> kultura > literatura > knihy > pro Český rozhlas Vltava, dne 18. ledna 2018, 8:43 hodin
Zajímavým trendem posledních měsíců ve Franci je: zvýšený počet vydávané milostné korespondence. Mezi těmi, jejichž zamilované dopisy můžeme číst, patří například spisovatelé Philippe Sollers, Vladimír Nabokov, Albert Camus či bývalý prezident François Mitterrand. Posledním dvěma osobnostem zejména se budeme věnovat i v dnešním ranním vysílání rozhlasové Mozaiky. Korespondenci obou vydalo nakladatelství Gallimard.
Milostná korespondence budí zvýšený zájem obecně. Už jenom pro samotnou skutečnost, že v nich jde více o emoce a z podstaty věci i o vyjevované city, že? Jak je tomu u zmiňovaných autorů?
Jistě, emoce a city, patří k lásce. U milostné korespondence ale vždy záleží, podobně jako i u jiných vydaných textů – u většiny autorů jde o posthumní vydání (s výjimkou Sollerse) – jak se s texty nakládá. Záleží, zda o vydání rozhodly ženy, kterým byly dopisy adresovány.
Často to jsou i potomci – jako v případě Nabokova syn Dmitrij, u Camuse jeho dcera Catherine.
A zatímco u Nabokova, který adresoval dopisy své ženě, Sollers, Camus i Mitterrand adresovaly své dopisy milenkám. O Mitterrandově korespondenci, která se stala hitem na podzim roku 2016, pro mne alespoň byly největším ohromením dopisy Camuse, které vyšly loni, tedy v roce 2017, na podzim.
U Mitterranda i Camuse jde navíc o lásku skrývanou, kde jejich osobní politické angažmá dopisy prolín, prochází city i vzrušenými emocemi.
Dopisy, které jsou určeny soukromému adresátu mají ale vedle emocí a citů rovněž jeden aspekt – nazvěme ho třeba aspekt voyeurský -, protože vy jako čtenáři samozřejmě nejste adresáty. Vždy mne při takové souvislosti zajímá, zda autoři psali ty dopisy s vědomím, že mohou být zveřejněny, protože se v nich dozvíme dosti nejen o dějinách, ale i nich samých. Dopisy je mohou, abych tak řekl, zničit, nebo jim vystavět posmrtný pomník.
Je zkrátka rozdíl, zda čtete Nabokovovy Dopisy Věře, nebo třeba Havlovy Dopisy Olze či Dopisy Anně od prezidenta Mitterranda. Nemluvě již o Sollersovi, který si korespondenci pod názvem Dopisy Dominique Rolinové pro Gallimarda připravil sám. Jsou prostě dopisy milostné, koketní, zahleděné do sebe, a potom jsou dopisy, jako ty Camusovy, jež adresoval herečce Marii Casarèsové, jež jsou, skoro bych řekl – na život a na smrt.
Výhodou korespondence mezi Camusem a Casarèsovou spočívá v tom, že čteme i její dopisy. Nejde tím pádem o jednostranný pohled, můžete sledovat vývoj vztahu mnohem ostřeji, než jak je tomu u jednostranných dopisů, takřečeně do zdi.
***
Moderátor: Co se z dopisů vlastně dozvídáme?
Host: Jedním z podstatných rysů je období, které korespondence zachycuje. Dozvídáme se tím pádem o všem, co dotyčný pisatel považoval za podstatné sdělit. U Camuse jde o korespondenci z let 1944-1959. Korespondence v dramatické zkratce zachycuje okamžiky od vylodění Spojenců v Normandii přes udělení Nobelovy ceny za literaturu, již Camus v roce 1957 získal, za „souborné dílo, jež osvětluje problémy spojené s lidským svědomím“.
Vztah mezi Camusem a Casarèsovou, kterou známe s filmovým děl Roberta Bressona Dámy z Boloňského lesíku, Děti ráje Marcela Caného, oba z roku 1945 či Kartouzka parmská, 1948, kde se zaskvěla hned vedle Gérarda Philipa, je plný vášně.
Když se seznámili, jemu bylo 31 let, jí 22. Camus zemřel o šestnáct let později při autonehodě (46 let), stále obestřené tajemstvím. Ona zemřela v 74 letech v roce 1996. Seznámili se na prezentaci absurdní surrealistické hry Pabla Picassa: Touha chycená za ocas (Le Désir attrpaé par la queue, 1941), kterou předvedl v roce 1944, s níž mu právě Camus velmi pomohl, a celý večer 19. března 1944 sám uváděl. Představení bylo aktem „odbojové činnosti“ a v rolích se zaskvěli herci: Cibule (Raymond Queneau), Teta (Simone de Beauvoir), Kulatý roh (Jean-Paul Sartre) nebo v roli Tlusté úzkosti (Dora Maar).
Jejich milostný vztah začal symbolicky 6. června 1944, tzv. D-Day, kdy se Spojenci vylodili v Normandii. Nesmíme zapomínat na to, že Maria, tehdy začínající herečka, byla dcerou španělského premiéra Santiaga Casarese Quirogy (1884-1950), který po tři měsíce předsedal demokratické vládě, než ji svrhl vojenský Frankův puč.
Korespondence mezi oběma milenci zahrnuje na 865 dopisů včetně telegramů a krátkých zpráv. Celkový objem svazku: 1312 stran.
Moderátor: Říkal jste, že jejich vztah byl milenecký... A patrně i plný umění?
Ano, plný umění, ale i napětí, strachu – doslova o život. A to v mnoha směrech.
Camusova žena Francine Faure, matematička a skvělá pianistka, jež pocházela z francouzské střední třídy v době, kdy byla Francie koloniální velmocí, hudební specialistka na Bacha. Jejich vztah, přes časté nevěry, Francine doslova protrpěla: trpěla depresemi a pokusila se dokonce v roce 1953 spáchat sebevraždu. Camus se seznámil s Mariou v době, kdy ona byla v Oranu: mimochodem ze vztahu s Franciene pocházejí dvě děti: dvojčata Jean a Catherine Camusovi, kteří se narodili v květnu 1945 v Paříži. Catherine také se zasloužila o to, že je tato korespondence po 60 letech vydávána.
Maria získává v Paříži, kam se rodina uchýlila po převratu, první herecké zkušenosti: objevil ji režisér a herec Marcel Herrand, kterého známe jako populárního fantomase. Ve 40. letech, ale režíroval její první úspěch ve hře Deidre des douleurs (Deidra bolestí, 1942), v originále Deidre of the Sorrow, od irského autora a dramatika Johna Mililngtona Synge (1871-1909).
Mohlo by nás zajímat, že Camus nabídl Marie vzápětí roli Marthy ve své hře Nedorozumění (Malentendu, 1944), režíroval opět Herrand, hře nepříliš známé, ale o to zajímavější, že je prodchnuta zážitky z návštěvy Československa, nevíme přesně, zda to bylo za Protektorátu, ale patrně dříve. Hra se původně měla jmenovat dokonce Budějovice. Hlavní postava navrátilce se jmenuje : Jan. A děj se odehrává někde v „malé vesnici někde ve střední Evropě, kde je vše šedé a stále prší“.
Jistě, jejich vztah byl plný vášně také proto, že oba byly křehké duše... Ona sama napsala, že si připadá jako „akrobatka, která je vysoko a balancuje na hrazdě bez záchranné tyče...“ - „«Là-haut, toujours là-haut, toujours tendus, accrochés l’un à l’autre, tenus par l’autre, et en bas, le gouffre.» (Vzhůru, pořád vzhůru, stále v napětí, zavěšeni jeden do druhého, a dole propast).
To napětí nebylo jen citové, nebo sexuální, ale Camus byl sám zapojen do odboje, a žil část tohoto období v ilegalitě, a dopisy podepsiovatel často jako Michel. Skrýval se ve Verdelotu, malé vesničce na severu Francie. «Tu ne t’es pas rendu compte que tout d’un coup j’ai concentré sur un seul être une force de passion qu’auparavant je déversais un peu partout, au hasard, et à toutes les occasions» (Neuvědomila sis, že zničehožnic jsem veškerou svou vášeň, již jsem předtím rhal na šechny strany a při jakékoliv příležitosti, koncentroal na jedinou bytost, ) – napsal Camus 17. čerence 1944.
Ve chvíli, kdy se Francine vrací do Paříže, v říjnu 1944, Maria se s Camusem rozchází... Tím ale vztah nedkončí, pokračuje o dva roky později, doslova do poslední Camusovy chvíle. Říká se, že to bylo právě v tom osudovém autě, kde se rozhodl definitivně s Francine rozejít. Přišla si ale za ním smrt.
Moderátor: Jaká je oproti tomu kniha dopisů bývalého prezidenta Mitterranda? Jeho vztah ke kurátorce Anne Pingeotové (an pinžeotové) byl také dlouho utajovaný, že?
Ano, byla to doslova „státní milenka“. Všichni o Anne Pingeotové věděli, ale „nikdo nic neřekl“. Oněch 1200 dopisů, které seskupuje svazek, čítá 1280 stran. Opět doklad toho, že „milostná korespondence“ netrvá krátce. Korespondence z let 1962-1995 zabírá delší časové období, a dopisy poskytla sama Anne. Nemáme tu její odpovědi, a tak tu čteme například: « Tu m'as toujours apporté plus. Tu as été ma chance de vie. Comment ne pas t'aimer davantage?» (Vždy jsi mi přiášela více. Bylas mojí životní šancí. Jak tě nemiloat o to více?)
V roce 1962 byl Mitterrand již ve věku 46 let, a jeho mladičká známost měla pouhých 19 let. Co mohla asi tak psát mladá dívka muži, jenž by mhl být jejím dědečkem? Dopisy jsou publikovány dvacet po Mitterrandově úmrtí, a nakladatelství Gallimard kolem knihy hrálo „velké utajení“ a provázel ho speciální komunikační plán.
Literární kritik Jérôme Garcin napsal, že Mitterrandoa korespondence udiví nejen svou délkou, ale i exkluzivitou, zároveň i svou utajeností, a především - literární kvalitou. Připomíná, že umí používat samozřejmě nejen subjoctif passé, ale zná chromatismus metafor. To by se od člvoěka, jenž býval portrétován jako cynický monarcha, téměř nečekalo. Ve Francii se obecně elmi cení, když autor umí gramatiku, mohem íce se ale oceňuje autorský styl.
Ústředním bodem, který v této korespondenci, psané velmi kultivovaným mužem, který si rád potrpěl na publikum, ale i speciální vztahy, bylo narození jeho „tajné dcery“ Mazarine. Tralu opravdu dlouho, že tato láska yšla na porch, a fakt, že má prezduient nemanželskou dceru bylo doslova státní tabu.
***
Ukázky ve francouštině:
Il est près de minuit. Assis à ma table de travail je vous écris tandis que s'éteignent les dernières notes de notre «Alléluia». Souvent j'écoute ce chant. Il me parle de vous, Anne. Je pense qu'il vous ressemble, ou du moins, à une certaine Anne, la plus secrète, la plus vraie, la plus exigeante (et d'abord pour elle-même).
J'aime que cette Anne-là existe. Pour l'atteindre il faut du silence et de la force, la force de chercher et de comprendre. Ce n'est pas commode. Mais passionnant.
(13 décembre 1963)
Oui, j'ai grand besoin de vous, mon Anne.
Oui, je suis heureux par vous. Et je n'ai plus qu'une volonté: vous donner l'équivalent de ce que je reçois. Servir à mon tour votre vie.
(Lundi 13 avril 1964)
O tom, jaká byla jejich láska svědčí:
Mon amour, (…)
Mais voilà la vérité: je t'aime comme on aime son enfant. Ça te paraît bizarre, peut-être choquant? Mais oui mon amour nous sommes tous deux en mal d'enfant! Si tu souris en lisant cela tu me fais
mal. Je t'en supplie ne souris pas.
(Latche, 16 juillet 1970)
A nakonec i dopis Mazarine:
Mazarine chérie,
J'écris pour la première fois ce nom. Je suis intimidé devant ce nouveau personnage sur la terre qui est toi. Tu dors. Tu rêves. Tu vis entre Anne, le veilleur, et ce joli animal qu'on appelle le dormeur. Plus tard tu me connaîtras. Grandis, mais pas trop vite. Bientôt tu ouvriras les yeux. Quelle surprise, le monde! Tu t'interrogeras jusqu'à la fin sur lui.
Anne est ta maman. Tu verras qu'on ne pouvait pas choisir mieux, toi et moi.
Je t'embrasse
(7 janvier 1975)
Oproti Camusovi není tahle korespondence již – na život a na smrt. Je to příběh velké milostné avantýry „mlčící sfingy“, jak býval Mitterrand často přezdíván. To, že dávám přednost Camusovi nic ale neubírá na kvalitě a jemnosti stylu, který bych přál nejen oběma kandidátům na českého prezidenta.:-)
Zajímavým trendem posledních měsíců ve Franci je: zvýšený počet vydávané milostné korespondence. Mezi těmi, jejichž zamilované dopisy můžeme číst, patří například spisovatelé Philippe Sollers, Vladimír Nabokov, Albert Camus či bývalý prezident François Mitterrand. Posledním dvěma osobnostem zejména se budeme věnovat i v dnešním ranním vysílání rozhlasové Mozaiky. Korespondenci obou vydalo nakladatelství Gallimard. Milostná korespondence budí zvýšený zájem obecně. Už jenom pro samotnou skutečnost, že v nich jde více o emoce a z podstaty věci i o vyjevované city, že? Jak je tomu u zmiňovaných autorů?
 |
| Herečka Maria Casarèsová, dramatik a spisovatel Albert Camus. |
Často to jsou i potomci – jako v případě Nabokova syn Dmitrij, u Camuse jeho dcera Catherine.
A zatímco u Nabokova, který adresoval dopisy své ženě, Sollers, Camus i Mitterrand adresovaly své dopisy milenkám. O Mitterrandově korespondenci, která se stala hitem na podzim roku 2016, pro mne alespoň byly největším ohromením dopisy Camuse, které vyšly loni, tedy v roce 2017, na podzim.
U Mitterranda i Camuse jde navíc o lásku skrývanou, kde jejich osobní politické angažmá dopisy prolín, prochází city i vzrušenými emocemi.
Dopisy, které jsou určeny soukromému adresátu mají ale vedle emocí a citů rovněž jeden aspekt – nazvěme ho třeba aspekt voyeurský -, protože vy jako čtenáři samozřejmě nejste adresáty. Vždy mne při takové souvislosti zajímá, zda autoři psali ty dopisy s vědomím, že mohou být zveřejněny, protože se v nich dozvíme dosti nejen o dějinách, ale i nich samých. Dopisy je mohou, abych tak řekl, zničit, nebo jim vystavět posmrtný pomník.
 |
| Prví fotografie Mitterradoy emanželské dcery yšly až roce 1994. |
Výhodou korespondence mezi Camusem a Casarèsovou spočívá v tom, že čteme i její dopisy. Nejde tím pádem o jednostranný pohled, můžete sledovat vývoj vztahu mnohem ostřeji, než jak je tomu u jednostranných dopisů, takřečeně do zdi.
***
Moderátor: Co se z dopisů vlastně dozvídáme?
Host: Jedním z podstatných rysů je období, které korespondence zachycuje. Dozvídáme se tím pádem o všem, co dotyčný pisatel považoval za podstatné sdělit. U Camuse jde o korespondenci z let 1944-1959. Korespondence v dramatické zkratce zachycuje okamžiky od vylodění Spojenců v Normandii přes udělení Nobelovy ceny za literaturu, již Camus v roce 1957 získal, za „souborné dílo, jež osvětluje problémy spojené s lidským svědomím“.
Vztah mezi Camusem a Casarèsovou, kterou známe s filmovým děl Roberta Bressona Dámy z Boloňského lesíku, Děti ráje Marcela Caného, oba z roku 1945 či Kartouzka parmská, 1948, kde se zaskvěla hned vedle Gérarda Philipa, je plný vášně.
Jejich milostný vztah začal symbolicky 6. června 1944, tzv. D-Day, kdy se Spojenci vylodili v Normandii. Nesmíme zapomínat na to, že Maria, tehdy začínající herečka, byla dcerou španělského premiéra Santiaga Casarese Quirogy (1884-1950), který po tři měsíce předsedal demokratické vládě, než ji svrhl vojenský Frankův puč.
Korespondence mezi oběma milenci zahrnuje na 865 dopisů včetně telegramů a krátkých zpráv. Celkový objem svazku: 1312 stran.
Moderátor: Říkal jste, že jejich vztah byl milenecký... A patrně i plný umění?
Ano, plný umění, ale i napětí, strachu – doslova o život. A to v mnoha směrech.
Maria získává v Paříži, kam se rodina uchýlila po převratu, první herecké zkušenosti: objevil ji režisér a herec Marcel Herrand, kterého známe jako populárního fantomase. Ve 40. letech, ale režíroval její první úspěch ve hře Deidre des douleurs (Deidra bolestí, 1942), v originále Deidre of the Sorrow, od irského autora a dramatika Johna Mililngtona Synge (1871-1909).
Mohlo by nás zajímat, že Camus nabídl Marie vzápětí roli Marthy ve své hře Nedorozumění (Malentendu, 1944), režíroval opět Herrand, hře nepříliš známé, ale o to zajímavější, že je prodchnuta zážitky z návštěvy Československa, nevíme přesně, zda to bylo za Protektorátu, ale patrně dříve. Hra se původně měla jmenovat dokonce Budějovice. Hlavní postava navrátilce se jmenuje : Jan. A děj se odehrává někde v „malé vesnici někde ve střední Evropě, kde je vše šedé a stále prší“.
Jistě, jejich vztah byl plný vášně také proto, že oba byly křehké duše... Ona sama napsala, že si připadá jako „akrobatka, která je vysoko a balancuje na hrazdě bez záchranné tyče...“ - „«Là-haut, toujours là-haut, toujours tendus, accrochés l’un à l’autre, tenus par l’autre, et en bas, le gouffre.» (Vzhůru, pořád vzhůru, stále v napětí, zavěšeni jeden do druhého, a dole propast).
 |
| Francie Faure a Albert Camus měli spolu roce 1945 dvojčata. |
Ve chvíli, kdy se Francine vrací do Paříže, v říjnu 1944, Maria se s Camusem rozchází... Tím ale vztah nedkončí, pokračuje o dva roky později, doslova do poslední Camusovy chvíle. Říká se, že to bylo právě v tom osudovém autě, kde se rozhodl definitivně s Francine rozejít. Přišla si ale za ním smrt.
Moderátor: Jaká je oproti tomu kniha dopisů bývalého prezidenta Mitterranda? Jeho vztah ke kurátorce Anne Pingeotové (an pinžeotové) byl také dlouho utajovaný, že?
Ano, byla to doslova „státní milenka“. Všichni o Anne Pingeotové věděli, ale „nikdo nic neřekl“. Oněch 1200 dopisů, které seskupuje svazek, čítá 1280 stran. Opět doklad toho, že „milostná korespondence“ netrvá krátce. Korespondence z let 1962-1995 zabírá delší časové období, a dopisy poskytla sama Anne. Nemáme tu její odpovědi, a tak tu čteme například: « Tu m'as toujours apporté plus. Tu as été ma chance de vie. Comment ne pas t'aimer davantage?» (Vždy jsi mi přiášela více. Bylas mojí životní šancí. Jak tě nemiloat o to více?)
Literární kritik Jérôme Garcin napsal, že Mitterrandoa korespondence udiví nejen svou délkou, ale i exkluzivitou, zároveň i svou utajeností, a především - literární kvalitou. Připomíná, že umí používat samozřejmě nejen subjoctif passé, ale zná chromatismus metafor. To by se od člvoěka, jenž býval portrétován jako cynický monarcha, téměř nečekalo. Ve Francii se obecně elmi cení, když autor umí gramatiku, mohem íce se ale oceňuje autorský styl.
Ústředním bodem, který v této korespondenci, psané velmi kultivovaným mužem, který si rád potrpěl na publikum, ale i speciální vztahy, bylo narození jeho „tajné dcery“ Mazarine. Tralu opravdu dlouho, že tato láska yšla na porch, a fakt, že má prezduient nemanželskou dceru bylo doslova státní tabu.
***
Ukázky ve francouštině:
Il est près de minuit. Assis à ma table de travail je vous écris tandis que s'éteignent les dernières notes de notre «Alléluia». Souvent j'écoute ce chant. Il me parle de vous, Anne. Je pense qu'il vous ressemble, ou du moins, à une certaine Anne, la plus secrète, la plus vraie, la plus exigeante (et d'abord pour elle-même).
J'aime que cette Anne-là existe. Pour l'atteindre il faut du silence et de la force, la force de chercher et de comprendre. Ce n'est pas commode. Mais passionnant.
(13 décembre 1963)
Oui, j'ai grand besoin de vous, mon Anne.
Oui, je suis heureux par vous. Et je n'ai plus qu'une volonté: vous donner l'équivalent de ce que je reçois. Servir à mon tour votre vie.
(Lundi 13 avril 1964)
O tom, jaká byla jejich láska svědčí:
Mon amour, (…)
Mais voilà la vérité: je t'aime comme on aime son enfant. Ça te paraît bizarre, peut-être choquant? Mais oui mon amour nous sommes tous deux en mal d'enfant! Si tu souris en lisant cela tu me fais
mal. Je t'en supplie ne souris pas.
(Latche, 16 juillet 1970)
A nakonec i dopis Mazarine:
Mazarine chérie,
J'écris pour la première fois ce nom. Je suis intimidé devant ce nouveau personnage sur la terre qui est toi. Tu dors. Tu rêves. Tu vis entre Anne, le veilleur, et ce joli animal qu'on appelle le dormeur. Plus tard tu me connaîtras. Grandis, mais pas trop vite. Bientôt tu ouvriras les yeux. Quelle surprise, le monde! Tu t'interrogeras jusqu'à la fin sur lui.
Anne est ta maman. Tu verras qu'on ne pouvait pas choisir mieux, toi et moi.
Je t'embrasse
(7 janvier 1975)
Oproti Camusovi není tahle korespondence již – na život a na smrt. Je to příběh velké milostné avantýry „mlčící sfingy“, jak býval Mitterrand často přezdíván. To, že dávám přednost Camusovi nic ale neubírá na kvalitě a jemnosti stylu, který bych přál nejen oběma kandidátům na českého prezidenta.:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat