> kultura > knihy > ukázka z knihy Ljudmily Ulické: Zelený stan
Prolog
Tamara, skloněná nad talířem, jedla v polospánku tekutá míchaná vajíčka.
Máma Raisa Iljinična jí něžnými pohyby řídkým hřebenem rozčesávala vlasy a snažila se tu živou plsť moc netahat.
Rádio chrlilo slavnostní hudbu, ale ne moc hlasitou – za příčkou spala babička. Pak hudba ztichla. Pauza byla příliš dlouhá, a mělo to své důvody. Pak se ozval všem známý hlas:
„Pozor! Hovoří Moskva. Vysílají všechny stanice Sovětského svazu. Poslechněte si vládní oznámení...“
Hřeben se zasekl v Tamařiných vlasech a sama Tamara se okamžitě probrala, spolkla vajíčka a ranním nakřáplým hlasem pronesla:
„Mami, je to určitě jenom nějaké obyčejné nachlazení, a oni hned po celé zemi...“
Nestačila to doříct, protože Raisa Iljinična nečekaně vší silou trhla hřebenem, Tamara prudce zaklonila hlavu a cvakla zuby.
„Kuš,“ přidušeně zasyčela Raisa Iljinična.
Ve dveřích stála babička v županu starém jako Velká čínská zeď.S radostným výrazem si vyposlechla zprávu v rádiu a řekla:
„Raječko, kup v lahůdkách u Jelisejeva něco sladkého. Mimochodem, dneska je purim. Tak se mi zdá, že Samech zdechl.“
Tamara tenkrát nevěděla, co je to purim, proč by se mělo kupovat něco sladkého a už vůbec ne, kdo je ten Samech, který zdechl.
A odkud by taky věděla, že v jejich rodině Stalinovi a Leninovi odedávna konspirativně říkali podle prvních písmen jejich stranických přezdívek „s“ a „l“, a k tomu ještě v tajném prastarém jazyce – samech a lamed.
Milovaný hlas země mezitím oznámil, že ta nemoc zdaleka ne-ní rýma.
*
Galja si už natáhla uniformu a teď hledala zástěru. Kam se poděla? Vlezla pod postel – nespadla třeba tam?
Zničehonic se přiřítila matka z kuchyně s nožem v jedné ruce a s bramborou v druhé. Ječela jako pomatená, takže si Galja pomyslela, že se matka řízla do ruky. Ale krev vidět nebylo.
Otec, po ránu zpomalený, odlepil hlavu od polštáře:
„Co řveš, Ninko? Co řveš takhle brzo ráno?“
Ale matka ječela ještě hlasitěji a slovům v jejím přerušovaném kvílení nebylo téměř rozumět:
„Umřel! Nespi, pitomče! Vstávej! Stalin umřel!“
„To hlásili v rádiu?“ Otec nadzvedl velkou hlavu s čupřinou přilepenou k čelu.
„Řekli, že je nemocný. Jenže umřel, na mou duši, umřel! Srdcemi to říká!“
Následovalo zase nesrozumitelné kvílení, z něhož se prodrala dramatická otázka:
„Ajajaj! A co teď bude? Co teď s námi bude? Co si všichni počneme?“
Otec se zamračil a hrubě řekl:
„No co ječíš, huso? Co ječíš? Horší to nebude!“
Galja nakonec vytáhla zástěru, opravdu zapadla pod postel.
„Aťsi je zmačkaná, žehlit ji nebudu!“ rozhodla se.
Nad ránem teplota klesla a Olja klidně spala – nepotila se ani nekašlala. A spala málem do oběda. Probudila se, protože do pokoje vešla matka a slavnostně nahlas řekla:
„Olgo, vstávej! Stalo se neštěstí!“
Olja ještě neotevřela oči, ještě se tiskla k polštáři v naději, že je to sen, ale už cítila hrozivý tlukot v hrdle. Válka, pomyslela si. Napadli nás fašisté! Začala válka!
„Olgo, vstávej!“
To je neštěstí! Fašistické hordy šlapou po naší svaté zemi a všichni půjdou na frontu, ale ji nevezmou...
„Stalin umřel!“
Srdce jí ještě bušilo v hrdle, oči však neotevřela. Sláva bohu, není válka. A až válka začne, Olja už bude dospělá a pak ji vezmou. Přetáhla si peřinu přes hlavu a v polospánku zašeptala: „A pak mě vezmou.“ A usnula s příjemnou myšlenou.
Matka ji nechala spát.
ЗЕЛEНЫЙ ШАТЕР
Copyright © 2010 by Ludmila Ulitskaya. Published by arrangement with ELKOST Intl. Literary Agency Translation and afterword © Alena Machoninová, 2016
Tamara, skloněná nad talířem, jedla v polospánku tekutá míchaná vajíčka.
