Julian Barnes se ponořil do tichého hluku Šostakovičova času

> kultura > knihy > recenze knihy The Noise of Time

Nový titul Juliana Barnese se zabývá osobností sovětského skladatele Dmitrije Šostakoviče.

V rozhovoru pro Paris Review řekl před časem spisovatel Julian Barnes (*1946), že ve své rodné Velké Británii je považován často za „podezřele europeizovaného“. Toto východisko není dáno jen „francouzským vlivem“, k němuž se hlásí. Svou zatím poslední knihou The Noise of Time (Hluk času, Jonathan Cape 2016) tento autor, držitel Man Booker Prize, svůj zájem rozšířil za mentální hranici, kam někdy nechceme vidět - do Sovětského svazu, respektive Ruska.

Čtenář útlé novely, jak jsme v poslední době u autora zvyklí (tentokrát nepřesáhne 180 stran), se setká hned natřikrát se skladatelem, jednou z vrcholných osobností klasické hudby, totiž Dmitrijem Šostakovičem (1906-1975). Tyto okamžiky tvoří kritické momenty, jakési časové vhledy, jimiž autor nazírá a medituje nad osudem skladatele. Dodržuje tím pravidlo, jež formuloval Italo Calvino, že „čas nemá v příběhu čas“, připomíná v listu The Guardian kritik Alex Preston.

Se skladatelem Šostakovičem se setkáváme před výtahem, v letadle a v autě. V každém z těchto okamžiků, fázovaných hlukem neúprosného času, před terorem, po válce a později, se Barnes noří do mysli člověka, jenž se stal nejen vrcholným skladatelem, ale také „hrbáčem moci“, přímo podřízený Stalinovi, později Chruščovovi.

Nejde přitom o spisovatelskou obhajobu, ani o literaturu faktu. Julian Barnes zůstává na pozicích psaní, jimiž násobí své předchozí triumfy, mísící poezii beletrie a vlastní esejistické úvahy, známé i z posledních českých překladů: Vědomí konce (2012) a Roviny života (2013).

Recenzent listu Telegraph Duncan White soudí, že autor ve svých 70 letech má zcela „plnou nádrž“, a jeho poslední dílo, zabývající se životem ruského skladatele Šostakoviče sice působí podobně jako Vědomí konce, ale bez „knižní napjatosti“ a snaze po „thrillerové struktuře“, jaksi „méně upravené, ale mnohem ambicióznější“. Recenzent se domnívá, že pro ty, kteří autora - nositele Man Booker Prize za rok 2011 za výše uvedou knihu, obdivovali, nebudou možná spokojeni, ale jednou ze snah Barnese je ono flaubertovské: „nenapsat nikdy stejnou knihu“.

Právě tento bod změny, respektive snahy se neopakovat, považuje naopak Alifa Akbarová, recenzentka listu The Independent, za nedostatek. „Ti, kdo chtějí lépe porozumět éře, v níž Šostakovič žil a její represivní dopad na umění, mohou tuto knihu milovat,“ píše. To samé se ale podle ní nedá říct o čtenářích, kteří chtějí pochopit Šostakoviče samotného. Podle ní nemusíme tuto novelu číst ani kvůli Šostakovičovi, ani kvůli sovětskému teroru, natož kvůli uměleckým kompromisům. „Čteme ji kvůli poutavému čtení, a toho se nám, bohužel, nedostalo.“