Vysoce ceněná americká autorka Donna Tarttová vydává právě v českém nakladatelství Argo svůj druhý rozsáhlý román. Nese se v duchu velkého vypravěčství, kde nechybí záhada, ale ani - návraty do dětství (v hávu tajemství).
O jejím románu Stehlík jsme psali na Jehlice revue.
Charlotta Cleveová si bude smrt svého syna vyčítat po celý zbytek života, neboť se onoho osudného dne rozhodla, že Svátek matek oslaví rodinnou večeří v šest hodin, a nikoli obědem v poledne po bohoslužbě, jak mívali Cleveovi ve zvyku.
Starší členové rodiny vyjádřili s novým uspořádáním nespokojenost, a jakkoli jejich postoj vycházel ze zásadní nedůvěry k novotám, Charlottě připadalo, že měla podtextu jejich stížností věnovat větší pozornost, viděla v tom jakési mírné, ale zlověstné varování před budoucími událostmi – varování, které sice působilo i při pohledu zpět nejasně, ale možná nebylo o nic horší než jakákoli jiná výstraha, jíž se můžeme v životě nadít.
„Psi vidí věci, které my nevidíme,“ dodávala zpěvavě Charlottina tetička Tat pokaždé, když vyprávění dospělo do toho správného okamžiku. Tat byla tak trochu mystička a toho ducha do příběhu uvedla ona.
Ale Robin, jejich milovaný Robinek! I po více než deseti letech jim jeho smrt působila nesnesitelnou bolest, v tomhle případě se žádné podrobnosti nevylepšovaly, tuhle hrůzu nikdo neupravoval za pomoci žádných vypravěčských prostředků, které Cleveovi znali. A protože tahle záměrná ztráta paměti nedovolovala, aby byla Robinova smrt převedena do laskavého rodinného vyprávění, které uhlazovalo dokonce i ty nejtrpčí záhady do příjemné a pochopitelné formy, byly střípky děsivých vzpomínek na události onoho dne zmatené a roztříštěné a jasně zaplály pokaždé, když členové rodiny ucítili vůni vistárií, uslyšeli drnčení prádelní šňůry nebo uviděli předzvěst bouře v jarním světle.
Tyhle intenzivní záblesky vzpomínek někdy připomínaly zlý sen – jako by se nic z toho nikdy nestalo. V mnoha ohledech to však vypadalo, jako by to byla ta jediná skutečná věc, která se v Charlottině životě přihodila.
Jediný příběh, který téhle změti obrazů dokázala vnutit, byl příběh rámovaný rituálem rodinného setkání – rituálem neměnným už od dob, kdy byla ještě malá. Jenže ani tohle jí příliš nepomáhalo.
Starší členové rodiny vyjádřili s novým uspořádáním nespokojenost, a jakkoli jejich postoj vycházel ze zásadní nedůvěry k novotám, Charlottě připadalo, že měla podtextu jejich stížností věnovat větší pozornost, viděla v tom jakési mírné, ale zlověstné varování před budoucími událostmi – varování, které sice působilo i při pohledu zpět nejasně, ale možná nebylo o nic horší než jakákoli jiná výstraha, jíž se můžeme v životě nadít.
Cleveovi si mezi sebou s oblibou vyprávěli i o nepříliš významných epizodách z rodinné historie – opakovali si ty příběhy slovo od slova, stylizovaným slohem plným řečnických odmlk popisovali celé dlouhé scény u úmrtního lože či žádosti o ruku, ke kterým došlo před více než sto lety –, avšak o událostech, které provázely onen osudný Svátek matek, nikdo nemluvil. Nehovořilo se o nich ani v oněch důvěrných okamžicích, kdy dva členy rodiny svedla dohromady dlouhá společná cesta autem nebo se náhodou setkali v kuchyni, když v noci nemohli spát.
Bylo to neobvyklé, protože právě prostřednictvím podobných rodinných diskusí dodávali Cleveovi svému světu smysl. Dokonce i o těch nejkrutějších a nejnahodilejších katastrofách – o tom, jak uhořela jedna z Charlottiných maličkých sestřenic; o nehodě na lovu, při níž zahynul Charlottin strýček, když ona sama byla ještě na střední škole – se v rodině vyprávělo znovu a znovu, něžný hlas Charlottiny babičky a přísný hlas Charlottiny matky se harmonicky prolínaly s barytonem jejího dědečka a švitořením jejích tet a některé ozdůbky, které si zaimprovizovali troufalí sólisté, posléze dychtivě převzal a propracoval sbor, dokud se tím společným úsilím nepropojily v jedinou píseň.
Bylo to neobvyklé, protože právě prostřednictvím podobných rodinných diskusí dodávali Cleveovi svému světu smysl. Dokonce i o těch nejkrutějších a nejnahodilejších katastrofách – o tom, jak uhořela jedna z Charlottiných maličkých sestřenic; o nehodě na lovu, při níž zahynul Charlottin strýček, když ona sama byla ještě na střední škole – se v rodině vyprávělo znovu a znovu, něžný hlas Charlottiny babičky a přísný hlas Charlottiny matky se harmonicky prolínaly s barytonem jejího dědečka a švitořením jejích tet a některé ozdůbky, které si zaimprovizovali troufalí sólisté, posléze dychtivě převzal a propracoval sbor, dokud se tím společným úsilím nepropojily v jedinou píseň.
Tu píseň pak celé společenství zpívalo znovu a znovu, až pomalu naleptala vzpomínky a začala být považována za pravdu: rozzlobený hasič, jemuž se nepodařilo ono malé tělíčko oživit, se líbezně proměnil v hasiče plačícího; z apatického ohaře, který byl několik týdnů zmatený ze smrti svého pána, se stala truchlící Queenie, která v rodinné legendě neúnavně hledala svého milovaného páníčka po celém domě, v noci neutěšitelně vyla v kotci, nebo naopak radostně štěkala na uvítanou, když se duch, který jí byl tak drahý a kterého viděla jen ona, objevil na zahradě.
Ale Robin, jejich milovaný Robinek! I po více než deseti letech jim jeho smrt působila nesnesitelnou bolest, v tomhle případě se žádné podrobnosti nevylepšovaly, tuhle hrůzu nikdo neupravoval za pomoci žádných vypravěčských prostředků, které Cleveovi znali. A protože tahle záměrná ztráta paměti nedovolovala, aby byla Robinova smrt převedena do laskavého rodinného vyprávění, které uhlazovalo dokonce i ty nejtrpčí záhady do příjemné a pochopitelné formy, byly střípky děsivých vzpomínek na události onoho dne zmatené a roztříštěné a jasně zaplály pokaždé, když členové rodiny ucítili vůni vistárií, uslyšeli drnčení prádelní šňůry nebo uviděli předzvěst bouře v jarním světle.
Tyhle intenzivní záblesky vzpomínek někdy připomínaly zlý sen – jako by se nic z toho nikdy nestalo. V mnoha ohledech to však vypadalo, jako by to byla ta jediná skutečná věc, která se v Charlottině životě přihodila.
Jediný příběh, který téhle změti obrazů dokázala vnutit, byl příběh rámovaný rituálem rodinného setkání – rituálem neměnným už od dob, kdy byla ještě malá. Jenže ani tohle jí příliš nepomáhalo.
Ten rok nad jednotlivými součástmi rituálu ohrnula nos, pravidla, která v jejich domácnosti platila odjakživa, najednou nebyla dodržena. Při pohledu zpět všechno ukazovalo na to, že dojde k nějaké katastrofě. Slavnostní večeře se nekonala v domě jejího dědečka, jak tomu bývalo vždycky, ale v jejím domě. Namísto obvyklých růžových poupat byly tentokrát jako ozdoby na šaty použity cymbídia.
Podávaly se kuřecí krokety – které měli všichni rádi, Ida Rhewová je dělala skvěle a Cleveovi si je dopřávali při oslavách narozenin a na Štědrý večer –, na Svátek matek je však nikdy předtím neměli, na Svátek matek se, kam až paměť všech členů rodiny sahala, nikdy nejedlo nic jiného než dušené hrachové lusky, kukuřičný nákyp a šunka.
Byl světlý jarní podvečer, schylovalo se k bouřce; mraky ležely nízko a měly nejasné obrysy, zlatavé světlo dopadalo na trávník, který projasňovaly pampelišky a květy cibule. Vzduch byl hutný a svěže voněl, byl v něm cítit déšť. Smích a hovor z nitra domu; naříkavý hlas Charlottiny staré tety Libby na okamžik zesílil v plačtivý protest: „Ale no tak, nic takového jsem nikdy neudělala, Adelaido, nikdy v životě!“
Tetičku Libby si všichni Cleveovi s oblibou dobírali. Byla to stará panna a všeho se bála – psů a bouřek a ovocných koláčů vylepšených rumem, včel, černochů a policie. Prudký poryv větru rozdrnčel šňůru na prádlo a sklonil stvoly vzrostlé trávy na plácku přes ulici až k zemi. Dveře s ochrannou sítí proti hmyzu se zabouchly. Robin se vyřítil ven, z plna hrdla se smál vtipu, který mu právě řekla babička (Proč mají některé dopisy rozmazané adresy? Protože je pošta doručí, až naprší a uschne), a bral schody dolů po dvou.
Přinejmenším měl být venku někdo, kdo by dohlížel na miminko. Harrietě tehdy nebyl ještě ani rok, bylo to mohutné, vážné nemluvně s černými vlásky, které nikdy neplakalo. Dali ji před dům, upoutali ji do přenosné houpačky, která se, když se natáhla, houpala dopředu a dozadu. Harrietina čtyřletá sestra Allison si tiše hrála na schodech s Robinovým kocourem Weeniem. Na rozdíl od Robina – který si v tomhle věku legračně a bez přestání něco povídal chraptivým hláskem a každou chvíli se válel smíchy po zemi nad některým ze svých vlastních vtipů – byla Allison plachá a bázlivá, a kdykoli se jí někdo pokusil učit abecedu, dala se do pláče. Babička dětí (která s podobným chováním neměla absolutně žádnou trpělivost) si jí moc nevšímala.
Tetička Tat byla předtím chvilku venku, hrála si s miminkem. Sama Charlotta pobíhala mezi kuchyní a jídelnou a párkrát vyhlédla ven – ale nijak bedlivě děti nesledovala, protože Ida Rhewová, jejich hospodyně, se rozhodla, že se s předstihem pustí do velkého prádla, které normálně probíhalo v pondělí, a každou chvíli vycházela do zahrady a rozvěšovala vyprané věci na šňůru.
V Charlottě to vzbudilo falešný klid, protože když se pralo v obvyklý den, tedy v pondělí, bývala Ida neustále na doslech – buď na zahradě, nebo u pračky na zadní verandě –, takže bylo naprosto bezpečné nechat děti venku. Jenže na Svátek matek byla Ida v jednom kole a byla hrozně uštvaná, obsluhovala celou společnost a kromě nemluvněte musela hlídat i jídlo na sporáku a navíc měla mizernou náladu, protože o nedělích mohla zpravidla jít domů už v jednu, takže tentokrát nejenže si její manžel Charley T. musel obstarat večeři sám, ale ona, Ida, navíc nemohla do kostela.
Trvala tedy na tom, že si vezme do kuchyně rádio, aby mohla alespoň poslouchat přenos z gospelové bohoslužby v Clarksdale. V černém svátečním stejnokroji s bílou zástěrou se mrzutě pohybovala po kuchyni, náboženský program měla tvrdošíjně puštěný co nejhlasitěji, nalévala ledový čaj do vysokých sklenic a na šňůře na prádlo se košile třepetaly a svíjely ve větru a ustrašeně vztahovaly rukávy k obloze v předtuše blížícího se deště.
Je jisté, že v jednu chvíli vyšla na verandu také Robinova babička, protože tam vyfotografovala jednu momentku. V rodině Cleveových nebylo mnoho mužů, a tak různé mužské činnosti jako prořezávání stromů, opravy v domácnosti či odvoz starších členů rodiny na nákup a do kostela většinou připadly na ni. Vykonávala je vesele, s energickou sebejistotou, která její ostýchavé sestry uváděla v úžas. Ani jedna z nich neuměla řídit auto a ubohá tetička Libby měla ze všemožných přístrojů a mechanických zařízení takovou hrůzu, že ji rozplakala i samotná představa, že by měla zapálit plynová kamínka nebo vyměnit žárovku.
Fotoaparát je sice všechny fascinoval, ale zároveň k němu přistupovaly s jistou obezřetností a obdivovaly svou sestru za to, s jakou nenucenou odvahou tenhle mužský vynález, který je třeba nabít, pak na někoho nebo na něco namířit a nakonec zmáčknout spoušť, jako by to byla střelná zbraň, používá.
„Jen se na Edith podívejte,“ říkaly vždycky, když sledovaly, jak jejich sestra s hbitou profesionalitou přetáčí film nebo nastavuje ohniskovou vzdálenost. „Na světě není nic, co by nedokázala.“
Rodinná moudrost pravila, že Edith navzdory všem oslnivým a různorodým oborům činnosti, které ovládá, neumí moc dobře vycházet s dětmi. Byla to pyšná a netrpělivá dáma a svým chováním k vřelosti příliš nevybízela. Charlotta, její jediná dcera, si pro útěchu, lásku a uklidnění vždycky běhávala k tetičkám (zejména k Libby). Maličká Harrieta sice ještě nedokázala dát moc najevo, ke komu ji to nejvíc táhne, ovšem Allison babiččiny energické pokusy vytrhnout ji z jejího mlčení děsily, a tak se vždycky, když měla chvíli zůstat v Edithině domě, dala do pláče.
Zato Robin, jak toho Charlottina matka milovala, a jak on na oplátku miloval ji! Ona – důstojná dáma středního věku – si s ním před domem házela míčkem, u sebe na zahradě mu chytala hady a pavouky, aby si s nimi mohl hrát, učila ho legrační písničky, které pochytila od vojáků, když za druhé světové války působila jako zdravotní sestra:
O dívce Peg já vám tu zpívat mohu,
co známá je tím, že má dřevěnou nohu.
a chlapec je tím svým roztomilým, chraptivým hláskem zpíval spolu s ní. EdieEdieEdieEdieEdie! Dokonce i její otec a sestry jí říkali Edith, ale Edie na ni začal volat Robin, když ještě ani neuměl pořádně mluvit, ztřeštěně pobíhal po trávníku a křičel nadšením. Jednou, když mu byly asi čtyři, ji se vší vážností nazval stařenka. „Chudinka stařenka,“ prohlásil a tvářil se přitom důstojně jako sova a drobnou pihovatou ručičkou ji poplácal po čele.
Charlottu by ani ve snu nenapadlo, že by se ke své úsečné, věcné matce mohla kdy chovat takhle důvěrně, a už vůbec ne ve chvíli, kdy se Edith uchýlila do svého pokoje s bolením hlavy, nicméně samotnou Edith celá ta příhoda velmi pobavila a stala se z ní jedna z jejích nejoblíbenějších historek.
Když se Robin narodil, měla už šedé vlasy, zamlada je však mívala stejně zářivě zrzavé jako on: Červenka Robin nebo Robin Červenáček, nadepisovala mu dárky k narozeninám a k Vánocům. S láskou od Tvé chudinky stařenky.
EdieEdieEdieEdieEdie! Teď už mu bylo devět, ale z toho volání se mezitím stal rodinný žertík, byl to Robinův tradiční pozdrav, milostná píseň pro babičku, kterou onoho odpoledne, kdy ho Edith viděla naposledy, jako vždycky zpěvavě zahalekal přes celou zahradu, jen co vyšla na verandu.
„Pojď, dej stařence pusu,“ zavolala na něj. Ale Robin, ačkoli se obvykle fotografoval rád, býval občas rozpustilý – a tak snímek někdy zachytil jen rozmazanou šmouhu se zrzavými vlasy, ostré lokty a kolena, která se co nejrychleji snaží dostat z dosahu – a také tentokrát, když uviděl, že má babička na krku pověšený fotoaparát, se dal okamžitě na útěk a škytal přitom smíchy.
„Okamžitě se vrať, ty rošťáku!“ volala za ním a pak z náhlého popudu stejně pozvedla fotoaparát a zmáčkla spoušť. Tak vznikla poslední Robinova fotografie. Byla rozmazaná. Zelená plocha zachycená trochu našikmo, ostré popředí u okraje verandy, bílé zábradlí a výrazný lesk gardéniového keře. Potemnělá obloha ztěžklá předzvěstí deště, indigově modré a břidlicově šedé masy neklidné vlhkosti, kypící mraky prozářené paprsky světla. A v rohu snímku rozmazaný stín Robina obráceného zády k divákovi, stín prchající přes rozostřený trávník vstříc smrti, která už na něj čeká – a je téměř viditelná – na temném místě pod stromem tupela.
O několik dní později, když Charlotta ležela v pokoji se zataženými žaluziemi, bleskla jí myslí zahalenou mlžným závojem léků následující myšlenka: Kdykoli Robin někam šel nebo jel – do školy, na návštěvu ke kamarádovi, na celé odpoledne někam s Edie –, vždycky pro něj bylo hrozně důležité, aby se rozloučil, něžně a často také dlouze a obřadně.
Charlotta měla tisíce vzpomínek na kratičká psaníčka, která jí napsal, na polibky, které jí posílal z oken, na drobnou ručku třepetající se sem a tam, jak jí mával ze zadních sedadel odjíždějících aut: na shledanou! na shledanou!
Když byl ještě malý, naučil se pá pá podstatně dřív než ahoj nebo dobrý den; tímhle pozdravem se s lidmi nejen loučil, ale také je tak vítal. Charlottě připadalo obzvlášť kruté, že tentokrát nikomu na shledanou neřekl. Měla onoho dne tolik starostí, že si později vůbec nevybavovala, jak zněla poslední slova, která si s Robinem vyměnila, nebo kdy ho naposledy viděla. A přitom by potřebovala právě něco takového, něco konkrétního, drobnou poslední vzpomínku, která by ji vzala za ruku a vedla ji – nyní slepou a klopýtající – nečekanou pouští existence, která se před ní táhla od přítomného okamžiku až do konce života.
Byla napůl šílená bolestí a nedostatkem spánku a neustále Libby vyprávěla nějaké nesmysly (to tetička Libby jí pomohla tohle období překonat, Libby se svými chladivými obklady a domácími rosoly; to ona s ní mnoho nocí zůstala vzhůru až do rána, ona jí byla neustále po boku, ona ji zachránila), protože ani její manžel, ani kdokoli jiný jí nebyl schopen poskytnout ani tu nejchabější útěchu. Její matka (u níž si okolí říkalo, jak to „dobře zvládá“) sice nijak nezměnila ani své zvyklosti, ani vzhled a stále statečně plnila všechny každodenní povinnosti, ale už to nikdy nebyla ta stará Edie.
Žal ji proměnil v kámen. Působilo to děsivě. „Vylez už z té postele, Charlotto!“ houkla občas na dceru a prudce vytáhla žaluzie; „tu máš, dej si trochu kávy, učeš se, nemůžeš takhle ležet věčně.“
Dokonce i nevinná stará Libby se někdy mimoděk otřásla, když si ve chvíli, kdy se Edie obrátila od okna a podívala se na svou dceru, která stále ležela v potemnělém pokoji, všimla třpytivého chladu v sestřiných očích: zářily krutě a nelítostně jako Arcturus.
„Život jde dál,“ zněla jedna z oblíbených Ediiných průpovídek. Byla to lež. Charlotta se v oněch dnech, dosud celá omámená léky, probouzela s tím, že musí svého mrtvého syna vzbudit a vypravit do školy, a pětkrát nebo šestkrát za noc vstávala z postele a volala do tmy jeho jméno. A občas na okamžik uvěřila, že je Robin nahoře v patře a že to celé byl jen zlý sen.
Když však její oči přivykly temnotě a rozeznaly onen ohavný nepořádek, který s sebou přineslo zoufalství (kapesníky, krabičky s prášky, uschlé okvětní plátky květin) a který zaplavil noční stolek, znovu se rozvzlykala – ačkoli předtím už plakala tolik, že ji z toho bolel hrudní koš. Protože Robin nebyl nahoře v patře a nebyl ani nikde jinde, odkud by se kdy mohl vrátit.
Robin míval k paprskům kol svého bicyklu připevněné karty. I když si to Charlotta v době, kdy byl ještě naživu, neuvědomovala, právě díky jejich drnčení dokázala vždycky sledovat jeho pohyb. Teď si všimla, že nějaké dítě ze sousedství má kolo, které zní přesně jako to Robinovo, a pokaždé, když ten zvuk v dálce uslyšela, srdce jí na závratný, nevěřícný a úžasně krutý okamžik poskočilo nadějí.
Volal ji? Úvahy o tom, jaké byly poslední chvíle jeho života, jí drásaly duši, přitom však nebyla schopná myslet na nic jiného. Jak dlouho to trvalo? Trpěl přitom? Celé dny upírala oči na strop svého pokoje, dokud po nich nezačaly klouzat stíny, a v noci ležela beze spánku a zírala na světélkující ciferník hodin, který zářil do tmy.
„Tím, že proležíš celý den v slzách v posteli, vůbec nikomu nepomůžeš,“ podotkla úsečně Edie. „Bylo by ti daleko líp, kdybys na sebe něco hodila a zašla si ke kadeřnici, aby ti něco udělala s vlasy.“
V Charlottiných snech byl Robin neurčitý a vzdálený, jako by jí něco odpíral. Toužila, aby na ni promluvil, ale on se jí nikdy nepodíval do očí, nikdy neřekl jediné slovo. V těch nejhorších dnech jí Libby něco tiše povídala, opakovala to znovu a znovu, ale ona tomu nerozuměla. Nebylo nám souzeno, aby tu zůstal s námi, moje milá. Nepatřil nám navždycky. Měli jsme štěstí, že s námi byl alespoň takhle dlouho.
A k Charlottě onoho horkého rána, kdy ležela v pokoji se zavřenými žaluziemi, pronikla mlžným oparem léků následující myšlenka. Že to, co jí Libby řekla, je pravda. A že se s ní Robin už od té doby, co byl ještě maličký, snažil všemožnými způsoby rozloučit po celý svůj život.
Poslední, kdo ho viděl živého, byla Edie. Potom už si nikdo nebyl tak úplně jistý. Charlottina rodina si povídala v obývacím pokoji – odmlky teď byly delší, všichni se přívětivě rozhlíželi a čekali, až budou pozváni ke stolu – a ona sama vkleče prohrabávala dolní část příborníku a hledala sváteční lněné ubrousky (když vstoupila do jídelny, zjistila, že na prostřeném stole jsou obyčejné bavlněné, Ida – jako obvykle – prohlásila, že o těch druhých nikdy neslyšela, a tvrdila, že našla jenom ty kostkované na pikniky). Charlotta právě objevila ty správné a chystala se na Idu zavolat (vidíte? byly přesně tam, kde jsem říkala, že budou), když ji najednou přepadl pocit, že něco není, jak má být.
Malá Harrieta. To ji napadlo ze všeho nejdřív. Vyskočila, upustila ubrousky na kobereček a vyběhla na verandu.
Ale Harrieta byla v pořádku. Stále byla upoutaná v houpačce a dívala se na matku velkýma vážnýma očima. Allison seděla na cestičce s palečkem v puse. Houpala tělem dopředu a dozadu a vydávala zvuky podobné vosímu bzučení – zdálo se, že se jí nic nestalo, ale Charlotta viděla, že je uplakaná.
Copak se stalo? zeptala se jí. Ublížila sis? Ale Allison ani nevyndala palec z pusy a jenom zavrtěla hlavou, že ne. Koutkem oka zahlédla Charlotta na kraji zahrady prudký pohyb – že by to byl Robin? Když však vzhlédla, nikdo tam nebyl.
Jsi si jistá? zeptala se dcerky. Neškrábla tě číča?
Allison znovu zavrtěla hlavou. Charlotta si k ní klekla a rychle ji prohlédla; žádné boule, žádné modřiny. Kočka někam zmizela.
Neklid však Charlottu neopouštěl. Políbila dcerku na čelo, odvedla ji do domu („Co kdyby ses zašla podívat do kuchyně, co dělá Ida, miláčku?“) a pak se vrátila ven pro Harrietu. Tyhle záblesky paniky, které působily jako sen, už zažila, obvykle ji přepadaly uprostřed noci v době, kdy bylo některé z dětí mladší než šest měsíců. Pokaždé se prudce posadila na posteli, probuzená z hlubokého spánku, a utíkala k dětské postýlce. Jenže Allison nebyla nijak zraněná a malá byla v pořádku...
Charlotta zamířila do obývacího pokoje a svěřila Harrietu tetičce Adelaidě, sebrala z koberečku v jídelně ubrousky a pak – pořád si připadala tak trochu jako náměsíčná a nevěděla proč – se vydala do kuchyně pro sklenici nakládaných meruněk pro svou nejmladší.
Její manžel Dix jí předem oznámil, aby na něj s večeří nečekali. Vyrazil si na lov kachen. To bylo v pořádku. Když Dix zrovna neseděl v bance, byl obvykle někde na lovu nebo u své matky. Charlotta otevřela dveře do kuchyně a přitáhla si stoličku, aby ze skříně sundala meruňky pro malou Harrietu. Ida Rhewová teď v hlubokém předklonu vytahovala z trouby pekáč vdolečků. Bůh, hlaholil z tranzistoru přeskakující černošský hlas. Bůh se nemění.
Ta gospelová bohoslužba. Charlotta na ni později často myslela, i když se o tom nikdy nikomu nezmínila. Kdyby Ida tehdy neměla to halekání puštěné tak nahlas, mohly slyšet, co se na zahradě děje, mohly vědět, že něco není v pořádku. Na druhou stranu si uvědomovala (když se v noci divoce převalovala v posteli a nervózně se snažila najít prvotní příčinu všech těch událostí), že sama přiměla pobožnou Idu pracovat v neděli. Pomni, abys den sváteční světil. Hospodin ze Starého zákona přece trestal lidi i za menší prohřešky.
Ty vdolky už jsou skoro hotový, prohlásila Ida Rhewová a znovu se sklonila k troubě.
Ido, já je vytáhnu sama. Mám pocit, že každou chvíli začne pršet. Co kdybyste šla ven sebrat prádlo a zavolala Robina k večeři.
Když se Ida – nabručená a upjatá – hlučně vrátila s hromadou bílých košil, podotkla stručně: Nechce se mu.
Řekněte mu, ať okamžitě přijde.
Nevím, kde je. Volala jsem ho alespoň pětkrát.
Možná je někde přes ulici.
Ida upustila košile do koše s prádlem na vyžehlení. Bouchly dveře na verandu. Robine, slyšela ji Charlotta volat. Koukej sem přijít, nebo ti nařežu! A potom znovu: Robine! Ale Robin nepřišel.
Panebože, uklouzlo Charlottě. Utřela si ruce do utěrky a vyšla na zahradu. Jakmile se ocitla venku, s lehkým neklidem, či spíš jen podrážděním, si uvědomila, že netuší, kde by měla syna hledat. Jeho kolo bylo opřené o verandu. Robin věděl, že takhle těsně před večeří nemá chodit nikam daleko, zvlášť když mají hosty.
Robine! zavolala. Neschovává se někde? V sousedství nebydlely žádné děti jeho věku, a ačkoli se do stínu dubů lemujících široké chodníky na George Street občas od řeky nějaké zanedbaně vyhlížející děti – ať už černé nebo bílé – zatoulaly, v tuhle chvíli Charlotta žádné neviděla.
Ida Robinovi zakazovala si s nimi hrát, on ji ovšem ne vždycky poslechl. Ty nejmenší mívaly věčně odřená kolena a špinavé nohy a v Charlottě vzbuzovaly soucit; Ida Rhewová je však ze zahrady pokaždé nevlídně vyprovodila. Naproti tomu Charlotta, když měla útlocitnou náladu, jim občas podstrčila čtvrťák nebo sklenici citronády. Ale později, když vyrostly a bylo jim tčináct nebo čtrnáct let, se raději stáhla do domu a nechala Idu, aby je odehnala tak nelítostně, jak si jen bude přát. Tihle rošťáci stříleli ze vzduchovky po psech, kradli lidem věci z verandy, mluvili sprostě a pobíhali po ulicích ještě pozdě v noci.
Ida poznamenala: Před chvíli tady po ulici běhali nějaký ty malí mizerové.
Když Ida mluvila o malých mizerech, myslela tím bílé děti. Ida chudé bílé děti nesnášela a s předpojatou zuřivostí jim dávala za vinu veškeré problémy, ke kterým kdy na zahradě došlo, dokonce i ty, s nimiž podle Charlotty nemohly děti mít vůbec nic společného.
Robin byl s nimi? zeptala se. Nebyl. Kde jsou teď? Zahnala jsem je.
Kam šli? Támdle k tomu skladišti. Na zahradu sousedního domu vyšla stará paní Fountainová ve svém oblíbeném bílém propínacím svetru a s brýlemi s výraznými obroučkami na nose, aby se podívala, co se děje. V těsném závěsu ji následoval sešlý pudl Mickey, kterému byla až legračně podobná: ostrý nos, tuhé šedivé kudrlinky, podezíravě vystrčená brada.
No vida, zavolala vesele. To tam u vás máte nějakou velkou sešlost, viďte?
Jenom rodina, odpověděla Charlotta s pohledem upřeným na čím dál tmavší obzor za Natchez Street a na koleje, které se táhly do dálky za ní. Měla paní Fountainovou na tu slavnostní večeři pozvat. Paní Fountainová byla vdova a o jediné dítě přišla v Korejské válce, ovšem na druhou stranu si neustále na něco stěžovala, byla zlomyslná a do všeho strkala nos. Pan Fountain míval čistírnu, zemřel poměrně mladý a lidé v žertu tvrdili, že ho jeho žena přivedla do hrobu svými řečmi.
Co se děje? zeptala se paní Fountainová.
Neviděla jste náhodou Robina?
Ne. Byla jsem nahoře, celé odpoledne jsem vyklízela půdu. Určitě vypadám naprosto hrozně. Vidíte všechno to haraburdí, které jsem vytahala ven? Sice vím, že popeláři přijedou až v úterý, a hrozně nerada ty krámy nechávám jen tak na ulici, jenomže nemám ponětí, co jiného bych s nimi mohla udělat. Kam se vám Robin zaběhl? Nemůžete ho najít?
Určitě nebude daleko, odpověděla Charlotta a vyšla až na chodník, aby se mohla rozhlédnout po ulici. Ale už je čas k večeři.
Žene se bouřka, prohlásila Ida Rhewová a podívala se na oblohu.
Nemyslíte si, že třeba spadl do jezírka, že ne? zeptala se paní Fountainová úzkostně. Vždycky jsem se bála, že tam některé z těch menších dětí spadne.
Vždyť tam není ani třicet centimetrů vody, namítla Charlotta, přesto se však otočila a zamířila dozadu za dům.
Na verandu mezitím vyšla Edie. Děje se něco? zeptala se.
Vzadu není, křikla Ida Rhewová. Tam jsem se už koukala.
Když Charlotta procházela kolem boční zdi domu a míjela otevřené kuchyňské okno, pořád slyšela Idinu gospelovou bohoslužbu:
Tiše a něžně Ježíš volá, na tebe volá a na mě též, hleď, u bran stojí a na nás se dívá...
Za domem nebyla živá duše. Dveře kůlny na nářadí byly pootevřené: uvnitř však nikdo nebyl. Zahradní jezírko pokrývala neporušená vrstva nevábného zeleného kalu. Když Charlotta vzhlédla, černé mraky proťala klikatá čára blesku.
První ho uviděla paní Fountainová. Když Charlotta uslyšela její zaječení, celá ztuhla. Potom se obrátila a rozběhla se zpátky, rychle, rychle, ale ne dost rychle – v dálce se ozvalo suché zaburácení hromu a pod zataženým nebem všechno zaplavovalo zvláštní světlo; země pod ní se zakymácela, jak se jí podpatky zabořily do blátivé hlíny, někde dosud zpíval sbor a náhle se zvedl prudký vítr, chladný od přicházejícího deště, se zašustěním připomínajícím šelest obrovských křdel se přehnal korunami dubů nad její hlavou, trávník se zavlnil, zelený jako žluč, vzdouval se kolem ní jako moře a ona slepě a vyděšeně klopýtala vpřed.
V tu chvíli už věděla – protože ve výkřiku paní Fountainové bylo všechno, úplně všechno –, že došlo k nejhoršímu.
Kde byla Ida, když se dostala na místo? Kde byla Edie? Nepamatovala se na nic jiného než na paní Fountainovou, která si k ústům pevně tiskla pomačkaný papírový kapesník a divoce koulela očima za perleťovými obroučkami brýlí; na paní Fountainovou a jejího štěkajícího pudla. A také k ní – odnikud, odněkud a zároveň ze všech stran – doléhalo pronikavé a nezemské vibrato Ediiných výkřiků.
Visel za krk na stromě, provaz byl přehozený přes nízkou větev tupely, která stála vedle přerostlého živého plotu oddělujícího Charlottin pozemek od pozemku paní Fountainové. Byl mrtvý. Ochablé špičky tenisek se pohupovaly patnáct centimetrů nad zemí. Jeho kocour Weenie ležel s pokrčenými tlapkami na větvi a hbitou packou naprázdno máchal k Robinovým měděným vlasům, které povívaly a zářily ve větru a byly tím jediným, co na chlapci ještě mělo tu správnou barvu.
Pojď domů, zpíval sbor v rádiu libozvučně. Pojď domů...
Kdo padáš únavou, pojď domů
Z kuchyňského okna se valil černý kouř. Kuřecí krokety na sporáku se spálily na uhel. Celá rodina tohle jídlo milovala, ale od toho dne se ho nikdo z nich nebyl schopen ani dotknout.
Donna Tarttová: Malý kamarád. Vydalo v překladu Lucie Johnová nakladatelství Argo, 2016.Počet stran? 576 stran
Podávaly se kuřecí krokety – které měli všichni rádi, Ida Rhewová je dělala skvěle a Cleveovi si je dopřávali při oslavách narozenin a na Štědrý večer –, na Svátek matek je však nikdy předtím neměli, na Svátek matek se, kam až paměť všech členů rodiny sahala, nikdy nejedlo nic jiného než dušené hrachové lusky, kukuřičný nákyp a šunka.
Byl světlý jarní podvečer, schylovalo se k bouřce; mraky ležely nízko a měly nejasné obrysy, zlatavé světlo dopadalo na trávník, který projasňovaly pampelišky a květy cibule. Vzduch byl hutný a svěže voněl, byl v něm cítit déšť. Smích a hovor z nitra domu; naříkavý hlas Charlottiny staré tety Libby na okamžik zesílil v plačtivý protest: „Ale no tak, nic takového jsem nikdy neudělala, Adelaido, nikdy v životě!“
Tetičku Libby si všichni Cleveovi s oblibou dobírali. Byla to stará panna a všeho se bála – psů a bouřek a ovocných koláčů vylepšených rumem, včel, černochů a policie. Prudký poryv větru rozdrnčel šňůru na prádlo a sklonil stvoly vzrostlé trávy na plácku přes ulici až k zemi. Dveře s ochrannou sítí proti hmyzu se zabouchly. Robin se vyřítil ven, z plna hrdla se smál vtipu, který mu právě řekla babička (Proč mají některé dopisy rozmazané adresy? Protože je pošta doručí, až naprší a uschne), a bral schody dolů po dvou.
Přinejmenším měl být venku někdo, kdo by dohlížel na miminko. Harrietě tehdy nebyl ještě ani rok, bylo to mohutné, vážné nemluvně s černými vlásky, které nikdy neplakalo. Dali ji před dům, upoutali ji do přenosné houpačky, která se, když se natáhla, houpala dopředu a dozadu. Harrietina čtyřletá sestra Allison si tiše hrála na schodech s Robinovým kocourem Weeniem. Na rozdíl od Robina – který si v tomhle věku legračně a bez přestání něco povídal chraptivým hláskem a každou chvíli se válel smíchy po zemi nad některým ze svých vlastních vtipů – byla Allison plachá a bázlivá, a kdykoli se jí někdo pokusil učit abecedu, dala se do pláče. Babička dětí (která s podobným chováním neměla absolutně žádnou trpělivost) si jí moc nevšímala.
Tetička Tat byla předtím chvilku venku, hrála si s miminkem. Sama Charlotta pobíhala mezi kuchyní a jídelnou a párkrát vyhlédla ven – ale nijak bedlivě děti nesledovala, protože Ida Rhewová, jejich hospodyně, se rozhodla, že se s předstihem pustí do velkého prádla, které normálně probíhalo v pondělí, a každou chvíli vycházela do zahrady a rozvěšovala vyprané věci na šňůru.
V Charlottě to vzbudilo falešný klid, protože když se pralo v obvyklý den, tedy v pondělí, bývala Ida neustále na doslech – buď na zahradě, nebo u pračky na zadní verandě –, takže bylo naprosto bezpečné nechat děti venku. Jenže na Svátek matek byla Ida v jednom kole a byla hrozně uštvaná, obsluhovala celou společnost a kromě nemluvněte musela hlídat i jídlo na sporáku a navíc měla mizernou náladu, protože o nedělích mohla zpravidla jít domů už v jednu, takže tentokrát nejenže si její manžel Charley T. musel obstarat večeři sám, ale ona, Ida, navíc nemohla do kostela.
Trvala tedy na tom, že si vezme do kuchyně rádio, aby mohla alespoň poslouchat přenos z gospelové bohoslužby v Clarksdale. V černém svátečním stejnokroji s bílou zástěrou se mrzutě pohybovala po kuchyni, náboženský program měla tvrdošíjně puštěný co nejhlasitěji, nalévala ledový čaj do vysokých sklenic a na šňůře na prádlo se košile třepetaly a svíjely ve větru a ustrašeně vztahovaly rukávy k obloze v předtuše blížícího se deště.
Je jisté, že v jednu chvíli vyšla na verandu také Robinova babička, protože tam vyfotografovala jednu momentku. V rodině Cleveových nebylo mnoho mužů, a tak různé mužské činnosti jako prořezávání stromů, opravy v domácnosti či odvoz starších členů rodiny na nákup a do kostela většinou připadly na ni. Vykonávala je vesele, s energickou sebejistotou, která její ostýchavé sestry uváděla v úžas. Ani jedna z nich neuměla řídit auto a ubohá tetička Libby měla ze všemožných přístrojů a mechanických zařízení takovou hrůzu, že ji rozplakala i samotná představa, že by měla zapálit plynová kamínka nebo vyměnit žárovku.
Fotoaparát je sice všechny fascinoval, ale zároveň k němu přistupovaly s jistou obezřetností a obdivovaly svou sestru za to, s jakou nenucenou odvahou tenhle mužský vynález, který je třeba nabít, pak na někoho nebo na něco namířit a nakonec zmáčknout spoušť, jako by to byla střelná zbraň, používá.
„Jen se na Edith podívejte,“ říkaly vždycky, když sledovaly, jak jejich sestra s hbitou profesionalitou přetáčí film nebo nastavuje ohniskovou vzdálenost. „Na světě není nic, co by nedokázala.“
Rodinná moudrost pravila, že Edith navzdory všem oslnivým a různorodým oborům činnosti, které ovládá, neumí moc dobře vycházet s dětmi. Byla to pyšná a netrpělivá dáma a svým chováním k vřelosti příliš nevybízela. Charlotta, její jediná dcera, si pro útěchu, lásku a uklidnění vždycky běhávala k tetičkám (zejména k Libby). Maličká Harrieta sice ještě nedokázala dát moc najevo, ke komu ji to nejvíc táhne, ovšem Allison babiččiny energické pokusy vytrhnout ji z jejího mlčení děsily, a tak se vždycky, když měla chvíli zůstat v Edithině domě, dala do pláče.
Zato Robin, jak toho Charlottina matka milovala, a jak on na oplátku miloval ji! Ona – důstojná dáma středního věku – si s ním před domem házela míčkem, u sebe na zahradě mu chytala hady a pavouky, aby si s nimi mohl hrát, učila ho legrační písničky, které pochytila od vojáků, když za druhé světové války působila jako zdravotní sestra:
O dívce Peg já vám tu zpívat mohu,
co známá je tím, že má dřevěnou nohu.
a chlapec je tím svým roztomilým, chraptivým hláskem zpíval spolu s ní. EdieEdieEdieEdieEdie! Dokonce i její otec a sestry jí říkali Edith, ale Edie na ni začal volat Robin, když ještě ani neuměl pořádně mluvit, ztřeštěně pobíhal po trávníku a křičel nadšením. Jednou, když mu byly asi čtyři, ji se vší vážností nazval stařenka. „Chudinka stařenka,“ prohlásil a tvářil se přitom důstojně jako sova a drobnou pihovatou ručičkou ji poplácal po čele.
Charlottu by ani ve snu nenapadlo, že by se ke své úsečné, věcné matce mohla kdy chovat takhle důvěrně, a už vůbec ne ve chvíli, kdy se Edith uchýlila do svého pokoje s bolením hlavy, nicméně samotnou Edith celá ta příhoda velmi pobavila a stala se z ní jedna z jejích nejoblíbenějších historek.
Když se Robin narodil, měla už šedé vlasy, zamlada je však mívala stejně zářivě zrzavé jako on: Červenka Robin nebo Robin Červenáček, nadepisovala mu dárky k narozeninám a k Vánocům. S láskou od Tvé chudinky stařenky.
EdieEdieEdieEdieEdie! Teď už mu bylo devět, ale z toho volání se mezitím stal rodinný žertík, byl to Robinův tradiční pozdrav, milostná píseň pro babičku, kterou onoho odpoledne, kdy ho Edith viděla naposledy, jako vždycky zpěvavě zahalekal přes celou zahradu, jen co vyšla na verandu.
„Pojď, dej stařence pusu,“ zavolala na něj. Ale Robin, ačkoli se obvykle fotografoval rád, býval občas rozpustilý – a tak snímek někdy zachytil jen rozmazanou šmouhu se zrzavými vlasy, ostré lokty a kolena, která se co nejrychleji snaží dostat z dosahu – a také tentokrát, když uviděl, že má babička na krku pověšený fotoaparát, se dal okamžitě na útěk a škytal přitom smíchy.
„Okamžitě se vrať, ty rošťáku!“ volala za ním a pak z náhlého popudu stejně pozvedla fotoaparát a zmáčkla spoušť. Tak vznikla poslední Robinova fotografie. Byla rozmazaná. Zelená plocha zachycená trochu našikmo, ostré popředí u okraje verandy, bílé zábradlí a výrazný lesk gardéniového keře. Potemnělá obloha ztěžklá předzvěstí deště, indigově modré a břidlicově šedé masy neklidné vlhkosti, kypící mraky prozářené paprsky světla. A v rohu snímku rozmazaný stín Robina obráceného zády k divákovi, stín prchající přes rozostřený trávník vstříc smrti, která už na něj čeká – a je téměř viditelná – na temném místě pod stromem tupela.
O několik dní později, když Charlotta ležela v pokoji se zataženými žaluziemi, bleskla jí myslí zahalenou mlžným závojem léků následující myšlenka: Kdykoli Robin někam šel nebo jel – do školy, na návštěvu ke kamarádovi, na celé odpoledne někam s Edie –, vždycky pro něj bylo hrozně důležité, aby se rozloučil, něžně a často také dlouze a obřadně.
Charlotta měla tisíce vzpomínek na kratičká psaníčka, která jí napsal, na polibky, které jí posílal z oken, na drobnou ručku třepetající se sem a tam, jak jí mával ze zadních sedadel odjíždějících aut: na shledanou! na shledanou!
Když byl ještě malý, naučil se pá pá podstatně dřív než ahoj nebo dobrý den; tímhle pozdravem se s lidmi nejen loučil, ale také je tak vítal. Charlottě připadalo obzvlášť kruté, že tentokrát nikomu na shledanou neřekl. Měla onoho dne tolik starostí, že si později vůbec nevybavovala, jak zněla poslední slova, která si s Robinem vyměnila, nebo kdy ho naposledy viděla. A přitom by potřebovala právě něco takového, něco konkrétního, drobnou poslední vzpomínku, která by ji vzala za ruku a vedla ji – nyní slepou a klopýtající – nečekanou pouští existence, která se před ní táhla od přítomného okamžiku až do konce života.
Byla napůl šílená bolestí a nedostatkem spánku a neustále Libby vyprávěla nějaké nesmysly (to tetička Libby jí pomohla tohle období překonat, Libby se svými chladivými obklady a domácími rosoly; to ona s ní mnoho nocí zůstala vzhůru až do rána, ona jí byla neustále po boku, ona ji zachránila), protože ani její manžel, ani kdokoli jiný jí nebyl schopen poskytnout ani tu nejchabější útěchu. Její matka (u níž si okolí říkalo, jak to „dobře zvládá“) sice nijak nezměnila ani své zvyklosti, ani vzhled a stále statečně plnila všechny každodenní povinnosti, ale už to nikdy nebyla ta stará Edie.
Žal ji proměnil v kámen. Působilo to děsivě. „Vylez už z té postele, Charlotto!“ houkla občas na dceru a prudce vytáhla žaluzie; „tu máš, dej si trochu kávy, učeš se, nemůžeš takhle ležet věčně.“
Dokonce i nevinná stará Libby se někdy mimoděk otřásla, když si ve chvíli, kdy se Edie obrátila od okna a podívala se na svou dceru, která stále ležela v potemnělém pokoji, všimla třpytivého chladu v sestřiných očích: zářily krutě a nelítostně jako Arcturus.
„Život jde dál,“ zněla jedna z oblíbených Ediiných průpovídek. Byla to lež. Charlotta se v oněch dnech, dosud celá omámená léky, probouzela s tím, že musí svého mrtvého syna vzbudit a vypravit do školy, a pětkrát nebo šestkrát za noc vstávala z postele a volala do tmy jeho jméno. A občas na okamžik uvěřila, že je Robin nahoře v patře a že to celé byl jen zlý sen.
Když však její oči přivykly temnotě a rozeznaly onen ohavný nepořádek, který s sebou přineslo zoufalství (kapesníky, krabičky s prášky, uschlé okvětní plátky květin) a který zaplavil noční stolek, znovu se rozvzlykala – ačkoli předtím už plakala tolik, že ji z toho bolel hrudní koš. Protože Robin nebyl nahoře v patře a nebyl ani nikde jinde, odkud by se kdy mohl vrátit.
Robin míval k paprskům kol svého bicyklu připevněné karty. I když si to Charlotta v době, kdy byl ještě naživu, neuvědomovala, právě díky jejich drnčení dokázala vždycky sledovat jeho pohyb. Teď si všimla, že nějaké dítě ze sousedství má kolo, které zní přesně jako to Robinovo, a pokaždé, když ten zvuk v dálce uslyšela, srdce jí na závratný, nevěřícný a úžasně krutý okamžik poskočilo nadějí.
Volal ji? Úvahy o tom, jaké byly poslední chvíle jeho života, jí drásaly duši, přitom však nebyla schopná myslet na nic jiného. Jak dlouho to trvalo? Trpěl přitom? Celé dny upírala oči na strop svého pokoje, dokud po nich nezačaly klouzat stíny, a v noci ležela beze spánku a zírala na světélkující ciferník hodin, který zářil do tmy.
„Tím, že proležíš celý den v slzách v posteli, vůbec nikomu nepomůžeš,“ podotkla úsečně Edie. „Bylo by ti daleko líp, kdybys na sebe něco hodila a zašla si ke kadeřnici, aby ti něco udělala s vlasy.“
V Charlottiných snech byl Robin neurčitý a vzdálený, jako by jí něco odpíral. Toužila, aby na ni promluvil, ale on se jí nikdy nepodíval do očí, nikdy neřekl jediné slovo. V těch nejhorších dnech jí Libby něco tiše povídala, opakovala to znovu a znovu, ale ona tomu nerozuměla. Nebylo nám souzeno, aby tu zůstal s námi, moje milá. Nepatřil nám navždycky. Měli jsme štěstí, že s námi byl alespoň takhle dlouho.
A k Charlottě onoho horkého rána, kdy ležela v pokoji se zavřenými žaluziemi, pronikla mlžným oparem léků následující myšlenka. Že to, co jí Libby řekla, je pravda. A že se s ní Robin už od té doby, co byl ještě maličký, snažil všemožnými způsoby rozloučit po celý svůj život.
Poslední, kdo ho viděl živého, byla Edie. Potom už si nikdo nebyl tak úplně jistý. Charlottina rodina si povídala v obývacím pokoji – odmlky teď byly delší, všichni se přívětivě rozhlíželi a čekali, až budou pozváni ke stolu – a ona sama vkleče prohrabávala dolní část příborníku a hledala sváteční lněné ubrousky (když vstoupila do jídelny, zjistila, že na prostřeném stole jsou obyčejné bavlněné, Ida – jako obvykle – prohlásila, že o těch druhých nikdy neslyšela, a tvrdila, že našla jenom ty kostkované na pikniky). Charlotta právě objevila ty správné a chystala se na Idu zavolat (vidíte? byly přesně tam, kde jsem říkala, že budou), když ji najednou přepadl pocit, že něco není, jak má být.
Malá Harrieta. To ji napadlo ze všeho nejdřív. Vyskočila, upustila ubrousky na kobereček a vyběhla na verandu.
Ale Harrieta byla v pořádku. Stále byla upoutaná v houpačce a dívala se na matku velkýma vážnýma očima. Allison seděla na cestičce s palečkem v puse. Houpala tělem dopředu a dozadu a vydávala zvuky podobné vosímu bzučení – zdálo se, že se jí nic nestalo, ale Charlotta viděla, že je uplakaná.
Copak se stalo? zeptala se jí. Ublížila sis? Ale Allison ani nevyndala palec z pusy a jenom zavrtěla hlavou, že ne. Koutkem oka zahlédla Charlotta na kraji zahrady prudký pohyb – že by to byl Robin? Když však vzhlédla, nikdo tam nebyl.
Jsi si jistá? zeptala se dcerky. Neškrábla tě číča?
Allison znovu zavrtěla hlavou. Charlotta si k ní klekla a rychle ji prohlédla; žádné boule, žádné modřiny. Kočka někam zmizela.
Neklid však Charlottu neopouštěl. Políbila dcerku na čelo, odvedla ji do domu („Co kdyby ses zašla podívat do kuchyně, co dělá Ida, miláčku?“) a pak se vrátila ven pro Harrietu. Tyhle záblesky paniky, které působily jako sen, už zažila, obvykle ji přepadaly uprostřed noci v době, kdy bylo některé z dětí mladší než šest měsíců. Pokaždé se prudce posadila na posteli, probuzená z hlubokého spánku, a utíkala k dětské postýlce. Jenže Allison nebyla nijak zraněná a malá byla v pořádku...
Charlotta zamířila do obývacího pokoje a svěřila Harrietu tetičce Adelaidě, sebrala z koberečku v jídelně ubrousky a pak – pořád si připadala tak trochu jako náměsíčná a nevěděla proč – se vydala do kuchyně pro sklenici nakládaných meruněk pro svou nejmladší.
Její manžel Dix jí předem oznámil, aby na něj s večeří nečekali. Vyrazil si na lov kachen. To bylo v pořádku. Když Dix zrovna neseděl v bance, byl obvykle někde na lovu nebo u své matky. Charlotta otevřela dveře do kuchyně a přitáhla si stoličku, aby ze skříně sundala meruňky pro malou Harrietu. Ida Rhewová teď v hlubokém předklonu vytahovala z trouby pekáč vdolečků. Bůh, hlaholil z tranzistoru přeskakující černošský hlas. Bůh se nemění.
Ta gospelová bohoslužba. Charlotta na ni později často myslela, i když se o tom nikdy nikomu nezmínila. Kdyby Ida tehdy neměla to halekání puštěné tak nahlas, mohly slyšet, co se na zahradě děje, mohly vědět, že něco není v pořádku. Na druhou stranu si uvědomovala (když se v noci divoce převalovala v posteli a nervózně se snažila najít prvotní příčinu všech těch událostí), že sama přiměla pobožnou Idu pracovat v neděli. Pomni, abys den sváteční světil. Hospodin ze Starého zákona přece trestal lidi i za menší prohřešky.
Ty vdolky už jsou skoro hotový, prohlásila Ida Rhewová a znovu se sklonila k troubě.
Ido, já je vytáhnu sama. Mám pocit, že každou chvíli začne pršet. Co kdybyste šla ven sebrat prádlo a zavolala Robina k večeři.
Když se Ida – nabručená a upjatá – hlučně vrátila s hromadou bílých košil, podotkla stručně: Nechce se mu.
Řekněte mu, ať okamžitě přijde.
Nevím, kde je. Volala jsem ho alespoň pětkrát.
Možná je někde přes ulici.
Ida upustila košile do koše s prádlem na vyžehlení. Bouchly dveře na verandu. Robine, slyšela ji Charlotta volat. Koukej sem přijít, nebo ti nařežu! A potom znovu: Robine! Ale Robin nepřišel.
Panebože, uklouzlo Charlottě. Utřela si ruce do utěrky a vyšla na zahradu. Jakmile se ocitla venku, s lehkým neklidem, či spíš jen podrážděním, si uvědomila, že netuší, kde by měla syna hledat. Jeho kolo bylo opřené o verandu. Robin věděl, že takhle těsně před večeří nemá chodit nikam daleko, zvlášť když mají hosty.
Robine! zavolala. Neschovává se někde? V sousedství nebydlely žádné děti jeho věku, a ačkoli se do stínu dubů lemujících široké chodníky na George Street občas od řeky nějaké zanedbaně vyhlížející děti – ať už černé nebo bílé – zatoulaly, v tuhle chvíli Charlotta žádné neviděla.
Ida Robinovi zakazovala si s nimi hrát, on ji ovšem ne vždycky poslechl. Ty nejmenší mívaly věčně odřená kolena a špinavé nohy a v Charlottě vzbuzovaly soucit; Ida Rhewová je však ze zahrady pokaždé nevlídně vyprovodila. Naproti tomu Charlotta, když měla útlocitnou náladu, jim občas podstrčila čtvrťák nebo sklenici citronády. Ale později, když vyrostly a bylo jim tčináct nebo čtrnáct let, se raději stáhla do domu a nechala Idu, aby je odehnala tak nelítostně, jak si jen bude přát. Tihle rošťáci stříleli ze vzduchovky po psech, kradli lidem věci z verandy, mluvili sprostě a pobíhali po ulicích ještě pozdě v noci.
Ida poznamenala: Před chvíli tady po ulici běhali nějaký ty malí mizerové.
Když Ida mluvila o malých mizerech, myslela tím bílé děti. Ida chudé bílé děti nesnášela a s předpojatou zuřivostí jim dávala za vinu veškeré problémy, ke kterým kdy na zahradě došlo, dokonce i ty, s nimiž podle Charlotty nemohly děti mít vůbec nic společného.
Robin byl s nimi? zeptala se. Nebyl. Kde jsou teď? Zahnala jsem je.
Kam šli? Támdle k tomu skladišti. Na zahradu sousedního domu vyšla stará paní Fountainová ve svém oblíbeném bílém propínacím svetru a s brýlemi s výraznými obroučkami na nose, aby se podívala, co se děje. V těsném závěsu ji následoval sešlý pudl Mickey, kterému byla až legračně podobná: ostrý nos, tuhé šedivé kudrlinky, podezíravě vystrčená brada.
No vida, zavolala vesele. To tam u vás máte nějakou velkou sešlost, viďte?
Jenom rodina, odpověděla Charlotta s pohledem upřeným na čím dál tmavší obzor za Natchez Street a na koleje, které se táhly do dálky za ní. Měla paní Fountainovou na tu slavnostní večeři pozvat. Paní Fountainová byla vdova a o jediné dítě přišla v Korejské válce, ovšem na druhou stranu si neustále na něco stěžovala, byla zlomyslná a do všeho strkala nos. Pan Fountain míval čistírnu, zemřel poměrně mladý a lidé v žertu tvrdili, že ho jeho žena přivedla do hrobu svými řečmi.
Co se děje? zeptala se paní Fountainová.
Neviděla jste náhodou Robina?
Ne. Byla jsem nahoře, celé odpoledne jsem vyklízela půdu. Určitě vypadám naprosto hrozně. Vidíte všechno to haraburdí, které jsem vytahala ven? Sice vím, že popeláři přijedou až v úterý, a hrozně nerada ty krámy nechávám jen tak na ulici, jenomže nemám ponětí, co jiného bych s nimi mohla udělat. Kam se vám Robin zaběhl? Nemůžete ho najít?
Určitě nebude daleko, odpověděla Charlotta a vyšla až na chodník, aby se mohla rozhlédnout po ulici. Ale už je čas k večeři.
Žene se bouřka, prohlásila Ida Rhewová a podívala se na oblohu.
Nemyslíte si, že třeba spadl do jezírka, že ne? zeptala se paní Fountainová úzkostně. Vždycky jsem se bála, že tam některé z těch menších dětí spadne.
Vždyť tam není ani třicet centimetrů vody, namítla Charlotta, přesto se však otočila a zamířila dozadu za dům.
Na verandu mezitím vyšla Edie. Děje se něco? zeptala se.
Vzadu není, křikla Ida Rhewová. Tam jsem se už koukala.
Když Charlotta procházela kolem boční zdi domu a míjela otevřené kuchyňské okno, pořád slyšela Idinu gospelovou bohoslužbu:
Tiše a něžně Ježíš volá, na tebe volá a na mě též, hleď, u bran stojí a na nás se dívá...
Za domem nebyla živá duše. Dveře kůlny na nářadí byly pootevřené: uvnitř však nikdo nebyl. Zahradní jezírko pokrývala neporušená vrstva nevábného zeleného kalu. Když Charlotta vzhlédla, černé mraky proťala klikatá čára blesku.
První ho uviděla paní Fountainová. Když Charlotta uslyšela její zaječení, celá ztuhla. Potom se obrátila a rozběhla se zpátky, rychle, rychle, ale ne dost rychle – v dálce se ozvalo suché zaburácení hromu a pod zataženým nebem všechno zaplavovalo zvláštní světlo; země pod ní se zakymácela, jak se jí podpatky zabořily do blátivé hlíny, někde dosud zpíval sbor a náhle se zvedl prudký vítr, chladný od přicházejícího deště, se zašustěním připomínajícím šelest obrovských křdel se přehnal korunami dubů nad její hlavou, trávník se zavlnil, zelený jako žluč, vzdouval se kolem ní jako moře a ona slepě a vyděšeně klopýtala vpřed.
V tu chvíli už věděla – protože ve výkřiku paní Fountainové bylo všechno, úplně všechno –, že došlo k nejhoršímu.
Kde byla Ida, když se dostala na místo? Kde byla Edie? Nepamatovala se na nic jiného než na paní Fountainovou, která si k ústům pevně tiskla pomačkaný papírový kapesník a divoce koulela očima za perleťovými obroučkami brýlí; na paní Fountainovou a jejího štěkajícího pudla. A také k ní – odnikud, odněkud a zároveň ze všech stran – doléhalo pronikavé a nezemské vibrato Ediiných výkřiků.
Visel za krk na stromě, provaz byl přehozený přes nízkou větev tupely, která stála vedle přerostlého živého plotu oddělujícího Charlottin pozemek od pozemku paní Fountainové. Byl mrtvý. Ochablé špičky tenisek se pohupovaly patnáct centimetrů nad zemí. Jeho kocour Weenie ležel s pokrčenými tlapkami na větvi a hbitou packou naprázdno máchal k Robinovým měděným vlasům, které povívaly a zářily ve větru a byly tím jediným, co na chlapci ještě mělo tu správnou barvu.
Pojď domů, zpíval sbor v rádiu libozvučně. Pojď domů...
Kdo padáš únavou, pojď domů
Z kuchyňského okna se valil černý kouř. Kuřecí krokety na sporáku se spálily na uhel. Celá rodina tohle jídlo milovala, ale od toho dne se ho nikdo z nich nebyl schopen ani dotknout.
***
Donna Tarttová: Malý kamarád. Vydalo v překladu Lucie Johnová nakladatelství Argo, 2016.Počet stran? 576 stran
Žádné komentáře:
Okomentovat