pondělí 10. července 2023

Nehoří aneb Než začne Škola slovanských studií

> kultura > literatura > autofikce > letní čtení
Seděla tam a já jsem pochopil, že to je ona. Stejné úsměvy, stejná gesta - ten tolik známý hraný moment překvapení - postava a dokonce i barva vlasů. Je o třicet let mladší, to se dá snadno určit, její kamarádky vedle ní vypadají jako odlesky jejích efektních úvah.

Neslyším sice zřetelně obsah jejich konverzace, ale podle reakci, v nichž dominuje, je jasné, že právě ona je v tenhle podvečer tou hvězdou. Mluví všichni anglicky, ona nasazuje znělé ,,she'' a ,,this'' a když chvíli váhá, je za tím její ,,that'', a potom, to její: ,,but''... Občas se poněkud zmateně ovane vějířem, je přece sakra vedro, to víme, což dává najevo až příliš směšně vyboulenou tváří… Její paže se míhají, její prsty počítají dny a roky, a když se náhle zamračí, uf, člověk by se skoro lekl. Ale ne, teď se přece směje, a svůj křišťálový smích skrývá dětsky do dlaní.

Nevím, jestli si všimla, že jí sledují, ale v tomhle café, se předvádějí skoro všichni a není proto divu, že taky každý tak trochu sleduje každého. Vedle se latinští muži snaží ohromit své latinské ženy, baví se o tom, jak se liší ty latinské ženy od jiných (Češky v tom nehrají žádnou roli), které zase schválně házejí rukama, jako kdyby právě někde vedle hořelo. Ale nehoří...

Jak ji budeme říkat? Monika? Ester? Vilemína? Jak se dnešní mladé dívky jmenují? Je to blondýna s temnou minulostí? Studentka filozofické fakulty, pilná včelka, která se i o prázdninách nudí, a proto chodí do něčeho na způsob, ehm, Letní školy slovanských studií? Všechno, nebo nic? V tuto chvíli je to ale jen živá, příliš živá představa na místo a čas, jež už mi dávno nepatří. Jistě, nepatří ani jí, jen si to možná tak zřetelně neuvědomuje. Ale co já vím?
Podívá se náhle zpříma na mne, její hubené tělo se pohne z místa, vstává, vypne se směrem… - odkud odchází nějaký vysoký mladík, co vypadá, jako kdyby si odskočil z tenisu (má proužky Adidas) - a přitiskne se k němu vysloveně naučeným pohybem, který dává najevo slušné, pokud ne rovnou poněkud afektovaně slušné chování. Polibek na obě tváře je už vyloženě hraný: je to ona, která se loučí, když ten krasavec odchází, aby za dveřmi potutelně sledoval svůj mobil (,,Počkáš na mne v baru Kobliha?'') Píše mu ona? Ne, to by nestihla… Ona není jenom středem pozornosti, ale ona tyhle všechny lidi kolem sezvala. Zdá se být oslavenkyni, slaví opravdu své narozeniny?

Nic z toho nevím, stejně jako tehdy uprostřed léta v poloprázdném otlučeném couráku do Třeboně. Tehdy jí bylo ještě o poznání méně. Nějakých šestnáct, sedmnáct, snad krátce před maturitou? Jela patrně někam k babičce a její perské kočce do Březanovy ulice, nebo snad dál do Českých Velenic, kde se tak dobře nakupuje, protože už jsme v Gmündu; působila jako nějaká bezstarostná školačka, prázdniny v plném proudu, a ona zapomněla přivést něco, čím by ji konečně potěšila. Mohla by to být snad sada těch neporušených šampusek? Nebo nějaká vintagově barevná krabička od oplatek? Zrcátko na baterky?

Zatím sedí v průvanu otevřeného vlaku, spuštěné záclony jsou ostatně všude, čte si cosi v mobilu, a zdá se být mimo tenhle svět. Záclony vlají ve větru, za okny záplava lesa a hlubiny starých rybníků, průvodčí nikde. Tímhle vlakem by člověk mohl jezdit pořád. Až na konec světa, až někam, kde se člověku nic nezdá, nikdo se ho na nic neptá, protože na konečné je pouze nový den, který prostě pokračuje. ,,Vystupujete v lázních?'' mohla by se zase znovu a pokolikáté už zeptat ta sličná průvodčí, co jezdí až do Vídně. ,,Asi ano,'' říkám, ale vím to velmi přesně. Protože těch pár korun nikoho nezabije, vystupují určitě na zastávce Třeboň-lázně a možná večer půjdu i do Vodníka, kde v létě hrají každý večer.

Mezitím ale Monika, Ester nebo Vilemína (ještě jsem se nerozhodl, jak jí budu říkat) překvapivě odchází s kamarádkou pryč. Má tentokrát rozpuštěné vlasy, pohupuje se v bocích - možná jde do Koblihy, kde už čeká ten Richard lví srdce, co tak překotně odešel. Ale jen já přece vím, že tomu tak není, že je to jen z její strany snadná a trochu líbivá provokace, jak na sebe upozornit, neboť po celou dobu v kavárně měla přece vlasy stažené jako stará panna.
Chvíli přemýšlím, zdá za ní vyběhnu do zasněžené ulice: je ale přece léto a žádná zima - a tahle dívka prostě zmizela a už se nikdy nevrátí, pokud ovšem zrovna zítra nezačne další den Letní školy slovanských studií. Ale ne, není tomu tak, ta škola začíná až koncem července...

(Pokračování příště)

Žádné komentáře:

Okomentovat