Máma Raisa Iljinična jí něžnými pohyby řídkým hřebenem rozčesávala vlasy a snažila se tu živou plsť moc netahat.
Rádio chrlilo slavnostní hudbu, ale ne moc hlasitou – za příčkou spala babička. Pak hudba ztichla. Pauza byla příliš dlouhá, a mělo to své důvody. Pak se ozval všem známý hlas:
„Pozor! Hovoří Moskva. Vysílají všechny stanice Sovětského svazu. Poslechněte si vládní oznámení...“
Hřeben se zasekl v Tamařiných vlasech a sama Tamara se okamžitě probrala, spolkla vajíčka a ranním nakřáplým hlasem pronesla:
„Mami, je to určitě jenom nějaké obyčejné nachlazení, a oni hned po celé zemi...“
Nestačila to doříct, protože Raisa Iljinična nečekaně vší silou trhla hřebenem, Tamara prudce zaklonila hlavu a cvakla zuby.
„Kuš,“ přidušeně zasyčela Raisa Iljinična.
Ve dveřích stála babička v županu starém jako Velká čínská zeď.S radostným výrazem si vyposlechla zprávu v rádiu a řekla:
„Raječko, kup v lahůdkách u Jelisejeva něco sladkého. Mimochodem, dneska je purim. Tak se mi zdá, že Samech zdechl.“
Tamara tenkrát nevěděla, co je to purim, proč by se mělo kupovat něco sladkého a už vůbec ne, kdo je ten Samech, který zdechl.
A odkud by taky věděla, že v jejich rodině Stalinovi a Leninovi odedávna konspirativně říkali podle prvních písmen jejich stranických přezdívek „s“ a „l“, a k tomu ještě v tajném prastarém jazyce – samech a lamed.
Milovaný hlas země mezitím oznámil, že ta nemoc zdaleka ne-ní rýma.
*
Galja si už natáhla uniformu a teď hledala zástěru. Kam se poděla? Vlezla pod postel – nespadla třeba tam?
Zničehonic se přiřítila matka z kuchyně s nožem v jedné ruce a s bramborou v druhé. Ječela jako pomatená, takže si Galja pomyslela, že se matka řízla do ruky. Ale krev vidět nebylo.
Otec, po ránu zpomalený, odlepil hlavu od polštáře:
„Co řveš, Ninko? Co řveš takhle brzo ráno?“
Ale matka ječela ještě hlasitěji a slovům v jejím přerušovaném kvílení nebylo téměř rozumět:
„Umřel! Nespi, pitomče! Vstávej! Stalin umřel!“
„To hlásili v rádiu?“ Otec nadzvedl velkou hlavu s čupřinou přilepenou k čelu.
„Řekli, že je nemocný. Jenže umřel, na mou duši, umřel! Srdcemi to říká!“
Následovalo zase nesrozumitelné kvílení, z něhož se prodrala dramatická otázka:
„Ajajaj! A co teď bude? Co teď s námi bude? Co si všichni počneme?“
Otec se zamračil a hrubě řekl:
„No co ječíš, huso? Co ječíš? Horší to nebude!“
Galja nakonec vytáhla zástěru, opravdu zapadla pod postel.
„Aťsi je zmačkaná, žehlit ji nebudu!“ rozhodla se.
Nad ránem teplota klesla a Olja klidně spala – nepotila se ani nekašlala. A spala málem do oběda. Probudila se, protože do pokoje vešla matka a slavnostně nahlas řekla:
„Olgo, vstávej! Stalo se neštěstí!“
Olja ještě neotevřela oči, ještě se tiskla k polštáři v naději, že je to sen, ale už cítila hrozivý tlukot v hrdle. Válka, pomyslela si. Napadli nás fašisté! Začala válka!
„Olgo, vstávej!“
To je neštěstí! Fašistické hordy šlapou po naší svaté zemi a všichni půjdou na frontu, ale ji nevezmou...
„Stalin umřel!“
Srdce jí ještě bušilo v hrdle, oči však neotevřela. Sláva bohu, není válka. A až válka začne, Olja už bude dospělá a pak ji vezmou. Přetáhla si peřinu přes hlavu a v polospánku zašeptala: „A pak mě vezmou.“ A usnula s příjemnou myšlenou.
Matka ji nechala spát.
***
Vydalo nakladatelství Paseka, Praha - Litomyšl, 2016ЗЕЛEНЫЙ ШАТЕР
Copyright © 2010 by Ludmila Ulitskaya. Published by arrangement with ELKOST Intl. Literary Agency Translation and afterword © Alena Machoninová, 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat