> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 4. března 2017
Kvalita extravagantního románového příběhu, jímž dokáže italský spisovatel Alessandro Baricco (*1958) zaujmout, spočívá v mimořádně exkluzivní formě – novela Mladá nevěsta je ukázkou takového psaní. Mezi moralitou a erotikou zůstává jen úzký prostor, jímž vládne jeden z brilantních evropských autorů současnosti.
Rámec příběhu tvoří úzce vymezené patricijské sídlo italské rodiny, zasazené do počátku 20. století, jež tvoří metaforu, ne nepodobnou tradici vyprávění – blízké divadelnímu psaní francouzského dramatika Jeana Geneta. Spisovatel Baricco, jehož literatura získala uznání po celé Evropě, včetně zfilmované novely Hedvábí (Slovart, 2015), vychází zároveň z velké tradice, v němž břitký esej a provokativní fikce mají rovnoprávné postavení (Eco i Piperno).
Neexistují osudy, ale jen příběh
V případě Mladé nevěsty máme co do činění s příběhem, jenž se navíc stává sám sobě tématem. Jak praví autor, když vstupuje v jedné chvíli do děje, „neexistuje mnoho osudů, ale jen jediný příběh“, a to navíc pouze v gestu jako jeho „přesné opakování“. Tak vstupuje do patricijského sídla i do příběhu Mladá nevěsta, aby rozrušila dosavadní běh věcí.
Osoby a obsazení mají ryze divadelní charakter: Otec, Matka, Syn i Strýc mají podobu navazující na rozložení charakterů, které zcela absorbují prototypy chování. Nebýt autora, jenž si sám není místy jistý způsoby, s nimiž si zahrává, vypadalo by to jako lekce z literárního kurzu psaní. To by ale nebylo spravedlivé, neboť Baricco přesně ví, odkud a kam své postavy vede.
Zdánlivé usazení do rodinného sídla má totiž vzápětí kontrapunkt v místním bordelu, který se ukáže jako rozhodující místo, kde se odehrává klíčové drama celého rodinného dramatu. Podobně jako v Genetově Balkónu, i zde máme co do činění s příběhem, který tvoří základní dimenzi osudu – započalo se tam drama Otce, a končí tam i rozuzlení příběhu Syna a jeho Mladé nevěsty.
Iniciační román jako příručka k plavbě
V případě Mladé nevěsty máme co do činění s příběhem, jenž se navíc stává sám sobě tématem. Jak praví autor, když vstupuje v jedné chvíli do děje, „neexistuje mnoho osudů, ale jen jediný příběh“, a to navíc pouze v gestu jako jeho „přesné opakování“. Tak vstupuje do patricijského sídla i do příběhu Mladá nevěsta, aby rozrušila dosavadní běh věcí.
Osoby a obsazení mají ryze divadelní charakter: Otec, Matka, Syn i Strýc mají podobu navazující na rozložení charakterů, které zcela absorbují prototypy chování. Nebýt autora, jenž si sám není místy jistý způsoby, s nimiž si zahrává, vypadalo by to jako lekce z literárního kurzu psaní. To by ale nebylo spravedlivé, neboť Baricco přesně ví, odkud a kam své postavy vede.
Zdánlivé usazení do rodinného sídla má totiž vzápětí kontrapunkt v místním bordelu, který se ukáže jako rozhodující místo, kde se odehrává klíčové drama celého rodinného dramatu. Podobně jako v Genetově Balkónu, i zde máme co do činění s příběhem, který tvoří základní dimenzi osudu – započalo se tam drama Otce, a končí tam i rozuzlení příběhu Syna a jeho Mladé nevěsty.
Iniciační román jako příručka k plavbě
Míra ryzí divadelnosti není ale jediným rysem, s nímž Baricco pracuje. Pozoruhodná na jeho virtuozitě je zároveň schopnost nabízet variace, z nichž ta iniciační – rozuměj erotická vlna, tvoří velmi silnou vlnu pro porozumění tématu. Nakladatelství mohlo bez uzardění napsat, že Bariccův román je silná erotická próza, navíc značně extravagantní, což její kvalitu nijak neoslabuje, ba právě naopak.
Mladá nevěsta, která vstupuje do sídla rodiny, jež přijala její existenci z důvodů potenciální svatby se Synem, ovšem odhaluje v čase meandry – nikoliv pouze každodenních rituálů, v nichž jsou většinově zakleti, ale i erotické potenciály každého z obyvatelů domu. Matka, Dcera, Strýc – a nakonec i Otec – nabídnou Mladé nevěstě pohled na život, v němž erotika, neřku-li přímo sexualita, hrají rozhodující roli. Baricco se nebrání situacím, ale ani popisu příslušných praktik, činí tak ovšem s mimořádným vkusem i taktem, a to doslova mimořádným.
Hlavní hrdinka v zásadě čeká, že dorazí její snoubenec – Syn. Čeká dlouho a musí pro tento akt vytrpět mnohé. Promění se z mladé ženy, nadějeplné Mladé nevěsty, v ženu, která doufá nakonec pouze v nejhorší. Pointa, jež uzavírá novelu, není ale právě jistým koncem, neboť ozřejmuje, že naše očekávání se obvykle míjejí většinově se skutečností.
Autor si v průběhu textu zahrává i s naším vlastním očekáváním, náchylným pro snadná rozuzlení. Síla Bariccova psaní spočívá ve způsobu, jakým nás dovádí ke konci, jenž nutně nastává, aniž bychom zcela opustili naději, jež visí stále ve vzduchu. Je to naděje způsobů, elegance a stylu, nebo v tom všem snad zůstává skrytý nějaký vyšší smysl?
***
Alessandro Baricco: Mladá nevěsta (La Sposa giovane). Z italštiny přeložila Petra Přívozníková, vydalo nakladatelství Slovart, 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat