> pro Český rozhlas Vltava, pořad Mozaika, vysíláno dne 28. února 2018, čas: 08.40 hodin
Grainvillův román je závratným pohledem na epochu, v níž velezrada, známá jako Dreyfusova aféra, střídá šílené dobrodružství letce Lindbergha, jenž přeletěl Atlantik. Vyprávění o světě, jenž se nezadržitelně vrhá do největšího politického šílenství: První světové války. Freska plná barev, smyslnosti a “(ne) snesitelného počátku hrůzy”:,” říká již náš stálý host, literární kritik a publicista Josef Brož, kterého vítám ve studiu.
Dobré ráno!
Host: Dobré jitro!
Moderátor: Je autorem 43 knih, z toho 26 románů. Spisovatel Patrick Grainville, o němž se v těchto dnech, jak píše konzervativní list Le Figaro, vážně uvažuje jako o novém francouzském akademikovi, vydal tedy ve svých 70 letech zatím poslední román: Falaise des fous (Útes bláznů) v nakladatelství Seuil. Kritikou je slavena jako “završení jeho spisovatelské tvorby”.
Vidíte to také tak?
Host: Ano, v zásadě ano. Jsou v něm přítomny všechny ingredience toho, čemu by se dalo říkat “završení”: , tedy pohled zpět, snaha shrnout již vyřčené v jakémsi “záchvatu posledního díla”, není zde ani nepodstatné, že román má citově autobiografické rysy, neboť i sám autor pochází z Normandie, Calvadosui, a onen mýtický prostor, čtverec mezi Étretatem, Le Havrem, Rouenem, Giverny, tvoří i čtverec identity našeho spisovatele..
Moderátor: Dovolte ale, možná kacířskou, otázku na úvod: Kdo je Patrick Grainville? U nás se o něm patrně příliš neví, že?
Host: Narážíte patrně na skutečnost, že ačkoliv má tento autor za sebou právě dokončený 26. román, nebyl do češtiny nikdy přeložen… Inu, možná o důvod více o něm mluvit. Není to jistě dobrá vizitka pro české nakladatele. Ale třeba to ještě někdo dožene - třeba po tomto příspěvku. Podobně jako Jean d´Ormesson, nedávno zesnulý francouzský akademik, o němž jsem tu mluvil před časem, na konci uplynulého roku - a jenž není také u nás hojně znám, ani překládán (a to vůbec) - také Patrick Grainville patří k těm autorům, o jejichž dílo jsme zatím v češtině byli bohužel ochuzeni. Bohužel…
Neboť jde o autora vskutku mimořádného, který by si zasloužil, aby o něm bylo větší povědomí, a to nejen v kruzích izolovaných romanistů někde na katedře, ale i v širším povědomí. Jeho romány totiž mají aspiraci být čteny, i když nemusíte mít vždy sílu přijmout styl, ani autorova východiska.
Obsahově - a zde nemůžeme probírat veškeré dílo do detailů - reprezentuje Grainville v zásadě jistý typ spirituální a sensuální literatury, která má ovšem ambici v zásadě lidovou - po vzoru spisovatelů 19. století, jakými byli Emil Zola, Gustave Flaubert, Guy Maupassant nebo Alexander Dumas (spíše syn, než otec)… To tu říkám tak trochu provokativně, neboť Grainville, je v zásadě rovněž prototypem jistého francouzského dandysmu, snad i jisté francouzské arogance, jenž se nebojí říkat, že má rád anglický extravaganci. To by tu ale nesměl být již dříve například Barbey d´Aurevilly, jenž o dandysmu něco napsal…
Je zároveň poučen “novým románem”, tedy novou subjektivitou, ale formálně ji odmítá ve prospěch “velkého vyprávění”. Jeho zatím poslední román Útes bláznů je proto - freskou, i když vyprávěnou jako “životní příběh” jednoho normandského sirotka. Kritika ho rovněž srovnává s Louisem-Ferdinadem Célinem… Ale to není poprvé, a jistě ani naposledy. Céline, ostatně, se k nám dostal nanovo také s jistým zpožděním.¨
Moderátor: Měli bychom ještě něco o Grainvillovi vědět?
Host: Pro zasazení mezi “intelektuální elitu” by možná stačilo dodat, že je absolventem prestižního pařížského lycea Henri IV., absolvent pařížské Sorbonny, kde obhájil agregaci, jež mu vzápětí umožnila věnovat se profesi učitele francouzštiny - to zní možná banálně, ale i něj to banální rozhodně nebylo a není jde totiž v tradici silně podporovanou státem, zároveň prestižní svým nasazením.
Svůj první román napsal již 19 letech, o deset let později - za román Les Flamboyantes (Zářivé, 1976) získal prestižní Goncourtovu cenu. Mezi těmi, kteří mladého Grainvilla podporovali najdeme Michela Tourniera, ale již dříve Henryho de Monterland.
Pro ilustraci jeho způsobů myšlení dovolte jednu citaci: “Mojím oblíbeným obdobím je proti-reformace. Miluji tělesnost Rubensových obrazů, reakci prostřednictvím excesu, bohatost obrazu, bezuzdnou imaginaci a intenzivní polyfonický román.”
To zní jako kdyby to řekl Jaroslav Durych nebo Jakub Deml, nemyslíte?
Moderár: Chce Grainville být enfant terrible francouzské literatury?
Host: To byla možná částečně jeho ambice na počátku mladistvé trilogie, jež mu vyšla v nakladatelství Gallimard: Ale to ještě nebyl ten nynější Grainville. Ale nezapomeňme na ně: La Toison (Rouno, 1972,, La Lisière (Lem, 1973) a L´Abîme (Propast, 1974). Jde o tzv. mýtickou autobiografii, respektive trilogii, a svou roli v prvním díle sehrála i jistá dívka jménem Jana. Ale potom již získala největší pozornosti Laura. Tehdy pětadvacetiletý Patrick se hojně zabýval sny a erotikou - dívky hrály vůdčí roli pro jeho inspiraci. :-)
Výše uvedená citace shrnuje velmi přesně jeho stav mysli, neboť jde v zásadě proti obecnému kurzu, v němž Francouzská revoluce je východiskem, jež tvoří francouzskou identitu - baroko jako takové je mnohem přítomnější u nás, v Praze, ale i na jiných místech (/pod silným italským a španělským vlivem jdoucí ruku v ruce s katolicismem) - zatímco Francie je spojována s racionalismem a klasicismem.
Kniha je silným zdrojem pro pochopení doby, z úhlu pohledu mladého muže, který vyrůstal mezi všemi těmi “slavnými blázny”, stál u obrazů, které se později staly slavnými, a zachytil slovy to, co se zdá býti slovy nezachytitelné - zachytil ale i pikantní dobrodružství (třeba v bordelu), malosti, zlomyslnosti, jež si tito “velcí” prováděl - i veřejně a i v politických otázkách, jakými byl antisemitismus (viz aféra Dreyfus).
Protože jsem se zmiňoval o sensualitě, smyslnosti, také tu zde najdeme: v jakémsi vintage hávu, řekl bych. Je to svého druhu oslava na jedné straně, ale i zděšení nad tím, jak kontrastní může být údobí, o němž máme tendenci myslet si vždy jenom jeden úsek, část. Grainville je jistě nadšen tím, že jeho rodná Normandie stála u zrodu hnutí impresionistů, neboť jejich obrazy zachycují ta skaliska, útesy, zapadající rudé slunce, je v něm i nostalgie “introverta, jenž chtěl být maířem”, to je až dojemné…
Svět, o němž tu Grainville píše, je světem inženýtrů. A také peněz, mnoha peněz, jež slovy i dnešních ekonomů se “přelévají”: Ta hrůza a ta krása: dvě slova, která mne u románu - společně s Rainer. Maria Rilkem - napadají. “Neb krása není než počátek hrůzy / jejž právě že snesem” přeložil Lumír Čivrný.. Stačí se podívat na jeden Monetův obraz, který není na titulní straně Grainvillovi knihy, jenž vytváří iobraz “šťastné idyly”. Ten obraz se jmenuje: Les Falaises d’Étretat (Útesy Étretatu, 1882-1883)
Žádné komentáře:
Okomentovat