Třetí kniha šestidílné ságy Můj boj norského spisovatele Karla Ove Knausgårda se vrací názvem Ostrov chlapectví do autorova dětství. Introspektivní náladu, brázděnou impresivní přírodní vegetací, namaloval autor s obsedantním sklonem pro detail. Koketérie s Marcelem Proustem dosahuje nezřízené nevážnosti.
Každý si to pamatujeme. Někdo si ale pamatuj snad všechno. Karl Ove Knausgård, norský sebezpytný spisovatel, pokračuje v psaní svojí ságy, kterou nazval provokativně Můj boj, aniž by mu v tom někdo bránil. Kromě Německa, kde tento název raději šalamounsky vynechali. Po smrti (otce) v knize první přichází láska (k ženě) v knize druhé. Kniha třetí je o chlapectví, jež dříme, jak víme, v každém muži fakticky celý život. Knausgård píše pozpátku vpřed.
Ocitáme se tentokrát spolu s vypravěčem na jižním pobřeží Norska, konkrétně v oblasti Tromøya, na nejrozlehlejším ostrově země, kam se jednoho dne stěhuje celá rodina: otec, matka, bratr – i malý Karl Ove. Ano, máme tu čest se opět vracet do vzpomínek zralého muže, který čtenáři vyjevuje, čím se zabýval, když mu bylo nějakých pět šest let.
Rybář na ostrově vzpomínek
Ostrov chlapectví se zdá být izolovaným místem, jenž si vystačí sám se sebou, stejně jako malý Karl Ove. Tento přecitlivělý chlapec se zabývá závažnými věcmi, například: jak se správně vymočit a vykadit (nejlépe ze stromu), jak se neutopit na plaveckém kurzu (v ostudné dámské koupací čepici) či jak přelstít krutého otce (nějakou pravděpodobnou báchorkou). Kolorit vztahů sociálních (rodiče, spolužáci) dotváří kolorit přírodní (jezero, les, louka). Chlapec loví jako rybář na ostrově vzpomínek své intenzivní zážitky a předává je laskavému čtenáři.
Jaké jsou to úlovky? Třpytí se jako falešné plotice, ačkoliv v Norsku by člověk čekal alespoň někdy nějakou tu tresku. Vzpomínky se lesknou jako klamavé obrazy na hladině, pod níž se autor dostává zřídka, ba téměř vůbec.
Chtějí to být vzpomínky zasazené jako vzácné střípky do koruny času. Jde ale převážně o úzkostné epizody, pokud si je skutečně sám zapamatoval, a nebyly jen nastavovaným převyprávěním někoho jiného – v kočárku zachytil alespoň prožitek barev kukátkem, později ucítil i měkkou vůni lesa, osení i vlahý déšť. Je to vyprávění lyrické, nostalgické a místy nechutně popisné.
Na počátku 70. let, do nichž se vedle vjemů vkrádají i politické projekty (duch doby byl sociálně-demokratický a pokrokový). Mladík e již nesnaží najít s kamarád skrytý poklad, ale hledá nějaký smysl, jemuž by se oddal. Nabízí se Bůh, ale i populární (rocková) kultura: kapely jako Status Quo, Queen, Slade. To vše tu je, klokotavá v těkající mysli, násobená prvními erotickými impulsy, jež mají první dívčí jména.
Práce s pamětí, jsme si již zvykli v jeho předchozích dvou knihách, je selektivní – a ani jiná být nemůže, byť se snaží navodit jiný dojem. Marketingové zadání představovat tohoto Nora jako nového Prousta je ovšem již trochu únavné, neboť povrchní, podobně jako některé symbolické tendence autora zasadit své myšlenky (včera i dnes) do kontextu doby.Pro ty, kteří váhají nad tím, zda začít číst Knausgårda (zítra nebo pozítří), bych tu chtěl dodat, že začít se dá třeba třetí knihou, dostat se k druhé, a zatím skončit u té první. Půjdete sice proti běhu vydání knih, zato chronologicky.
Tak jak spisovatel Knausgård píše – tedy pozpátku vpřed, čtenář může číst v duchu chaosu doby – čtením napříč. Může zůstat třeba i jen u této knihy. Soudím, že jako úvod do šestidílné ság, je zatím nejlepší...
> Karl Ove Knausgård: Můj boj 3 – Ostrov chlapectví. V překladu Kláry Dvořákové Winklerové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2018.
> Další související texty:
> Smrt v přímém literárním přenosu, Recenze & kritika, 10. září 2016
> Karl Ove Knausgård: Můj boj 1: Smrt v rodině - ukázka, Recenze & kritika, 10. srpna 2016
> Karl Ove Knausgård: Můj boj 2: Zamilovaný muž - ukázka, Recenze & kritika, 17. března 2017
> Zamilovaný muž v rodinné pasti, kniha druhá, Recenze & kritika, 10. dubna 2017.
Žádné komentáře:
Okomentovat