> kultura > knihy > ukázka z knihy Chomejní, Sade a já
Kniha íránské autorky Abnousse Shalmaniové: Chomejní, Sade a já se zabývá tématem, které vstupuje v souvislostech posledního vývoje na Blízkém východě mezi témata stále ostřeji vnímaná.
Netýká se totiž pouze Íránu a Blízkého východu, ale může být i klíčem k pochopení rozdílů mezi civilizacemi. Příběh dívky, jež opustí Írán, aby dále žila ve Francii se dotýká i problému, zda je možné vzdát se svých kořenů.
Knihu představila autorka osobně dne 9. března v Knihovně Václava Havla. Ukázku zde publikujeme s laskavým svolením českého nakladatelství Garamond.
> ukázka
Když jsem jako malá holka zatoužila svléknout se ve škole donaha, nebylo to kvůli vedru. Byla to provokace. Provokace stejného druhu jako skákání přes kozu v modlitebně školní mešity. Byla to fyzická potřeba.
Nechci to nosit! Navíc je to hnusný. Ne! A s logikou vlastní dětem: fajn, však počkej a uvidíš. Vrátí se ti to! Ten otravný šedivý šátek si teda vezmu, ale pak uvidíš. A spoustu lidí vidělo. Můj zadek.
Nechci nosit šátek. Ale musím ho obléct, když jdu do školy, někdy taky když jdu ven na ulici, nakoupit nebo navštívit kamarády. A tak to dělám. Ale jakmile naposledy zazvoní, svlékám ho. A nejen ten šedivý šátek a kuklou. Taky předepsané a stejné šedivé šaty a kalhoty. Dřív než spolužáci zamíří k východu, schovám se pod schody nebo zmizím na záchod. Někdy svléknu všechno, jindy si nechám kalhotky, záleží na náladě. Oblečení smotám do aktovky a pak utíkám sprintem k hlavnímu vchodu a přitom kličkuju mezi vránami, které se vrhají na můj nahý zadek. Cestou sbírám body: únik jedné vráně půl bodu, dvěma vránám jeden bod, vrána, která zakopne o cíp čádoru, dva body a tak dále. Vítězství mám v kapse: v čádoru nedokážou běhat. Nakonec skočím do přistaveného auta s řidičem – a zároveň zahradníkem –, které přijelo z velkého teheránského domu, kde žije moje prateta a prastrýc se dvěma nejmladšími tetami. Rodiče bydlí pár kroků od nich v bytě – otec trval na své nezávislosti –, ale nejvíc času stejně trávíme ve velkém domě. Znovu si obleču kalhotky a tričko, protože v autě už nemá smysl sedět nahatá. Řidič-zahradník na mě všechno poví, to je mi jasné. Naposledy, když to udělal, jsem ho honila po zahradě s puštěnou hadicí. Nemá mě rád a já nemám ráda jeho; nesnáší moje kočky, které žijí na zahradě a ničí jeho práci, a já nesnáším jeho, protože se jako jediný nesměje mému bláznivému nahému běhu. Jestli si na mě bude zase pratetě stěžovat, vytrhám zbývající tulipány, co vysázel.
Proč mě tak bavilo se znovu a znovu svlékat? Hlavně to byla legrace. Pro šestileté dítě je vždycky zábava prohnat dospělé. O to víc, že šlo právě o tyhle dospělé. Vraní ženy navlečené v černých čádorech se za mnou vrhaly střemhlav. Je to div, jakou hysterii dokáže vyvolat dětská nahota. Já se tomu smála, rozesmívala jsem spolužáky, doháněla k zuřivosti vrány a dělala starosti rodině. Byla jsem středem pozornosti tolika lidí, spolužáci mě obdivovali, dokonce i ti starší. A nikdo z důležitých lidí, táta, máma, tety ani strýc, mě nikdy nepotrestal. Určitě si říkali, jestli nejsem trochu pošahaná, když s tím po každém vyloučení ze školy začínám znovu a matce a řidiči-zahradníkovi tím ničím nervy. Jakmile ale jednou uviděli tu těžko představitelnou honičku na vlastní oči, přestali si dělat starosti o mé duševní zdraví a museli se smát. Dokud budou vraní ženy pokračovat ve svém díle a dál barvit moje město a dětství načerno, tak se já budu svlékat donaha.
Nebyla jsem ale jediná, kdo se v tomhle směru vyžíval. O nahotu se těsně před a po revoluci mullů zajímali všichni. Pořád slyším všechny ty otázky, pochybnosti a výtky, jestli ta sukně neodhaluje příliš kotníky nebo jestli ta halenka nemá moc velký výstřih, když se jde na večeři k tomu a tomu. Než se šlo ven, muselo tělo projít důkladnou inspekcí. „Ty ses snad zbláznila! Takhle ven nemůžeš!“ zaznívalo jako předepsaná fráze před odchodem do vnějšího světa. Mravnostní policie a strážci revoluce totiž číhali na každém rohu. Sledovali kolemjdoucí muže a ženy, prohlíželi si je s chorobnou pozorností jako nestydatí voyeuři, ukázkoví šmíráci, a slídili po nejmenším kousku kůže, který při vší ostražitosti rodiny zůstal odhalen. Vousáči a vrány se nestydí podívat. Radují se ze zmizení těla a urážejí ty, kteří se odváží zvednout zrak, přitom se sami pronikavým pohledem rozhlížejí po ustrašeném davu a ve jménu zákona ho svlékají donaha.
Garamond © Iveta Picková, Jakub Marek, 2008
 |
| Obálka českého vydání v nakladatelství Garamond. |
Netýká se totiž pouze Íránu a Blízkého východu, ale může být i klíčem k pochopení rozdílů mezi civilizacemi. Příběh dívky, jež opustí Írán, aby dále žila ve Francii se dotýká i problému, zda je možné vzdát se svých kořenů.
Knihu představila autorka osobně dne 9. března v Knihovně Václava Havla. Ukázku zde publikujeme s laskavým svolením českého nakladatelství Garamond.
> ukázka
Teherán, 1983
Když jsem jako malá holka zatoužila svléknout se ve škole donaha, nebylo to kvůli vedru. Byla to provokace. Provokace stejného druhu jako skákání přes kozu v modlitebně školní mešity. Byla to fyzická potřeba.
Nechci to nosit! Navíc je to hnusný. Ne! A s logikou vlastní dětem: fajn, však počkej a uvidíš. Vrátí se ti to! Ten otravný šedivý šátek si teda vezmu, ale pak uvidíš. A spoustu lidí vidělo. Můj zadek.
Nechci nosit šátek. Ale musím ho obléct, když jdu do školy, někdy taky když jdu ven na ulici, nakoupit nebo navštívit kamarády. A tak to dělám. Ale jakmile naposledy zazvoní, svlékám ho. A nejen ten šedivý šátek a kuklou. Taky předepsané a stejné šedivé šaty a kalhoty. Dřív než spolužáci zamíří k východu, schovám se pod schody nebo zmizím na záchod. Někdy svléknu všechno, jindy si nechám kalhotky, záleží na náladě. Oblečení smotám do aktovky a pak utíkám sprintem k hlavnímu vchodu a přitom kličkuju mezi vránami, které se vrhají na můj nahý zadek. Cestou sbírám body: únik jedné vráně půl bodu, dvěma vránám jeden bod, vrána, která zakopne o cíp čádoru, dva body a tak dále. Vítězství mám v kapse: v čádoru nedokážou běhat. Nakonec skočím do přistaveného auta s řidičem – a zároveň zahradníkem –, které přijelo z velkého teheránského domu, kde žije moje prateta a prastrýc se dvěma nejmladšími tetami. Rodiče bydlí pár kroků od nich v bytě – otec trval na své nezávislosti –, ale nejvíc času stejně trávíme ve velkém domě. Znovu si obleču kalhotky a tričko, protože v autě už nemá smysl sedět nahatá. Řidič-zahradník na mě všechno poví, to je mi jasné. Naposledy, když to udělal, jsem ho honila po zahradě s puštěnou hadicí. Nemá mě rád a já nemám ráda jeho; nesnáší moje kočky, které žijí na zahradě a ničí jeho práci, a já nesnáším jeho, protože se jako jediný nesměje mému bláznivému nahému běhu. Jestli si na mě bude zase pratetě stěžovat, vytrhám zbývající tulipány, co vysázel.
Nebyla jsem ale jediná, kdo se v tomhle směru vyžíval. O nahotu se těsně před a po revoluci mullů zajímali všichni. Pořád slyším všechny ty otázky, pochybnosti a výtky, jestli ta sukně neodhaluje příliš kotníky nebo jestli ta halenka nemá moc velký výstřih, když se jde na večeři k tomu a tomu. Než se šlo ven, muselo tělo projít důkladnou inspekcí. „Ty ses snad zbláznila! Takhle ven nemůžeš!“ zaznívalo jako předepsaná fráze před odchodem do vnějšího světa. Mravnostní policie a strážci revoluce totiž číhali na každém rohu. Sledovali kolemjdoucí muže a ženy, prohlíželi si je s chorobnou pozorností jako nestydatí voyeuři, ukázkoví šmíráci, a slídili po nejmenším kousku kůže, který při vší ostražitosti rodiny zůstal odhalen. Vousáči a vrány se nestydí podívat. Radují se ze zmizení těla a urážejí ty, kteří se odváží zvednout zrak, přitom se sami pronikavým pohledem rozhlížejí po ustrašeném davu a ve jménu zákona ho svlékají donaha.
Garamond © Iveta Picková, Jakub Marek, 2008
Žádné komentáře:
Okomentovat