese:
„Takže subjekt usilující o pravdu a připoutávající se k ní láskou vyjevuje vlastními slovy pravdu, jež není ničím jiným než demonstrací ryzí Boží přítomnosti v něm, přítomnosti Boha, který sám nemůže říkat než pravdu, protože nikdy nelže, protože je pravdivý.“
Co kdyby Foucault toho dne mluvil o vězeňství, o dohledu, o archeologii, o biomoci či o genealogii? Ten nezaměnitelný hlas však pokračuje dál a dál:
„I když podle některých filozofií či kosmologií se svět ve skutečnosti může stejně dobře točit jedním i druhým směrem, v životě jedince má čas jenom jeden směr.“
Bayard poslouchá, aniž rozumí, nechává se ukolébat tím zároveň školometským i poutavým tónem, tónem svým způsobem melodickým, který je podpořen citem pro uměřenost, odmlky a mistrně zvládnuté důrazy.
Jestlipak ten chlap bere víc než on?
„Tento systém zákona, který se zaměřuje na skutky a odkazuje k subjektu vůle, a tedy také k nekonečné opakovatelnosti prohřešku, podle mého názoru nejde sloučit se schématem spásy a dokonalosti, které se zaměřuje na subjekty, které implikuje časové frázování a nevratnost.“
Bere, určitě. Bayard se marně snaží potlačit bezděčný vztek, který ho nutí tenhle hlas hned od prvopočátku nenávidět. Přesně s takovými lidmi se policie přetahuje o prachy od daňových poplatníků. Jsou to také státní zaměstnanci jako on, jenže on si zaslouží, aby ho společnost za jeho práci platila. Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.
Když se hlas až do příštího týdne rozloučí, Bayard se vrátí do posluchárny A, proti proudu posluchačů, kteří se lítačkami hrnou ven, se nakonec prodere do sálu a až úplně dole zahlédne obrýlené- ho plešouna v saku a roláku. Působí zároveň udělaně i vytáhle, má sebevědomou, poněkud vysunutou bradu, drží se pyšně jako někdo, kdo ví, že svět už pochopil jeho hodnotu, a lebku má dokonale vyholenou. Bayard za ním vystoupí na stupínek. „Pan Foucault?“ Plešatý čahoun si uvolněným způsobem typickým pro vyučujícího, který právě dopřednášel, sbírá poznámky. Vlídně se k Bayardovi otočí, ví přece, jak velký ostych leckdy jeho obdivovatelé musejí překonat, aby ho vůbec dokázali oslovit. Bayard vytáhne průkaz. I on dobře ví, jak to zapůsobí. Foucault se na okamžik zarazí, zadívá se na průkaz, zadívá se na policistu a pak se zase začne věnovat svým papírům. Teatrálně, jakoby pro rozcházející se publikum, pronese:
„Odmítám sdělovat svou totožnost státní moci.“
„Jsem tu kvůli dopravní nehodě,“ pronese Bayard jakoby nic.
Velký plešoun si nacpe poznámky do aktovky a beze slova sestoupí z pódia. „Kam jdete, pane Foucaulte?“ rozeběhne se za ním Bayard. „Potřebuju se vás zeptat na pár věcí!“
Foucault dlouhými kroky zamíří k východu ze sálu. Bez otáčení, dost nahlas na to, aby ho slyšeli všichni, kdo tu ještě jsou, odsekne: „Odmítám, aby mě státní moc lokalizovala!“ Sálem zazní sborový smích. Bayard ho chytí za paži. „Já po vás chci jen vaši verzi udá- lostí.“ Foucault se zastaví a mlčí. Je celý napjatý. Dívá se na ruku svírající jeho paži, jako by to bylo nejzávažnější porušení lidských práv od dob kambodžské genocidy. Bayard ho nepouští. Kolem se ozývá mumlání. Po dlouhé minutě Foucault milostivě promluví. „Moje verze je ta, že ho zabili.“
Bayard si není jistý, jestli dobře rozuměl. „
Zabili? Koho?“
„Mého přítele Rolanda.“
„Vždyť není mrtvý.“
„Už je.“
Foucault na svého protivníka hledí zpoza brýlí upřeným pohledem krátkozrakých lidí, a pomalu, po slabikách, jako by formuloval výsledek dlouhého úvahového procesu, jehož vnitřní logiku zná jen on sám, prohlásí:
„Roland Barthes je mrtvý.“
„Ale kdo ho zabil?“
PRVNÍ ČÁST
Paříž
1.
