> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 23. prosince 2016
Sugestivní, dynamický a utopický. Šestý román Sorje Chalandona Čtvrtá zeď předestírá čtenářům příběh jednoho snu, jenž byl od počátku, v nezlomné logice antické tragédie, odsouzen k zániku. Podobně jako jeho hlavní hrdina, divadelní režisér Georges. Autor klade čtenáři mnohé otázky, jež ale převážně ponechává bez odpovědi.
> kultura > film > herečka > nekrolog Michèle Morganová
Kdo by neznal tu slavnou větu, s níž se na herečku ve filmu Nábřeží mlh (Le Quai des brumes, 1938) režiséra Marcela Carného obrací Jean Gabin?„Máš krásný oči, víš to?" řekne herec.
Herečka poněkud bázlivě, nicméně pevně opáčí: „Polibte mne!" Ty oči byly jejím znamením, ale i celoživotním prokletím. Dotyčná se jmenovala Michèle Morganová a zemřela v úterý 20. prosince ve věku 96 let.
Mezi těmi, kteří se s ní dnes, v pátek 23. prosince, přišli rozloučit v kostele sv. Petra v Neuilly-sur-Seine, patřili režiséři Claude Lelouch, Robert Hossein nebo Francis Huster,
Michèle Morganová nebyla ale pouze objektem touhy, ona sama si vybírala. Svědčí o tom nejen slavná věta, ale i její vzpomínky, jež nesly název odkazující na tuto slavnou scénu: Avec ces yeux-là (S takovýma očima, Laffont, 1977). Štěstí měla, drželo se jí ale převážně na počátku kariéry, jež z ní učinila jednu z femmes fatales své doby.
Herečka Michèle Morganová se narodila 29. února 1920 Neuilly-sur-Seine (Hauts-de-Seine) jako Simone Rousselová. Dětství prožila na předměstí Dieppe (Seine-Maritime). jejím skutečným světem se velmi brzy stal film, pro nějž se rozhodla žít.
Chtěla být Gretou Garbo. Když se rozhodla, s požehnáním svého otce, obchodníka se smíšeným zbožím a distributora parfémů, odjet do Paříže a zkusit štěstí, už jí nic nezastavilo. Bydlí u babičky s bratrem a začíná s kurzy herectví.
Po několika pokusech jako komparsistka - získává první roli v roce 1935: Mademoiselle Mozart, pro který si vybírá pseudonym, onen umělecký pseudonym, pod nímž se proslavila.
„Upřímně řečeno, myslíte si, že vypadám na to, abych se jmenovala Simone?“ opáčila kdysi. Příjmení zvolila nefrancouzské - v předtuše velké hollywoodské slávy.
„Smutek je mým živlem!“ V sedmnácti letech získává svou titulní roli ve filmu Gribouille (1937) režiséra Marca Allégreta, k němuž scénář napsali Marcel Achard a Jan Lustig. Již tehdy budila svým zjevem zaujetí, posíleno postavou domnělé vražedkyně, nad níž se vznášelo nejtěžší provinění.
Achard tehdy poznamenal, že měla „vyděšený pohled, vyzáblý obličej: všude kolem ní se vznášela nepopsatelná atmosféra nevyhnutelnosti a neštěstí“. Romantická postava, nesoucí neštěstí - a tvář, v níž se zračilo šílenství, ale i magnetická smyslnost. „Smutek je mým živlem,“ trousila tehdy herečka. Otázka dosud nebyla vyslovena. V očích ale již vše.
Teprve třetí film Nábřeží mlh, jejž režíroval Marcel Carné, z ní učinil skutečnou herečku. Scénář k filmu napsal básník Jacques Prévert podle románu Pierra Maca Orlana. Herečka je oblečena v kostýmu od Coco Chanel, na hlavě obyčejný černý baret, silueta po níž se prochází světlo... dala vyniknout zejména jejím čistým modrým očím. Milenci, Nelly a Jean, ona a on.
A ta slavná věta, již Gabin pronese, zrodila styl, jemuž se bude říkat „poetický realismus“, později také „film noir“.
Scéna, v níž jsou milenci pohrouženi připomíná doslova apokalypsu. Píše se rok 1938 a německé boty se chystají na pochod Evropou. O tom, že nešlo jen o pocit, dokládá, že mezi tehdejšími spolupracovníky Carného filmu, který se staral o světlo, patřil i jistý Eugen Schüfftan, čerstvý uprchlík z Německa.
Melancholická nálada, jež zůstává tolik spjata s Michèle Morganovou, se projevuje intenzivně v prvním údobí její slávy, která ji jejího klíčového filmového partnera přihrála ještě dvakrát: ve filmu Maurice Gleize Korálový útes (Le récit du corail, 1938) a Remorkérech (Remorques,1940).
Zejména ten druhý se zdá být jakousi ozvěnou Nábřeží mlh. „Co ode mne očekáváte?“ ptá se Gabin své partnerky. Osvětluje je nereálné světlo, do něhož ona pronese: „Polibte mne!“
Světová válka byla na spadnutí. Herec Gabin dostává povolávací rozkaz do francouzského námořnictva, odkud se jenom z obtížemi uvolňuje, aby dokončil natáčení Remorkérů - oba emigrují do Spojených států. Svět již nikdy nebude vypadat jako předtím.
Neslavná kariéra v Hollywoodu
V Americe podepisuje po rozchodu s Gabinem kontrakt s filmovým studiem RKO, snaží se: učí se anglicky, studuje zpěv i tanec. A vzdává se - bere si amerického herce a zpěváka Williama Marshalla.
Natáčí několik propagandistických filmů, jakými byli například Joan of Paris (Johanka z Paříže, 1942), Two Tickets to London (Dva lístky do Londýna, 1943).
Koncem války natáčí film s Michaelem Curtizem Passage to Marseille (Pasáž do Marseille, 1944). Z filmu si odnesla bolesti hlavy: režisér maďarského původu se projevil jako tyran a jindy okouzlující Humprey Bogard, její partner, byl právě v depresi po rozvodu. Příležitostí ale měla Morganová mnohem více, i když šlo o příležitosti převážně spíše ztracené...
Mohla hrát u Hitchcocka hlavní roli ve filmu Podezření (Suspicion, 1941) - místo ní roli získala Joan Fontainová. Mohla se stát partnerkou Humpreye Bogarda ve slavné Casablance Michaela Curtize: roli získala za poloviční honorář Ingrid Bergmanová. Ani později neměla vždy dobrou intuici, když na počátku 60. let odmítla italského režiséra Michelangela Antonioniho, který ji nabízel roli ve filmu La Notte (Noc, 1961).
Ačkoliv na konci války získává na prvním filmovém festivalu v Cannes ocenění za roli ve filmu Pastorální symfonie (La Symphonie pastorale, 1946) režiséra Jeana Delanoye podle románu spisovatele André Gida, ztratila již část ze svého ostrého šarmu; film se dá dnes jen těžko shlédnout. Její velká sláva zvolna odplouvá ve vzpomínce na tu slavnou větu a moře. To ale vidíme pouze s odstupem času...
Velké filmové manévry
Pro její obdivovatele její věhlas nehasne a role, které získává jen potvrzují její význam. Už to není mladá, poněkud šílená dívka, ale zralá žena, čemuž odpovídají i její role. Maria Chapdelainová (1951) Marca Allégreta, Joséphine de Beauhamas ve filmu Napoléon (1954) režiséra Sachy Guitryho; titulní postava Marie-Antoinetty ve filmu Marie-Antoinette, královna Francie (1955) Jeana Delannoye.
Patrně nejvýznamnějším filmem, kde mohla uplatnit svůj šarm a spanilou krásu, bylo její obsazení ve filmu Velké manévry(Les Grandes Manœuvres) režiséra Reného Claira, kde hrála po boku Gérarda Philipa.
Melodramatický příběh lásky poručíka Armanda a krásné modistky Marie-Louisy byl prvním Clairovým barevným filmem. Zatímco na plátně v této roli okouzlovala ženy i dívky, v hledišti vlhly kapesníky - v zákulisí filmových scén ovšem počínala velká revoluce, jež dostane jméno Nouvelle Vague (nová vlna), která Morganovou jako představitelku těch „starých časů“ naprosto smete.
Jenom těžko se již bude vracet do diváckého povědomí. Přesto se nedá říct, že by zcela zmizela. V roce 1948,kdy se rozvádí se svou americkou láskou - Williamem Marshallem, uzavírá své americké období.O dva roky později se vdává za herce a režiséra Henriho Vidala, s nímž natáčí několik společných filmů.
V roce 1957 natáčí film Retour de manivelle (Návrat kliky), film, který se pro ni stal velkým návratem. zatímco do té doby hrála křehké ženy, zde se z ní stává skutečná femme fatale.
Po smrti Vidalově v roce 1959 spojuje svůj další filmový život s Gérardem Ourym, kterého potkala při natáčení filmu Le Miroir à deux faces (Zrcadlo s dvěma tvářemi) režiséra Andrého Cayetta. Navzdory ignoraci, které se těšila ze strany nové francouzské filmové vlny, natáčí další filmy, například s Claudem Chabrolem ve filmu Landru (1963), ale i i další filmy, klasiku tzv, filmu noir šedesátých let. Pro Michela Devilla zahrála komtesu ve filmu Benjamin ou les Mémoires d´un puceau (Benjamin aneb deník panice, 1967).
V roce 1975 opět s Claudem Chabrolem se vrací na plátno ve filmu Le Chat et la Souris (Kočka a myši).
Jaké to je inscenovat v roce 1982 ve válečném Libanonu Antigonu Jeana Anouilha? Takové je východisko reportážního románu francouzského novináře a spisovatele Sorje Chalandona, který vydalo nakladatelství Argo. A proč právě Antigonu? Proč ne od Sofokla, ale právě od Anouilha? Úvodní kapitola to sice nevysvětluje, ale dostane čtenáře rychle do války, o níž se o nás moc nemluví.
Čtvrtek 27. října 1983
Upadl jsem. Vstal jsem. Vběhl jsem do toho autoservisu, vrávoral jsem v suti. Plameny, kouř, prach; vykašlával jsem omítku, pálila mě v krku. Zavřel jsem oči, ruce na uších. Narazil jsem do jakési zídky, sklouzl po kabelech. Půlku stropu odnesl výbuch. Všude kolem padaly hořící kusy betonu. Za kostrou jednoho auta zela jáma. Válečná puklina, asfalt rozevřený jako okvětní lístky až na písečné srdce. Skočil jsem do sutě, jako bych klopýtl, tělo zhadrovatělé, útroby naruby. Třásl jsem se. Nikdy v životě jsem se takhle netřásl. Pravá noha, vyděšená kobylka v letní trávě, mi chtěla utéct, nechat mě na pospas osudu. Přitiskl jsem ji oběma rukama k zemi. Krvácela, noha šílená. Nic jsem necítil. Domníval jsem se, že zranění a zraněný jsou jedno. Že v okamžiku zásahu bolest vyštěkne svůj vzkaz. Ale tu špatnou zprávu mi sdělilo až krvácení. Ani zásah, ani bolest, jen moje lepkavá šťáva. Roztrhla se mi nohavice. Kouřilo se z ní. V noze mi škubalo jako v ukrutně bolavém zubu. Pot mi přilepil košili ke kůži. Batoh jsem stihl popadnout, ale kabát zůstal v Marvánově autě, s doklady, s penězi, s celou zbývající hotovostí. Netušil jsem, že tank může spustit palbu na taxík.
> literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 12. listopadu 2016
Vypadá to jako krimi, ale není to krimi. Jmenuje se to jako dětská literatura, ale před dětmi byste knihu měli raději schovávat. Hutný román Malý kamarád americké autorky Donny Tarttové ovšem nevyděsí ani nerozpláče. Na téměř 600 stranách se totiž povětšinou rozprostírá, bohužel, strašlivě popisná literárně konstruovaná nuda.
Triumf románu Stehlík spisovatelky Donny Tarttové (*1963), románu v pořadí třetího, přivedl české nakladatelství Argo k odvážnému rozhodnutí nabídnout i autorčiny romány předchozí: nejprve tedy rozsáhlý druhý román Malý kamarád (The Little Friend, 2002), po němž bude následovat na Vánoce i její prvotina Tajná historie (The Secret History, 1992).
> literatura > rozhovor > osobnost > text vyšel v Mladé frontě Dnes 14. října 2016, s. 10. (zde integrální text)
Alžírský spisovatel a novinář Kámel Daúd (*1970) říká, že ve své zemi není zakázaný, pouze „nikdo nechce riskovat tím, že by ho pozval k nějaké diskusi spisovatelů“. O uplynulém víkendu se Kámel Daúd zúčastnil 26. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, kde byl k diskusi pozván, stejně jako ke čtení ze své knihy: Mersault, přešetření. Ústředním tématem Daúdova díla je odkaz na spisovatele Alberta Camuse a neporozumění mezi mezi dvěma světy: Západem a Orientem.
> literatura > kniha > ukázka z knihy Donny Tarttové: Malý kamarád Vysoce ceněná americká autorka Donna Tarttová vydává právě v českém nakladatelství Argo svůj druhý rozsáhlý román. Nese se v duchu velkého vypravěčství, kde nechybí záhada, ale ani - návraty do dětství (v hávu tajemství).
