> kultura > knihy > ukázka z knihy Ljudmily Ulické:
Zelený stan
Prolog
Tamara, skloněná nad talířem, jedla v polospánku tekutá míchaná vajíčka.
Máma Raisa Iljinična jí něžnými pohyby řídkým hřebenem rozčesávala vlasy a snažila se tu živou plsť moc netahat.
Rádio chrlilo slavnostní hudbu, ale ne moc hlasitou – za příčkou spala babička. Pak hudba ztichla. Pauza byla příliš dlouhá, a mělo to své důvody. Pak se ozval všem známý hlas:
„Pozor! Hovoří Moskva. Vysílají všechny stanice Sovětského svazu. Poslechněte si vládní oznámení...“
Hřeben se zasekl v Tamařiných vlasech a sama Tamara se okamžitě probrala, spolkla vajíčka a ranním nakřáplým hlasem pronesla:
„Mami, je to určitě jenom nějaké obyčejné nachlazení, a oni hned po celé zemi...“
Nestačila to doříct, protože Raisa Iljinična nečekaně vší silou trhla hřebenem, Tamara prudce zaklonila hlavu a cvakla zuby.
„Kuš,“ přidušeně zasyčela Raisa Iljinična.
Ve dveřích stála babička v županu starém jako Velká čínská zeď.S radostným výrazem si vyposlechla zprávu v rádiu a řekla:
„Raječko, kup v lahůdkách u Jelisejeva něco sladkého. Mimochodem, dneska je purim. Tak se mi zdá, že Samech zdechl.“
Tamara tenkrát nevěděla, co je to purim, proč by se mělo kupovat něco sladkého a už vůbec ne, kdo je ten Samech, který zdechl.
A odkud by taky věděla, že v jejich rodině Stalinovi a Leninovi odedávna konspirativně říkali podle prvních písmen jejich stranických přezdívek „s“ a „l“, a k tomu ještě v tajném prastarém jazyce – samech a lamed.
Milovaný hlas země mezitím oznámil, že ta nemoc zdaleka ne-ní rýma.