Sirotci pravdy, dezertéři lásky 2017: S pařížskou Alenkou v Praze za zrcadlem 17. listopadu 2017

 > kultura > literární reportáž > psáno pro Parlamentní listy dne 21. listopadu 2017

Přijela Alenka. Vybrala si k tomu týden kolem 17. listopadu. Alenka přijela z Paříže do Prahy, a udělala to schválně. Vypadnout do Prahy je jedním z jejích způsobů, jak se vyvětrat, srovnat si věci v hlavě, i trochu si zavzpomínat. Naposledy jsem Alenku viděl před téměř dvěma lety v Paříži..*

I.

Tehdy i dnes zůstávám především chodcem, v Paříži i Praze. Je to myslím nejlepší způsob, jak neztratit hlavu, vidět a slyšet to podstatné. To nevidíte v televizi, to neslyšíte v rádiu. Média jsou určena, zejména v den státního svátku 17. listopadu, především těm, kteří tak rádi mluví o své „nejšťastnější generaci“ a – o „tom masakru na Národní třídě“. Média to prokládají novými komentátory a historiky, těmi nositeli „nového historického narativu“.

Nikde žádný zajímavý názor, který by měl nějakou diskusní relevanci. Nikde žádná skutečná diskuse. Už to nejsou ani vítězové a poražení, jak se to nějaký čas dělilo, ale cosi nového. Minulost je už zase instrumentem k současnosti těm u moci, jako dříve, a ta minulost už je nadobro zcela vykradena, vyloupena, vytunelována účelovými zlatokopy. Jmenují se různě.

Návštěva Alenky mi vždy připomene, že jsem odtud kdysi odjel. Nebylo to snadné, bylo to těžší než dnes, přesto jistá opona mezi dvěma světy zůstává. Zůstává i ta neprostupnost, resentimenty, nálada k mdlobě, a dělení mezi lidmi. Stále jsou tu lidé v různých skupinách, které si to vysloveně pěstují, existuje tu stále atmosféra, kde jsme „my“ a „oni“. Ale kdo je kdo?

Toto nebude štkaní nad ztracenou generací, ne, to nebude oslava mládí a energie generace 17. listopadu 1989, ale vlastně taková obyčejná procházka – po té „pražské kavárně“, chcete-li, uprostřed mumraje masek, karnevalového jásotu. Uprostřed smíchu a zapomnění.

Revoluční radio Moniky Pajerové

Ano, vládne tomu hydra zapomnění. Ani letos tomu nebylo jinak. Příkopy se nezasypávají, příkopy se hloubí. A všemu vládne třeskuté zapomnění. Něco na způsob ekologické katastrofy, když se láme ledovec. Už nakonec neslyšíte nikde ani bývalého senátora Martina Mejstříka, který člověka přece jenom vždy bral za srdce, i když jste s ním nemuseli souhlasit, ale slyšíte už jenom do umdlení všude jen... Revoluční radio Moniky Pajerové. Line se vskutku ze všech médií, kamkoliv vejdete, hned na vás vyskočí jako bubák z dávné temné minulosti. Já si ale ještě pamatuji dobu, kdy o Monice Pajerové nebylo (alespoň na pražské filozofické fakultě) ani vidu, ale ani slechu.

Naopak tu již byli (abecedně a namátkou): Jiří Adamík, Lucie Cviklová, Štěpánka Cifrainová, Věra Černá, Nataša Dudínská, Sylva Fischerová, Martin a Petr Hnilo, Milan Hejl, Alena Ježková, Vlasta Ježek, Ivo Keilwerth, Renata Krbcová, Irena Kurzová, Ondřej Neumann, Bára Mazáčová, Kamila Míková, Pavla Milcová, Terezie Pokorná, Martin C. Putna, Jiří Taišl, Eduard Valášek, Dušan Sadloň, Filip Tesař, Alena Švejdová, Jan Smrž, Zdeněk Aleš Tichý, David Zelinger...

Ti všichni, každý svým způsobem, dělali cosi, jak já si to ještě pamatuji, co mělo význam. Proč s nimi nikdo po letech nevede nějaký rozhovor? Proč oni nejsou v televizi?

Ano, to bylo ještě dávno před Škroupovým náměstím prosince 1988, krátce po prvním Studentském fóru, kde vznikl nový fakultní výbor, a krátce kolem Palachova týdne v lednu 1989, ale i po něm... - ta doba je v mlze, mnoho lidí si dnes plete rok 1988 i rok 1989, komunismus se přece již hroutil a bylo to slyšet široko daleko - v době, kdy tehdejší děkan fakulty Antonín Vaněk začal sestavovat seznamy pravicových studentů, na němž se nás povícero objevilo – a to nejen ze studentského časopisu Situace, který jsme s několika přáteli založili rok předtím, díky blahovolnosti proděkanky Růženy Mužíkové.

Vznikla potom stejnojmenná nástěnka, na kterou se chodili dívat i z vedlejší právnické fakulty, a kterou si s dojetím fotili ze státní bezpečnosti jako ukázku „aktivizace studentů“.

Děkan Vaněk tehdy plakal, když mi naléval panáky ve své kanceláři: „Musím tě hochu nahlásit!“ omlouval se tím zvláštním způsobem, na který se nedá zapomenout. Spolužák Ivo Keilwert mne jindy kopal pod stolem, když se nás Vaněk vyptával, jestli víme, kdo je ten Havel. „Havel,“ řekl jsem mu, „to myslíte toho dramatika?“ - „Ne, toho básníka!“ vyhrkl Vaněk. To nás tehdy dostal, a my znali Václava Havla hlavně jako dramatika. Nevěděli jsme, že to je básník. Básník a disident. Tedy znali... něco málo jsme od něj četli. Dalo se to přece číst v časopisech ze šedesátých let, že?

Co tehdy dělala Monika? Jistě, byla to především v té době krásná šťastná matka (ta fotka byla v Květech nebo ve Vlastě?), které přišla na svět její okouzlující malá dcera Emma, o níž se starala. Dostávala z Francie kojenecké výživy, když pravidelně vyjížděla do zahraničí, měla na to malé dítě i takovou jednu praktickou hlídací paní. Typická studentka té doby? Ne, to určitě ne.

Ta Emička, jež se vyskytuje v každé její druhé větě i dnes, i když ta Emička už vypadá jako velká slečna, a sama má dceru. Ne, Emička nechtěla být určitě nikdy tím malým „rozmazleným spratkem“, jak kdesi řekla. Ale byla. Dnes úspěšně parazituje matka na své známější dceři – stačí se podívat do prvního bulváru. Co by, kdyby... Až jednou bude Monika kandidovat na prezidentku, Emička jí jistě v kampani zazpívá nějakou veselou skočnou.

Hydra zapomnění. Poprvé jsem ten jev zaznamenal v létě 1990, když jsem se vrátil poprvé z Francie: převážně ženy-spolužačky z fakulty mi vyprávěly, jak to vlastně Monika dělala, že se stala mluvčí. „Ona prostě nenechala nikoho na pochybám, že je ta hlavní! Každému hned tykala, každého hned objímala, o každého se třela, vždy udělala to, co se po ní chtělo! Vždy byla k dispozici! I Havla tím takhle zblbla,“ vzpomíná jedna z nich. Havel jí nakonec i vděčil za to, že jeho jméno mezi studenty navzdory silnému odporu prosadila. Možná za tím byla vždy jen ta ženská žárlivost, neprůbojnost, snad i jakýsi ostych, který těm spolužačkám chyběl. A nebylo jich málo, bez nich by žádná „sametová revoluce“ nebyla. To vím jistě. Dnes to ale vypadá, že nebýt Moniky, komunismus by nepadl, možná by stále jen kulhal na jednu nohu.

A Monika to dělá stále stejně. Do politiky nespěchá, má před sebou přece celý život, třeba „za deset, patnáct let“. Bůh nás chraň! Její slova jsou dnes pramenem zapomnění, která zní jako z velké hydry tryská, jako kalný kejzír, stále to samé, stále ty samé řeči, když mluví o tom dni, když mluví o tom, kterak bojuje proti zlu (nyní Babišovi), a o té hrozbě pro tu „naši demokracii“ o které dnes učí „americké studenty“.

Vrcholem jejího letošního vystoupení byla diskuse na Českém rozhlasu Plus, kde v ony „sváteční dny“ zavítala ke kulatému stolu moderátora Petra Schwarze pořadu Názorů a argumentů společně s Janem Macháčkem, Igorem Chaunem a Jefimem Fištejnem… Rozhlasu se údajně nepodařilo zaznamenat, co Macháček řekl, když odcházel popuzen jejími útoky. Inu, veřejnoprávní rozhlas, kde se tahle slova nezaznamenávají, aby to náhodou někoho z posluchačů neurazilo.

I kdyby byla sebepravdivější. Pravda a láska přece byla dávno poražena lží a nenávistí. Po smrti Václava Havla se ale vynořili náhle „strážci prezidentova odkazu“, říkám jim sirotci, „sirotci pravdy, dezertéři lásky“. Zatímco stále hledají tu svou pravdu, to vtělení jedné možné pravdy, zapomněli již dávno na to, že je k tomu potřeba té lásky. Pravdu nemusejí mít, ale o lásku by snad měli usilovat stále.

Moničina slova se stala v těchto dnech jednou velkou frází. Ona to možná neví, že její videa na youtube již dávno zlidověla. A tu její větu: „Co by tomu řekl Václav Havel?“ si lidé přehrávají na večírcích pro pobavení… Všeho moc škodí.

***

Alenka je trochu jako Monika. Také vždy honila více zajíců. Na rozdíl od Moniky Alenka ale nikdy netrpěla spasitelským komplexem. Alenka naopak ráda s lidmi vychází po dobrém, někdy se k nim doslova lísá. Nejvíce k zajíci, kterému osobně říkám Zajíc chvástavý…

Kdyby nepřijela Alenka, patrně bych nikam nešel… Kdo se má pořád dívat na ty karnevalové děti, co organizují akci pod názvem se špatnou diakritikou Diky ze muzem, protože to jenom zastírá stávající stav věcí? Jednou je to „běh za svobodu“, jindy zase „demokratické korzo“: má to všem vysvětlit, že máme děkovat. Nechci nikomu děkovat. A to, že můžu – a s dovolením si to rozhodnu sám – mi nemusí nikdo vysvětlovat. Pokud to takto ty děti cítí, je mi jich líto. Ale zdá se mi, že ty děti jsou prostě jenom dobře zaplaceny…

Alenka je ve skluzu aneb Ponížení a uražení I.

Alenka měla ovšem svůj plán. Protože jsem pár posledních dnů trávil s přítelem Reném – přítelem z časů, kdy se ještě bojovalo za „socialismus a mír“ a „přátelství na věčné časy“, známe se téměř čtyřicet let - přibral jsem ho k tomu. René prožil většinu svého života u policie. Té státní, nikoliv tajné – byla to ale především policie dopravní. Říkal jsem si, ho procházka po „pražské kavárně“ přivede třeba na jiné myšlenky. Každý jsme koneckonců zajatcem nějakých svých myšlenek.

Nejprve jsme se sešli s přítelkyní Hedvikou, která má vždy dost důvodů kritizovat tu „moji listopadovou generaci“, která „to všechno zpackala“.

Jejími oblíbenými zdroji informací jsou levicově hysterická média jako Britské listy a A2larm, a tudíž Saša Uhlová, Daniel Veselý a Ondřej Slačálek. Měl to být takový úvod. Pokud tohle René vydrží, bude vše v pořádku. René se vohodil do slavnostního, vzal dvě kytky a přišel ve správný čas na správné místo. Hedvika byla dojata. A potom spustila. Mrkal jsem na Reného, protože Hedvika má tu výraznou vlastnost, že když se rozjede, není k zastavení. Připomíná tak trochu Odettu, která mi kdysi významně sdělila, že: „Na Prousta každej sere!“ Asi si vybírám stále stejné ženy. Není Hedvika vlastně Odetta? René čekal, že dorazí ještě Alice, ale ta právě obědvala někde v Dejvicích, takže k našemu všeobecnému zklamání, nedorazila. Zato se jí podařilo zavolat, že s dalším programem počítá. Dal jsem jí k telefonu Hedvice. Dopadlo to dobře, holky si vlasy navzájem nevytrhaly… Ani to ostatně nešlo.

Hedvika již nějakou dobu totiž touží po tom setkat se s mými bývalými přítelkyněmi. Orientuje se v nich již téměř lépe než já, a to tak dokonale, že se umí vcítit do jejich psychologie – na základě mateřství, širokorozchodné empatie z ublížení různého druhu (muži, ale i učiteli a spolužáky). Pravidelně si dělá revizi v mých ženách, a pokud se jedná o ženy veřejné, informuje mne o jejich nových výrocích. Jsem dostatečně informován.To ona mne, mimochodem, přivedla na myšlenku, že Dostojevského slavná kniha Ponížení a uražení je svého druhu nejen analýzou předlistopadového Ruska, ale i polistopadového Česko (-slovenska). Dnes tu knihu na Národní třídě nekoupíte, jak jsme se nedávno přesvědčili v knihkupectví Academia i ve Spálené ulici; ale naštěstí jsou tu antikvariáty, tak třeba někdy příště.

Je v tom možná zase ta nezkrotně chorobná žárlivost, ale patrně i zaujetí jinými ženami. Mohl bych to vnímat i jako pohrdání muži, protože ona se o mé vnitřní prožívání zajímá pouze z toho důvodu, že tím zjistí chování mých žen, s nimiž se takto srovnává. Aspoň, že ji slyšela, říkal jsem si. To jsem ještě nevěděl, že budu mít sám dost problémů se s Alenkou vůbec sejít, dorazit tam, kde opravdu bude, a pár hodin setrvat v její společnosti. Neodhadl jsem správně, kolik těch zajíců vlastně je. „Ne, s ním se scházet nebudu!“ utvrdila mne Alenka při prvním telefonátu, když jsem se jí ptal, zda již má domluveného Chvástavého zajíce. „Ne, neboj, je to kretén!“ Nechci se do toho míchat, může se přece scházet i s tímto zajícem, já to pochopím, ale Alenka to patrně bere jako principiální věc.

Když přišla esemeska: „Jsem ve skluzu“, pochopil jsem to. Alenka měla schůzku, o které mi nechci nic říct. I ta vinohradská lokalita je vyloženě podezřelá. Šli jsme s Reném do Hlučné samoty, a osamoceně jsme povečeřeli tuhou svíčkovou. „Myslíš, že dorazí?“ ptal se rozpačitý René, který stále žmoulal gerberu s papíru. „Jo, neboj, je jenom ve skluzu,“ uklidňoval jsem ho. „Jen aby ten skluz nebyl na celý večer,“ smál se.

Nakonec jsme ji našli v Rumunské. Seděla ve studené kobce vinárny s vlasatým bělovlasým Zbyňkem, významným vídeňským exulantem, který mne v jednu chvíli upozornil, že vinárna disponuje sebranými spisy Dostojevského. Považoval jsem to za znamení. Měli i Ponížené a uražené. Řeč byla ale spíše o tom, kdo prohrál a vyhrál. „Považuji situaci za mimořádně skvělou,“ ohlásil jsem, čímž jsem způsobil první Zbyňkovo vrnění.

Uzavřel jsem slovy, že si to mohu dovolit, neboť jsem nikoho nevolil. O už vyvolalo povzdech. Bavili jsme se ale potom hlavně o tom, co se stalo v posledních dnech. „Hlavně nemluvte o Babišovi,“ poprosil mne exulant. Ne, to jsem opravdu neměl v úmyslu… chtěl jsem ho nechat žít. Zbyněk nezastíral, že je havlovec, byť s jistými výhradami, ale i smutkem, že ho v tom společně s ostatními „nechal osamoceného“. „Prohráli jsme, ale způsobili jsme si to sami,“ řekl.

Byla to přiměřená sebereflexe, protože koneckonců on sám si jednoho řekl, že bude „dělat vlastní věci“. Měl na to právo, tvrdím i dnes…

***

Zbyněk Benýšek patří ke generaci, vedené „etickými východisky“, jež dnes vypadají jako iluzorní snění. Zdá se mi, že byl a stále je v duši hipízák. Ne, nesměji se tomu, i když to chvíli vypadalo, že se na ničem v zásadě neshodneme. Když jsem mu předzpíval svou oblíbenou píseň od Jiřího Schellingra Lupič Willy, oznámil mi, že budu patrně generačním nástupcem Ringo Čecha.

Ne, myslím, že jím nejsem – na to jsem nebyl nikdy tak klaunsky naladěný. Nicméně do vídeňského Nachtasylu, kde se scházely české máničky, jsem během toho týdne, co jsem se ve Vídni na podzim 1989 ocitl, nikdy nedorazil.

Odjel jsem z Československa 25. září 1989, a mnoho z těch, kterým to vyprávím, si mi vždy směje. Pro lidi v exilu to byla nepochopitelná zpráva – zejména pro Pavla Tigrida, kterého jsem tehdy ve Frankenu požádal, zda nemá volné místo v autě do Paříže. Nevzal mne tehdy ani otec Kolář, ale až undergroundový spisovatel Jan Pelc s Markem Skolilem, co dělali oba v Tigridově Svědectví. Říkali mu tehdy Nestor. Zbyněk tvrdil, že ten podzim v německém Frankenu také byl: inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Alenka tu naši výměnu sledovala pobaveným zrakem. Nakonec jsme se dostali k Vladimíru Mertovi a jeho etickým a tvůrčím východiskům, abychom skončili u Jaromíra Nohavici. Potěšilo mne, že Zbyněk Nohavicu nesetřel. „Myslím, že bys měl dělat i něco v téhle zemi,“ řekl. Myslel tím patrně nějaké osobní, snad i politické, angažmá. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že už k tomu došlo. A navíc v téhle zemi žiji, ne že ne. I když jsem byl nějaký čas pryč.

Bylo toho na nás oba dost. I na Alenku. I René toho měl dost.

(dokončení brzy)

(* Psal jsem o tom tehdy do Parlamentních listů pod titulkem Pražský chodec v Paříži uprostřed prodlouženého výjimečného stavu.). Text je zároveň součástí cyklu Sirotci pravdy, dezertéři lásky (v pořadí VIII. část). V odkazu najdete i texty předchozích částí.