Příběh dvojčat v zajetí tábora, kde se dějí nacistické biologické experimenty: takové je východisko románu mladé americké spisovatelky Affinity Konarové (*1978), jež se nově pokouší zpracovat téma, dosud velmi zatížené historickým kontextem.Co se stalo? Kdo za tím je? K čemu to vše sloužilo? Příběh dvojčat, vystavených za války krutému experimentu, odpovídá na otázky po jednom z největších experimentů svého času, jež nakonec odpovědi ponechává v zásadě těm, kteří odpovědi hledají.
---
Zugangen neboli nová čísla
Staša to nevěděla, ale odjakživa, od samého začátku, jsme byly něco víc než my. Byla jsem jen o deset minut starší, ale i tak jsem stačila pochopit, jak se lišíme.
Teprve v Mengeleho zoo jsme se odlišily příliš.
Například: tu první noc se Staša upokojila díky svým pochodujícím stínům, ale mě ani v nejmenším neuklidňovaly. Protože sirky osvětlovaly ještě jiný výjev, výjev doprovázený smrtelným chrčením. Zmínila se Staša o té umírající holčičce?
Tu noc jsme nebyly na posteli samy. Na slamníku s námi leželo ještě třetí dítě, horečkou rozpálená myška s černým jazykem, která se ke mně přitulila, přitiskla se tvářičkou k mé tváři a umřela. Nebyl to projev náklonnosti, naše blízkost vycházela čistě z faktu, že v našich miniaturních postelích nebyla ani píď místa nazbyt, ale ve dnech, které následovaly, jsem se často přistihla při myšlence, že snad té bezejmenné holčičce bez dvojčete přinesla moje přítomnost aspoň trochu útěchy. Nezbývá mi než věřit, že se její tvář neocitla na mé jen kvůli nedostatku místa.
Jakmile chrčení ustalo, Esfir a Nina Stepanovovy, jedenáctiletá dvojčata v přihrádce palandy pod námi, vyskočily na naši matraci a stáhly z děvčátka šaty. Provedly ten úkon se zneklidňující obratností, jako by svlékaly mrtvoly celý život. Esfir si radostně přehodila přes ramena svetr, Nina se nasoukala do vlněné sukně. Nejspíš na mně bylo znát, jak špatně to snáším, protože mi Esfir nabídla dívčiny punčochy; vrazila mi pod nos zašedlou, rozpáranou špičku coby dar na usmířenou. Když jsem mávla rukou, že je nechci, hodila po mně – veteránka neboli „staré číslo“ – urážku určenou „novým číslům“, totiž nám.
„Zugang!“ zasyčela na mě.
Kdyby mě smrt těsně vedle mě nevyvedla z míry, možná bych se bránila, ale v tuhle chvíli mi bylo všechno jedno. Stepanovovy si vyměnily potměšilý pohled a pak na mě Nina mrkla, snad abych si uvědomila, jakou službu mi hodlá prokázat. Aniž mezi nimi padlo jediné slovo, popadly dívčino tělo za hlavu a za nohy a stáhly tu nepatrnou váhu z postele.
„Je mrtvá,“ opáčily. „Vidíš ten čúrek u pusy? Je mrtvá!“
„No a co? Stejně potřebuje někde spát, ne?“
„To je proti našim předpisům, zugang.“
„Jakým předpisům?“
Byly natolik zaměstnané stahováním těla po žebříku na zem, že neodpověděly. Zahlédla jsem dívčiny vytřeštěné oči, když její tělo sjelo po šprušlích a zadunělo o podlahu. Všechny děti se v postelích obrátily tak, aby ten odchod nemusely sledovat, ale já viděla, jak se dívčiny vlasy rozprostřely na prahu do vějíře, když ji odklízečky vlekly ven, a zatímco mi mizela z dohledu, pokoušela jsem se vybavit si její oči.
Myslím, že je měla hnědé, hnědé jako mám já, ale vystěhovaly ji tak promptně, že si nejsem jistá.
Jediné, čím si můžu být jistá, byla bujarost obou dvojčat. Když se znovu objevily ve dveřích, oklepávaly si špínu z rukou. Nina zatočila sukní a Esfir obírala z kradeného svetru chomáčky. Nový majetek jim vlil život do žil. Nina se přiloudala s čímsi v rukou blíž a hodila smotané klubíčko Stašiným směrem.
„Vem si ty punčochy,“ nakázala mojí sestře. „Netvař se, že jsi na ně moc dobrá.“
Staša se dívala na punčochy, které jí zplihle a opuštěně ležely v klíně. Navrhla jsem jí, ať je vrátí, ale Staša si nikdy nebrala k srdci cizí rady, ani ty moje ne. Navlékla si punčochy na ruce jako rukavice, což Ninu potěšilo.
„Máš dobré nápady,“ pochválila ji a zalezla se sestrou na palandu pod námi, kde chvíli šustily ve slámě jako mrchožrouti, což ostatně byly, a nepochybně plánovaly, kde přijdou k dalším úlovkům.
Všichni přežívali díky plánování. Jasně jsem to viděla. Uvědomila jsem si, že si se Stašou budeme muset rozdělit zodpovědnost za přežití. Dělení nám vždycky šlo samo, a tak jsme si i tady v temnotě časného jitra rozdělily, co bylo potřeba.
Staša si vezme to zábavné, budoucnost, to špatné. Já dostanu to smutné, minulost, to dobré.
Obě kategorie se překrývaly, ale i s tím už jsme se dokázaly dřív vypořádat. Připadalo mi to jako spravedlivé uspořádání, ale když jsme si ty povinnosti takhle rozebraly, Staša projevila určité pochybnosti.
„Vyšla na tebe ta horší část,“ řekla. „Vyměním to s tebou. Já si vezmu minulost a ty si vezmi budoucnost. Budoucnost je přece jen nadějnější.“
„Já jsem takhle spokojená,“ řekla jsem.
„Vezmi si budoucnost. Já mám to zábavné, tak bys budoucnost měla mít ty. Bude to tak vyrovnanější.“
Vzpomněla jsem si na všechna léta, kdy jsme se pokoušely sladit do posledního gesta. Když jsme byly malé, cvičily jsme se v umění ujít každý den stejný počet kroků, říct stejný počet slov, usmívat se stejnými úsměvy. Začínala jsem se propadat do těchhle vzpomínek, ale když už jsem se skoro uklidnila, Bachyně naše děsy znovu vzkřísila. Odměřená a výkonná, fádní postava v plášti barvy ovesné kaše prošla barákem, na rukou mrtvé dítě, teď obalené bahnem. Beze slova donesla holčičku k naší posteli a položila ji zpátky vedle mě, studené ruce složila na propadlý hrudník a nohy zkřížila v kotnících. S jazykem povystrčeným mezi zuby prováděla svůj úkol soustředěně jako žena aranžující květiny v pokoji oblíbeného hosta domu.
„Kdo to udělal?“ zeptala se, jakmile byla hotová a dívenka zírala nevidoucíma očima mezi trámy.
Nikdo neodpověděl, ale Bachyni odpověď ani nezajímala, mnohem radši se chopila příležitosti všem nám pohrozit. „Doporučuju vám, děcka, abyste si našly lepší zábavu než pohazovat mrtvoly u latrín. Všichni víte, že doktor Mengele vyžaduje, aby se ráno všechny děti v zoo přepočítaly. Jestli se znovu ztratí –“
Nechala možnosti viset ve vzduchu, aby nás vyděsila o to víc, a pak, protože splnila svůj úkol, s dramaticky rozevlátým béžovým pláštěm zamířila ven a zastavila se jen na tak dlouho, aby děvčeti, které hrálo stínové divadlo, zabavila sirky. Znovu se všechno ponořilo do tmy, i když ne dost hluboké, aby zmizela i smrt ležící vedle nás.
„Dokonce i teď vypadá hladově,“ všimla si Staša. Přejela holčičce prstem v punčoše po nehybné tváři. „Myslíš, že ještě něco cítí?“
„Nikdo necítí, jak je jednou mrtvý,“ řekla jsem. Ale sama jsem o tom nebyla tak úplně přesvědčená. Pokud kdy existovalo místo, kde i mrtví cítí svoje útrapy, muselo to být tady v zoo.
Staša si sundala punčochy z rukou a pokusila se je navléknout dívence na nohy. Nejdřív na levou, pak na pravou. Jedna končila v půli lýtka, kdežto druhá se dala snadno natáhnout až nad koleno. Staša, znepokojená tím rozdílem, popotahovala punčochy, aby je srovnala, až mi nezbylo než poukázat na to, že k sobě nepatří, a tudíž se jí nemůže povést, aby vypadaly stejně. Nic se nedalo spravit, musely jsme vzít zavděk tím, co bylo.
„Prosím,“ pošeptala jsem, zatímco její úsilí přineslo jen další díru v punčoše. „Když mi necháš minulost, vezmu si i přítomnost. Ale budoucnost vážně nechci.“
Tehdy se zrodila moje úloha strážkyně času a paměti. Od té doby bylo jen a jen na mně, abych přijímala den za dnem.
---
Afinity Konarová: Mischling, V překladu Dominiky Křesťanové vydalo nakladatelsví Odeon, 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat