Francouzský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Patrick Modiano (*1945) se vrací letošní podzim ve velkém stylu. V nakladatelství Gallimard vydává dvě knihy – jednu divadelní hru: Débuts de nos vies (Počátky našich životů) a jednu prózu: Souvenirs dormants (Spící vzpomínky) – obě se zabývají jeho tradičním tématem, totiž ztracenými vzpomínkami a hledáním identity.
Moderátor: Ve studiu již vítám našeho spolupraovníka, literárního kritika, překladatele a publicistu Josefa Brože: „Dobré jitro!“
Host: „Dobré jitro!“
Host: Jde o postavení výjimečné. Jeho dílo je přeloženo do 36 jazyků. Patrick Modiano ale není jediným žijícím noblestou, vedle něj má francouzská literatura také Jeana-Marii Gustava Le Clézio, který shodou okolností vydává rovněž v těchto podzimních dnech svou novou knihu: Alma.
Modiano je v pořadí 15. francouzským nositel této cenu, získal ji před třemi lety, Le Clézio je nositelem v pořadí 14., a stalo se tak již v roce 2008. - Mimochodem, francouzská literatura, má mezi nositely Nobelovy ceny za literaturu, velké postavy literárního, ale i společenského významu. Patří mezi ně Romain Rolland (1915), André Gide (1947), François Mauriac (152), Albert Camus (1962) ale i například filozof Jean-Paul Sartre (1964), který cenu odmítl převzít.
Modiano, jenž má za sebou i ve francouzském kontextu cen více, tu nejprestižnější Goncourtovu získal v roce 1978 za román Ulice temných krámků (Rue de Boutiques obscures), je autorem třicítky románů, esejů, scénářů a divadelních her – rovněž písňových textů.
Vydání dvou Modianových knih – poprvé od roku 2014, je rozhodně významné, a o nejen proto, že Modiano je nositel zmiňované ceny. Jeho postavení je výjimečné nejen na francouzské literární scéně, ale i v evropském kontext. V České republice jde ale o autora, k němuž mají nakladatelé rezervovanější vztah, byť tu v překladech vycházel již v minulém režimu v překladech Václava Jamka a Stanislav Jirsy.
Moderátor: Čím se ve svých knihách Modiano zabývá?
Hlavním tématem Modianových románů je paměť, respektive ztráta paměti: její znovuobjevování, nalézání... to v souvislosti s osudy lidí, míst a příběhů. Za těmi osudy se často skrývá cosi tajemného, zakázaného, obskurního – ve smyslu temném, ale i pokleslém. Paříž, a to je velmi důležité, posloužila Patricku Modianimu jako základní scenérie, kde se stíny lidí potkávají se světly v oknech, ulice se ve vzpomínkách objevují znovu, a to i když měnily svá jména, podobně jako například lidé. Zločin tu nikdy nebývá daleko.
Bylo by ale chybné, soudím, vidět a číst Modiana pouze jako jakéhosi „nového Prousta“, který svým dílem Hledání ztraceného času i po sto letech udává v některých interpretacích na veřejnosti, poněkud zkreslenou představu o stavu francouzské literatury obecně. Modiano vedle paměti – o níž víme, že s postupujícím věkem nabývá až gigantických rozměrů (včetně „falešné autenticity“ prožitku a jeho vyjevování) – klade i otázky po smyslu našeho konání.
Ano i ne. V obou knihách – a patrně bychom měli vypíchnout zkutečnost, že v Modianově tvorbě jde teprve o druhou divadelní hru – se skutečně zabývá jakýmisi „počátky“. V komorní divadelní hře Débuts de nos vie přivádí na scénu čtyři postavy: Jeana, Dominique, matku Elvíru a dva další muže: otčíma Caveuxe a režiséra Roberta Le Tapiu. Jde o divadlo v divadle, Dominique je herečka, stejně jako Elvíra, a pro čtenáře tato hra nabízí mimořádnou příležitost k budování vlastní představivosti v tomto značně čechovovském naladění. Nejen proto, že mladá dívka Dominique hraje v Čechovově Rackovi.
Je to svého druhu i Čechov v Čechovovi, protože Dominique v jedné z prvních replik, Jeanovi říká, že si sama připadá jako Nina, kterou hraje, a on je vlastně i v životě Treplevem, mladým a dosud neznámým spisovatelem, který svůj rukopis nosí v kožené tašce, jež má ke své ruce připoutánu pouty.
Próza, tedy Souvenirs dormants, není označena jako román, ani jako vyprávění, a můžeme se tedy domnívat, že je to žánrově oboje. Modiano se skutečně vrací do své mladosti počátku 60. let: jeho vzpomínky jakoby by byly ponořeny do řeky zapomnění, některé nenávratně, jiné pouze jako „vzpomínky spící“. Tyto vzpomínky mají u Modiana jména míst – často konkrétních ulic, ale i jména (celá jména včetně falešných příjmení) žen.
Pro názornost dvě krátká věta: „Zdálo se mi, že tuto scénu jsem již prožil v jednom snu / "Il me semblait que j'avais déjà vécu cette scène dans un rêve", s.39) nebo „I když nejsem příliš nadaný v introspekci, chtěl bych pochopit, proč právě fuga se stala v určitém slova smyslu, východiskem mého života / "Bien que je ne sois pas très doué pour l'introspection, je voudrais comprendre pourquoi la fugue était, en quelque sorte, mon mode de vie", s.73).
Moderátor/ka: Jaké bylo a je vlastně přijetí Modianovy tvorby u nás?
Moderátor/ka: Jaké bylo a je vlastně přijetí Modianovy tvorby u nás?
Host: Pokud si mohu dovolit soudit, s odkazem na překlady a první reakce po udělení Nobelovy ceny za literaturu, zůstáví pro Česko Patrick Modiano dosud autorem velmi neznámým. Je tomu ostatně podobně i v anglo-americkém prostředí, nikoliv ale v kontinuálně evropském: v Německu jde o autora široce komentovaného. Dáno především Modianovým původem a tématem holocausu, kterým se - například v jedné knize, napsané v roce 1977, která také vyšla opožděně u nás až v roce 2007, v překladu Pavly Doležalové, totiž v titulu Dora Bruder – Modiano zabývá.
Chtěl bych tu ale poznamenat, že jakkoliv je téma židovství v Modianově knihách přítomno – v roce 1967 vydal svou první knihu La Place de l´Étoile, jež byla doslova „literárním meteorem“ za nímž stál dosti podstatně Patrick Queneau; mimořádným zážitkem jsou ale i jeho knihy další, které se zabývají širším okruhem – rekonstrukcí dětství a mladosti Rodný list (Livret de famille, 1977; č. v překladu Stanislava Jirsy 1980), Des si braves garçons, 1982; Dans le café de la jeunesse perdu, 2007), ale i povahou lidské identit - Remise de peine, 1968.- K tomu jedna anekdota: Modiano si nějaký čas falšoval datum svého narození: místo roku 1945 uváděl 1947, aby jeho jméno nebylo spjato s válkou, byť ji fakticky nezažil.
Já osobně mám velmi rád knihu Villa triste, 1980, která u nás kdysi v Československu vyšla ve slovenském překladu Ley Škanderové. Modiano v ní přešel od archeologického obhledávání Okupace k rešerším kolem války alžírské. Podle knihy vzinkli v režii režiséra Patrice Leconta i film, i když poměrně nešťastný Le Parfum d´Yvonne (1994). O poznání zajímavější je jeho starší spolupráce s režisérem Louisem Mallem, oba napsali scénář Lecombe. Lucien (1974), jenž pojedná o mladém muži, který si místo do odboje dostal do kolaborantských milicí.
Patrick Modiano je jedním z autorů, který využívá zastřenou podobou vlastní vzpomínky, v nichž čtenáři není zjevné, zda-li se jedná o něj samotného či nikoliv. Žánr tzv. autofikce, jimž se věnuje více francouzských autorů, není právě populární v anglo-saských zemích, a není přitažlivý ani patrně pro české nakladatele, kteří z nějakého důvodu o něm pochybují. Když v roce 2014 dostal Modiano Nobelovu cenu za literaturu, čekal jsem, že vyjde například jeho první román. Bohužel se tak nestalo, a patrně z nedostatku flexiblity a nasazení vyšel pouze román, který již Mladá fronta vydala vydala v roce 1984: Ulice temných krámků... Modiano by si u nás jistě zasloužil více než ty čtyři chudé, a dnes již trochu zapomenuté, české překlady...
Moderátor: Doufejme, že se naši čtenáři již brzy dočkají změny.
Žádné komentáře:
Okomentovat