Sirotci pravdy, dezertéři lásky: S pařížskou Alenkou v Praze za zrcadlem 17. listopadu - dokončení

> kultura > literární reportáž Sirotci pravdy, dezertéři lásky, VIII. část, psáno pro Parlamentní listy

Alenka přijíždí do Prahy čas od času. Tentokrát přijela kolem 17. listopadu, aby si to užila. V Paříži k tomu nemá tolik příležitostí. V pokračování cyklu Sirotci pravdy, dezertéři lásky se dozvídáme, koho Alenka potkala, a koho nepotkala. Byl jsem u toho, a nebyl jsem sám. Dokončení VIII. části, kde se laskavý čtenář potká nakonec i s postavou Chvástavého zajíce.

Ženy v disentu aneb Ponížení a uražení II.

Druhý den přišla Alenka téměř předpisově. René nemusel dlouho čekat. Sešli jsme se na Bořislavce, bylo lehce frešno, a Alenka souhlasila, že půjdeme do sauny. V tomhle chladném počasí se nám to všem zdál jako dobrý nápad. Měli jsme na to celý den, kdy tam půjdeme. To jsme ale ještě netušili, že k tomu nedojde, neboť jak již laskavý čtenář tuší, Alenka mění nejen plány, ale i své trasy. Respektive, plány tentokrát nezměnila naše Alenka, ale její jmenovkyně Alena. Oznámila Alence, že vernisáž akce, na kterou se chystala do Lucerny, není v šest večer, ale že začíná již ve čtyři.

Knihu Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent vydalo nakladatelství Academia a Sociologický ústav AV ČR, a právě onoho 17. listopadu o 16 hodin měla křest v galerii pražské Lucerny. Autorky knihy Marcela Linková a Naďa Straková vyzpovídaly dvacet jedna žen z prostředí disentu a Charty 77, samotná publikace vyšla k jejímu 40. výročí. Vzpomínám, že kdysi podobně změřenou výstavu uspořádala v Knihovně Václava Havla Petruška Šustrová. V Řetězové, kde tehdy knihovna sídlila, rozvěsila tehdy dětské oblečení a pleny... Ptal jsem se tehdy, kdy udělá výstavu o homosexuálech, ti jistě také byli ostrakizovaní režimem, ale Petruška to tehdy vzala jako nemístnou provokaci a mateřsky mne tehdy něčím usadila.

Když jsme s Reném do Lucerny dorazili, byla již Alenka na místě. Chvíli jsem jí nemohl najít... zato jsem tam našel mnoho jiných, které jsem od vidění znal. Potkla jsem jako první mexickou antropoložku českého původu Danielu Spenser, s níž jsme se seznámil na jednom večeru v café Liberál (organizovaném Deníkem Referendum a čtvrtletníkem Listy). Jako tehdy i tenkrát někoho hledala. Bývalý premiér Petr Pithart tam ale tentokrát chyběl. Myslím, že ani tak nehledala jeho. Oznámila mi, jaké škody napáchalo zemětřesení, jež před nějakým časem postihlo Mexiko, a že všichni její inquilinos (nájemníci) přežili; jeden dům jí ale spadl.

Byla tu i spisovatelka Jana Červenková, která vždy s oblibou vypravuje, jak jsem jí kdysi v deníku Prostor, kde jsme společně pracovali, naučil „pracovat s myší“. V dálce o pár stolů se míhala socioložka Jiřina Šiklová, bývalý ministr Jan Ruml, a nemohl chybět ani věčný rebel John Bok. Prezentace již skončila, nastala volná zábava, a bylo dobré vyměnit si pár názorů na situaci i domácí poměry.

Když jsem uviděl historika Petra Blažka, který proklouzával kolem, neodpustil jsem si: „Á, nový historik nových pořádků!“ Historikovi se to nelíbilo a ohradil se, že nemá s Babišem nic společného. „S Babišem ne, ale s novým narativem,“ upřesnil jsem. Myslel jsem tím zejména nadužívání protikomunistické rétoriky a schematické líčení časů tzv. komunismu. Historik Petr Blažek pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, zvané také zkratkou ÚSTR, kterážto instituce již nějaký čas prodělává turbulentní vývojové otřesy, přímo úměrně se zastoupením politické reprezentace, která určuje směr.

Já ale nic nevěděl o současných poměrech, na to je specialista zejména zakladatel instituce Pavel Žáček, nyní novopečený poslanec, nestraník za ODS. Přišlo mi pouze vždy poněkud ahistoricky zavádějící zabývat se „totalitními režimy“, protože samotné slovo „totalitní“ je velmi zavádějící. Ten termín je přežilý, nepřesný a dokonce i značně matoucí. To jsem ale evidentně netrefil, protože více než totalitou, zabývá se historik Blažek kádrováním minulosti a lidí.

V tomto duchu se mne také vzápětí pokusil urazit, což mi v první chvíli nedošlo. „Měl by ses vypořádat sám se sebou,“ řekl mi (...a další slova zavál hlasitý cinkot skleniček). Společnost kolem něj ta výměně příliš nepřekvapila, socioložka Šiklová i buřič Bok jsou zvyklí na jiné výměny. Zato René byl překvapený. Nejen veselým vyprávěním Johna Boka o cestě do Paříže (s vynecháním Norska, kam původně mířil, což potom vyšlo levněji), ale i bývalým ministrem vnitra Rumlem, který se mu zdál smutný. „On tam tak seděl, a nic neříkal,“ řekl mi René později, „možná jsem měl k němu přijít a vzpomenout na staré časy.“ Chtěl pozdravovat i jeho bráchu. Neudělal to ale, což si ještě dlouho ten večer vyčítal. Ruml se chystá, pokud jsem správně slyšel, kandidovat znovu do senátu. Historik Blažek se objevil ještě jednou, aby se mi třikrát omluvil. Protože jsem ale nevěděl moc za co, řekl jsem mu, ať to už nechá být. To už bylo dávno předmětem výměny zejména prezidentská podpora akademika Jiřího Drahoše proti kandidatuře Miloše Zemana, ale i proti té Michala Horáčka. To jsem ještě nevěděl, že pár kroků od nás právě nepustili na pódium na Václavském náměstí právě Horáčka, jednoho z aktérů listopadu 1989.

Inu, časy se mění... dnes rozhodují o tom, kdo kde vystoupí jiní, než tomu bylo dříve. Říkají si Kroměřížská výzva, a podporují jenom „demokratické kandidáty“. Stále je tu ale dosti svobody, i když Monika Pajerová, jak neopomněla zdůraznit, po tom incidentu s Macháčkem, se v poslední době cítí jako za „časů normalizace“. To má člověk chuť někdy říct něco hodně jadrného. Český rozhlas se o to pokusil ve svém vyhlášení několik dní poté.

***

Alenka byla s Alenou ve svém živlu. Alena vypadala jako Věra Chytilová, což má být spíše poklona – dáno jejími velkými tmavými brýlemi, které zakrývaly podstatnou čas obličeje – a chystala se na Národní třídu. Pracovala kdysi v Kanceláři prezidenta republiky – té tzv. KPR, které ona a její přátelé říkali KOPR, to „O“ znamenalo OPRAVDOVÉHO. To bylo ještě za Havla. Nikoho nepřekvapí, že jako obvykle, byl i tento listopad i jejím podání věnován „střežení prezidentova odkazu“, k čemuž je doba, jak víme, vždy příhodná. Alena chtěla jít do nějaké čajovny, z níž se vyklubal normální bar, já s Reném jsme namítali, že již nestihneme tu saunu, jak jsme si řekli. Ale to již Alenka s Alenou proplouvaly davy, kde se kolem paláce Vagón srocovaly skupinky v očekávání jakési performance.

Mrzelo mne, že jsem si na vernisáži nevšiml Marty Kubišové, a celkově mi připadlo, že je letos neviditelná. Ukončila letos svou profesionální dráhu, a ta vernisáž byla možná jednou z posledních příležitostí, kde by se možná mohla nechat i k nějakému tomu trylku přemluvit. Pokud vím, nedošlo k tomu. Zato jinde se překvapení připravovalo. Kruhově nasvícený balkón paláce Vagón působil majestátně. „Miloši, vylez!“ ozývalo se. Ne, Miloš Zeman nepřišel ani sem, ani na žádnou část oslav, které v karnevalovém reje uspořádali jeho vnuci. Možná se musel trochu předpřipravit na cestě do Ruska za prezidentem Putinem, kam po víkendu odletěl. Krátce po 19. hodině se objevili klauni na vysokých kothurnech, zazněla hudba a na balkóně stanula drobná dívka. Modlitba pro Martu! Modlitba bez Marty.

Alenka chtěla ještě zůstat. Má na to právo, není v Praze každý den, a z Paříže je to přeci jenom trochu z ruky. Navíc není každý den 17. listopad! Rozloučili jsme se s oběma Alenkami, a popřáli jim hezký večer.

Ano, takto to bude již pořád, říkal jsem si potom, lidé odcházejí, paměť se vytrácí, už nám zůstanou jenom emoce. Mladí nahradí staré, a ti staří se budou lísat do přízně mladým. Tímto konstatováním pro mne vše skončilo – alespoň protentokrát.

EPILOG:

Alenku jsme toho dne viděli naposledy. Chtěli jsme jít do sauny alespoň v sobotu. Šli jsme tam bez Alenky: Reného syn měl v Hostivaři „saunový rituál“ a stálo to zato. Alenka měla ještě mnoho schůzek s mnoha důležitými lidmi, že si na nás již prostě nenašla čas. Nevyčítám jí to: byl jsem pouze jedním z mnoha zajíců, které v ty dny honila.

Pro pobavení čtenářské obce dodávám, že se ke mně doneslo jedno setkání, ano – správně, se zajícem nejdůležitějším, totiž tím Chvástavým. Přijel pro Alenku v neděli vpodvečer se svým vozem, aby ji – plnou dojmů a nové energie – odvezl na letiště. Konec dobrý, všechno dobré.

Jo, a ještě něco: Alenka má v Paříži problém s muslimským sousedem. Pořád prý klepe a dožaduje se nahlas klidu, který Alenka neporušuje. Ale o tom až příště...