> umění > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10. září 2016
Temné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Karla Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.
Prozaik Karl Ove Knausgård (*1968) vstupuje do literárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.
***
Karl Ove Knausgård: Můj boj 1 - Smrt v rodině. V překladu Kláry Winklerové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2016.
Temné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Karla Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.
Prozaik Karl Ove Knausgård (*1968) vstupuje do literárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.
Otec ve dvou dílech
Kniha první, zabývající se od první strany jasně nastavenou polaritou, nenechává čtenáře na pochybách, že půjde o vážné věci. Autor, jenž svůj první svazek rozdělil do dvou dílů – v tom prvním rekapituluje dětství a dozrávání, v druhém minulost relativně čerstvou, věnovanou smrti otce; oba oddíly se tak jako tak týkají otce, pouze perspektiva pohledu se v čase mění.
Úměrně s tím, do jaké míry balancuje autor v nezakrytě autobiografickém psaní, jež mu je tu psychoanalýzou, tu stylistickým cvičením, můžeme nahlížet do jeho skrytých tužeb i traumat, aniž bychom přehnaně pociťovali nadmíru studu.Vypořádání se s dominantním otcem, který je v knize zobrazen jemnými impresionistickými glazurami, ale i brutálním psychosomatickým opisem, může vyvolat bolesti žaludku, ale i únavu z nadměrného opisného samožerství.
Budiž tu jasně řečeno, že očekávání tohoto světového bestselleru, podmíněného pokračováním pěti knih dalších, provází odér nekonvenční události, násobené nadstandardním marketingem. Knausgård bohužel velmi často ulpívá v osidlech repetitivnosti, málokdy zůstává v náznaku – myšlenky jeho vypravěče a prozaika v jedné osobě mají tíhu kladiva, jímž zraňuje až do morku kosti sebe, ale i čtenáře.
Smrt v přímém výkladu
Tam, kde kdysi Freud dokázal měšťáckou společnost vykolejit a doslova jí zatřást, zůstává norský spisovatel kdesi v horizontu patologického snění. Opisy krajiny, oblohy, ptáků (co škubají plastové obaly), záznamy teplotních výkyvů, ale i lidských exkrementů - halí temnota zániku.
Autor má v oblibě vyprávění zbavené poezie nenucenosti; smrt je všudypřítomná, napětí je zatěžkané konečností bytí. Největší silou je snaha vydat svědectví – a znepřátelit si dokonale celou rodinu, neboť pravda přece bolí. Intimita zveřejněná se stává publicistickým traktátem, jenž se tu vydává za literaturu.
Nic proti tomu – nakonec. Smrt v přímém přenosu potká každého z nás. Patologie vyprávění u spisovatele vítězí nad možnostmi všedního dne, jenž zůstává v jeho područí. Toho výkladu by ale mohlo být trochu méně. Přesto se domnívám, že norský prozaik předvedl kvalitní limity, k nimž se v současné literatuře odhodlává málokdo. I když jeho literární úroveň nedosahuje úrovně Prousta. To prostě v žádném ohledu, neboť jeho tíseň je prostě současná.
Úměrně s tím, do jaké míry balancuje autor v nezakrytě autobiografickém psaní, jež mu je tu psychoanalýzou, tu stylistickým cvičením, můžeme nahlížet do jeho skrytých tužeb i traumat, aniž bychom přehnaně pociťovali nadmíru studu.Vypořádání se s dominantním otcem, který je v knize zobrazen jemnými impresionistickými glazurami, ale i brutálním psychosomatickým opisem, může vyvolat bolesti žaludku, ale i únavu z nadměrného opisného samožerství.
Budiž tu jasně řečeno, že očekávání tohoto světového bestselleru, podmíněného pokračováním pěti knih dalších, provází odér nekonvenční události, násobené nadstandardním marketingem. Knausgård bohužel velmi často ulpívá v osidlech repetitivnosti, málokdy zůstává v náznaku – myšlenky jeho vypravěče a prozaika v jedné osobě mají tíhu kladiva, jímž zraňuje až do morku kosti sebe, ale i čtenáře.
Smrt v přímém výkladu
Tam, kde kdysi Freud dokázal měšťáckou společnost vykolejit a doslova jí zatřást, zůstává norský spisovatel kdesi v horizontu patologického snění. Opisy krajiny, oblohy, ptáků (co škubají plastové obaly), záznamy teplotních výkyvů, ale i lidských exkrementů - halí temnota zániku.
Autor má v oblibě vyprávění zbavené poezie nenucenosti; smrt je všudypřítomná, napětí je zatěžkané konečností bytí. Největší silou je snaha vydat svědectví – a znepřátelit si dokonale celou rodinu, neboť pravda přece bolí. Intimita zveřejněná se stává publicistickým traktátem, jenž se tu vydává za literaturu.
Nic proti tomu – nakonec. Smrt v přímém přenosu potká každého z nás. Patologie vyprávění u spisovatele vítězí nad možnostmi všedního dne, jenž zůstává v jeho područí. Toho výkladu by ale mohlo být trochu méně. Přesto se domnívám, že norský prozaik předvedl kvalitní limity, k nimž se v současné literatuře odhodlává málokdo. I když jeho literární úroveň nedosahuje úrovně Prousta. To prostě v žádném ohledu, neboť jeho tíseň je prostě současná.
***
Karl Ove Knausgård: Můj boj 1 - Smrt v rodině. V překladu Kláry Winklerové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat