> kultura > literatura > profil psáno pro literární.cz, kde text vyšel 4. dubna 2017.
Cena mu byla oficiálně předána uplynulý víkend na veletrhu Salon du Livre de Paris, největší literární přehlídce roku. Ocenění, podporované nadací Catherine Gidové, dcery slavného spisovatele, je spojeno s finanční odměnou ve výši 1 000 euro.
Devítičlenná porota, na jejímž čele stojí švýcarský editor a spisovatel Robert Kopp, se sešla již počátkem března v Knihovně André Gida restaurace Le Bistrot de Paris 7. arrondissmentu v ulici Lille č. 33. Udělením ceny, jejíž historie sahá do roku 2014, podporuje porota podle svého statutu „dílo francouzského jazyka, jehož charakteristikami jsou: novota, formální originalita a náročný přístup k jazyku“.
Laureáty předchozích dvou let se stali spisovatelé Robert Millet (2015) a Catherine Millotová (2016). Pascal Quignard se do užšího okruhu dostal rovněž minulý rok.
Spisovatel, jenž nechce dostihnout současnost
Francouzská kritika z loňského podzimu, kdy titul Slzy v nakladatelství Grasset vyšel, se shodla na ohromující síle a výpovědi díla. „Spisovatelům, kteří chtějí dostihnout současnost, a dávají najevo, že z ní mají potěšení, nebo z ní rovnou zvrací, odpovídá Pascal Quignard vždy úkrokem stranou,“ píše Patrick Kéchichian, spisovatel a literární kritik listu La Croix.
Kritik míní, že snaha Quignarda „jít proti proudu nevyvěrá ani tak z důvodů nějaké nostalgie“, ani ze „snahy opěvovat minulost před naší ubohou současností“, nýbrž z „touhy předložit ji právě současnosti, psát ji v současnosti a jako takovou ji také oživit“. „Bez jediného náznaku demagogie, vrací jí sílu a význam,“ doplňuje.
Kniha po formální stránce osciluje mezi románem a poémou. Čtenáře vrací až do roku 842, na samotný „počátek dějin a francouzského jazyka“; na příběhu dvojčat, Nitharda a Hartnida, předkládá kaleidoskop obrazů a vyprávění, v němž se mísí reflexe s příběhy, anekdotami a událostmi vzdáleného středověku karolínského času.
Podle Nathalie Cromové, kritičky týdeníku Télerama, je román složen jako „píseň, jež tvoří násobící se fragmenty, pouze zdánlivě oddělené, ponechávající ve filigránech tajnou harmonii, zajišťující jednotu“. „Román, který si dokáže představit pouze Quignard sám, je utkán z příběhů, mytologií, meditací a hypotéz, kde nedokážeme skutečně rozpoznat, co vychází z erudice, intuice, snu a invence – jeho krása se vyjevuje přesně z této nejistoty,“ charakterizuje způsob Quignardova literárního stylu.
Slyšet ztracené hlasy... a hudbu
Obecně se soudí, a objevuje se to i v mnoha referátech o předchozích Quignardových knihách, že čtení jeho knih nepatří k těm nejsnažším. „Psát, to znamená slyšet ztracené hlasy,“ napsal Quignard na počátku 90. let v románu Le Nom sur le bout de la langue (Jméno na okraji jazyka, P. O. L., 1993). Přesto se autorovi – vedle renomé literárních znalců a vybrané klientely čtenářů – podařilo získat nečekaně i celosvětovou proslulost.
Jeden z Quignardových románů, totiž Všechna jitra světa (Tous les matins du monde, 1991), o životě a díle francouzského skladatele Marina Maraise v čase Ludvíka XIV., byl zfilmován režisérem Alainem Corneauem. V roli skladatele triumfovali herci Gérard Dépardieu a jeho syn Guillaume. Mimochodem, spisovatel sám je aktivním hudebníkem.
Román Všechna jitra světa vyšel v roce 1991 rovněž v češtině, o pět let později se dočkal v překladu Jarmily Fialové v nakladatelství Odeon i druhého vydání. Česky vyšly ještě dva jeho tituly. Román Bludné stíny (Les Ombres errantes), za niž získal Goncourtovu cenu v roce 2002, vydalo nakladatelství Jitro v překladu Matěje Turka v roce 2005. Zatím posledním Quignardovým románem v češtině se stala Terasa v Římě (Terrasse à Rome), kterou v překladu Jany Podhorké a Jana Macheje vydalo nakladatelství Rubato.
Kniha po formální stránce osciluje mezi románem a poémou. Čtenáře vrací až do roku 842, na samotný „počátek dějin a francouzského jazyka“; na příběhu dvojčat, Nitharda a Hartnida, předkládá kaleidoskop obrazů a vyprávění, v němž se mísí reflexe s příběhy, anekdotami a událostmi vzdáleného středověku karolínského času.
Podle Nathalie Cromové, kritičky týdeníku Télerama, je román složen jako „píseň, jež tvoří násobící se fragmenty, pouze zdánlivě oddělené, ponechávající ve filigránech tajnou harmonii, zajišťující jednotu“. „Román, který si dokáže představit pouze Quignard sám, je utkán z příběhů, mytologií, meditací a hypotéz, kde nedokážeme skutečně rozpoznat, co vychází z erudice, intuice, snu a invence – jeho krása se vyjevuje přesně z této nejistoty,“ charakterizuje způsob Quignardova literárního stylu.
Slyšet ztracené hlasy... a hudbu
Obecně se soudí, a objevuje se to i v mnoha referátech o předchozích Quignardových knihách, že čtení jeho knih nepatří k těm nejsnažším. „Psát, to znamená slyšet ztracené hlasy,“ napsal Quignard na počátku 90. let v románu Le Nom sur le bout de la langue (Jméno na okraji jazyka, P. O. L., 1993). Přesto se autorovi – vedle renomé literárních znalců a vybrané klientely čtenářů – podařilo získat nečekaně i celosvětovou proslulost.
Román Všechna jitra světa vyšel v roce 1991 rovněž v češtině, o pět let později se dočkal v překladu Jarmily Fialové v nakladatelství Odeon i druhého vydání. Česky vyšly ještě dva jeho tituly. Román Bludné stíny (Les Ombres errantes), za niž získal Goncourtovu cenu v roce 2002, vydalo nakladatelství Jitro v překladu Matěje Turka v roce 2005. Zatím posledním Quignardovým románem v češtině se stala Terasa v Římě (Terrasse à Rome), kterou v překladu Jany Podhorké a Jana Macheje vydalo nakladatelství Rubato.
Žádné komentáře:
Okomentovat