Jauffretův bláznivý svět bláznů: malých, velkých i největších

> kultura > literatura > recenzní vstup na stanici ČRo-Vltava, středa 14. února 2018, čas: 8.33 hodin

Ačkoliv hlavní sezónou, na kterou se každý rok ve Francii čeká, bývá tzv. literární podzim, ani nový rok 2018 není na nové a pozoruhodné tituly skoupý. Jedním z autorů, který stojí za pozornost je kontroverzní francouzský spisovatel Régis Jauffret. Nakladatelství Gallimard vydalo na počátku roku jeho nový titul: Mikrofikce 2018, v originále Microfictions 2018.

Právě o něm si budeme ve studiu nyní povídat s literárním kritikem a publicistou Josefem Brožem. Dobré jitro!

Moderátorka: V našem kontextu může působit tvorba Régise Jauffreta trochu zvláštně. Před dvanácti lety vydal u nás Odeon jeho knihu s názvem Blázinec. Od té doby nic. Myslíte, že je to zasloužené?

Host: Ne, samozřejmě že není. Bude to patrně tím, že je originální. A nakladatelé, jak známo, rádi sahají po osvědčených autorech a tématech. A pokud ne, musí mjít silnou marketingovou podporu již v zahraničí. Tvorba Régise Jauffreta nemá myslím u nás navíc žádného srovnání: je výjimečná, ale není právě příliš snadná.

Pokud nejste amatérem toho, čemu se ve Francii říká „faits divers“, a dříve se tomu říkalo také „černá kronika“, můžete být dost vedle. I když s tou „černou kronikou“ to je dobrá metafora. Jauffret je velmi, ale velmi temný. Mimochodem, začít u nás vydání knihy Blázinec jistě nebyl špatný nápad, ale ty „mikrofikce“ by myslím byly lepší. Jeho blázni, o nichž píše, jsou totiž vlastně obyčejní lidí, skoro bych řekl: současníci.

První knihu s názvem Mikrofikce vydal Jauffret v roce 2007. Obsahuje celkem 500 novel, spíše mikro-novel, v rozsahu stránka a půl, obvykle podle abecedy v jakémsi slovníkovém formátu, formálně jde o monology, v nichž se postava zpovídá.

Moderátorka: Pokusme se představit Jauffreta trochu více…

Host: Autor bývá označován, v tragici černé grotesky, za „autora krutosti a šílenství“. Jeho postavy, o nichž píše, bývají často stiženy tím, co i u nás potkáváme nyní téměř na každém kroku. Všimla jste si, že stále více lidí na ulicích nebo v dopravních prostředcích si povídá samo pro sebe. Několikrát jsem již zažil, že jistá žena nebo muž, kteří nevypadali zrovna nějak zanedbaně, náhle vykřikli… Či se zničehožnic začnou agresivně projevovat, ten křik je průvodní jev, může to být ale i pohled… třeba vilný.

Jauffret o těchto lidech, které bychom mohli nazvat marginální, na okraji, i když jsou často uprostřed davu, a mezi námi, píše již dlouho. Jeho zaujetí těmito lidmi se datuje od 90. let, kdy dokonce založil společnost a vydával revue s názvem Dossiers criminels (Kriminální složky). Od roku 2007 provozuje stránky s názvem „interview Génération“, kde si můžete přečíst filmové rozhovory, nikoliv se slavnými lidmi, ale právě těmi „lidmi na okraji“: bezdomovci, uprchlíky, ale i puberťáky nebo stávkujícími. Dostalo se mu vedle podpory, také častých odsudků, a to ve chvíli, kdy se ve svých dílech inspiroval skutečnými událostmi v již zmiňované „černé kronice“.

V roce 1998 vydal například knihu Histoire d´amour (příběh lásky), kde se hlavní postavou stal násilník, jenž vypráví o způsobu, jakým znásilnil. Dostalo se mu několika dopisů s výhružkou „trestu smrti“. V roce 2010 jeho román Sévère (Přísný) odvyprávěl příběh, založený na skutečném osudu bankéře Édouarda Sterna, který byl zavražděn svou milenkou. Rodina bankéře proti němu podala oznámení a chtěla ho hnát před soud. Tehdy se na jeho obhajobu postavilo několik jiných spisovatelů, mezi nimiž byli například: Michel Houellebecq, Virginie Despentes, Christine Angot, Philippe Djian, Philippe Sollers, Frédéric Beigbeder, Yann Moix a filozof Bernard-Henri Lévy.

V roce 1212 byl román zfilmován. Patrně největší skandál ale vyvolal téhož roku, tedy v roce 2012, svou knihou Claustria, v níž se zabývá aférou Fritzl, známou i u nás, kdy po dlouhých 24 let věznil Rakušan Josef Fritzl svou dceru ve sklepě svého domu: kromě toho, že ji pravidelně znásilňoval, porodila mu sedm dětí, z čehož tři nikdy nespatřily světlo světa“. Název je slovní hříčkou mezi „klaustrofobií“ a „Rakouskem – Austrií“, a v německých zemích i v Rakousku vyvolal doslova pozdvižení. Rakouský tisk nazval knihu „voyeurskou, hloupou a lacině nenávistnou vůči Rakušanům“.

Posledním skandálem titulem z roku 2014 je kniha o bankéři, překvapivě, že? DSK, Dominique Strauss-Kahnovi pod názvem La Ballade de Rikers Island, tu máme jistě všichni ještě v paměti – horký kandidát na prezidenta ve Francii měl napadnout pokojskou v hotelu Sofitel v New Yorku…Tady z toho autor nevyšel dobře, musel zaplatit pokutu 1.500 dolarů a škodu „na cti“ ve výši 10.000 dolarů. Nové vydání knihy v nakladatelství Seuil bylo navíc dokonce soudně zakázáno.

Moderátorka: Vypadá to, že se tento spisovatel nebojí. Jaký je ale jeho styl?

Host: Nejde o žádného Prousta. Jeho styl je suchý, ostrý, věcný: trochu jako rány nožem. Častým rysem je i jakási cyničnost, přítomnost násilí. Přesto nelze snadno označit tohoto autora pouze jako autora „skandálních knih“. I ta nová kniha „mikropříběhů“ s vročením 2018 obsahuje opět na 500 mikropříběhů, které na krátkém formátu nabízí komické, banální, kruté i zcela fantaskní příběhy. Postavy se střídají jako na střelnici: pedofil, cynický novinář, policista, slídil, bezdomovec, nemilované dítě... jejich prostřednictvím popisuje autor naši často velmi bláznivou, ale převážně temnou část našich životů.