Jean d'Ormesson aneb Závratná hloubka povrchnosti

> literatura > portrét autora > psáno pro Český rozhlas Vltava, úvod příspěvku na 29. prosince 2017, 8.33hodin

Byl autorem čtyřicítky literárních děl – od historických fikcí přes romány až po filozofické eseje. Jean  d'Ormesson, francouzský filozof, spisovatel, novinář, esejista zemřel 5. prosince 2017 ve věku 92 let. Sám o sobě říkal, v ironické zkratce, že je zde na zemi „tajným božím agentem“. Jeho dílo vstoupila již za jeho života do slavné edice Pléiades nakladatelství Gallimard.

Moderátor: O životě a díle francouzského spisovatelů Jeana d´Ormesssona si nyní v ranní Mozaice budeme povídat s naším spolupracovníkem, kritikem a publicistou Josefem Brožem. Dobré jitro!

Host: Dobré jitro!

Moderátor: Zdá se, že Jean d´Ormesson, byl pro Francii někým naprosto mimořádným. Můžete přiblížit jeho dílo? Pokud jsem si všiml/a, nevyšlo od něho ovšem v češtině jediné dílo...

Host: Ano, bohužel. Je tomu tak. To by nás ale nemělo až tak znepokojovat, to není vizitka Jeana d´Ormessona, ale spíše vizitka českých nakladatelů. Na Slovensku na tom nejsou o nic lépe – vydali v roce 1999 jediné dílo, jež nese název: Témět nic o téměř všem, slovensky: Takmer nič o takmer všetkom, ve francouzštině: Presque rien sur presque tout.

Když dovolíte, krátká ukázka, z níž vyplyne, proč možná působí jeho dílo pro české nakladatele poněkud podezřele. On totiž dokáže spojovat nespojitelné: vážnost s lehkostí, povrchnost s hloubkou. To se v našich končinách moc neoceňuje. Posuďte z výše zmiňovaného díla:

Avant le tout, il n'y avait rien. / Před tím vším nebylo nic
Après le tout, qu'y aura-t-il ? (...) Que seraient les hommes sans le tout ? / Po tom všem, to bude? (…) Co by byli lidé bez toho všeho?

Rien du tout. / Ničím.

Jean d´Ormesson nejen, že dokázal spojovat nespojitelné, nelámal si hlavu ani s obsahy, ani s žánry. Obvykle spojoval vyprávění (récit) s fikcí (románem), do čehož s velkou oblibou, někdy i, nadúžíval autobiografické vsuvky s častými odbočkami, literární vědec by řekl: disgresemi. Je oblíbenými tématy bylo: plynutí času, existence boží, věčnost, posmrtný život...

Tedy nic snadného, ovšem podáno velmi přístupně, snad až pedagogicky... (ne po lopatě), ale řekněme: zjednodušeně až snadno. Pro zasazení do kontextu francouzského bychom měli doplnit, že byl akademikem – myšleno členem Francouzské akademie – již ve věku 48 let, od roku 1973, tedy jako nejmladší, a až do 5. prosince zároveň nejstarším. Akademikem byl rovných 44 let. Více než polovinu svého života.

Moderátor: Prezident Macron ve svém projevu srovnával d´Ormessona s takovými velikány, jakými byli pro fracouzskou kulturu: Montaigne, Diderot, La Fontaine, Chateaubriand, Pascal a Proust. Není to snad až příliš?

Host: Určitě. Nesmíme ale zapomínat, že prezidentský Macronův projev byl vysloven nad rakví spisovatele, v rámci žánru, kdy se pocta mísí se superlativy odkazu a srovnáními, jež často nemají střízlivou podobu. Myslitel: ano, filozof: méně, esejista: jistě, prozaik: ano, ale zároveň: novinář a … dodal bych, i muž, jenž ovládal umění konverzace.

Byl to velmi vlivný člověk, elegantní, zdvořilý, zároveň velmi dobrý polemista – častý návštěvník televizních diskusí, v nichž nejde – jak se to děje často u nás – jen o to, někoho utlouct svým přesvědčením, ale dobrat se k podstatě problému. Dokázal přijmout názor protivníka, pokud byl argumentovaný, a on sám argumenty dokázal stavět – a to nikoliv pouze na paradoxu.

Moderátor: Byl tím, čemu se říká homme de lettre?

Ano, to je přesné. Název homme de lettre – tedy soba kultivované, erudovaná, vzdělaná... - tím vším byl jaksi samozřejmě; ale dodal bych, že on byl zároveň člověkem, spjatým se svou dobou. On neplul pouze kdesi ve výšinách na obláčku, ale byl silně oběma nohami na zemi.

Byl například ředitelem redakce konzervativního listu Le Figaro v letech 1974-1977. A v klíčových letech, například francouzské intervence v Indočíně, byl i věrně spjatý s jistým typem politické moci.

Vždy byl gaullistou, ale měl pochopení i pro reprezentanty levice, jeho otec měl blízko k Léonu Blumovi, premiérovi v letech 1936-1938 také předsedovi Lidové fronty: mimochodem, Jean d´Ormesson byl posledním intelektuálem, s nímž mluvil François Mitterrand.:-)

Byl zároveň katolíkem... v katolictví byl ale často v opozici vůči dědictví jansenismu, tedy rigoróznímu morálnímu přístupu a strachu před tělesností.

Moderátor: Měli bychom se zmínit o jeho původu?

Host: Ano, když vyslovíme celé jeho jméno, je to hned jasné: Jean Bruno Wladimir François-de-Paule Lefèvre d'Ormesson. Rodina Lefèvre d'Ormesson olim Le Fèvre, náleží k tzv. noblesse de robe, a zahrnuje převážně vysoce postavení diplomaty, soudce, finančníky.

Jeho otec André d´Ormesson, diplomat, stejně jako jeho strýc Wladimir d´Ormesson, zastávali významné pozice, a sehráli význam nou roli v dějinách Francie... jako ostatně i další předci. Jeho matka Marie Henriette Isabelle Anisson du Perron (1892-1975), pocházející z rodiny Anisson du Perron, jeden z jejích předků Étienne-Alexandre-Jacques Anisson, řečený Anisson-Dupéron, byl šéfem královské tiskárny – gilotinován 25. dubna 1794.

Ve Francii, kde se mísí tradice revoluční s monarchistickou, vidíme to velmi názorně v dnešních dnech ve způsobu vlády prezidenta Emmanulea Macrona. To zkrátka nebyl bezvýznamný rod. Své dětství prožil Jean d'Ormesson na zámku Saint-Fargeau – nacházejícím se v Burgundsku – píše o tom v jedné ze svých knih: Au plaisir de Dieu (K radosti boží, 1974). Své dětství, vychováván matkou, kojnými a guvernantkami až do věku 14 let, zároveň prožil v Bavorsku, Rumunsku, Brazílii, kam rodina přijížděla podle toho, kde měl otec ambasádu.

Moderátor: Zastavme se u jeho díla... Které romány byste vyzdvihl?

Host: Zmínil bych v zásadě čtyři: La Gloire de l'Empire (Sláva říše, 1971) - Au plaisir de Dieu (K radosti boží, 1974) - Histoire du Juif errant (Dějiny bloudícího žida, 1991) - C'était bien (Bylo to dobré, 2003). Tři první jsou také v 1. díle jeho sebraného díla.

Pro d´Ormessonův styl jsou důležité: elegance, větná přehlednost, dalo by se říct „clarté“ (jasnost) a jemná ironie (nejen v přirovnáních, ale i ve výběru stylu). Zvláště La Gloire de l'Empire (Sláva říše, 1971), jež mu vynesla velkou popularitu – prodalo se na 100.000 výtisků – byla napsána ve stylu „velkých historických vyprávění“. Pojednává o fiktivní říši krále Alexise, který bojuje s nájezdníky. Kniha čítá 540 stran. Jde o pastiš, fakticky tedy o žánrovou napodobeninu. Spisovatel později řekl, že tento román změnil jeho život.

Patrně jeho nejdůležitějším dílem Au plaisir de Dieu (K radosti boží, 1974), „afektivní retrospektiva žité historie“, v němž vypráví o životě šlechtické rodiny v příběhu 20. století. Jde o dílo, v němž vystupuje on sám, jako jeden z rodiny Lefèvre d'Ormesson. Spisovatel, jinak také hrabě d´Ormesson, pokud by tento titul nebyl jen titre de courtoisie, tedy titulem zvykovým – asi jako my říkáme kníže Schwarzenberg nebo princ Lobkowictz. Mimochodem, zámek Saint-Fargeau, v němž se odehrává podstatná část děje, musela rodina později prodat.

Ukázka stylu: «De génération en génération, nous nous étions méfiés des questions. Et de tout temps, de tout cœur, aux questions sans réponses, nous avions préféré les réponses sans question.» / „Z generace na generaci jsme pohrdali otázkami. A za celý čas z celého srdce otázkami bez odpovědí, dávali jsme naopak přednost odpovědím bez otázek.“

Moderátor: Jaký byl závěr jeho života?

Jean d´Ormesson trpěl rakovinou. Dlouhá léta. Loučil se fakticky od roku 2003, kdy vydal knihu C'était bien (Bylo to dobré, 2003). Tentokrát nejde o román, ani o fikci jakéhokoliv druhu, ale o první v řadě svědectví o vlastním životě. Základním tématem je tázání se po „skutečnosti štěstí“ a o „schopnosti světa produkovat zlo a hříchy“.

Jeho poněkud archaický, eufemisticky řečeno, zůstává i nadále přitažlivý, je ale prodchnut bolestí a velkou nostalgií.

V této tendenci pokračuje i jeho poslední dílo, vzpomínky pod názvem: Je dirai malgré tout que cette vie fut belle (Řekl bych přese vše, že tento život byl krásný, 2016). Přímá literýární koketérie s dílem spisovatele Françoise-Reného de Chateaubriand, je tu zjevná. Měl to být „román francouzský a evropský“.

Začal ho psát, ještě než byl nemocný, pokračoval v nemocnici a ukončil před dvěma lety. Akademik si vybral pro titul poslední verš z básně Louise Aragona: «N'ayant plus sur la lèvre un seul mot que merci, Je dirai malgré tout que cette vie fut belle.» / Nemajíce na rtech než jediného slova: děkuji. Řekl bych... (viz titul)