Život není román. Nebo by tomu člověk rád věřil. Roland Barthes kráčí ulicí Bièvre. Největší literární kritik 20. století je vrcholně znepokojen a má k tomu dobrý důvod. Jeho matka, s níž udržoval velice proustovský vztah, zemřela, a jeho seminář na Collège de France, nazvaný „Příprava románu“, je hotové fiasko, což si může jen těžko zastírat: celý rok svým studentům vykládá o japonských haiku, o fotografování, o označujícím a označovaném, o Pascalově pojetí rozptýlení, o kavárenských číšnících, o županech a o místech v posluchárně – prostě o všem kromě románu. A tak to trvá už tři roky. Samozřejmě ví, že ten seminář je jen úhybným manévrem oddalujícím okamžik, kdy se sám pustí do skutečného literárního díla, to znamená chvíli, v níž dá náležitý prostor onomu mimořádně citlivému spisovateli, který v něm dříme a který se dle obecného mínění začal projevovat už v jeho Fragmentech milostného diskurzu, té bibli všech mladých pod pětadvacet. Je čas se proměnit ze Sainte-Beuva v Prousta a po právu zaujmout místo ve spisovatelském panteonu. Maminka je mrtvá: kruhem se vrátil zpět k Nulovému stupni rukopisu. Čas nadešel.
No ano, ano, ta politika, však ono se uvidí. Nedá se říct, že by se z něj po cestě do Číny stal nějaký zarytý maoista. Na druhou stranu se od něj nic takového nečekalo.
Chateaubriand, La Rochefoucauld, Brecht, Racine, Robbe-Grillet, Michelet, maminka. Lásky jednoho hocha.
Zajímalo by mě, jestli už tenkrát byla tahle čtvrť plná obchodů s turistickým vybavením.
Za čtvrt hodiny bude mrtvý.
Vím určitě, že v ulici Blancs-Manteaux ho dobře nakrmili. Umím si představit, že v těchhle končinách se jí skvěle. Současné mýty, které si k vlastní slávě buduje buržoazie, dekóduje Roland Barthes v Mytologiích, a právě tahle kniha ho doopravdy proslavila; buržoazie mu zkrátka svým způsobem pomohla k majetku. Nicméně to byla maloburžoazie. Velkoburžoazie ve službách lidu, to je velmi zvláštní případ, který by zasloužil hlubší rozbor; chtělo by to článek. Že by dnes večer? Proč ne hned? Ale ne, nejdřív si musí roztřídit diapozitivy.
Roland Barthes přidá do kroku. On, rozený pozorovatel, on, jehož povolání spočívá v pozorování a analýzách, on, který zasvětil život honbě za znaky, přidá do kroku a vůbec nevnímá, co se děje kolem. Nevidí vlastně ani stromy, ani chodníky, ani výklady, ani auta na bulváru Saint-Germain, který zná jako své boty. Už není v Japonsku. Necítí štiplavý mráz. Zvuky ulice k němu sotva doléhají. Je to tak trochu jako podobenství o jeskyni naopak: svět idejí, v němž se uzavřel, mu zatemňuje pohled na smyslový svět. Kolem sebe vidí samé stíny.
2.
Vzhledem k počátečním ambicím je to poněkud hubený výsledek.
Z tohoto pohledu sémiologie zdaleka nepůsobí jako rozšíření oboru lingvistiky, spíš jen jako zkoumání hrubých protojazyků, mnohem jednodušších, a tedy mnohem omezenějších, než je kterýkoliv běžný jazyk.
Jenže to tak není.
Ne náhodou se Umberto Eco, mudrc z Boloni, jeden z posledních žijících sémiologů, tak často odvolává na velké, rozhodující vynálezy z dějin lidstva: na kolo, lžíci, knihu…, což jsou podle něho dokonalé, nedostižně účinné nástroje. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že také sémiologie je jedním ze stěžejních objevů lidských dějin a jedním z nejmocnějších nástrojů, jaké kdy člověk stvořil, ale je to s ní podobné jako s ohněm nebo atomem: úplně na začátku nikdo neví, k čemu slouží ani jak s ní nakládat.
3.
Za čtvrt hodiny však stále ještě mrtvý není.
Roland Barthes leží u obrubníku a nehýbe se, ale z těla mu uniká hrdelní sípění, a zatímco se jeho duch noří do hlubin bezvědomí, patrně protkaného vířícími haiku, racinovskými alexandríny a pascalovskými aforismy, on slyší – a (určitě) si říká, to je možná poslední věc, kterou uslyším – křik vyděšeného řidiče: „Skočil mi rrrovnou pod kola! Skočil mi rrrovnou pod kola!“ Co je to za přízvuk? Kolem se shlukli chodci, vytržení z otupělosti, sklánějí se nad jeho budoucí mrtvolou a diskutují, analyzují a hodnotí:
„Musíme zavolat záchranku!“
„To nemá cenu, ten to má za sebou.“
„Skočil mi pod kola, jste svědci!“
„Ten je teda pěkně zřízenej.“
„Chudák…“
„Musíme najít telefonní budku. Máte někdo drobné?“
„Nestačil jsem zabrrrzdit!“
„Nesahejte na něj, musíme počkat na záchranku…“
„Uhněte, já jsem doktor!“
„Neobracejte ho!“
„Jsem lékař. Ještě žije. Musíme uvědomit jeho rodinu.“
„Chudák…“
„Já ho znám!“
„Je to sebevražda?“
„Chtělo by to znát jeho krevní skupinu.“
„To je můj štamgast, každý ráno se zastaví na vínko.“
„Tak teď už se nezastaví.“ „Je nametenej?“
„Táhne to z něj.“
„Sklenčku bílýho na stojáka, už spoustu let, každý ráno."
„To nám toho o krevní skupině moc neprozradí.“
„Řidič nesmí za žádných okolností ztratit vládu nad vozem, na to máme zákon!“
„Heleďte, jestli máte dobrý pojištění, tak se není čeho bát.“
„Ale zas vám to udělá pořádnej malus.“
„Nesahejte na něj!“
„Já jsem lékař.“
„Já taky.“
„Tak se o něj postarejte. Já jdu sehnat záchranku.“
„Já musím rrrozvážet!“
Většina světových jazyků používá takzvané apikoalveolární er, které francouzština označuje jako „roulé“, kdežto francouzština již před třemi stovkami let přijala za své er uvulární. Ani němčina, ani angličtina toto drnčivé er nepoužívají. Na španělský ani italský akcent to nevypadá. Že by to byla portugalština? Řidič mluví trochu hrdelně, ale ne dostatečně nazálně ani zpěvavě, intonaci má docela monotónní, a to až do té míry, že v ní příliš nezaznívají modulace vyjadřující paniku.
Možná v tom bude ruština.
4.
Jak se sémiologii, zrozené z lingvistiky, podařilo neskončit jako nedochůdče zabývající se nejchudšími a nejomezenějšími jazyky, nýbrž se proměnit – bráno do důsledků – přímo v atomovou bombu?
Došlo k tomu postupem, s nímž je Barthes dobře obeznámen.
Ve svých počátcích měla sémiologie sloužit ke zkoumání nejazykových komunikačních systémů. Sám de Saussure svým studentům říkal: „Jazyk je znakový systém vyjadřující ideje, a je tak srovnatelný s písmem, abecedou hluchoněmých, symbolickými rituály, zdvořilostními formami, vojenskými signály atd. Je však z těchto systémů nejdůležitější.“ A to je rozhodně pravda, ale pouze pokud definici znakových systémů omezíme na ty, které slouží explicitně a záměrně ke komunikaci. Buyssens sémiologii definuje coby „zkoumání komunikačních procesů, to jest prostředků používaných k ovlivňování druhých, které ti, jež chceme ovlivnit, za takové považují.“
5.
Komisař Bayard se ohlásí na oddělení akutních příjmů v nemocnici Pitié-Salpêtrière, kde se dozví číslo pokoje Rolanda Barthese. Ze spisu doposud vyrozuměl následující: jedná se o čtyřiašedesátiletého muže, kterého v pondělí odpoledne v ulici Écoles porazila na přechodu pro chodce dodávka s prádlem. Řidič dodávky, Ivan Delahov, původem z Bulharska, byl lehce pod vlivem alkoholu, ale v povolené míře, ne natolik, aby šlo o přestupek: měl 0,6 promile, přičemž horní hranice činí 0,8 promile. Přiznal, že nabral zpoždění s nákladem vypraných košil. Neoblomně však tvrdil, že nejel rychleji než 60 km/h. Sražený muž byl v době příjezdu záchranky v bezvědomí a neměl u sebe žádné doklady, byl však identifi kován jedním ze svých kolegů, jistým Michelem Foucaultem, rovněž spisovatelem a profesorem na Collège de France a spisovatelem.
Nic z toho ovšem nezakládá důvod pro tak kvapné vyslání vyšetřovatele, natožpak komisaře státní zpravodajské služby. Přítomnost Jacquese Bayarda lze vysvětlit jen jedním jediným detailem: když Rolanda Barthese onoho 25. února 1980 srazilo auto, byl právě na cestě z ulice Blancs-Manteaux, kde poobědval s Françoisem Mitterrandem.
Mezi tímto obědem a nehodou ani mezi socialistickým kandidátem pro prezidentské volby, které se mají konat příští rok, a mezi bulharským šoférem, zaměstnancem prádelny, není na první pohled žádná zjevná spojitost, ale státní zpravodajská služba se už z podstaty zajímá o vše, a v této předvolební době pak o Françoise Mitterranda zvláště. Podle průzkumů veřejného mínění je sice nepoměrně oblíbenější Michel Rocard (průzkum agentury Sofres z ledna 1980: „Kterého kandidáta socialistů považujete za nejlepšího?“ Mitterrand 20 %, Rocard 55 %), ale na vyšších místech nepochybně panuje názor, že se neodváží překročit Rubikon: socialisté jsou legitimisté, a Mitterand byl znovu zvolen do čela strany. Už je to šest let, co získal 49,19 % hlasů oproti Giscardovým 50,81 %: to je nejmenší zaznamenaný rozdíl v prezidentských volbách od zavedení přímého všeobecného volebního práva. Riziko, že poprvé v dějinách Páté republiky bude zvolen levicový prezident, nelze vyloučit, a právě proto zpravodajci tak rychle vyslali vyšetřovatele. Jacques Bayard má v první řadě za úkol ověřit, jestli Barthes u Miterranda nepřebral nebo se náhodou neúčastnil sadomasochistických orgií se psy. V posledních letech se socialistického předáka dotklo jen velice málo skandálů, dalo by se říci, že si dává pozor. Falešný atentát v zahradách u Observatoře je zapomenut. Jeho vichystická epizoda a řád Francisque z Pétainových rukou jsou tabu. Chtělo by to něco čerstvějšího. Oficiálně má Jacques Bayard za úkol prošetřit okolnosti nehody, ale nikdo mu nemusí vysvětlovat, co se od něj očekává doopravdy: má se v tom pořádně pohrabat a zjistit, jestli by se z toho nedalo na socialistického kandidáta něco vytáhnout a patřičně to rozmáznout.
Do oka mu okamžitě padne: nezvykle vysoké lůžko, trubice v krku, podlitiny ve tváři, smutek v očích. V pokoji jsou ještě čtyři lidé: mladší bratr, nakladatel, žák a něco jako mladý arabský princ, velký elegán. Arabský princ je Youssef, společný přítel učitele a žáka jménem Jean-Louis, kterého mistr považuje ze svých studentů za nejnadanějšího nebo ho má přinejmenším ze všech nejradši. Jean-Louis a Youssef spolu bydlí v bytě v osmém obvodu, pořádají tam večírky, které Barthesovi přinášejí trochu povyražení. Potkává se u nich spousta lidí, studenti, herečky, osobnosti všeho druhu, často tam zavítá André Téchiné, někdy Isabelle Adjaniová a pokaždé spousta mladých intelektuálů. Tyhle podrobnosti komisaře Bayarda momentálně nezajímají, jeho úkolem je pouze zrekonstruovat okolnosti nehody. Při příjezdu do nemocnice se Barthes probral z bezvědomí. Svým blízkým, kteří se sem seběhli, opakoval: „Taková hloupost! Taková hloupost!“ Přes mnohočetné pohmožděniny a několik zlomených žeber jeho stav nepůsobil (nijak vážně. Jak ale však upozornil jeho mladší bratr, Barthes má svou „Achillovu patu“: plíce. V mládí prodělal tuberkulózu a je silný kuřák. Z toho plynoucí chronické dýchací potíže ho té noci doženou: začne se dusit, je potřeba ho intubovat. Když dorazí Bayard, je Barthes při vědomí, ale už nemůže mluvit.
Bayard ho vlídně osloví. Vysvětlí, že by mu chtěl položit několik otázek a že mu bude stačit, když bude Barthes kývat nebo vrtět hlavou. Barthes se na komisaře dívá očima smutného kokršpaněla. Téměř neznatelně přikývne.
„Takže jste byl právě na cestě do práce, když vás porazilo to auto, je to tak?“ Barthes přikývne. „Jelo to auto rychle?“ Barthes zvolna nakloní hlavu nejdřív na jednu, pak na druhou stranu a Bayard z toho vyrozumí, že neví. „Byl jste roztržitý?“ Ano. „Souvisela ta vaše nesoustředěnost s obědem, ze kterého jste šel?“ Ne. „S přednáškou, na kterou jste se chystal?“ Odmlka. Ano. „Setkal jste se na obědě s Françoisem Mitterrandem?“ Ano. „Stalo se během toho oběda něco zvláštního nebo nezvyklého?“ Odmlka. Ne. „Pil jste alkohol?“ Ano. „Hodně?“ Ne. „Jednu skleničku?“ Ano. „Dvě skleničky?“ Ano. „Tři skleničky?“ Pauza. Ano. „Čtyři skleničky?“ Ne. „Měl jste u sebe v době nehody doklady?“ Ano. Odmlka. „Určitě? Když vás našli, žádné jste neměl. Nemohl jste je zapomenout buď doma, nebo někde jinde?“ Delší odmlka. Barthesův pohled jako by náhle opět získal na intenzitě. Barthes zavrtí hlavou. „Nevzpomínáte si, že by s vámi někdo nějak manipuloval, když jste ještě ležel na zemi, než přijela sanitka?“ Barthes jako by buď nerozuměl, nebo neslyšel otázku. Zavrtí hlavou. „Ne – jako že si nevzpomínáte?“ Další pauza, ale tentokrát má Bayard dojem, že výraz v jeho tváři rozluštil: je v něm nedůvěra. Barthes zavrtí hlavou. „Měl jste v peněžence peníze?“ Barthes ho upřeně sleduje. „Pane Barthesi, slyšíte mě? Měl jste u sebe peníze?“ Ne. „Měl jste u sebe něco cenného?“ Žádná odpověď. Barthesův pohled je tak nehybný, že nebýt toho zvláštního světla až kdesi na dně očí, skoro by se zdálo, že je Barthes mrtvý. „Pane Barthesi? Měl jste s sebou něco cenného? Myslíte si, že vám mohl někdo něco odcizit?“ Ticho, které v pokoji zavládne, je přerušováno jen chraptivým Barthesovým dechem pronikajícím do trubice ventilátoru. Opět uběhne několik dlouhých vteřin. Barthes zvolna zavrtí hlavou a pak se odvrátí.
6.
Cestou z nemocnice si Bayard v duchu říká, že zřejmě narazil na problém; že to, co mělo původně být jen rutinním výslechem, možná nebylo tak úplně ztráta času; že ty ztracené doklady jsou temným místem téhle zdánlivě triviální nehody; že tohle bude potřeba objasnit a za tím účelem bude nutno vyslechnout víc lidí, než kolik plánoval; že stopa začíná v ulici Écoles před Collège de France (institucí, o jejíž existenci až do dnešního dne neměl ani tušení a jejíž podstatu tak zcela nechápe); že se asi bude muset pro začátek sejít s tím pane Foucaultem, „profesorem dějin systémů myšlení“ (sic!); že pak bude muset vyslechnout fůru vlasatých studentů plus svědky nehody plus přátele oběti. Bobtnající množství práce ho zaskočí a také otráví. Je mu však jasné, čeho byl v nemocničním pokoji svědkem. Barthes měl v očích strach.
Komisař Bayard, zabraný do úvah, si nevšimne černého Citroënu DS zaparkovaného na opačné straně bulváru. Nasedne do služebního Peugeota 504 a vyrazí směrem ke Collège de France.
Ve vstupní hale najde seznam vyučovaných předmětů: „Nukleární
magnetismus“, „Vývojová neuropsychologie“, „Sociografi e jihovýchodní
Asie“, „Křesťanství a gnoze v zemích předislámského Orientu“… Zmateně se vydá do profesorského kabinetu a požádá,
zda by mohl mluvit s Michelem Foucaultem. Dozví se, že dotyčný
právě přednáší.
Přednáškový sál je zaplněný do posledního místečka. Bayard se skoro nemůže protáhnout dovnitř. Jednolitá zeď posluchačů, které jeho pokus o průnik velmi rozhořčí, ho vytlačí zpátky. Jakýsi shovívavější student mu šeptem vysvětlí, jak to tu chodí: kdo chce sedět, musí dorazit dvě hodiny před začátkem přednášky. Když se sál naplní, můžete jít do posluchárny naproti, kam se přednáška přenáší z reproduktorů. Foucaulta sice nevidíte, ale aspoň ho slyšíte. Bayard se tedy vydá do posluchárny B, která je taky skoro plná, ale tu a tam se ještě nějaké místo najde. Sedí tu velice různorodá společnost, mladí, staří, hipíci, yuppíci, pankáči, pár gotiků, Angličané v tvídových vestách, Italky s hlubokými dekolty, Peršanky v čádorech, babičky s psíčky… Bayard se posadí vedle mladých dvojčat převlečených za astronauty (i když bez přileb). Vládne tu studijní atmosféra, lidé si dělají poznámky nebo soustředěně naslouchají. Tu a tam někdo zakašle jako v divadle, až na to, že na jevišti nikdo není. Z reproduktorů zní nosový hlas tak trochu jako ze čtyřicátých let, ne tak úplně Chaban-Delmas, ale přece: zhruba jako Jean Marais namíchaný s Jeanem Poiretem, to celé posazeno o něco výš. „Problém, který bych vám chtěl předestřít,“ říká hlas, „zní takto: jaký význam má či může mít v pojetí spásy – tedy v pojetí osvícení, vykoupení, kterého se lidem dostává křtem – opakované pokání či už opakování samotného hříchu.“
A také to zní velice profesorsky, to pozná i Bayard. Snaží se ze všech sil pochytit, o čem ten člověk mluví, ale bohužel to vydrží jen do chvíle, kdy Foucault pronese:
„Takže subjekt usilující o pravdu a připoutávající se k ní láskou vyjevuje vlastními slovy pravdu, jež není ničím jiným než demonstrací ryzí Boží přítomnosti v něm, přítomnosti Boha, který sám nemůže říkat než pravdu, protože nikdy nelže, protože je pravdivý.“
Co kdyby Foucault toho dne mluvil o vězeňství, o dohledu, o archeologii, o biomoci či o genealogii? Ten nezaměnitelný hlas však pokračuje dál a dál:
„I když podle některých filozofií či kosmologií se svět ve skutečnosti může stejně dobře točit jedním i druhým směrem, v životě jedince má čas jenom jeden směr.“
Bayard poslouchá, aniž rozumí, nechává se ukolébat tím zároveň školometským i poutavým tónem, tónem svým způsobem melodickým, který je podpořen citem pro uměřenost, odmlky a mistrně zvládnuté důrazy.
Jestlipak ten chlap bere víc než on?
„Tento systém zákona, který se zaměřuje na skutky a odkazuje k subjektu vůle, a tedy také k nekonečné opakovatelnosti prohřešku, podle mého názoru nejde sloučit se schématem spásy a dokonalosti, které se zaměřuje na subjekty, které implikuje časové frázování a nevratnost.“
Bere, určitě. Bayard se marně snaží potlačit bezděčný vztek, který ho nutí tenhle hlas hned od prvopočátku nenávidět. Přesně s takovými lidmi se policie přetahuje o prachy od daňových poplatníků. Jsou to také státní zaměstnanci jako on, jenže on si zaslouží, aby ho společnost za jeho práci platila. Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.
Když se hlas až do příštího týdne rozloučí, Bayard se vrátí do posluchárny A, proti proudu posluchačů, kteří se lítačkami hrnou ven, se nakonec prodere do sálu a až úplně dole zahlédne obrýlené- ho plešouna v saku a roláku. Působí zároveň udělaně i vytáhle, má sebevědomou, poněkud vysunutou bradu, drží se pyšně jako někdo, kdo ví, že svět už pochopil jeho hodnotu, a lebku má dokonale vyholenou. Bayard za ním vystoupí na stupínek. „Pan Foucault?“ Plešatý čahoun si uvolněným způsobem typickým pro vyučujícího, který právě dopřednášel, sbírá poznámky. Vlídně se k Bayardovi otočí, ví přece, jak velký ostych leckdy jeho obdivovatelé musejí překonat, aby ho vůbec dokázali oslovit. Bayard vytáhne průkaz. I on dobře ví, jak to zapůsobí. Foucault se na okamžik zarazí, zadívá se na průkaz, zadívá se na policistu a pak se zase začne věnovat svým papírům. Teatrálně, jakoby pro rozcházející se publikum, pronese:
„Odmítám sdělovat svou totožnost státní moci.“
„Jsem tu kvůli dopravní nehodě,“ pronese Bayard jakoby nic.
Velký plešoun si nacpe poznámky do aktovky a beze slova sestoupí z pódia. „Kam jdete, pane Foucaulte?“ rozeběhne se za ním Bayard. „Potřebuju se vás zeptat na pár věcí!“
Foucault dlouhými kroky zamíří k východu ze sálu. Bez otáčení, dost nahlas na to, aby ho slyšeli všichni, kdo tu ještě jsou, odsekne: „Odmítám, aby mě státní moc lokalizovala!“ Sálem zazní sborový smích. Bayard ho chytí za paži. „Já po vás chci jen vaši verzi udá- lostí.“ Foucault se zastaví a mlčí. Je celý napjatý. Dívá se na ruku svírající jeho paži, jako by to bylo nejzávažnější porušení lidských práv od dob kambodžské genocidy. Bayard ho nepouští. Kolem se ozývá mumlání. Po dlouhé minutě Foucault milostivě promluví. „Moje verze je ta, že ho zabili.“
Bayard si není jistý, jestli dobře rozuměl. „
Zabili? Koho?“
„Mého přítele Rolanda.“
„Vždyť není mrtvý.“
„Už je.“
Foucault na svého protivníka hledí zpoza brýlí upřeným pohledem krátkozrakých lidí, a pomalu, po slabikách, jako by formuloval výsledek dlouhého úvahového procesu, jehož vnitřní logiku zná jen on sám, prohlásí:
„Roland Barthes je mrtvý.“
„Ale kdo ho zabil?“
Žádné komentáře:
Okomentovat