> kultura > knihy > ukázka z knihy Antonia Moresca: Světýlko
Román metafyzický, někde mezi románem a bajkou, citlivá a znepokojující elegie, jež je zároveň meditací nad místem člověka ve světě. Antonio Moresco (*1947) je italským spisovatelem, autorem třicítky literárních děl, z nichž nejvýznamnější místo zaujímá monumentální trilogie L´increato (Nestvořené), publikována v letech 1998-2003.
Přišel jsem sem, abych zmizel, do téhle opuštěné a liduprázdné osady, kde jsem jediným obyvatelem.
Slunce se právě ztratilo za hřebenem. Světlo dohasíná. Zrovna teď sedím pár metrů od svého malého domu, tváří k rostlinnému převisu. Dívám se na svět, který za chvíli pohltí tma. Tělo sedí nehybně na kovové židli, jejíž nohy se čím dál víc boří do země, a přece se mi chvílemi úží dech, jako bych se řítil dolů na houpačce s provazy uchycenými v nějakém nekonečně vzdáleném bodu ve vesmíru.
Nebe křižují poslední vlaštovky, létají sem tam
jako šípy. Div se mi neotírají o hlavu, když se
střemhlav vrhají na rozsáhlá kulovitá mračna
hmyzu visící mezi nebem a zemí. Na spáncích
cítím průvan z jejich křídel. Zřetelně před sebou
vidím černé tělo nějakého většího kýlovitého hmyzu ve chvíli, kdy je spolkne vlaštovka, která
se za ním hnala s křikem a se zobákem dokořán.
Ticho je takové, že dokážu dokonce zaslechnout
praskání jeho těla, jež dál trpí, rozdrcené a rozkouskované
v těle jiného zvířete, zatímco omámeně stoupá k nebi.
Sedím tu ještě dlouho. Světlo postupně zmizí, všechen ten rostlinný svět před mýma očima je stále temnější. Ze všech stran se začínají ozývat hlasy nočních zvířat, neviditelných v černém listoví.
Ani stopy po lidském životě.
Jen když tma zhoustne ještě víc a začnou se rozsvěcet první hvězdy, tak na druhé straně té hle úzké a strmé rokle, na rovnějším úseku protějšího hřebenu vyhloubeného uprostřed lesů jako sedlo se noc co noc, noc co noc se tam vždycky ve stejnou hodinu zničehonic rozsvítí světýlko.
„Co je to asi za světýlko? Kdo ho asi rozsvěcí?“
ptám se v duchu, když kráčím po kamenných
cestách téhle malé osady, kde nezůstala živá
duše. „Že by to bylo světlo pronikající z nějakého
osamělého domku v lesích? Že by to bylo
světlo pouliční lampy, která stojí tam nahoře
v nějaké jiné malé neobydlené osadě, jako je tahle,
ale zjevně je dosud připojená k elektrické
síti, jež se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu
jen díky pouhému impulzu?“
Je slyšet jen zvuk mých kroků, jak se odrážejí
v uličkách, zahlédnu kamenné stupínky ně
jakých polorozpadlých schůdků, rozbité dveře
od chléva, rozvaliny s propadlými břidlicovými
střechami, porostlými popínavými rostlinami,
ze kterých trčí vršky fíkovníků nebo vavřínů rostoucích
v sutinách, dva kamenné žlaby po okraj
plné vody, vrata se zářivým a oprýskaným lakem.
„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé vegetace.“
Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu. Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují k prázdnotě oblohy.
Když měsíc nesvítí, musí se jít poslepu ve tmě
pod ohromující nebeskou klenbou provrtanou
myriádami neobydlených hvězd a jinými světelnými
vlasci.
Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.
I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.
„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“
Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to. Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů dvě lesklé oči, jež upřeně hledě ly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.
Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.
Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva osvětlených těmi lampičkami…“
***
Antonio Moresco: Světýlko. Z italštiny přeložila Alice Flemrová, dybbyk, Praha 2016.
Román metafyzický, někde mezi románem a bajkou, citlivá a znepokojující elegie, jež je zároveň meditací nad místem člověka ve světě. Antonio Moresco (*1947) je italským spisovatelem, autorem třicítky literárních děl, z nichž nejvýznamnější místo zaujímá monumentální trilogie L´increato (Nestvořené), publikována v letech 1998-2003.
1.
Slunce se právě ztratilo za hřebenem. Světlo dohasíná. Zrovna teď sedím pár metrů od svého malého domu, tváří k rostlinnému převisu. Dívám se na svět, který za chvíli pohltí tma. Tělo sedí nehybně na kovové židli, jejíž nohy se čím dál víc boří do země, a přece se mi chvílemi úží dech, jako bych se řítil dolů na houpačce s provazy uchycenými v nějakém nekonečně vzdáleném bodu ve vesmíru.
Sedím tu ještě dlouho. Světlo postupně zmizí, všechen ten rostlinný svět před mýma očima je stále temnější. Ze všech stran se začínají ozývat hlasy nočních zvířat, neviditelných v černém listoví.
Ani stopy po lidském životě.
Jen když tma zhoustne ještě víc a začnou se rozsvěcet první hvězdy, tak na druhé straně té hle úzké a strmé rokle, na rovnějším úseku protějšího hřebenu vyhloubeného uprostřed lesů jako sedlo se noc co noc, noc co noc se tam vždycky ve stejnou hodinu zničehonic rozsvítí světýlko.
2.
„Kde to jsem?“ říkám si. „Na co se to dívám? Opravdu tohle místo mimo svět, které teď vidí moje oči, existuje? Třebaže o něm v celém vesmíru nikdo kromě mě neví, neví, že v téhle chvíli je tu dokonale osamocený muž, jehož tělo se pohybuje mezi těmito prázdnými kamennými schránkami, na nichž ani na okamžik, ve dne ani v noci, neustávají rostlinná muka popínavé vegetace.“
Zahnu na svažující se stezku, která vede k malému hřbitovu. Když vyjde měsíc, je jasně vidět, osvětlený jako ve dne tou jeho přízračnou září, okraj pěšiny zaplevelený vegetací, strž, odkud stoupá hluk vody, jež si hloubí lůžko ve zvučných průrvách hor nacucaných deštěm a v roklích, veliké obrysy stromů tyčících se proti nebi. Jen v noci, ve světle měsíce, lze pochopit, co jsou vlastně stromy zač, ty sloupy ze dřeva a pěny, které se natahují k prázdnotě oblohy.
Když jsem jednou v noci kráčel po téhle pěšině, hned za zatáčkou, kde je tma ještě hustší, jsem v listí zaslechl lehký šelest. Ohlédl jsem se tím směrem. Byli tam dva jezevci. Upřeně se na mě dívali těma svýma bíle lemovanýma očima, které ve tmě vypadaly skoro jako odrazky. Užasle jsem se zastavil. Jeden z jezevců rychle přeběhl přes cestu, a dokončil tak to, co pravděpodobně začal, než jsem se tam objevil. Ten druhý se nehýbal a dál na mě upíral zrak, vyděšený lidskou přítomností na svém území.
I já jsem zůstal stát; chtěl jsem mu dopřát čas, aby taky přeběhl a dohonil druhého jezevce, který už byl na protější straně. Ale on se nehýbal. Dál se na mě díval svýma bíle lemovanýma očima, dál stál na kraji cesty, nekrytý, tak vyděšený, že se ani nedokázal schovat mezi listím.
„No tak!“ pobídl jsem ho potichu. „Přejdi taky! Na druhé straně na tebe někdo čeká. Já se ani nehnu, neboj se, neublížím ti.“
Ale jezevec se nehýbal. Dál jsem ve tmě viděl ty dva bílé kruhy. Ustoupil jsem o pár kroků, abych zvětšil vzdálenost mezi námi a uklidnil ho. Jenže vypadal, jako by byl přibitý. Couvl jsem ještě dál. Nestačilo to. Vrátil jsem se až za první zatáčku, aby mě už neviděl a odhodlal se přejít přes cestu. Chvílemi jsem vykukoval, abych zjistil, jestli se k tomu už konečně rozhoupal. Ale pořád tam byly ty dva velké bílé kruhy a uprostřed těch kruhů dvě lesklé oči, jež upřeně hledě ly mým směrem a tušily ve tmě mou přítomnost.
Té noci jsem se musel vrátit až do osady, aby se jezevec, až uslyší zvuk mých vzdalujících se kroků, konečně odhodlal dohonit druhého jezevce, který na něj čekal schovaný v listoví.
Dnes v noci je všechno černé, měsíc nevyšel. Kráčím po té svažující se cestě až k poslední zatáčce, za níž se znenadání objeví lampičky jakéhosi hřbitova. Sestoupím ještě o kus níž, dívám se zdálky na tu malou galaxii světel ve tmě. Dojdu až k zavřené bráně. Hledím zblízka na lampičky svítící ve výklencích kolumbária, mají nedefinovatelnou oranžovočervenou barvu a prudce se mihotají v temnotě téhle bezměsíčné noci. „Odněkud asi přichází impulz, který rozsvěcuje i tyhle lampičky…,“ říkám si. „Ale jak to, že je tak blízko téhle neobydlené osady hřbitov? Co je tu asi pohřbeno za lidi, pod zemí a v kolumbáriu? Odkud asi pocházejí? Muži, ženy, dokonce i děti, jak soudím podle mohyl, které jsou kratší než ostatní, a podle malých fotografií sotva osvětlených těmi lampičkami…“
***
Antonio Moresco: Světýlko. Z italštiny přeložila Alice Flemrová, dybbyk, Praha 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat