Le Cléziova strastiplná cesta za Blbounem nejapným

> literatura > knihy > recenze > vyšla na portálu literární.cz, dne 26. března 2018

Jsou druhy, které již vyhynuly. Příběh románu Alma, který francouzský spisovatel Jean-Marie Gustave Le Clézio (*1940), nositel Nobelovy cena za literaturu z roku 2008, nazval podle části ostrova Mauricius, je složený ze střípků různých vyprávění. Vzdává v nich poctu vyhynulým druhům, hlupákům: ptákům, ale i otrokům. Hlavní postavou je cestovatel Jérémie Felsen, jenž se vydává po stopách jednoho vyhynulého druhu ptáka, u nás známého jako Blboun nejapný nebo také Dronte mauriciský, latinsky Dodus ineptus...

Zprávy o jedné nevyhnutelné katastrofě

Francouzského spisovatele J. M. G. Le Clézia (*1940), jak v abreviaci uvádí často své dlouhé jméno, známe v češtině pouze z pěti děl. Dvě z nich vyšla již v šedesátých letech, tři v letech devadesátých... zatím poslední překlad je z roku 2001. To není mnoho, s ohledem na to, že za autorem stojí řada padesáti děl

různé povahy a rozměru.

Autor má za sebou románové cykly, věnované mayské kultuře (a dalším indiánským kulturám v Mexiku, Panamě a Guatemale), ale i nomádům v Maroku, aby se vracel do Afriky, speciálně do Nigérie, kde prožil část svého dětství. Procestoval ale křížem krážem celý svět, nikdy ale pouze jako povrchní turista, ale s pečlivostí badatele, který chce porozumět místu i času.

Navzdory proměně stylu píše Le Clézio v zásadě o jednom tématu. Tou je civilizační katastrofa Západu, jež měla dalekosáhlé důsledky hned v několika světadílech, které se Západem neměly vlastně... téměř nic společného. Vypadá to místy, jako kdyby katastrofa byla vlastně nevyhnutelná, vepsaná přímo do genetického kódu Západu. Tam, kde se stala demokracie fíkovým listem kapitalismu, kolonialismus se dosud někde vykládá jako civilizační mise.

Le Clézio, stojící na pozicích humanismu, bývá čas od času terčem útoků: z levice i pravice. Nepohodlné bývají i jeho kulturní polemiky a podpora uprchlíkům, kritika vládní politiky, stejně jako arogance Západu, jenž je podle něj zodpovědný za velkou část současných globálních krizí.

Obecně se má za to, že J. M. G. Le Cléziovo dílo bylo ve svých počátcích poznamenáno formalismem. Tak bývá často vykládaná i jeho prvotina z roku 1963, již napsal ve svých třiadvaceti letech, tedy existencialismem a Novým románem (Robbe-Grillet, Butor, Sarrautová) poznamenaná kniha Procès-Verbal, přeložená u nás o dva roky později Věrou Dvořákovou, v roce 1965, jako Zápis o katastrofě. Autor za něj dostal Ranaudotovu cenu a stal se známý v literárních kruzích. Byl srovnáván s Albertem Camusem...

Vliv na něj jistě měla i poměrně tísnivá atmosféra kolem války v Alžírsku, pocit obecné nejistoty z rozpadu francouzského koloniálního dědictví. To je mimochodem dost důležité: Le Clézio by se dal označit, nikoliv toliko pro své počátky, ale zejména pro svou současnou tvorbu za autora nejen postmoderního, ale i postkoloniálního. Proměna jeho stylu začala někdy koncem sedmdesátých let, a slávu mu vyloženě přineslo dílo: Désert (Poušť) z roku 1980, za níž získal cenu Francouzské akademie, známou jako Grand prix de littérature Paul-Morand.

Autor se ovšem nedá redukovat pouze na dva tituly, ale právě tyto dva – pro určitou přehlednost - tvoří dva kameny na cestě, podle kterých bychom se mohli orientovat. U nás vyšla Poušť až v roce 1996 v nakladatelství ERM v překladu Magdaleny Fryčové. Pro Le Clézia je také typické to téma: jde o příběh nomádů, kteří prchají na počátku 20. století ze Sahary před křesťany kamsi, kam jim jejich duchovní vůdce, šejk Ma-el- Aïnine, řekl – do země zaslíbené. Druhou část tvoří příběh Lally, která žije v Maroku u Tangeru (stále jsme aspoň fiktivně u Alberta Camuse, kde se odehrává jeho Cizinec), a utíká před svými příbuznými do Marseille. Důvodem nebyla ani tak bída, jako snaha ji vdát za někoho, koho nechtěla...

Mimochodem, druhá Le Cléziova manželka Jémia Jeanová pochází rovněž z Maroka. Společně napsali v roce 1999 knihu s názvem Gens des nuages (Lidé oblaků), cestopisnou knihu, bohatě dokumentovanou, kde jeho se jeho žena vydává po stopách svých předků na západní Saharu. On sám se jinak hlásí k súfismu, mystické náboženské formě islámu.

***

Kromě povídkové knihy Horečka (La Fièvre, 1963, č. 1967), v překladu Věry Dvořákové, vychází v poslední době česky Le Clézio zejména díky péči nakladatelství Dauphin. Toto nakladatelství vydalo novelu Lulaby, 1996, jež původně tvořila ve francouzštině součást rovněž přeložené povídkové sbírky Mondo a jiné příběhy (Mondo et autres histoires, 1978, č. 2001). Za oběma překlady stojí Lucie Mensdorf-Pouilly. Speciální postavení mezi díly, které v Česku vvšly je Bludná hvězda (Étoile errante, 1992, č. 1996), v překladu Evy Pokorné, v němž se Le Clézio na dvou příbězích vrací do období druhé světové války.

Nevyhnutelní ztráta civilizační paměti

Dnes píše Le Clézio velmi osobitě, velmi poeticky, rád užívá odkazy na své předky: jeho nejsilnějšími tématy jsou „ztráta civilizační paměti“, jež se promítá do urbanismu, ekologie,obecně zkrátka duše člověka, jenž touží, jak zmiňuje Nobelova komise, jako v případě spisovatele Le Clézia, po „nových odjezdech“, po „poetickém dobrodružství“, ale i po „poetickém dobrodružství, ale i sexuální extázi“, jež hledá přese vše právě v „humanismu navzdory vládnoucí civilizaci“. Není ale ztráta civilizační paměti Západu opět nevyhnutelná?

Román Alma je přímo esencí takového psaní, pro které je typické ptaní po tom, co a kdo stál za zánikem, v němž ztráta je nakonec zprávou nejen o zničení jedné civilizace, ale i zprávou o dominaci Západu a jeho necitlivosti vůči jiným kulturám. Zárodky zániku spočívají v ignoranci. A ta je spojena s anamnézou. Kdo by si chtěl pamatovat na krutost civilizačních misií? Kniha Alma sama je po stránce fabulace vyprávěním dvou lidí, z nichž každý je tak trochu Le Clézio. Ať již se jmenuje Jérémie Felsen nebo, na druhé straně, hobo (jakási varianta vagabunda) Dodo alias Dominique. Mezi těmito dvěma postavami existuje tajné spojení, navzdory vzdálenosti, jež je dělí, něco, co je propojí, aniž by se setkali.

Co je ale zajímavé, a můžete číst knihu jak chcete, Evropan Jérémie, který jede na ostrov Mauricius po stopách ptáka, známého také jako Blboun nejapný, jde ve skutečnosti hledat více, totiž své předky. Probírá se seznamy pokřtěných otroků, kde najdeme křestní jména, identická s loděni, jež na ostrov přivážely otroky. Může to působit komicky, ale onen Blboun nejapný je totiž vyhynulý druh ptáka – ptáka, který neuměl létat, a podle historických zdrojů při portugalském přistání, mu říkali doudo (hlupák) – vyhynul koncem 17. století. Zda mu jméno ale patří kvůli tomu, že nedokázal vzdorovat a přežít, není jisté. Jména otroků, kteří byli křtěni, zůstala, zmizela ale jejich kulturní rozmanitost, a vlastně i původ...

Le Clézio to v četných rozhovorech říká přímo, v textu metaforičtěji, ale ostrov Mauricius je mu tu především místem, ale především symbolem zkázy a vyhynutí, nejen tohoto ptáka, jehož najdete ve slovníku také jako Raphus cucullatus. Autor tvrdí, že na vznik této knihy myslel celých třicet let. Kritický ohlas byl výrazný, a spokojen by byl patrně i spisovatel Lewis Caroll, jenž měl ve své Alence v říši divů také postavu tohoto ptáka, jenž mu posloužil jako karikatura jeho samého.

Šlo Le Cléziovi o to samé? Nepochybně nikoliv, ale podobnost čistě náhodná se tu nabízí k meditaci. Můžeme Almu, román, ale i tu danou oblast, jež patřila kdysi skutečné Le Cléziově rodině, neboť oba jeho rodiče z Mauricia pocházeli (on sám se narodil v Nice, kde se podle svých slov „nikdy necítil doma“), brát jako „návrat domů“?

Spisovatel je vůči Francii a jeho civilizaci velmi kritický, a sám říká, že k psaní nepotřebuje „hukot slov“ ve Francii, většinu času tráví mimo Evropu, nejčastěji v Číně.

***

Pokud bychom chtěl vidět Le Clézia kriticky, máme příležitost. On totiž nemá jenom zastánce, ale i tvrdé odpůrce: proč tedy nepoužít kritického obratu a slov kritika Richarda Milleta, jenž tvrdí, že máme u Le Cléziova psaní co do činění s dílem, jež je naprosto „perfektním odrazem myšlení, které používá snadnou propagandu, zjednodušené multikulturní myšlení, černobílé vidění, v němž běloši jsou strašní, ale indiáni, ti jsou vždy úžasní“.

To je trochu zlé, ale Millet to řekl v reakci na kritiku jednoho svého eseje o Breivikovi, o němž Le Clézio ostře prohlásil, že je přímo „lugubre elucubration“ (žalostným žvástem).

Důležitým faktorem je u autora velmi specifický jazyk. Le Cléziův román ale nepůsobí exoticky, ba právě naopak, kdo ale čeká nějaké turistické vyprávění s obrázky, ten musí hledat v jiném rajónu. Spisovatel Le Clézio přistupuje k psaní a vyprávění kreativně, poučen subjektivním vypravěčem Nového románu, autor užívání bez uzardění kreolštiny, domorodého jazyka, vycházejícího z francouzštiny, do níž tu a tam míchá s přehledem anglicismy.

> Jean-Marie Gustave Le Clézio: Alma. Vydalo nakladatelství Gallimard, Paříž 2017.