literatura > knihy > ukázka z románu Karla Ove Knausgårda:
Můj boj 1: Smrt v rodině.
Událost, o níž se bude mluvit - už jenom proto, že šestisvazkový opus Můj boj, jenž vstoupil díky nakladatelství Odeon právě na náš trh, dosáhl již mimořádného ohlasu nejen v Norsku, kde se ho prodalo na půl milionu, ale i v dalších zemích. Cyklus vydávaný v letech 2009-2011 přiměl kritiku překřtít autora na norského Prousta. Je jím opravdu? Autor se v 1. knize opusu velmi osobně vyrovnává se smrtí svého otce.
***
SRDCE MÁ SNADNÝ ŽIVOT: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují. Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovykrypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce. Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.