Charlotta Cleveová si bude smrt svého syna vyčítat po celý zbytek života, neboť se onoho osudného dne rozhodla, že Svátek matek oslaví rodinnou večeří v šest hodin, a nikoli obědem v poledne po bohoslužbě, jak mívali Cleveovi ve zvyku.
Starší členové rodiny vyjádřili s novým uspořádáním nespokojenost, a jakkoli jejich postoj vycházel ze zásadní nedůvěry k novotám, Charlottě připadalo, že měla podtextu jejich stížností věnovat větší pozornost, viděla v tom jakési mírné, ale zlověstné varování před budoucími událostmi – varování, které sice působilo i při pohledu zpět nejasně, ale možná nebylo o nic horší než jakákoli jiná výstraha, jíž se můžeme v životě nadít.
Cleveovi si mezi sebou s oblibou vyprávěli i o nepříliš významných epizodách z rodinné historie – opakovali si ty příběhy slovo od slova, stylizovaným slohem plným řečnických odmlk popisovali celé dlouhé scény u úmrtního lože či žádosti o ruku, ke kterým došlo před více než sto lety –, avšak o událostech, které provázely onen osudný Svátek matek, nikdo nemluvil. Nehovořilo se o nich ani v oněch důvěrných okamžicích, kdy dva členy rodiny svedla dohromady dlouhá společná cesta autem nebo se náhodou setkali v kuchyni, když v noci nemohli spát.
> umění > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10. září 2016
Temné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Karla Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.
Prozaik Karl Ove Knausgård (*1968) vstupuje do literárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.
> literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 22. srpna 2016
Autorka Harper Leeová se stala slavnou díky jedné knize.
Nakladatelská senzace knihy Harper Leeové Postav hlídku vyvolává pochybnosti nejen nad praktikami knižního průmyslu, ale i nad samotným étosem díla. Dílo i autorka jsou v zásadě obětí triku. Těžko uvěřit, že by slavná Harper Leeová (1926-2016), autorka jediného bestselleru, totiž románu Jako zabít ptáčka, jenž jí zajistil ještě za života nesmrtelnost, zapomněla, že má v kufru ještě jeden.
Událost, o níž se bude mluvit - už jenom proto, že šestisvazkový opus Můj boj, jenž vstoupil díky nakladatelství Odeon právě na náš trh, dosáhl již mimořádného ohlasu nejen v Norsku, kde se ho prodalo na půl milionu, ale i v dalších zemích. Cyklus vydávaný v letech 2009-2011 přiměl kritiku překřtít autora na norského Prousta. Je jím opravdu? Autor se v 1. knize opusu velmi osobně vyrovnává se smrtí svého otce.
***
SRDCE MÁ SNADNÝ ŽIVOT: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují. Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovykrypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce. Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.
literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize dne 1. srpna 2016
Spisovatelka Delphine de Viganová a její zrcadlení.
Život píše nejlepší příběhy. Poslední román francouzské prozaičky Delphine de Viganové (*1966) se tváří, že byl napsán Podle skutečného příběhu, jak zní neotřelý název. Je ale otázkou, zda nepřináší jen rafinovanou vatu, jež se snaží ten skutečně silný literární příběh nahradit.
literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 17. července 2016
V povídkové tvorbě neváhá Hilary Mantelová jít až na hrany skutečnosti.
Britská autorka slavných historických románů z tudorovské Anglie dokáže překvapit. Hilary Mantelová (*1952) svou povídkovou knihou Zavraždění Margaret Thatcherové nejenže zůstává v zásadě v současnosti, ale neváhá zabloudit i do jiných světů – těch zásvětních.
> literatura > knihy > recenze vyšla na portáluČeské televize, dne 10. července 2016
Spisovatel Rushdie si hraje s orientálním kouřem i ohněm.
Kouzla a čáry, nevyhnutelné katastrofy a nadpozemské bytosti. Nový román Salmana Rushdieho: Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, tvořící soubor volných variací v narážce na spletitý tón orientálního vyprávění. Není příliš děsivý, může být dokonce ideální četbou na dovolenou.
Autor se zdaleka nebere natolik vážně, jak bychom očekávali, nepředstírá ani, že zná recept na současnou krizi - a navíc dokáže být i přiměřeně vtipný, místy i na vlastní účet. Přesto se tu mezi řádky vrací ještě jeden neodbytný tón – nového zániku Západu.
Soubor deseti povídek britské spisovatelky Hilary Mantelové (*1952) představuje autorku, od níž jsme zvyklí převážně na historické fresky, zcela z jiného úhlu: jako pečlivou analytičku konvencí, věcí běžných i zcela neobvyklých. Název knihy Zavraždění Margaret Thatcherové odkazuje na předposlední povídku. Ukázka je z první povídky s názvem: Promiňte, že ruším. Vydalo nakladatelství Argo.
> literatura > knihy > ukázka z povídky Promiňte, že ruším > většina povídek vycházela v London Review of Books > text v angličtině.
V té době u nás skoro nikdo nezvonil, a když už k tomu došlo, stáhla jsem se do hloubi bytu. Jen když byl dotyčný vytrvalý, přikradla jsem se po koberci až ke špehýrce. Co se týče všemožných petlic a okenic, zámků, zástrček a západek, bezpečnostních řetízků a vysoko položených zamřížovaných okének, byli jsme hotoví přeborníci. Špehýrkou jsem spatřila rozčileného muže v pomačkaném stříbrošedém obleku, asi třicetiletého, Pákistánce.
Už ucouvl a teď se rozhlížel po zavřených a zamčených dveřích naproti, zahleděl se vzhůru po mramorovém schodišti, poplácal se po kapsách, vytáhl zmuchlaný kapesník a otřel si tvář. Vypadal tak vytřeštěně, že to nemusel být pot, ale slzy. Otevřela jsem dveře.
> literatura > knihy > Salman Rushdie > Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí Víte, jaký je rozdíl mezi hodnými a zlými džiny? Jak dopadla jedna z největších diskusí mezi filozofy? A jak dopadne svět, který se řítí do apokalypsy? Mohou za toho Ifrítové, nebo někdo jiný? Meditace Salmana Rushdieho v nejnovějším románu Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí vám na tyto otázky (možná) odpoví. Zde je krátká ukázka:
Navzdory všemu, co bylo na toto téma napsáno, je o pravé povaze džinů, bytostí stvořených z ohně bez kouře, známo jen velmi málo. Vášnivě se diskutuje například o tom, zda jsou dobří nebo zlí, ďábelští nebo neškodní. Všeobecná shoda panuje v tom, že jsou rozmarní, náladoví a prostopášní, dokážou se velmi rychle pohybovat, měnit velikost i podobu a plnit smrtelníkům mnohá přání, pokud se jim zachce nebo jsou-li k tomu přinuceni, a že jejich pojetí času se zásadně liší od lidského. Neměli by být směšováni s anděly, přestože některé staré příběhy mylně tvrdí, že největším z džinů byl samotný Ďábel, padlý anděl Lucifer, syn Jitřenky. Dlouhá léta také panovaly dohady ohledně jejich příbytků. Část dávných příběhů hanlivě tvrdila, že džinové žijí mezi námi na zemi, v takzvaném „nižším světě“, v rozvalinách a na mnoha nečistých místech – na smetištích, hřbitovech, v latrínách, kanálech, a kdekoliv je to možné, na hnojištích. Podle těchto pomlouvačných klevet prý uděláme dobře, když si po každém styku s džinem řádně umyjeme ruce. Zapáchají a přenášejí nemoci. Nejvýznačnější vykladači však odedávna tvrdili to, co dnes již dobře víme: že džinové žijí ve svém vlastním světě, odděleném od toho našeho závěsem, a že tento „horní svět“, někdy nazývaný Parístán neboli Čarovná říše, je velmi rozsáhlý, přestože jeho povaha nám zůstává utajena.
> literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 26. června 2016
Obálka českého vydání knihy Martina Amise.
Co láká spisovatele vydat se po sedmdesáti letech do Osvětimi? Do koncentračního tábora, pravda, se v současnosti pořádají exkurze. Ta literární z pera britského spisovatele Martina Amise (* 1949) pod názvem Zóna zájmu hořkne na jazyku, vzpírá se pochopení, zavátá časem a lidským neštěstím, přesto je zvláštním způsobem aktuální.
Klíčem k románu Zóna zájmu - trochu zbytečný anglicismus, proč se kniha nejmenuje prostě Zájmová zóna? - je autorův doslov. Knihy ale nečteme s doslovem v úvodu, pročež 320 stran, jimiž si klestíme čtenářskou cestu, je prostě, proč to nenapsat, od počátku dosti strašidelných.
Pohledem tří literárních postav, inspirovaných z části skutečnými osudy, je pohled do zákulisí scenérie jednoho divadla moci, s veškerou bídou, zoufalstvím, ponižováním - a všudypřítomnou smrtí.
Těmi postavami jsou velitel vyhlazovacího tábora Knut, výzkumný důstojník Thomsen a velitel sonderkommanda Szmul. Tito tři vyprávějí příběhy protkané hrůzou, ale i četnými anekdotami z každodenního života nejstrašlivější nacistické továrny na smrt.
> kultura > knihy > ukázka z knihy Martina Amise: Zóna zájmu
Britský autor Martin Amis, známý svým sklonem k sarkazmu, napsal román o Osvětimi. Skandál?
Je možné podat hrůzy koncentračního tábora humorně? Britský autor Martin Amis (*1949) volí ve svém zatím posledním románu Zóna zájmu (The Zone of Interest) tón, který nevyhovuje všem. Vydání románu provázela ve Francii a Německu kontroverze nad způsobem, jakým se spisovatel Amis zhostil tématu holocaustu. Posuďte sami (zatím podle ukázky). V Česku vydalo nakladatelství Plus.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portáluČeské televize, dne 30. května 2016
Paralelní diptych Kate Atkinsonové se dá číst i samostatně, kniha po knize.
Na troskách války vyrůstá svět, který od člověka neočekává oběti. Britská spisovatelka Kate Atkinsonová ve svém románu Bůh v troskách, jenž navazuje na úspěch Života po životě, vypráví znovu osudy několika generací, pro něž se válka stala celoživotním mementem.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 14. května 2016
Spisovatelka Ljudmila Ulická věnuje velký prostor osvětě.
Paměť je ošidná kategorie. Potvrzuje to i poslední román Zelený stan z pera ruské spisovatelky Ljudmily Ulické. Román zahrnuje čtyřicet let sovětské historie: od smrti diktátora Stalina po úmrtí básníka Brodského - ve třicítce kapitol.
> kultura > divadlo > nová divadelní hra Elfriede Jelinek: Wut
Ve hře Jelinekové nechybí groteskní a ikonické postavy.
„Dělejte si s tím, co chcete,“měla říct. Devátá spolupráce mezi Nicolasem Stemannem, německým režisérem a Elfriede Jelinek, rakouskou dramatičkou, slaví v těchto dnech triumf v Michově. Hra, nesoucí název Wut (Vztek), se zabývá aktuálním tématem terorismu. Na příkladu pařížských útoků loňského ledna. Inscenace bez přestávky trvá čtyři hodiny.
> kultura > knihy > ukázka z knihy Ljudmily Ulické: Zelený stan
Prolog
Tamara, skloněná nad talířem, jedla v polospánku tekutá míchaná vajíčka.
Máma Raisa Iljinična jí něžnými pohyby řídkým hřebenem rozčesávala vlasy a snažila se tu živou plsť moc netahat.
Rádio chrlilo slavnostní hudbu, ale ne moc hlasitou – za příčkou spala babička. Pak hudba ztichla. Pauza byla příliš dlouhá, a mělo to své důvody. Pak se ozval všem známý hlas:
„Pozor! Hovoří Moskva. Vysílají všechny stanice Sovětského svazu. Poslechněte si vládní oznámení...“
Hřeben se zasekl v Tamařiných vlasech a sama Tamara se okamžitě probrala, spolkla vajíčka a ranním nakřáplým hlasem pronesla:
„Mami, je to určitě jenom nějaké obyčejné nachlazení, a oni hned po celé zemi...“
Nestačila to doříct, protože Raisa Iljinična nečekaně vší silou trhla hřebenem, Tamara prudce zaklonila hlavu a cvakla zuby.
„Kuš,“ přidušeně zasyčela Raisa Iljinična.
Ve dveřích stála babička v županu starém jako Velká čínská zeď.S radostným výrazem si vyposlechla zprávu v rádiu a řekla:
„Raječko, kup v lahůdkách u Jelisejeva něco sladkého. Mimochodem, dneska je purim. Tak se mi zdá, že Samech zdechl.“
Tamara tenkrát nevěděla, co je to purim, proč by se mělo kupovat něco sladkého a už vůbec ne, kdo je ten Samech, který zdechl.
A odkud by taky věděla, že v jejich rodině Stalinovi a Leninovi odedávna konspirativně říkali podle prvních písmen jejich stranických přezdívek „s“ a „l“, a k tomu ještě v tajném prastarém jazyce – samech a lamed.
Milovaný hlas země mezitím oznámil, že ta nemoc zdaleka ne-ní rýma.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 20. dubna 2016
Irvine Welsh se přemístil z Edinburgu na Miami. A co z toho vzešlo?
Dvě ženy, každá jiná: jedna hubená, druhá tlustá. Nejnovější Pohlavní životy siamských dvojčat skotského autora Irvina Welshe (*1958) nabízí groteskní variaci na americký životní styl, v němž hmotnost je východiskem životního stylu, ale i osudu.
> kultura > knihy > ukázka z knihy Pohlavní život siamských dvojčat
Nejnovější, v pořadí devátá, novela kontroverzního skotského spisovatele Irwina Welshe: Pohlavní životy siamských dvojčat (Argo, 2016) potěší jistě milovníky tohoto neurvalého vypravěče. Autor se proslavil svým debutem Trainspotting (1993, č. Mata, 1997) - a jenuž dodala na věhlasu i o tři roky zfilmovaná podoba v režii Dannyho Boyla. Děj se odehrává poněkud nezvykle na South Beach (Miami) ve Spojených státech amerických. Příběh vypráví střídavě Lucy a Lena.
1
Leprosárium
Jedna dva tři čtyři pět, koho si teď váží svět?
Číslama je Amerika posedlá. Jak si stojíme? Naše skomírající hospodářství: růst v procentech, spotřeba domácností, průmyslová výroba, HDP, HNP, Dow Jonesův index. Jako společnost: vraždy, znásilnění, nezletilé těhotné, dětská chudoba, ilegální přistěhovalci, drogově závislí, registrovaní i neregistrovaní.Jako jednotlivci: výška, váha, boky, pas, prsa, BMI.
Největší trable ale způsobuje číslo, co mám právě teď v hlavě: 2.
Ta hádka s Milesem (185 cm, 95 kg) byla o ničem, to jasně, ale dost hnusná, abych nezůstala přes noc u něj v Midtownu (čti: město duchů). Ten kretén celý večer skuhral, jak ho berou záda, a tím kňouráním si spolehlivě přibouchnul dveře. Když jemu vlhnou oči, mně píča fakt nevlhne. To by pochopil i debil. Než skončila Teorie velkýho třesku, dokonce na mě párkrát udělal pšt; to se snad posral! A Chico, jeho čivava, útočně kvičel, a on ho ani nestrčil vedle, že se ten vykulený čokl za chvíli uklidní.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televizedne 19. března 2016.
Na počátku je zadek. Odhalený. Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (*1977), jejíž íránské kořeny jsou zjevné, nenabízí jenom nahotu.
Dojde i na slova, jež se v tělo proměňují. I když její prvotina působí místy jako agitace, nelze se ubránit dojetí nad spontánním projevem a nasazením, které činí z knihy víc než jednu autobiografickou zpověď.
K přesné výpovědi o stavu Íránu má ovšem velmi daleko.
Po formální stránce jde o dokumentární prózu, v níž autorka spojuje osobní zážitky a vzpomínky s reflexemi nad stavem svým a potažmo celého světa (zvláště toho tzv. muslimského).
Jejím východiskem jsou sešitové záznamy, jež si psala na podnět svého otce po dobu dvaceti let. Knihu ostatně otci věnovala.
Vzpomínky zahrnují období od roku 1979, kdy v Íránu nastoupil k moci ájatolláh Chomejní, až po relativní současnost (do roku 2013).
Autorka pendluje ve své paměti mezi dvěma městy: Paříží a Teheránem, a mezi dvěma zeměmi: Francií a Íránem.
> kultura > knihy > rukopis z pozůstalosti Der Überläufer
Nový román nalezený v pozůstalosti učinil ze Siegrieda Lenze opět vyhledávaného a čteného autora.
Patřil k hvězdné trojici německých poválečných autorů. Vedle Güntera Grasse a Heinricha Bölla to byl právě Siegried Lenz (1926-2014), s nímž má i český čtenář spjato období mimořádné sebereflexe jedné německé generace, vystavené nástupu i pádu nacismu. Zdálo se, že dílo těchto autorů je uzavřeno. O to větším překvapením se pro čtenáře stalo vydání Lenzova román z pozůstalosti s názvemDer Überläufer(Přeběhlík) nakladatelstvím Hoffman und Campe. Týdeník Der Spiegel upozorňuje, že román se vyhoupl během prvního týdne na čelo německých bestsellerů.
> kultura > knihy > ukázka z knihy Chomejní, Sade a já
Obálka českého vydání v nakladatelství Garamond.
Kniha íránské autorky Abnousse Shalmaniové: Chomejní, Sade a já se zabývá tématem, které vstupuje v souvislostech posledního vývoje na Blízkém východě mezi témata stále ostřeji vnímaná. Netýká se totiž pouze Íránu a Blízkého východu, ale může být i klíčem k pochopení rozdílů mezi civilizacemi. Příběh dívky, jež opustí Írán, aby dále žila ve Francii se dotýká i problému, zda je možné vzdát se svých kořenů. Knihu představila autorka osobně dne 9. března v Knihovně Václava Havla. Ukázku zde publikujeme s laskavým svolením českého nakladatelství Garamond.
> ukázka
Teherán, 1983
Když jsem jako malá holka zatoužila svléknout se ve škole donaha, nebylo to kvůli vedru. Byla to provokace. Provokace stejného druhu jako skákání přes kozu v modlitebně školní mešity. Byla to fyzická potřeba.
Nechci to nosit! Navíc je to hnusný. Ne! A s logikou vlastní dětem: fajn, však počkej a uvidíš. Vrátí se ti to! Ten otravný šedivý šátek si teda vezmu, ale pak uvidíš. A spoustu lidí vidělo. Můj zadek.
> kultura > knihy > recenze knihy The Noise of Time
Nový titul Juliana Barnese se zabývá osobností sovětského skladatele Dmitrije Šostakoviče.
V rozhovoru pro Paris Review řekl před časem spisovatel Julian Barnes (*1946), že ve své rodné Velké Británii je považován často za „podezřele europeizovaného“. Toto východisko není dáno jen „francouzským vlivem“, k němuž se hlásí. Svou zatím poslední knihou The Noise of Time (Hluk času, Jonathan Cape 2016) tento autor, držitel Man Booker Prize, svůj zájem rozšířil za mentální hranici, kam někdy nechceme vidět - do Sovětského svazu, respektive Ruska.
Pravidelné šílenství kolem Oscarů zná letos své vítěze
Každoroční šílený spektákl vyhlašování cen Oscarů ani tentokrát nezklamal. I když mnohem více vypovídá o stavu amerického vidění světa, než o povaze mnohem různorodější filmové tvorby. Triumfem byl zejména pro snímek Spotlight (Nasvícení). Nejvíce zlatých sošek získal Šílený Max: Zběsilá cesta (šest z deseti nominací). Poprvé ocenění obdržel herec Leonardo DiCaprio za roli ve filmu Revenant. Letošní 88. ročník americké Akademie filmového umění a věd, jak se Oscar oficiálně nazývá, se ovšem nesl zejména v duchu polemiky o rasismu Holywoodu.
> kultura > knihy > rentrée littéraire d´hiver 2016
Od nového roku 2016 se na knihkupeckých pultech ve Francii objevilo 476 románů.
Říká se tomu „rentré littéraire d´hiver“ (zimní literární návrat). První dva měsíce nového roku, sice nejsou zdaleka tak silným okamžikem jako podzim, nicméně i tak se Francie se svými 476 romány na počátek roku 2016 zdá být velmi produktivní literární zemí. Francouzských románů je z celkového počtu 308, z toho 73 románů prvních.
kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 17. února 2016
Od perverze k melancholii - taková je nynější cesta spisovatele Iana McEwana.
Šestnáctý román britského autora Iana McEwana (*1948) Myslete na děti! je možné vnímat jako autorovo završení „trilogie mravů“. Baladický příběh, protkaný romantickými hudebními motivy, není zdaleka tak perverzní jako jedno předchozí knihy, ani vyhrocenou polemikou vůči sektářskému náboženství. Jde spíše o lehké povzdechnutí nad slabostí lidského jedince, vystaveného věčnému pokušení.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10. února 2016
Spisovatel Richard Flanagan fascinuje elegancí svého stylu.
Monumentální román Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana zaujme strhujícím svědectvím o utrpení zajatců při výstavbě siamsko-barmské železnice za 2. světové války. Je ale také zničující zprávou o tragické síle zapomnění, jež prostupuje životy – vztahy i city.
Spisovatel Richard Flanagan (*1961) vstoupil tímto dílem mezi autory, kteří budou od této knihy sledováni velmi ostře: může za to ocenění, jež se mu v roce 2014 za román dostalo. Prestižní Man Booker Prize pro anglo-americké autory z něj činí významného spisovatele na výsluní, i když jeho dosavadní tvorba snese náš skromný zájem.
Chtěla být Gretou Garbo. Když se rozhodla, s požehnáním svého otce, obchodníka se smíšeným zbožím a distributora parfémů, odjet do Paříže a zkusit štěstí, už jí nic nezastavilo. Bydlí u babičky s bratrem a začíná s kurzy herectví. 
