Delphine de Vigan testuje hranice, kam až sahá možnost být věrný

> pro stanici ČRo-Vltava, rozhovor z pořadu Mozaika, dne 21. února 2018 – od 8.33 hodin

Delphine de Vigan vydala v nakladatelství Jean-Claude Lattès nový román. I u nás známá francouzská spisovatelka se románem Les Loyautés, česky Věrnosti, vrací k intimněji laděnému románovému příběhu, jenž se zabývá schopností zůstat věrný. To není malé téma pro děti, natož pro dospělé.

Moderátor: O tomto románu, ale i psaní Delphine de Vigan, si budeme dnes ráno v Mozaice povídat s literárním kritikem a publicistou Josefem Brožem. Dobré ráno!
Host: Dobré jitro!


Moderátor: U nás vyšly od spisovatelky Delphine de Vigan, v nakladatelství Odeon, zatím celkem čtyři knihy. Podle skutečného příběhu, 2015, 2016; Noc nic nezadrží, 2011, 2012; Ani později, ani jinde, 2009, 2011; No a já, 2007 2011. Knihy vyšly často ve dvou vydáních. Její zatím poslední kniha: Podle skutečného příběhu byla loni i zfilmována režisérem Romanem Polanským. Co stojí za úspěchem Delphine de Vigan?

Host: Myslím, že je to autorčina schopnost vyděsit. Děsí vás to? Ona ale děsí způsobem nikoliv banálním: to vyděšení je totiž velmi autentické. A vychází často z rodinných vztahů. Nejsilněji, alespoň pro mne, to dokázala v románu Noc nic nezadrží, který je velmi osobní zpovědí autorky o své matce, počínající její smrtí, založené na silném autobiografickém prožitku.

Oproti tomu - naopak v zatím poslední u nás vydané knize, totiž Podle skutečného příběhu, který byl dekorován cenami Renaudot i malým Goncourtem (pro gymnazisty) v roce 2015... - to bylo pro mne velké zklamání. Autorka jakoby náhle zapomněla, z jakých pozic vzešla, a pustila se do trochu krkolomného módního psycho-thrilleru.

To byl patrně důvod, který zaujal z nějakého důvodu i režiséra Romana Polanského… - pokud jsem správně informován, bude tento film poprvé v Česku promítán letos v březnu na Febiofestu.

Moderátor: Když mluvíte o té autentičnosti, jakými prostředky ji vyvolává?

Autentičnost není právě kategorie, která by nebyla veskrze nenapadnutelná. Samozřejmě, že u fikce jde vždy o autobigrafičnost do značné míry kalkulovanou. Nicméně... – aniž bychom se snažili zkoumat, co za tím vším je – umí autorka podat své příběhy, že o nich v zásadě nepochybujeme. Umí, jako mnoho jiných autorek, začlenit své postavy do vztahů, z nichž vycházejí poznamenány novým zážitkem. Umí ale také mistrně vykreslit jistá omezení, handicapy, postižení, řekl bych… nechybí tu ani násilí, s nimiž do vztahů vstupují.

Autorka sama přitom nepíše složitě, ale její opisy mají navíc poetickou (snad by se dalo říci i romantickou) úroveň, a to se jí daří i ve způsobu, jakým se snaží své postavy vykreslit své postavy. Na první čtení to ovšem působí dosti chladně, téměř odtažitě, nicméně v detailu poznáte, že ona o těch postavách ví více, a její zájem je opravdový. To může někdy mást…

A ještě něco. Poezie je přítomná v samotných námětech – její prózy se zabývají vztahy mezi „bloudícími dušemi“ - ať už je to ve velkém městě, jakým je Paříž románu Ani později, ani jinde, který se původně v originále jmenoval: Les Heures souterraines (Suterénní hodiny) – a postavy opravdu, jako kdyby osamoceně bloudily „neviditelnými suterény“ města. Na postavě mladé vdovy Mathilde, matky tří dětí, rozvíjí příběh o možnostech „nového života“. Protipólem je jí tu lékař Thibault, jemuž se hroutí osobní život s přítelkyní Lilou, touží rovněž po „něčem novém“. Dokáží se potka? To je leitmotivem knihy…

V románu No a já tu máme zase příběh malé velmi inteligentní holčičky Lou, která společně se svým spolužákem pomáhá jedné bezdomovkyni. Sociální témata tu tvoří jádro vztahů, a oblíbenou ingrediencí je vlastně optika děti v konfrontaci s optikou dospělých.

Moderátor: Můžeme říct, že jde o skutečné příběhy?

Host: Ano, takto se jmenuje právě jeden její román, Podle skutečného příběhu, kde se mi zdálo nejvíce, že „pravdivá skutečnost“ byla ve výsledku velmi falešná, a tedy i nepravdivá. Bylo tam – jistě – to „podle“, takže nakonec nemuselo jít vůbec o pravdu, ale ani o lež. Hovoří se často o „pravdivé fikci“. Mimochodem, v té současné francouzské literatuře se dokázal asi nejlépe problému „pravdivé fikce“ zhostit Emmanuel Carrère, ale o čem jiném než o sobě psali, v čase předešlém, Marcel Proust či Stendhal? Nebylo to nikdy psaní ryze autobiografické ani memoárové, proto se také ujal k tomuto typu psaní výstižný termín: autofikce.

Dilema literatury, zda psát pravdu, nebo lež, se tím zdá být jaksi nadlouho již překonáno. Navíc je v této knize mnohem více snobismu, než by bylo zdrávo. Ale vás nemusí ani tak zajímat… Zajímá to ale kritiky, a nemohl jsem se zbavit pocit, že právě pro ně svůj předešlý „pravdivý román“ napsala.

Moderátor: A jaké místo zaujímá „věrnost životu“ u jejího posledního díla s názvem: Věrnosti?

Delphine de Vigan v rozhovoru pro dámský magazín Marie Claire v lednu prozradila, že sama je dítětem rozvedených rodičů… to by nebylo až tak neobvyklé, ale nicméně soudí, že všechny děti, ať už pocházejí z manželství rozvedeného, či nikoliv, mají „zvláštní vztah k věrnosti“. A jde o velmi specifickou věrnost vůči druhému.

Opakem „věrnosti“ je „zrada“, že? Ale koho zrazujeme, když říkáme o někom něco, co se mu nebude líbit? Když otec bije matku před dítětem… má být dítě věrné otci, nebo matce? Jako dítě jistě velmi obezřetně sledujete, jak se rodiče chovají, když dospějete, zůstává pro vás napětí mezi věrností a zradou stále podstatné.

Hlavními postavami Věrností jsou Théo a Mathis, dvě děti ve věku 12 a 13 let, kteří se s oblibou schovávají pod schodištěm kantýny svého lycea. S sebou mají širokou škálu - alkoholických nápojů. Tím nejslabším nápojem je martini. Prostě se pod schodištěm opíjejí. Théo žije s nezaměstnaným otcem a hysterickou matkou. Mathis je synem traumatizované matky a nenáviděného otce. Když k tomu připočítáme profesorku Hélène, která se dosud nevzpamatovala z toho, že byla kdysi bitým dítětem, a sama zkoumá, jak je na tom Théo, máme tu opravdu pěknou galerku vyšinutých postav. Takový typický rodinný román ze současnosti?

Myslím, že Delphine de Vigan se tu podařilo vrátit k předchozí kvalitě svých sociálních výpovědí. Citové výlevy tu mají místo, o překvapení není nouze. Dokáže ale tentokrát Delphine de Viganová vyprávět „věrný příběh“ o dospělých i dětech?

Soudím, že ano. I když čtenáři jistě pomůže, když mají kapitoly názvy podle jmen vypravěče, jak kousavě řekl jeden kritik. Rozhodně jí to jde lépe, než když zkouší „psát pravdu“. Čtenář občas u této knihy často neví, kdo je dítě a kdo dospělý. Dospělí se totiž často chovají jako děti a děti jako dospělí.

Dalo by se říct, a zde jsme opět u poetičnosti – část dětí v nás zůstává i v dospělém věku - a jistě jste si všimli, že mnohé děti se chovají již velmi brzo jako předčasně vyvinuté, a nakonec i dospělé. Do jaké míry dokáže zůstat dospělý věrný své dětské věrnosti – i to je jedna z otázek, které předkládá tento mimořádný román.

> O novém románu Věrnosti francouzské spisovatelky Delphine de Vigan jsme hovořili v ranní Mozaice s literárním kritikem a publicistou Josefem Brožem. Na slyšenou opět na stanici Český rozhlas Vltava.