Před padesáti lety zemřela, dne 24. listopadu 1967, herečka Andula Sedláčková. Kritik F. X. Šalda koncem 30. let, kdy vrcholila její velká éra, napsal, že ona sama se jako hvězda stala „specialistkou ženského pomezí až do inverse“, a ve svém herectví „virtuoskou nervového dernier cri...“ Konec desetiletí, v němž herečka odcházela, vzbuzoval ale ještě jisté naděje.
Půlstoletí od smrti může být okamžikem k novému kritickému zhodnocení. Je ale vůbec možné hodnotit herečku, aniž bychom se dopouštěli čehosi nepatřičného, ba přímo svatokrádežného? Za svědky nám nebude ani publikum, ani dobová kritika. Co s tím? O Andule Sedláčkové, prvorepublikové „erotické mučednici“ a „ikoně veřejného vkusu“ se v poslední době zvolna ustavuje nové mínění, které má tendenci měnit akcenty jejího pomezí.
Ne, Andula Sedláčková nebyla herečkou největší, ale ani nejmenší. Nebyla ani hrdinkou, ale ani kolaborantkou, a to ve světě, kde se od herců tak často očekává nejen nasazení, ale i vědomá spolupráce. Na scéně byla „sama sebou“, ačkoliv publikum jí milovala pro ten „erotický sen“ (Edmond Konrád).
Toto nemá být oslavný článek k výročí jedné zapomenuté herečky, ale připomínka skutečnosti, že herecký život může být věčný; ano herecký život nemá konce. A interpretace by měly brát ohled na předmět svého výzkumu – i po smrti.
(více později - zatím v tištěném vydání Divadelních novin č. 22/2017 na novinových stáncích..)
Žádné komentáře:
Okomentovat